Part. 01
OBSAH Úvod ........................................................................................................ 5 I. ............................................................................................................... 6 II. ............................................................................................................ 14 III. ........................................................................................................... 20 IV............................................................................................................ 28 V. ............................................................................................................ 39 VI............................................................................................................ 51 VII. ......................................................................................................... 70 VIII. ........................................................................................................ 87 IX. ......................................................................................................... 101 X. .......................................................................................................... 111 XI. ......................................................................................................... 120 XII. ....................................................................................................... 131 XIII. ...................................................................................................... 142 XIV. ...................................................................................................... 153 XV. ....................................................................................................... 166 XVI. ...................................................................................................... 177 XVII...................................................................................................... 188 XVIII. ................................................................................................... 196 5 Úvod Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! - Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi! Mně ale neumřela! - Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! - Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený - nevím, nevím, jak se komu zalíbí! Ty jsi ale vždy říkala: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“ Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu. 6 I. Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší žila mnoho let ve Vídni u přátel, od nichž se vdala. Druhá dcera šla pak na její místo. Syn řemeslník též byl již samostatným a přiženil se do městského domku. Babička bydlela v pohorské vesničce na slezských hranicích, žila spokojeně v malé chaloupce se starou Bětkou, která byla její vrstevnice a již u rodičů sloužila. Nežila osamotnělá ve své chaloupce; všickni obyvatelé vesničtí byli bratřími jí a sestrami, ona jim byla matkou, rádkyní, bez ní se neskončil ani křest, ani svatba, ani pohřeb. Tu najednou přišel babičce list z Vídně od nejstarší dcery, v němž jí vědomost dávala, že manžel její službu přijal u jedné kněžny, která má velké panství v Čechách, a sice jen několik mil vzdálenosti od pohorské vesničky, kde babička bydlí. Tam že se nyní s rodinou odstěhuje, manžel pak vždy jen přes léto že tam bude, když i paní kněžna se tam zdržuje. Ke konci listu stála vroucí prosba, aby babička k nim se odebrala navždy a živobytí svoje u dcery a vnoučat strávila, kteří se již na ni těší. Babička se rozplakala; nevěděla, co má dělat! Srdce ji táhlo k dceři a k vnoučátkům, jichž neznala ještě, dávný zvyk poutal ji k malé chaloupce a k dobrým přátelům! Ale krev není voda, touha přemohla dávný zvyk, babička se rozmyslila, že pojede. Chaloupku se vším, co v ní, odevzdala staré Bětce s doložením: „Nevím, jak se mi tam líbit bude a jestli přece zde neumru mezi vámi.“ Když jednoho dne vozík u chaloupky se zastavil, naložil naň kočí Václav babiččinu malovanou truhlu, kolovrat, bez něhož být nemohla, košík, v němž byla čtyry chocholatá kuřátka, pytlík s dvěma čtverobarevnými koťaty a pak babičku, která pro pláč ani neviděla před sebe. Požehnáním. přátel provázena odejela k novému domovu. Jakého to očekávání, jakého radování na Starém bělidle! Tak totiž nazýval lid osamělé stavení v rozkošném údolíčku, jež paní Proškové, babiččině to dceři, za byt vykázáno bylo. Děti vybíhaly 7 každou chvilku na cestu dívat se, nejede-li už Václav, a každému, kdo šel kolem, vypravovaly. „Dnes přijede naše babička!“ Samy pak mezi sebou si ustavičně povídaly. „Jakápak asi ta babička bude?“ Ony znaly více babiček, podoby jejich se jim v hlavě pletly, nevěděly však, ke které tu svou babičku připodobnit. Tu konečně přijíždí k stavení vozík! „Babička už jede!“ rozlehlo se po domě; pan Prošek, paní, Bětka nesouc na rukou kojence, děti i dva velicí psové, Sultán a Tyrl, všecko vyběhlo přede dvéře vítat babičku. Z vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Děti zůstaly stát, všecky tři vedle sebe, ani z babičky oka nespustily!. Tatínek jí tiskl ruku, maminka ji plačíc objímala, ona pak je plačíc též líbala na obě líce. Bětka přistrčila jí malého kojence, boubelatou Adelku, a babička se na ni smála, jmenovala ji malé robátko a udělala jí křížek. Pak ale ohlídla se po ostatních dětech, volajíc na ně tónem nejupřímnějším: „Moje zlaté děti, moje holátka, co jsem se na vás těšila!“ Ale děti sklopily oči a zůstaly stát, jako by je přimrazil, a teprv na matčin rozkaz podaly svoje růžová líčka babičce k políbení. Nemohly se ani vzpamatovat! Jakpak, to byla babička zcela jinaká než všechny ty, co kdy viděly, takovou babičku ony ještě jaktěživi neviděly! Div na ní oči nenechaly! Kamkoli se postavila, obcházely ji kolem dokola a prohlížely od hlavy do paty. Obdivujou tmavý kožíšek s dlouhými varhánkami vzadu, řásnou zelenou mezulánku, lemovanou širokou pentlí; líbí se jim červený květovaný šátek, jejž babička na placku vázaný má pod bílou plachetkou; posedují na zem, aby dobře prohlídnout mohly červený cvikel na bílých punčochách a černé pantoflíčky. Vilímek poškubuje barevné klůcky na rohožové mošince, kterou babička drží na ruce, a Jan, starší z dvou chlapců, zpolehounka zdvihá babičce bílý, červeně pasovaný fěrtoch, neboť nahmatal pod ním cosi tvrdého. Byl tam veliký kapsář. Jan by byl také rád věděl, co v něm je, ale nejstarší z dětí, Barunka, odstrčila ho šeptajíc mu: „Počkej, já to povím, že chceš sahat babičce do kapsáře!“ To šeptnutí bylo ale trochu hlasité - bylo je slyšet za devátou stěnou. Babička si toho všimla, nechala řeči s dcerou, sáhla do kapsáře řkouc: „No podívejte se, co tu všecko 8 mám!“ A na klín vykládala růženec, kudlu, několik chlebových kůrek, kousek tkanice, dva marcipánové koníčky a dvě panenky. Poslední věci byly pro děti; když jim to babička podala, doložila: „Ještě něco vám babička přivezla!“ a hned vyndávala z mošinky jablka a kraslice, z pytlíku osvobodila koťata, z košíku kuřátka. To bylo radosti, to bylo skákání! Babička byla nejhodnější babička! „To jsou koťata májové, čtyř barev, ty chytají výborně myši; dobré jsou v domě. Kuřátka jsou ochočeny, a když si je Barunka naučí, budou za ní běhat jako psíčkové!“ povídala babička a děti se hned ptaly na to i ono, nic se neupejpaly, hned byly s babičkou dobří kamarádi. Matka je okřikovala, aby daly babičce pokoj a nechaly jí oddechu, ale babička zase řekla: „Přej nám tu radost, Terezko, vždyť jsme rády, že se máme, na děti poslechly babičku. Jeden sedí jí na klíně, druhý stojí za ní na lavici a Barunka stojí před ní a dívá se jí do tváře. Jednomu je divno, že má babička bílé vlasy jako sníh, druhému, že má babička scvrklé ruce, třetí povídá: „Ale babičko, vy máte jen čtyry zuby!“ Babička se usmívá, hladí tmavohnědý vlas Baruščin řkouc: „Kdyť jsem stará; až vy budete staří, budete taky jinaké!“ a děti to nemohou pochopit, že by ty jejich bělounké, hladké ruce mohly kdy tak svraštělé být jako ruce staré babičky. Babička si hned první hodinu srdce svých vnoučátek zcela osvojila, však se jim ale hned také všecka vzdala. Pan Prošek, babiččin zeť, jehož ona také nebyla dříve osobně znala, dobyl si srdce jej í na první setkání milou svojí srdečností a pěknou tváří, v níž se jevila dobrota a upřímnost. Jedna věc jen jí při něm vadila, a sice to, že neuměl česky. A ona prý to, co někdy německy rozuměla, už dávno zapomněla. A přece by byla tak ráda s Janem si pohovořila! - Jan ji ale potěšil tím, že české řeči rozumí; babička slyšela hned, že se vede rozmluva v domácnosti dvojitá. Děti a služky mluvily na pana Proška česky, a on jim odpovídal německy, čemuž ony již rozuměly. Babička doufala, že se časem také srozumí, a zatím si pomáhala, jak mohla. Dceru svoji by byla babička již skoro ani nepoznala; viděla ji vždycky před sebou co veselé selské děvče, a tu shledala se s paní 9 málomluvnou, více vážné povahy, v panských šatech, panského mravu! To nebyla její Terezka! — Babička viděla také hned, že ta domácnost dceřina jest zcela jinaká než ta, na kterou ona posud byla navyklá. První dni byla radostí a překvapením jako omámena, ale poznenáhla začlo jí být nevolno, nepohodlno v novém domovu, a kdyby těch vnoučátek nebylo, ona by záhy zase do své chaloupky se byla vrátila. Paní Terezka měla sice některé svoje panské libůstky, ale pro ty se nemusel nikdo na ni horšit, neboť byla paní velmi dobrá a rozšafná. Matku svoji milovala paní Prošková velmi a nerada byla by ji od sebe pustila, již proto, že musela zastávat službu kastelánky v zámku, a tudy nikoho neměla, komu by zcela odevzdat mohla hospodářství i děti jako matce. Nebylo jí tedy milé, když zpozorovala, že se babičce jaksi stýská, a ona to hned zpozorovala a uhodla též, co babičce chybí! Jednoho dne pravila paní Terezka: „Já vím, mamičko, že jste zvyklá práci, že by se vám stýskalo, kdybyste měla celý den jen s dětmi chodit. Chcete-li příst, mám na hůře trochu lenu; budem ho mít hodně, jestli se nám na poli zvede. Nejmilejší by mi ale bylo, kdybyste si neobtěžovala přihlídnout trochu k hospodářství. Tou dohlídkou v zámku a tím šitím a vařením strávím všecek čas, to ostatní musím přenechat cizím lidem. Prosím vás tedy, buďte mi k ruce a poroučejte se vším, jak se vám líbí.“ „To já ti s radostí udělám, jen když ti přijdu vhod; víš, že já jsem takové práci zvyklá,“ odpověděla babička všecka potěšena. Ještě ten samý den vylezla na hůru podívat se, jak to s tím lenem dopadá, a druhý den viděly děti poprvé ve svém živobytí, jak se přede na vřetánko. První, co si babička v hospodářství zcela na starost vzala, bylo pečení chleba. Nemohla snést, že služka s božím darem tak beze vší úcty zachází, ani do díže, ani z díže, do pece ani z pece že jej nepřežehnává, jako by cihly v ruce měla. Babička, než kvas zadělávala, kopistem díž požehnala a to žehnání opakovalo se, kdykoli těsto do ruky se vzalo, až byl chléb na stole. Nesměl jí také 10 žádný otevřhuba přijít do rány, aby jí „boží dar neuhranul“, i Vilímek, když vešel do kuchyně při pečení chleba, nezapomněl, že má říci: „Pánbůh požehnej!“ Když babička pekla chléb, měly vnoučata posvícení. Pokaždé dostaly poplamenici a po malém bochánku, švestkami neb jablky plněném, což se jim dříve nestávalo. Musely ale zvykat dávat pozor na drobty. „Drobty patří ohníčku,“ říkala babička, když smítala ze stolu drobečky a do ohně je házela. Když ale některý z dětí udrobil chleba na zem a babička to zhlédla, hned mu kázala drobečky sebrat a říkala: „Po drobečkách se šlapat nesmí, to prý duše v očistci pláčou.“ Také se mrzela vidouc, že se chléb při krájení nerovná: „Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi,“ říkala. Jednou prosil Jeník, aby mu babička zakrojila po straně do kůrky, že on to rád jí; babička to ale neudělala řkouc: „Neslyšel jsi, když se zakrojuje do chleba, že se ukrajujou Pánubohu paty? Nechť je jak je, ty se neuč vymýšlet v jídle,“ a pan Jeníček musel si nechat laskominky zajít. Kde jaký kousek chleba ležet zůstal, i kůrky, co děti nedojedly, strčila babička do kapsáře; trefilo-li se jít okolo vody, hodila rybám, rozdrobila mravencům, když šla s dětmi, nebo ptákům v lese, zkrátka ona nezmařila jediného sousta a vždy napomínala: „Važte si božího daru, bez něho je zle, a kdo si ho neváží, toho Bůh těžce tresce.“ Jestli dítě chléb z ruky upustilo, muselo jej pak políbit, jako za odprošení; tak i kdyby kde zrnko hrachu bylo leželo, zvedla je babička a vyznamenaný na něm kalíšek s úctou políbila. Tomu všemu babička i děti učila. Jestli leželo na cestě husí peříčko, babička hned na ně ukázala řkouc: „Shýbni Barunko!“ Barunka byla mnohdy líná a říkala: „Ale babičko, copak je o jedno pírko?“ Z toho ji babička ale hned kárala: „Musíš si myslit, holka, sejde se jedno k druhému, bude jich více; a to si pamatuj přísloví: Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit.“ Paní Prošková měla v pokojích moderní nábytek, babičce se ale nehrubě líbil. Zdálo jí, že se na těch vycpaných seslích s těmi 11 vyřezávanými lenochy nedobře sedí, že musí člověk strach, aby se nezvrátil, a když se podepře, aby se to nerozlámalo. Na pohovku sedla všeho všudy jednou; když poprvé sedla a pera pod ní povolily, tak se chudák lekla, že div nevykřikla. Děti se jí smály, sedly na pohovku a houpajíce se volaly babičku, aby jen šla, že se to nezboří; ale babička nešla: „Jděte mi k šípku,“ povídala, „kdopak by do takové houpačky sedal, to je tak pro vás.“ Na lesklé stolky a skříně bála se co postavit, aby se lesk nepokazil, a ta skříně se skleněnými stěnami, za nimiž bylo všelijakých heblat narovnáno, stála v pokoji jen pro hřích, jak babička říkala. Děti si velmi rády okolo ní skákaly a obyčejně něco vyvedly, začež se jim dostalo od matky notného hřešení. Ráda ale sedla, když chovala malou Adlinku, ke klavíru, neboť dítě když rozplakané bylo, umlklo, když mu babička začala zpolehounka na klapky břinkat. A Barunka někdy učila babičku jedním prstem hrát. „To jsou koně, to jsou koně“ a babička kývala hlavou a notovala si a vždy říkala: „Co si ti lidé všecko nevymyslejí! Člověk by myslil nic jinak, než že je v tom ptáče zavřené; jako hlásky to zní.“ Když babička nemusela, to do pokoje nešla. Když neměla ani venku, ani v domácnosti co šukat, seděla nejraději ve své sedničce, která byla hned u kuchyně a čeledníku. Sednička ta byla zřízena dle babiččiny chuti. U velikých kamen byla lavice, podél babiččino lože; hned u kamen za ložem malovaná truhla a při druhé zdi lože Barunčino, která spávala s babičkou. Uprostřed stál lípový stůl s trnožemi a nad ním visela od stropu dolů holubička, na podobenství svatého Ducha. V koutku u okna stál kolovrátek, přeslice s naditým kuželem, v kuželi zastrčené vřetánko; na hřebu bylo motovidlo. Na zdi viselo několik obrázků svatých, nad babiččiným ložem krucifix, okrášlen kvítím. Mezi oknem zelenal se v okrouhlíku muškát a bazalka a v plátěných pytlíčkách viselo tam rozličné koření, lípový květ, bezový květ, rmen a podobné, babiččina to apatyka. Za dveřmi visela cínová kropenička. V šuplíku ve stolku bylo babiččino šití, svazek nábožných písní, křížová cesta, svazek šňůr do zásoby na kolovrat, 12 tříkrálová křída a hromničná svíčka, kterou babička vždy při ruce měla a v čas bouřky rozsvítila. Na kamnech stál troudník s křesáním. V pokoji sice užívali k rozžehnutí lahvičky fosforem naplněné, ale babička nechtěla s tím šlakovitým nástrojem nic mít. Jen jednou to zkusila, a kdoví jak se stalo, propálila si fěrtoch, který měla již pětadvacet let, a ještě prý se div nezadusila. Od té doby nevzala lahvičky do rukou. Hned si zaopatřila troudník, děti přinesly hadrů na troud, dělaly sirky, omáčely špičky v siře, a babička když měla svoje obvyklé křesací nádobí na kamnech, s uspokojenou myslí lehala. Dětem to bylo také milejší, a každý den se ptaly babičky, jestli nepotřebuje sirky, že jí jich nadělají. Co se dětem v babiččině sedničce nejlépe líbilo, byla malovaná její truhla. Rády si prohlížely na červené půdě namalované modré a zelené růže s hnědými listy, modré lilie a červenožluté ptáčky mezi tím; ale větší radost měly, když babička truhlu otevřela. Bylo se však nač dívat! Spodní strana víka celičká byla polepena obrázky a modlitbičkami, samé to dárky z poutí. Pak tam byl přítruhlíček a v něm jakých to věcí! Rodinné spisy, listy od dcer z Vídně, malý sáček plátěný, plný stříbrných peněz, poslaných to babičce na přilepšenou od dětí, jichž ona ale nepouživši pro radost si nechávala. Dřevěná škatulka, v ní pět šňůrek granátů, na nich pak zavěšený stříbrný peníz s podobiznou Josefa císaře a Marie Terezie. Když tu škatulku otevřela, a ona to vždy udělala, kdy ji děti žádaly, říkávala: „Vidíte, milé děti, ty granáty dal mi nebožtík váš dědeček k svatbě a ten tolar dostala jsem od Josefa císaře vlastnoručně. To byl hodný pán, pánbůh mu dej věčnou slávu! No, až jednou umru, bude to vaše,“ doložila vždy, škatulku zavírajíc. - „Ale babičko, jakpak to bylo, když vám císař pán dal ten tolar, povězte nám to!“ ptala se jednou Barunka. „Až jednou mi připomeňte, pak vám to povím,“ odpověděla jí babička. Mimo tyto věci měla babička v přítruhlíčku dva růžence dotýkané, fábory k čepcům a mezi tím vždy nějaký pamlsek pro děti. 13 Dole v truhle leželo babiččino prádlo a šatstvo. A všecky ty mezulánky, fěrtochy, kabátky letní, šněrovačky i šátky ležely v nejlepším pořádku a navrchu byly dva škrobené bílé čepce, vzadu s holubičkou. V tom se děti babičce přebírat nesměly, když ale dobrou chvíli měla, zdvihla kousek po kousku říkajíc: „Vidíte, děti, tuhle kanafasku mám už padesát let, tenhle kabátek nosívala vaše prababička, tento fěrtoch je tak starý jako vaše matka, a všecko jako nové. A vy máte šaty hned zmýcené. Ale to je to, že neznáte, jak drahé jsou peníze! Vidíte, tenhle hedvábný kabátek stál sto rýnských, ale tenkráte platily bankocetle,“ a tak pokračoval a babička dále a děti poslouchaly tiše, jako by tomu rozuměly. Paní Prošková chtěla sice, aby babička se převlíkala do jiného šatu, jak v dobrém úmyslu se domnívala, pohodlnějšího, ale babička nezměnila na sobě ani té nejmenší lemovky a vždy říkala: „Pánbůh by mne, starou ženu, trestat musel, kdybych se chtěla chytat světa. Pro mne takové novoty nejsou, starý můj rozum by se do toho nehodil.“ Zůstalo tedy při starém. Brzy se v domě řídilo všecko dle babiččina slova, každý ji jmenoval „babičko“, a co babička řekla a udělala, bylo dobře. 14 II. V létě vstávala babička ve čtyry, v zimě v pět hodin. První její bylo požehnat a políbit křížek, visící na klokočovém růženci, jejž ona vždy při sobě nosila, v noci pak pod hlavou měla. Pak s Pánembohem vstala, a jsouc ustrojena, pokropila se svěcenou vodou, vzala vřetánko a předla, prozpěvujíc si přitom ranní písně. Ona sama, chudák stará, neměla už spaní, ale vědouc, jak je sladké, přála je jiným. Asi za hodinu, když vstala, bylo slyšet odměřené klapkání pantoflíčků, vrzly jedny, druhé dvéře, babička se objevila na zápraží. V tom samém okamžení zakejhly husy v chlívku, svině zachrochtaly, kráva bučela, kury křídlama zatřepetaly, kočky odkudsi přiběhše otíraly se jí okolo nohou. Psi vyskočili z bud, protáhli se a jedním skokem byli u babičky; kdyby se byla nechránila byli by ji zajisté porazili a ošatku se zrnem pro drůbež z rukou vyrazili. Babičku měly všecky ty zvířátka tak velmi rády, a ona je. Bůh chraň, aby viděla, že kdo týrá zbytečně, i kdyby to červíčka bývalo. „Co je člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, spánembohem zabte to, jen ne mučit,“ říkávala. Děti ale nesměly se dívat, ani když se kuře zařezávalo, jen proto, že by je litovaly, a ono pak umřít nemohlo. Jednou se ale na oba psy, Sultána a Tyrla, převelice rozhněvala; bylo se ale proč hněvat! Vždyť se podkopali do chlívku a roztrhali za jednu noc deset kačátek, pěkných žlutých, které se měly k světu až milo. Babičce ruce sklesly, když otevřela ráno chlívek a husa s třemi pozůstalými kačaty ven se vyhnala, zděšeně kejhajíc, jako by naříkala Pro svoje zavražděná mláďata, která vyseděla na místě jich nestálé, toulavé roditelky. Babička měla v domnění kunu škůdnici, ale přesvědčila se podle stopy, že to udělali psi. Psi, ti věrní hlídači! Babička ani svým očím nevěřila. A ještě přišli a lichotili se, jakoby nic, a to babičku nejvíc rozhněvalo! „Pryč ode mne, vy zloto! Co vám udělaly ty kačátka? Máte snad hlad? Nemáte; z pouhé svévolnosti jste to udělali! Pryč ode mne, ani vás vidět nechci!“ Psi 15 schlípli ohony, loudali se do bud, babička ale zapomenouc, že je časně, šla do pokoje povědít dceři svoji žalost. Pan Prošek myslil nejinak, než zloději že vykradli komoru, anebo že Barunka mrtva, když viděl babičku uslzenou, bledou do pokoje vcházet. Když ale vyslechl celý případ, musel se babičce smát! Což jemu bylo o pár kačátek! On je nenasazoval, on neviděl, jak se z vajíček klovají, jak roztomilé jsou, když na vodě plynou, hlavičky pod vodu strčí a nožkama nad vodou capají. Panu Janovi bylo jen o několik pečínek! Proto udělal ale právu a spravedlnosti zadost, vzal bejkovec a šel ven dát psům pamětného. Babička zastrčila si uši, když slyšela ten rámus venku, ale myslila: „Co je platno, musí to být, ať si to pamatujou!“ Když ale ani za hodinu ani za dvě psi z bud nevylízali, musela se jít podívat, zdali se jim příliš neublížilo: „Co je tam, to je tam, a je to přece jen němá tvář!“ povídala si, nahlížejíc do bud. Psi začali skučet, žalostně na ni pohlíželi, skoro po břichu k jejím nohám se plazíce. „Je vám toho teď líto, viďte? Vidíte, tak se stává nezdámíkům! Pamatujte si to!“ Psi si to pamatovali. Kdykoliv se housata neb kačata na dvoře batolily, obrátili raději zraky své na stranu nebo odešli, a tak nabyli zase úplně babiččiny náklonnosti. Když babička obstarala drůbež, vzbudila, jestli už nevstaly, služky; po šesté hodině teprv přistoupila k loži Baruščinu, zaťukala jí zlehka na čelo - to prý se duše nejdřív probudí a šeptala: „Vstávej, děvečko, vstávej, je čas,“ pomohla jí ustrojit se, pak šla se podívat, je-li ta malá drůbež vzhůru; jestli se jeden neb druhý na loži povaloval, poplácala ho po zádečkách pobízejíc: „Vzhůru, vzhůru, kohoutek už devětkrát smetiště obešel, a ty ještě spíš, což se nestydíš?“ Umýti se dětem pomohla, ale se strojením jí to nechtělo chodit. Do těch knoflíčků, háčků a tretek na bundičkách a šatičkách nemohla se veznat, obyčejně, co patřilo vpřed, obrátila vzad. Když byly děti ustrojeny, poklekla s nimi před obraz Krista Pána žehnajícího maličké, pomodlila se otčenášek, pak šlo se k snídaní. Když nebylo právě důležitého zaměstnání v domácnosti, seděla babička v zimě ve své sedničce při kolovrátku, v létě ale s vřetánkem svým na dvoře pod lípou neb v sad, aneb si vyšla s dětmi na 16 procházku. Přitom sbírala byliny, které pak doma sušila a schovávala pro potřebu. Zvláště do sv. Jana Křtitele chodívala na byliny za rosy, to prý jsou nejlepší. Když byl někdo nemocen, to už babička hned měla některé koření přihotově, hořký jetel pro vytrávení, řepíček pro krku bolení a pod.; lékaře ona jaktěživa neměla. Mimo to přinášela léčivé koření do domu jakás baba z Krkonošských hor, a to babička ve zvláštní opatrnosti měla a množství ho odkoupila. Baba kořenářka přicházívala každý podzim v určitou dobu, a to byla na Starém bělidle hospodou, kdež ji vším dobrým častovali přes den i noc. Každý rok dostaly děti od baby kornout čemerky pro kýchání, domácí paní rozličné vonné kouřidlo a mech, a mimo to povídávala baba celý večer dětem o Rybrcoulovi, jaký je to ferina a co on provádí na těch horách. Líčila dětem hrůzy, když se stěhuje Rybrcoul k své Kačence princezně, tam kdesi na Kačenčiny hory, kde ona přebývá. Ale ta jistá princezna, ona ho u sebe dlouho netrpí a zase za čas ho odhání, a to on prý tak přeukrutně pláče, až všecky potoky v horách se rozvodní. Ale když ho k sobě volá, to se k ní stěhuje s takovým spěchem a s takovou radostí, že všecko, co na cestě mu leží, kácí, vyvracuje a odnáší. Lesy vyvrací, kameny metá z vrchů, střechy snáší, slovem: na cestě, kudy táhne, bývá všecko jako božím dopuštěním vniveč uvedeno. Kořenářka přinášela každý rok stejné koření a stejné pohádky, ale dětem zdály se vždy nové být a vždy se na babu těšily. Jak se ukázaly na louce naháčky, to říkaly. „No, už přijde brzy bába z hor,“ a jestli se několik dní opozdila, babička říkala: „Copak se stalo babě, snad na ni pánbůh nedopustil nemoc, aneb snad dokonce umřela?“ A bylo povídání o ní, až se opět octla s košem na zádech ve dvoře. Začasté chodila babička s dětmi na delší procházky, třebas do myslivny, nebo do mlýna, nebo si zašly do lesa, kde ptáčkové líbezně zpívali, kde byly pod stromy nastlané měkounké podušky a tolik vonných konvalinek rostlo, petrklíčů, podlések, kohoutků celé kříčky lýkovce a ten pěkný zlatohlávek (Lilium martagon). Ten jim přinášela bledá Viktorka, když viděla, že sbírají květiny a v kytice 17 vážou. Viktorka bývala vždy bledá oči jí svítily jako dva uhly, černé vlasy měla vždy rozcuchány, nikdy neměla pěkné šaty, a nikdy nepromluvila. U paty lesu byl veliký dub, tam stávala Viktorka celé hodiny upřeně dívajíc se dolů k splavu. Za soumraku sešla až k samému splavu, sedla na omšený pařez, dívala se do vody a zpívala až dlouho, dlouho do noci. „Ale babičko,“ ptaly se děti babičky, „pročpak nemá Viktorka nikdy pěkné šaty, ani v neděli? A pročpak nikdy nemluví?“ „Když je bláznivá!“ „A jak je to, babičko, když je bláznivý?“ ptaly se děti. „Inu, když nemá člověk dobrý rozum.“ „A co to dělá, když nemá dobrý rozum?“ „Kupříkladu Viktorka na nikoho nemluví, chodí otrhaná, zůstává v lese v jeskyňce v létě v zimě.“ „A v noci také?“ ptal se Vilím. „I ovšemže také; vždyť ji slýcháváte, že do noci u splavu zpívá, pak jde do jeskyně spat.“ „A nebojí se světýlek ani vodníka?“ s velikým udivením ptaly se děti. „I vždyť není žádný hastrman,“ pravila Barunka; „tatínek to povídal.“ V létě přicházívala Viktorka málokdy k stavení prosit, ale v zimě přicházela jako ta vrána, zaťukala na dvéře neb na okno a jen ruku natáhla, dostavši pak kus chleba neb cos jiného, mlčky odcházela. Děti vidouce na zmrzlém sněhu krvavou stopu její nohy, běžely za ní, volaly: „Viktorko, pojď k nám, maminka ti dá bačkory, můžeš u nás být!“, ale Viktorka se ani neohlídla, utíkajíc k lesu. Za letních krásných večerů, když nebe jasné, krásné bylo, hvězdy požáry házely, sedla si babička ráda s dětmi ven pod lípu. Dokud byla Adelka maličká, posadila si ji na klín, Barunka s chlapci stáli u kolenou. To ani jinak být nemohlo; jak babička cosi vypravovat začala, musely se jí dívat všecky přímo ve tvář, aby jim ani slůvko neušlo. 18 Babička jim povídala o světlých andělích, již tam nahoře přebývají a ty světla lidem rozžehují. O andělích strážcích, kteří střehou dítky na všech cestách života, se radujou, když hodnými jsou, pláčou, když neposlouchají. Děti obracely zraky své k jasným nebesům, kde se třpytěly tisíce tisíců světel, malých mihavých i velikých lesknoucích se v barvách nejkrásnějších. „Kterápak z těch hvězdiček je asi moje?“ ptal se jednoho večera Jan. „To jen Pánbůh ví. Ale pomysli si jen, bylo-li by možno mezi těmi milióny hvězdiček ji nalézt?“ odpověděla babička. „Komupak asi patří ty krásné hvězdy, co se tak lesknou?“ povídala si Barunka. „To jsou oněch lidí, jež si Bůh zvlášť zamiloval, vyvolených to božích, kteří mnoho dobrých skutků vykonali, pánaboha nikdy nehněvali,“ odpověděla babička. „Ale babičko,“ ptala se Barunka opět, když zazněly od splavu žalostné zvuky nesouvislé písně. „Viktorka má také svoji hvězdu?“ „Má, ale je zakalena; a nyní pojďte, ať vás uložím, je čas k spaní,“ dokládala, když se už hodně setmělo. Pomodlila se s nimi. „Anděli boží, strážce můj“, pokropila je svěcenou vodou a uložila na hnízdečko. Ty malé spaly hned, ale Barunka mnohdy ještě přivolala babičku k loži a prosila: „Sedněte si ke mně, babičko, já nemohu usnout,“ a babička vzala ruku vnuččinu do své ruky a začala se s děvčátkem modlit a modlila se, až oči zavřelo. Babička chodila spat v deset, to byla její hodina, tu ona cítila na očích. Do té doby měla úkol, který si ráno dala, udělaný. Než šla spat, nahlédla, zdali vše uzavíráno, svolala kočky a zavřela na půdu, aby na děti do pokoje se nedostaly a je nedusily, ulila v kamnech každou jiskřičku, uchystala si na stůl troudník a louč. Byl-li strach před bouřkou, uchystala si hromničnou svíčku, do bílého šatu zaobalila bochník chleba, a kladouc jej na stůl, říkala služebným: „To si pamatujte, v čas ohně má být nejprvnější, co člověk k sobě vzít má, chléb, pak se nezmate.“ „Ale babičko, vždyť neuhodí,“ říkaly služebné; ale to jí nepřišly vhod. 19 „Jen pánbůh je všemohoucí, co vy můžete vědět. Opatrnosti nikdy nezbývá, to si pamatujte.“ Když bylo vše v pořádku, klekla před krucifix, pomodlila se, pokropila sebe i Barunku ještě jednou svěcenou vodou, klokočový růženec položila si pod hlavu a s pánembohem usnula. 20 III. Kdyby člověk zvyklý na hlučný život velikých měst putoval údolím, kde stojí osamělé stavení, v němž Proškovic rodina žila, pomyslil by si: „Jak tu jen ti lidé mohou žít celý rok. Já bych tu nechtěl být, leda co růže kvetou. Bože, jakýchpak tu radostí!“ A přece tam bylo velice mnoho radostí v zimě v létě! Pod nízkou střechou přebývala spokojenost a láska, kterou jen okolnosti někdy zakalily, například odjezd pana Proška do hlavního města aneb nemoc někoho v domě. Bylo to stavení nevelké, ale hezoučké. Okolo oken, obrácených k východu, táhla se vinná réva, před okny pak byla malá zahrádka plná růží, fial, rezedky i salátu, petrželky a jiné drobné zeleniny. Na severovýchodní straně byl ovocný sad a za ním táhla se louka až ke mlýnu. Velká stará hruška stála při samém stavení, kladouc se všemi svými ratolestmi na šindelem krytou střechu, pod níž hnízdilo mnoho vlašťovic. Uprostřed dvorku stála lípa, pod ní lavička. Na jihozápadní straně bylo menší stavení hospodářské a za tím táhlo se chrastí a křoví až k splavu nahoru. Okolo stavení vedly dvě cesty. Jedna vozová, kterou mohl nahoru podél řeky k rýznburskému dvorci a na Červenou Hůru aneb dolů ke mlýnu a vždy podél řeky až do nejbližšího městečka, malou hodinku cesty vzdáleného. Řeka ta je divoká Úpa, která utíká z hor Krkonošských, vrhajíc se přes sráze a skály, proplítajíc se úzkými údolinami až do roviny, kudy bez překážky do Labe pospíchá, ustavičně mezi zelenými břehy, majíc z jedné strany vysoké stráně porostlé rozličným stromovím. Zpředu stavení, těsně vedle zahrádky, byl chodník podél strouhy, kterou si vedl mlynář od splavu na mlýn. Od stavení přes strouhu byl můstek na stráň, kde byla pec a sušírna. Na podzim, když v sušírně byly plné lísky švestek, křížal a hrušek, to běhával Jan a Vilém velmi často přes můstek; dávali ale pozor, aby je babička neviděla. Ale což to bylo všecko platno, babička jak do sušírny vešla, 21 už viděla, kolik švestek chybí a kdo na nich byl. „Jeníku, Vilíme, pojďte sem!“ volala hned, jak sešla dolů. „Mně se zdá, že jste mi přidali na lísku švestek?“ - „I ne, babičko,“ zapírali chlapci zardíce se. „Nehrdlouhejte!“ hrozila babička, „nevíte, že vás pánbůh slyší!“ Chlapci mlčeli a babička už věděla všecko. Děti se tomu divily, jak to ta babička hned ví, když něco udělají, a kterak to může být, že jim to na nose pozná. Proto také netroufaly si ničeho před ní tajit. V létě, když bývalo velmi horko, svlékla babička děti do košilky a veda je do struhy koupat; to muselo být ale vody jen po kolínka, sice měla strach, aby se jí neutopily. Anebo sedla s nimi na lávku, která ve vodě k máchání prádla přidělána byla, a dovolila jim nožky koupat a zahrávat si s rybkami, které se co střely ve vodě míhaly. Nad vodou klenuly se temnolisté olše; děti rády trhaly proutky, házely je do vody, dívajíce za nimi, jak je voda dál a dále unáší. „Musíte hodit proutek hezky do proudu, u břehu když zůstane, zachytí jej každá travička, každý kořínek a dlouho, dlouho by to trvalo, než by přišel k cíli,“ poučovala je babička přitom. „Ale jak potom, babičko, když připluje k stavidlu, nebude moci dále?“ ozval se Vilém. „Může,“ tvrdil Jan; „nevíš, jak jsem onehdy hodil proutek do vody před samé stavidlo, točil se, točil, a najednou byl pod ním, sjel přes vantroky na kola, a než jsem mlejnici přeběhl, byl v potoku a plynul do řeky.“ „A kam potom plyne?“ ptala se Adelka babičky. „Od mlýna pluje k žličskému mostu, od mostu pod stráněmi k požiradlu, od požiradla přes splav dolů, okolo Barvířského kopce k pivovaru; pod skálou převleče se přes hrubé kameny pod školu, kamž budete napřesrok chodit. Od školy pluje přes splav, k velkému mostu do luk a ke Zvoli, od Zvole k Jaroměři do Labe.“ „A kam potom ještě plyne, babičko?“ ptalo se děvčátko. „Daleko plyne po Labi, až přijde do moře.“ „Ach je, do moře! A kde je a jaké je to moře?“ 22 „Ach moře je široké, daleké, stokrát dále je k němu než do města,“ odpověděla babička. „A co se tam stane s mým proutkem?“ smutně otázalo se děvčátko. „Bude se houpat na vlnách a ty jej vyhodí na břeh; na břehu bude mnoho lidí a dětiček a nějaký chlapeček proutek zdvihne a pomyslí si: „Odkudpak ty, proutečku, asi plyneš? Kdopak tě pustil po vodě? Zajistě tam kdesi daleko sedělo děvčátko u vody a ta tě utrhla a pustila po vodě!“ A chlapeček donese si proutek domů, zasadí do země; z proutečku vyroste hezký stromeček, ptáčkové budou na něm zpívat a stromeček se bude radovat.“ Děvčátko si zhluboka vzdychlo, upustilo v zamyšlení vykasané sukénky do vody, a babička je musela ždímat. Pan myslivec šel právě kolem a přezděl Adelku, „že je malá hastrmanka“. Adelka zakroutila rusou hlavinkou a povídala: „Však ne, hastrmanky žádné není.“ Když šel pan myslivec kolem, tož babička vždy říkala: „Stavte se, pane kmotře, jsou doma!“ a chlapci vzali ho za ruce a vedli k stavení. Někdy se pan myslivec bráníval, vymlouvaje se, že musí dohlížet na mladé bažanty, že se mu líhnou, nebo do lesa a kdovíco, ale tu zahlídl ho pan Prošek nebo paní a chtě nechtě musel se zastavit. Pan Prošek rád měl skleničku dobrého vína v domě pro hosta milého a k těm pan myslivec patřil. Babička hned přinesla chléb a sůl a co tak právě bylo, a pan myslivec rád zapomínal, že se líhnou bažanti. Když pak zapomněl, zaklel si notně na svoji zapomenutost, rychle přehodil pušku přes rameno a šel. Na dvoře pohřešil psa. „Hektore!“ křikl, ale psa tu nebylo. „Po kterých peklích lítá zase!“ hněval se a chlapci ochotní běželi, že ho přivedou, že běhá někde se Sultánem a Tyrlem. Chlapci šli, pan myslivec se posadil zatím na lavičku pod lípou. Konečně když už na cestě byl, zastavil se ještě, volaje na babičku: „Dejte se přece vidět nahoře, má stará schovává pro vás vejce od tyrolek k násadce.“ Pan myslivec znal slabé stránky 23 těch hospodyň! - Babička hned také přisvědčila. „Pozdravujte doma, že přijdeme!“ Tak se pokaždé přátelé rozcházeli. Pan myslivec chodíval, ne li každý den, zajisté přes den okolo Starého bělidla, celý rok a po roce zase. Druhá osoba, kterou každý mohl den jak den potkat okolo desáté na chodníku u Starého bělidla, byl pan mlynář. To byla jeho hodina, kdy chodil dohlížet k stavidlu nad stavením u splavu. Babička říkala o panu mlynáři, či lépe o panu otci, jak ho vůbec každý nazýval, že je rozšafný člověk, ale čtverák. To bylo tím, že pan otec rád škádlil, rád si zažertoval; ale on sám málokdy se smál, jen se tak „šklíbil“. Oči ale zpod visutého hustého obočí vesele se do světa dívaly. Byl prostřední výšky, zavalitý a celý rok nosil bělavé spodky, čemuž se chlapci jednou divili, až jim pan mlynář řekl, že je to mlynářská barva. V zimě nosil dlouhý kožich a těžké boty, v létě modravou kamizolu, bílé kopice a pantofle. Na hlavě nosil všední den nízkou čepici s beránkem; spodky měl vždy vyhrnuty, ať bylo sucho nebo bláto, a bez piksly neviděl ho nikdo ještě. Jak ho děti zahlédly, běžely mu naproti, dávaly dobré jitro a šly s ním k stavidlu. Na cestě škádlil obyčejně pan otec Vilímka a Jana, ptaje se jednoho „ví-li, kam pěnkava nosem sedá?“, druhého „ví-li, kde je z vola kostel?“ anebo se ptal Jeníka, umí-li už spočítat, zač bude krejcarová houska, když bude korec pšenice deset rýnských platit. Když mu chlapec směje se dobře odpověděl, říkal: „No, už vidím, že jsi kos. Mohli bytě už udělat na Kramolně rychtářem.“ Vždy dával chlapcům šňupat, a když pak hodně kýchali, šklíbil se. Adelka se vždy schovávala za babiččiny sukně, když viděla pana otce; ona neuměla ještě dobře mluvit a pan otec ji pokaždé zlobil, aby říkala po něm: “Naše lomenice je mezi všemi lomenicemi ta nejlomenicovatější!“ a hodně rychle, třikrát po sobě. Věru, bylo té malé chudince mnohdy až k pláči, že ji ten pan otec tak zlobí. Za to dostala od něho začasté košíček jahod nebo mandlové oříšky nebo jiný mlsek, a když jí pan otec hodně chtěl polichotit, říkal jí malá čečetko! 24 Také chodíval denně v soumraku okolo Starého bělidla dlouhý Mojžíš, panský hlídač. Byl velmi vysoký, jako tyč, škaredohledý a nosil přes rameno pytel. Bětka služka povídala dětem, že do toho pytle sbírá neposlušné děti, a od té chvíle zůstaly děti, kdy zhlídly dlouhého Mojžíše, jako by je krví polil. Babička sice takové tlachy Bětce zakázala, ale když Vorša, druhá služka, řekla, že je Mojžíš poberto, že mu zůstane všecko pod prstem, neřekla babička na to pranic. Musel to být tedy přece nekalý člověk, ten Mojžíš, a dětem zůstal hrozným, byť již i byly nevěřily, že má v pytli děti. - V létě, když byla vrchnost na panství, vidívaly děti mnohdy krásnou kněžnu jeti na koni a v průvodu jejím panstvo, pan mlynář vida ji jednou povídal babičce: „Mně to přichází, jako když vyjde metla boží (hvězda kometa) a vleče za sebou ohon.“ „To je ale rozdíl, pane otče, že metla boží světu zlé zvěstuje, to panstvo ale, když se tu ukáže, lidem k radosti bývá,“ odpověděla babička. Pan otec točil pikslou mezi prsty jako mlýnským kolečkem, což byl jeho zvyk, a šklíbil se, neříkaje již tak ani tak. Kvečeru přicházívala babičku a děti navštívit Kristla, dcera z hospody u mlýna, děvče jako karafiát, čerstvá, čiperná jako veverka, veselá jako skřivánek; babička ji vždy ráda viděla a říkala jí smíšek, protože se Kristla velmi ráda smála. Kristla přiběhla vždy na skok, na slovíčko, pan myslivec se zastavil, pan mlynář přicházíval jen na okamžení, paní mlynářka, když za čas jednou se vybrala na Staré bělidlo, přišla s vřetánkem na přástvu, paní myslivcová chodila na táčky, neboť mívala k chování malé děcko s sebou, ale když paní správcová ze zámku poctila svojí přítomností Proškovic stavení, říkala paní Prošková: „Dnes dostanu vizitu!“ To babička s dětmi odešla; ona neměla srdce, by koho nenáviděla, ale paní správcová nebyla jí pěkná v očích, a sice proto, že se nesla výše, než narostla. První čas, když babička k dceři přišla a ještě v domácnosti ani s okolními lidmi obeznámena nebyla, přišla jednoho dne paní správcová se dvěma ještě paničkami na vizitu. Paní 25 Prošková byla právě kdesi na stráni. Babička dle svého obyčeje pobídla hosty, by se posadili, a přinesouc chléb a sůl, podala s celou upřímností, aby si vzácné paní ukrojily. Vzácné paní se ale s pohrdlivým vyhrnutím nosíčků děkovaly, že nebudou jíst, pak se úsměšně na sebe podívaly, jako by chtěly říci: „Ty sprostačko, co si myslíš, že jsme my ňáké jen tak ledabylo!“ Paní Prošková přijdouc viděla hned, že babička chybila proti panským obyčejům, a řekla matce, když paní odešly, aby takovým paním chléb nepředkládala, ty že jsou na jiné věci zvyklé. „Víš ty co, Terinko,“ řekla jí babička popuzena, „kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, abych mu židli podala. Ale dělej si, jak ty chceš, já vašim novotám nerozumím.“ Z výročních hostů, kteří na Staré bělidlo přicházeli, byl to nejprve kupec Vlach; přijel vždy s vozíkem o jednom koni, na vozíku měl plno sladkého zboží, mandle, rozinky, fíky, voňavky, pomeranče, citróny, drahé mýdlo a podobné. Paní Prošková zjara i na podzim mnoho kupovávala, začež on dětem vždy kornoutek sladkostí podstrčil. Babička měla z toho radost a říkala: „To je zdvořilý človíček, ten Vlach; jen to se mi nelíbí, že by vymámil od jalové krávy týle!“ Babička raději kupčila s olejkářem, který také dvakrát za rok přišel; babička koupila vždy od něho lahvičku jeruzalémského balzámu na rány a přidala k platu ještě kus chleba. Také dráteníka i žida přivítala vždy s laskavou upřímností; byli to vždy ti samí a tudy známí již, jako by spřáteleni byli s Proškovic rodinou. Jen když jednou do roka se přihodilo, že se toulaví cikáni v sadu ukázali, tu se babička ulekla. Honem vynesla jim jíst ven a říkala: „S užitkem bývá, vyprovodili je člověk až na rozcestí.“ Nejmilejší však ze všech těch výročních hostů byl dětem i celé rodině pan Beyer, myslivec to z hor Krkonošských, který přicházel každé jaro dolů, jsa dozorcem při plavení dřeva, které se pouštělo po Úpě dolů. Pan Beyer byl člověk vysoký, suchý, sval jen a kost. Měl vysmáhlý dlouhý obličej, veliké jasné oko, prohnutý podlouhlý nos, 26 kaštanové vlasy a velikánské kníry, které si hladil dolů. Rýznburský pan myslivec byl zavalitý, červený v tváři, měl malé knírky a byl vždy hezky učesán; pan Beyer měl vlasy rozdělené nad čelem a vzadu viset až přes límec. Děti to hned viděly. Rýznburský šel vždy pohodlným krokem, pan Beyer jako by přes propasti kráčel. Také nenosil rýznburský tak vysoké těžké boty až nad kolena, měl pěknější ručnici i řemen i mošnu, nosil čepici a na ní sojčí pírka; pan Beyer měl ale vyrudlý šat, silný řemen u ručnice a na zeleném plstěném klobouku jestřábí, luňáčí a orlí péra. Tak vypadal pan Beyer. Děti ale, jak ho poprvé viděly, měly ho rády a babička tvrdila, že děti a psi hned poznají, kdo má je rád. Tenkráte to babička trefila. Pan Beyer měl děti velmi rád; miláčkem jeho byl Jan, rozpustilý Jan, jemuž všickni láli, že je luciper; pan Beyer ale tvrdil, že bude z něho hodný hoch, a kdyby se mu zalíbilo myslivectví, že by si ho vzal sám na starost. Rýznburský pan myslivec, který vždy také na Staré bělidlo přišel, když se dostavil pan bratr z hor, říkal. „Nu, což je o to, kdyby se mu zachtělo být myslivcem, vezmu já ho k sobě, můj Frantík musí beztoho také myslivcem být.“ „Nic to, pane bratře, zde by měl domov u huby, a za druhé bývá lépe, když se naučí mladý člověk znát i obtížnosti stavu svého, a vám, myslivci tu dole, je hej, vy nevíte nic, co je zle.“ A tu začal lesník vyličovat obtížnosti stavu svého zimního času, mluvil o vichřicích a vánicích, o příkrých cestách, o propastech, ohromných závějích a mhách. Vypravoval, kolikráte byl již v nebezpečenství života, když noha jeho sklouzla na srázné cestě, kolikráte zbloudil a o hladu dva tři dni se v horách toulal, nevěda kudy z labyrintu toho ven. „Zato ale,“ dokládal, „neznáte, dolané, jak krásně je být v horách v létě. Jak sníh ztaje, zazelenají se údolí, kvítí úprkem rozkvétá, lesy plné vůně a zpěvu, všecko to je pojednou jako učarováním; pak je radost chodit po lese, chodit na čekání. To si dvakrát za týden zajdu na Sněžku; když vidím slunce vycházet a ten boží svět pod nohou mi leží rozprostřen, tu si myslím, že bych přece z hor nešel, tu zapomínám na všechny obtíže!“ 27 Pan Beyer přinášel dětem pěkné krystaly, povídal jim o horách a jeskyních, kde je nalézá, přinesl jim mech vonný co fialky a rád jim vypravoval o Rybrcoulově zahrádce, která je překrásná a do níž pan Beyer bloudě jedenkráte v hrozné vichřici a sněžné vánici po horách přišel. Celý den, co býval myslivec u nich, nehnuli se chlapci od něho, chodili s ním u splavu, dívali se, jak se dřeva plaví, jezdili na vorách. Když se pak druhý den ráno pan Beyer rozloučil, plakali a šli ho na kus vyprovodit s babičkou; paní Prošková dala mu vždy na cestu jídla, co jen unést mohl. „No, napřesrok, dá-li Bůh, uvidíme se zase; buďte zdrávi!“ tak se loučíval, odcházeje dlouhými kroky. Děti pak kolik dní si povídaly o divech a hrůzách v Krkonoších, o panu Beyerovi, a těšily se už zase na druhé jaro. 28 IV. Mimo výroční svátky byla to každá neděle, na kterou se děti zvláště těšívaly. V neděli, to je babička nebudila, když měly vstávat; to bývala dávno již v městečku v kostele, na ranní, na kteroužto mši ona co stará hospodyně chodit uvyklá byla. Matka, a když byl otec doma, i on chodili na hrubou, a to šly, bylo-li pěkné počasí, děti s nimi, babičce naproti. Zdaleka jak babičku spatřily, na ni volaly, úprkem k ní se ženouce, jako by rok ji byly neviděly. V neděli se jim zdála babička vždy trochu jinačí, tvář jasnější, laskavější; také bývala pěkněji přistrojena, na noze nové černé pantofíčky, na hlavě bílý čepec s holubičkou ze škrobených bílých kalounů. Seděla ji v týle jako opravdová. Děti si povídaly, že je babička v neděli „hrozně hezká!“ - Obyčejně, když k babičce přišly, chtěl každý něco nést. Jeden dostal tedy růženec, druhý šátek, Barunka ale co nejstarší vždy nesla mošinku. Z toho ale povstaly vždy nechvalné křiky, poněvadž chlapci všeteční byli a do mošinky nahlídnout chtěli, a Barunka zase dovolit to nechtěla. Přišlo pokaždé k žalobě, Barunka musela se obrátit na babičku, aby chlapcům vylála. Ale babička sáhla místo lání do mošinky, podělila děti buď jablky, buď něčím jiným, a byl hned svatý pokoj. Paní Prošková říkala sice každou neděli: „Prosím vás, babičko, nenoste jim ničeho více!“, babička každou neděli jí odpovídala: „Jakpak by to bylo, abych jim z kostela ničeho nepřinesla. Vždyť my nebývaly lepší!“ Zůstalo tedy při starém. S babičkou přicházívala zároveň panímáma, to jest paní mlynářka, a leckdy ještě některá kmotra ze Žernova, vesnice to, kteráž nejblíže nade mlýnem leží. Panímáma nosila dlouhé šaty s kabátkem a stříbrný čepec. Byla to ženka nízká, buclatá, s černýma veselýma očima; měla krátký rozpláclý nosejček, přívětivá ústa, malou bradičku a pod bradou lalůšek. Na krku nosívala v neděli drobné perle, všední den granáty. Na ruce měla košík, v němž bylo 29 trochu toho koření krámského, co panímáma pro domácnost potřebovala. Za ženskými chodíval pan otec, obyčejně s některým kmotrem. Bylo-li horko, nesl si kabát světlošedý na španělce přes rameno. V neděli míval vyleštěné boty do půl lejtek a nahoře střapce na nich, což se chlapcům velice líbilo. Nohavice měl úzké do bot. Na hlavě vysokou černou beranici, na niž po jedné straně odhora až dolů modré mašličky byly. Druhý kmotr byl též tak ustrojen jako pan otec, jenže dlouhý kabát, vzadu s faldy a velikými olověnými knoflíky posázený, byl zelený, a ne šedý, jakoužto barvu pan otec co mlynář miloval. Lidé jdoucí na hrubou vítali je od slova božího, oni je pak k slovu božímu. Někdy se zastavili, optali se jedni druhých, jak se mají tu, jak tam, co se přihodilo na Žernově, co ve mlýně. V zimě potkal málokterého Žernovského, aby šel do městečka do kostela, cesta byla po příkré stráni nebezpečná, v létě si z toho ale nic nedělali, zvláště mladá chasa. V neděli dopoledne se cesta po lukách k městečku netrhla. Tu jde volným krokem stařena v kožichu a plachetce a vedle ní podpíraje se o hůl kráčí starý muž; baže starý, vždyť pak nosí v hlavě hřeben, tu módu mají jen stařečkové. Ženy v bílých čepcích s holubičkami, muži v beranicích neb furiantských vydrovkách je předhoní, ženouce se přes dlouhou lávku k stráni. Shůry dolů ale přicházejí tancujícím krokem děvčata jako laně a za nimi pospíchají bujní jeleni. Tu prokmitne stromovím nadýchaný rukávec bílý, tu zachytne se na křoví červený vlající od ramene fábor, tu strakatí se vyšívaná kamizolka chlapce, až konečně celý veselý sbor vyžene se na zelený pažit. Přišedši domů, převlékla se babička ze svátečního šatu, vzala na se kanafasku šukala po domě. Po obědě bylo jí nejmilejší sednout, položit hlavu Barunce do klínu a nechat si hledat živé vlasy, které prý ji velmi svědí. Obyčejně při tom vískání usnula, ale nikdy nadlouho. Když se probudila, vždy se divila, že usnula, říkajíc: „Inu to nevím ani, že se mi ty oči tak sklížily!“ 30 Odpoledne chodívala s dětmi do mlýna; to bylo už jako vyjednáno, děti se na to půl dne velmi těšily. Mlynářovic měli také dcerku, v stáří Barunky, říkali jí Mančinka, a to bylo děvče dobré a hravé. U mlýna před vraty stála socha svatého Jana Nepomuckého mezi dvěma lípama; tam sedávala v neděli po obědě panímáma, někdy také žernovská kmotra, co zůstávala na stráni, a Mančinka. Pan otec stál před nimi pohrávaje pikslou, cosi ženám povídaje. Jakmile zahlídli babičku s dětmi okolo struhy přicházet, běžela jim Mančinka vstříc, a pan otec, maje již zase pantofle a vyhrnuté nohavice i šedou kamizolu na sobě, šoural se pomalu za ní s žernovskou kmotrou. Panímáma ale obrátila se do mlýna, „těm dětičkám něčeho přichystat, aby to dalo pokoj,“ přitom dokládajíc. A než ty dětičky přišly, už byl přichystán stolek, buď v zahradě nebo na ostrůvku, aneb v zimě v sednici; na stolku byly dobré buchty, chléb, med, pomazánka, smetana, a ještě nakonec přinesl pan otec v košíku čerstvě načesaného ovoce, anebo panímáma přinesla ošatku suchých křížal a švestek. Káva a podobné panské pití, to nebylo tenkráte ještě mezi lidem v módě. „To jste hodná, babičko, že jste přišla,“ říkala panímáma, podávajíc jí židličku; nevím, kdybyste k nám nepřišla jednu neděli, mně by se neděle nezdála být. Teď ale pojezte, čeho pánbůh udělil!“ - Babička málo jídala, také prosívala, by panímáma dětem takové porce nedávala, ale tomu se tlustá panímáma jen smála. „Vy jste stará, nedivím se, že mnoho nejíte; ale děti, och bože, to má kachní žaludky! Koukněte se na naši Manču, kdy chcete, ona vám řekne vždycky, že je lačná.“ Děti se ušklíbily a dávaly panímámě zcela za pravdu. Když jim panímáma naložila po buchtách, odklidily se za stodolu; tam o ně babička starost mít nemusela, tam si házely míčem, hrály na koně, na barvy a podobné hry prováděly. Čekali tam na ně vždy už jedni a ti samí společníci, šest dětí to, jeden menší než druhý jako píšťaly u varhan. Byly to děti z pazderny nad 31 hospodou; otec jejich chodil po okolí s flašinetem, matka na ně prala a záplatovala a podělkovala za kousek stravy. Neměli svého jmění více než těch šest pandurů, jak jim pan otec říkal, a trochu té muziky. Navzdor tomu nebylo ani na dětech ani na flašinetláři a jeho ženě vidět jakou nouzi; děti měly tváře jako slabikáře a mnohý den vycházela z pazderny vůně, že se až okolojdoucím laskominy dělaly, a když děti s mastnými, lesklými ústy ven vyšly, mysleli si sousedé: „Copak to Kudrnovic pekou?“ - Jednou přišla Mančinka od Kudrnů a vypravovala panímámě, že jí dala Kudrnová kus zajíčka, ale to že byla taková dobrota, že to ani vypovědít nemůže, zrovna jako mandle. „Zajíce,“ myslila si panímáma, „kdepak ho vzali, snad nechodí pytlačit Kudrna; ten by si posvítil.“ Přišla Cilka, nejstarší děvče Kudrnovic, na táčky; to děvče mělo vždy co chovat, poněvadž měli každý rok maličké, a panímáma hned se jí ptala: „Copak jste měli dobrého k obědu?“ - „I nic; jen bandory,“ odpověděla Cilka. - „Cože nic, co bandory; vždyť povídala Manča, že jí dala vaše máma kus zajíčka, že byl tak dobrý?“ „I panímámo, to nebyl zajíček, to bylo kousek kočky. Tatíček ji dostal na Červené Hůře, byla tlustá jako vepř, maminka vypekla z ní sádlo a tatík bude se jím mazat. Kovářka mu to radila, když začínal kašlat, aby nedostal souchotě.“ „Spaste duši! Ono to jí kočky!“ zvolala panímáma, s ošklivostí si odplivnouc. „Och, kdybyste věděla, panímámo, to je dobrota! A veverky jsou ještě lepší. Také přinese někdy tatík vrány, ale na těch si nepochutnáme. Tuhle jsme měli dobře; děvka ve dvoře zardousila husu a pak nám ji dali. O maso nám není zle, někdy dostaneme ovci, i někdy i prase, když dostane závrať a musí to šafář nechat zabít; jenže škoda, když se k tomu tatík netrefí, oni to ...“ Ale panímáma přetrhla děvčeti řeč řkouc: „Jdi mi, jdi mi, fi, až mne zima pochází! - Mančo, ty bezbožná holka, jestli mi budeš ještě jednou jíst zajíčky u 32 Kudrnů! Hned se mi jdi umýt, ať mně nic do ruky nebereš,“ takovou vedla panímáma, vystrkujíc Cilku ze dveří. Mančinka plakala, ujišťujíc matku, že byl zajíček dobrý, a panímáma pořád se uplívala. Pan otec přišel a slyše, co se stalo, zatočil pikslou v prstech řka: „Co se durdíte, panímámo, kdoví po čem děvče bude tlusté! Proti gustu žádný dišputát! Kdoví jestli já sám se jednou nepozvu na dobrou veverku!“ šklíbil se pan otec. „S takovou mi zůstaňte za dveřmi, pantáto, přestaňte s tlachy!“ hněvala se panímáma, a pan otec mhouřil očkem a smál se. Nejen panímáma, štítilo se i více lidí od Kudrnovic čeho přijmout, ba vzít je za ruku, a to jediné proto, že jedli kočky a všelicos prý, co by žádný člověk nejedl. Dětem Proškovic bylo to ale lhostejno, jestli Kudrnovic chasa k obědu měla paštiky z bažantů, nebo z vran, jen když přišly za stodolu s nimi hrát. Věrně s nimi rozdělily buchty a co měly, jen aby měly radost. Cilka, děvče to již desítileté, strčilo malému děcku, jež chovat mělo, kus buchty do ručiček, položilo je do trávy a hrálo zároveň s druhými, anebo pletla z lodyh jitrocelových chlapcům čepice a děvčatům košíčky. Když se do umdlení vydováděly, táhla celé pásmo do dvora a Mančinka zvěstovala mamince, že mají všecky velikánský hlad! Panímáma se tomu pranic nedivila a nakrmila všecky, i ty, jichž úst se štítila. Pan otec ji ale vždy škádlil, a když se přihnaly děti, začal: „Já nevím, ňákou tíži mám na prsou; jakpak Cilko, nemáte doma kousek zajíčka, mohla bys -“ Ale panímáma se vždy uplivla a šla pryč, a babička panu otci zahrozíc říkala: „Ale, ale, jaký jste čtverák, pane otče; já být panímámou, upekla bych vám, namoutě věru, hodnou vránu na hrách!“ Pan otec zatoče pikslou přimhouřil oko, šklíbě se potutelně. Když sedávali staří v zahrádce, přisedl k nim obyčejně také stárek, a to se povídalo o ranním výkladu a kázání, povídalo se, jaké byly vyhlášky, za koho bylo modlení, s kým se kdo na mši sešel; z toho se přišlo na úrodu zvlášť i vůbec, na povodeň, bouřky a krupobití, na tkaní a bílení plátna, jak se leny daří, a konečně se 33 začalo o kramolenských zlodějích a o kriminálu. Stárek byl velmi povídavý, ale kvečeru, když se sjížděli mleči pamatující na přísloví „Kdo dřív přijde, ten dřív mele“, musel stárek do mlýna, pan otec šel se po dívat trochu, jak se daří v hospodě, a paní kmotry jsouce samy, pověděly si ještě něco o tom a o onom. V zimě, to bývaly děti skoro celého půl dne na peci za kamny, pec byla veliká, bylo tam lože služčino a Mančinka měla tam všechny svoje hračky a panny. Když se tam děti slezly, byla jich plná pec, a na svrchním schůdku seděl ještě domácí veliký pes. Na té peci slavila se každou neděli svatba některé panny. Ženich byl kominík a Mikuláš byl jako pan páter. A pak se jedlo, pilo a tancovalo, při čemž obyčejně některý šlápl psovi na nohu, až zaškvěkl a společnost v sednici z rozprávky vytrhl. Panímáma křikla na děti: „Prosím vás vy čeládko, nezbořte mi pec, vždyť chci zítra péci!“ Ale na peci bylo už zase ticho, děti hrály už zase na tatínka a maminku, té mladé mamince přinesl čáp děťátko a Adelka, která neuměla strojit hody, musela být jako paní bába a Vilém a Jan byli jako kmotři a dali mu říkat Honzíček. A byly zase hody, jídel bylo přepodivných a pes byl také hostem, aby se na ně udobřil. Honzíček hned vyrostl a tatínek ho vedl do školy a Jan byl panem kantorem a učil ho slabikovat. Ale jeden žák, to nešlo, musely se všecky učit, a usneslo se: „Budeme hrát na školu.“ Chodily tedy k Janovi do školy, ale žádný nepřinesl úlohu, pan učitel se rozhněval a každý měl dostat dvě fláky na ruce; když už jinak nebylo, nechaly si to ale pes, který také byl žákem a dokonce ničeho neuměl než na peci funět, tomu usoudil pan učitel k těm dvěma flakám ještě pověšení černé tabulky na krk, a to se také na vykonalo. Pověsily mu na hrdlo desku, rozhněvaný chlupáč skočil z pece dolů s hrozným rámusem, trhaje ze sebe hanlivé znamení. Stárek skočil leknutím z lavice, babička si odplivla a pan otec pohroze pikslou na pec volal: „Sak na ryby, pytel na raky, půjdu-li na vás!“ a zatoče jí zase v prstech, usmál se, ale aby to děti neviděly. „To udělal zajisté ten náš luciper!“ mínila babička; „nejlepší, když se domů sebereme, ještě by mlýn vzhůru nohama obrátily ty děti!“ 34 Ale mlynářovic bránili; ještě nebylo ukončeno vypravování o té francouzské vojně a o těch třech potentátech. Babička je znala všecky tři, ona měla mnoho zkušenosti, vojenský stav, jí každý věřil. „A kteří to byli, ti tři ledoví mužové, které poslal Rus na Bonaparta?“ ptal se babičky mládek, hezký to, veselý hoch. „Což ti to nemůže napadnout, že to byly tři měsíce, prosinec, leden a únor,“ vysvětlil mu stárek. „To je v Rusích taková zima, že musejí lidé na tvářích nosit futrály, sice by jim nosy zmrzly. Francouzové nejsou na zimu zvyklí, jak tam přišli, hned to všecko pomrzlo. A Rus, ten to dobře věděl, že to takové bude, proto je zdržoval. Ach, to je kos!“ „A Josefa císaře jste osobně znala?“ ptal se jeden z mlečů babičky. „Jakpak bych byla neznala, vždyť jsem s ním mluvila, vždyť mi tuhleten tolar vlastní svou rukou dal,“ řekla babička, berouc na granátech zavěšený tolar do ruky. „I prosím vás, a jak se to stalo, kde vám jej dal?“ ptali se mnozí. Děti se byly na peci trochu ztišily, a slyšíce tu otázku, sběhly z pece a prosily babičku, aby povídala, že ony to také ještě neslyšely. „Ale panímáma a pan otec to už slyšeli,“ namítla babička. „Hezký výklad může člověk dvakrát i třebas kolikráte poslouchat bez omrzení, jen povídejte,“ pravila panímáma. „Nu, tak vám to povím, jen vy, děti, sedněte a tiše mi seďte.“ Děti se hned usadily a tiché byly jak pěny. „Když se stavěl Nový Ples (Josefov), byla jsem výrostek. Já jsem z Olešnice; víte, kde je Olešnice?“ „I víme, to je za Dobruškou, v horách, na slezských hranicích, ne?“ ozval se stárek. „Tam odtud, tam. Vedle našeho statku bydlela vdova Novotná v malé chaloupce. Živila se děláním vlněných houní; když měla trochu díla pohromadě, nesla je do Jaroměře nebo do Plesu na prodej. Bývala u nebožky mámy pečená vařená a my děti bývaly u ní kolikrát za den. Náš tatík stál jejímu synu kmotrovstvím. Když jsem už kousek práce zmoci mohla, říkávala mi Novotná, když jsem k ní přišla: „Pojď 35 sednout k stavu a uč se, bude ti to někdy k dobrému. Čemu se člověk z mládí naučí, k stáru jak by našel.“ Já byla jakživa do práce jako oheň, nedala jsem se k nižádné pobízet; poslechla jsem a brzy jsem se tomu řemeslu tak naučila, že jsem je dobře zastat mohla. Tu dobu býval císař Josef velmi často na Novém Plese; povídalo se všude o něm, a kdo ho viděl, vážil si toho jako nevím čeho. Jedenkráte, když šla Novotná s dílem, prosila jsem naše, aby mně dovolili s ní jít, bych se ráda podívala do Plesu. Máma viděla, že má kmotra těžké břímě, a řekla: „Jdi můžeš pomoci kmotře nést.“ Druhý den za chladu jsme šly a před poledním přišly jsme na luka před Ples. Leželo tam srovnaných dřev; sedly jsme na ně a obouvaly se. Kmotra právě povídá: „Kampak já asi, smutná děvka, ty houně nejdřív zanést mám?“ Tu přichází od Plesu jakýs pán a přímo k nám. V ruce nesl cosi podobného floutně; chvilku po chvilce kladl si to k tváři a začal se pomalu kolem dokola točit. „I podívejte se, kmotra,“ povídám, „to je nějaký muzikant, on píská na floutnu a sám se k tomu točí.“ „Hloupá holka, to není floutna ani muzikant, to bude nějaký pán, co dohlíží k stavení, však je tu vidívám chodit. To má takovou rourku a v ní je sklíčko a skrze to se dívá; a prý je daleko vidět. To vidí všude, kde a kdo co dělá.“ „Ale kmotra, jestli nás viděl, když jsme se obouvaly?“ povídám. „Nu a co z toho? Vždyť to není nic zlého,“ smála se mi kmotra. Mezi tou řečí přišel pán až k nám. Měl na sobě šedivý kabát, malý klobouk na tři facky, jak se říká, vzadu visel mu cop s mašlí. Byl ještě mladý pán a krásný, jak by ho namaloval. „Kam jdete, co to nesete?“ ptal se a zůstal u nás stát. Kmotra řekla, že nese do Plesu na prodej dílo. „Jaké je to dílo?“ ptal se dále. „Vlněné houně, panáčku, na přikrývání, snad by se vám některá líbila,“ řekla Novotná, rozvázala rychle uzel a rozložila jednu po dřevách. Byla to na místě hodná žena, ta kmotra, ale když se dala do prodeje, to byla až hrůza řečná. „To dělá tvůj muž, ne?“ zeptal se jí zase pán. 36 „Dělával, dělával, zlatý panáčku, ale už je žněch dvě léta, co dodělal. Dostal úbyti. Já někdy k stavu přihlídla, naučila se tkát a teď je mi to k dobrému. Já také říkám Madle: Jen se uč, Madlo, čemu se naučíš, o to tě ani dráb neoloupí.“ „Je to tvoje dcera?“ ptal se zase pán. „Není moje, je to kmotřina. Ale pomáhá mi někdy. Nekoukejte se na ni, že je malá, zato je sporá a do práce jako hrom; tuto houni ona dělala sama a sama.“ Pán mně poklepal na ramena a pěkně se na mne podíval; jaktěživa neviděla jsem tak pěkné modré oči, jinak než jako chrpa. „A ty nemáš žádných dětí?“ obrátil se pán na kmotru. „Mám jednoho hocha,“ pravila kmotra, „dala jsem ho do Rychnova na učení. Pánbůh mu dává dar ducha svatého, učení jde mu jak by hrál, hezky zpívá na kruchtě, ráda bych tedy ten nějaký groš na něho obětovala, aby z něho byl pan páter.“ „A což nebude-li chtít jím být,“ řekl pán. „I bude, panáčku, Jiřík je dobrý hoch!“ povídala kmotra. Já zatím dívala se ustavičně na tu trubičku a myslela jsem si, jak to asi skrze ni kouká ten pán. Ale on mi to musel zrovna na nose vidět, najednou se obrátí ke mně a povídá: „Ty bys asi ráda věděla, skrze ten dalekohled vidět, ne?“ Já se začervenala a nemohla jsem ani oči pozdvihnout, kmotra ale vyjela: „Ona myslela Madla, že je to floutna a vy že jste muzikant. Já jí to ale pověděla, kdo jste.“ „A ty to víš?“ smál se pán. „Inu, já nevím, jak vám říkají, ale to vy jste jeden z těch, co tu chodí dohlížet na ty lidi, a skrze tu trubičku se na ně díváte, ne-li?“ Pán se smál, až se za boky bral. „No, “povídal, „to poslední jsi, matko, trefila. Chceš-li se skrze tu trubičku podívat, tedy se podívej,“ obrátil se ke mně, když se byl notně vysmál, a pěkně mi položil trubičku k oku. To jsem vám, lidičky, své divy spatřila; v Jaroměři zrovna lidem do oken jsem viděla a každého pěkně pozorovala, co dělá, jako bych stála u něho, a daleko až na polích lidé co pracovali, viděla jsem jako před sebou. Chtěla jsem to dát 37 také kmotře, aby se podívala, ale ona mi povídala: „Copak si myslíš, to by se pěkně slušelo pro mne, starou ženu, abych si hrála.“ „Ale to není k hraní, to je k potřebě, matko,“ řekl jí pán. „Inu nechť si je, ale pro mne se to nehodí,“ řekla kmotra a mermomocí se podívat nechtěla. Mně tak napadlo, kdybych viděla skrze to sklíčko Josefa císaře, a dívala jsem se na všechny strany, a že byl ten pán tak velice hodný, řekla jsem mu, koho bych ráda viděla. „Což ti tolik na císaři záleží, máš ho ráda?“ zeptal se mne pán. „Bodejť bych neměla, “povídám, „když ho každý člověk pro jeho dobrotu a hodnost chválí. Však se za něj také každý den modlíme, aby mu dal pánbůh dlouhé panování a té jeho panímámě.“ Pán se jako usmál a povídá: „Chtěla bys s ním také mluvit?“ „I zachraň pánbůh, kampak bych oči dala?“ povídám. „Vždyť se mne také nestydíš, a císař je přece člověk jako já.“ „Ono to přece není takové, panáčku,“ ozvala se kmotra; „císař pán je císař pán, a to je přec jen něco říci. Já slýchala, že když se člověk podívá císaři do očí, zima pochází a horko rozpaluje. Náš konšel s ním už dvakrát mluvil a říkává to.“ „Váš konšel nejspíš že nemá dobré svědomí, a proto nemůže směle se podívat nikomu do očí,“ řekl pán a psal přitom něco na malý lístek. Ten lístek dal pak kmotře a povídal jí, aby šla do Plesu do zásobárny a na ten lístek že se jí houně zaplatí. Mně dal ten stříbrný tolar řka: „Nech si ten peníz na památku, abys nezapomněla na Josefa císaře a jeho panímámu. Modli se za něho, modlitba vroucího srdce je Bohu milá. Až přijdete domů, můžete říci, že jste mluvily s Josefem císařem!“- Dořekl a rychle odešel. My klekly a žádná nevěděly jsme, co děláme leknutím a radostí. Kmotra začala mi lát, že jsem se tolik opovážila, a sama se opovážila také dost. Ale kdopak by si to byl pomyslil, že je to císař pán. Těšily jsme se z toho, že snad přece nemusel se mrzet, když nás obdaroval. V zásobárně vyplatili Novotné třikrát tolik za houně, než co žádala. My domů zrovna letěly, a když jsme tam přišly, nebylo vypravování konce a všickni nám to záviděli. Máma mi dala tolar provrtat a od té doby jej nosím na krku. Už mi bylo kolikráte dost zle, a přece jsem 38 se ho nevzdala. - Škoda, věčná škoda, že toho pána zem kryje!“ dokončila babička svoje vypravování s povzdechem. „Ba škoda,“ dotvrdili ostatní. Děti poznavše historii tolaru, teprv si ho ze všech stran obracely a teprv se jim stal znamenitý. Babička pak stála všem ve světle ještě vyšším od té doby, co věděli, že mluvila s císařem Josefem. Nedělním večerem započal se ve mlýně již nový týden. Mleči se sjížděli, mlýny začaly pomalu svým obyčejným taktem hrkotat, stárek chodil po mlejnici, přehlížeje znatelským okem, kde by co chybělo, mládek zpívaje běhal shora dolů, zdola nahoru, od koše ke koši, a pan otec stál před mlejnicí, vítal veselou tváří své lidi, kteří mu přinášeli výdělek, podávaje jim šňupec tabáku. Panímáma s Mančinkou vyprovodily letního času babičku až k hospodě. Byla-li tam právě muzika, zastavily se trochu u plotu, kamž obyčejně k nim postoupilo několik kmoter, dívajíce se na tancující chasu. Dovnitř se podívat nebylo možná, bylo tam nabito; sama Kristla, když nesla pivo ven do sadu, kde páni seděli, holby nad hlavou nést musela, aby je nevyrazili. „Vidíte je, pány,“ říkávala panímáma, ukazujíc hlavou k sadu, kde seděli zámečtí pánové, a kdykoliv Kristla k nim přišla, zadržovat ji chtěli, „vidíte je! To věřím, to by bylo děvče, takové hned nenajdete. Ale nemyslete si, že je nechal pánbůh schválně pro vás vyrůst a vy abyste mu svět zkazili!“ „Není strach, panímámo, že se dá Kristla těm zbalamutit,“ mínila babička. „Ta jim ukáže, kudy cesta ze dveří.“ - Zdálo se tak. Jeden z těch panáčků, na deset honů pižmem zavánějících, šeptal děvčeti cosi do ucha, ale ona mu se smíchem odsekla: „Jen složte, panáčku, složte, nekoupíme!“, skočila do síně a s veselou tváří položila ruku do mozolovité pravice vysokého junka, nechala se obejmout a vést k tanci, nedbajíc na volání: „Kristinko, pojďte nalívat!“ „Ten je jí milejší než zámek se všemi pány i poklady,“ usmála se babička, dala panímámě dobrou noc a ubírala se s dětičkami domů. 39 V. Jednou za čtrnáct dní neb tři neděle, když byl právě krásný den, říkala babička: „Dnes půjdeme na přástvu k myslivcům,“ děti těšily se od rána až do té chvíle, kde babička vzavši vřetánko na cestu se vydala. Za splavem vedla cesta pod příkrou strání k mostu, za mostem pak šlo se topolovým stromořadím ustavičně až do Rýznburku. Babička ale volila cestu pod stráněmi podél řeky až k pile. Nad pilou byl holý vrch, na němž rostla vysoká divizna, pro kterou Barunka ráda lezla. Za pilou se údolí víc a víc úžilo a řeka v těsnějším korytu bystřeji utíkala přes veliké kameny, které jí v cestě ležely. Vrchy porostlé byly jedlemi a smrčinami, které svým stínem skoro celou šíři údolí zatemňovaly. Tím údolím šly děti s babičkou, až došly pod zbořeniny hradu rýznburského, které z temného stromoví čněly, porostlé mechem. Opodál hradu, nad starým sklepením, kterým se prý mohlo chodit tři míle cesty pod zemí, do něhož ale nikdo vstoupit nemohl pro vlhkost a zkažený vzduch, vystavěn byl altán s třemi vysokými špičatými okny. Vrchnost když na lovu byla, držívala tam druhé snídaní. K tomu altánku děti zaměřily, lezouce po příkrém vrchu nahoru jako kamzíci. Babička, chudák stará, sotva se vyškrábala; vpravo i vlevo stromků se chytala. „No, vy jste mi daly, sotva že dechu popadám,“ povídala jsouc konečně nahoře. Děti ale vzaly babičku za ruce, vedly do altánu, kde byl pří jemný chlad a pěkná vyhlídka, a posadily ji na židlici. Na pravé straně altánu viděly děti na zbořeniny hradu; pod hradem točilo se do polokruhu údolíčko, jež zavíraly při dolním i horním konci vršky porostlé jedlemi. Na jednom z těchto vršků stál malý kostelíček. Šum vody a zpěv ptactva oživoval jedině panující vůkol tichost. Jan vzpomněl si na silného Ctibora, ovčáka pána rýznburského; tam dole na louce to bylo, kde ho pán přistihl, jak nesl na ramenou celou i s kořeny vytrhnutou jedli, kterou byl v panském lese ukradl. Když se ho pán ptal, kde ji vzal, upřímně ze své viny se vyznal, pán 40 mu to odpustil, ba ještě ho pozval na hrad, s dodáním, aby si vzal s sebou pytel, že mu dá tolik poživy, co unese. Ctibor byl neomalený, vzal ženě devítiloketní cíchu a šel do zámku, kde mu hrachu a uzených kýt do ní naložili. Pro jeho sílu a upřímnost rytíř si ho zamiloval, a když v Praze veliký turnaj od krále vypsán byl, vzal ho s sebou. Ctiborsilou svojí zvítězil nad jedním německým rytířem, nad kterým nikdo zvítězit nemohl, a král udělal ho též rytířem. Dětem se ta povídka velice líbila a od té doby, co jim starý ovčák ji povídal, měly hrad i louka větší pro ně zajímavosti. „A jak se to tam jmenuje, co ten kostelíček je, babičko?“ ptal se Vilím. „To je na Boušíně. Dá-li nám pánbůh zdraví, také se tam jednou podíváme, až tam bude pouť !“, řekla babička. „A co se tam stalo, babičko?“ ptala se Adelka, která by byla babičku poslouchala od rána do večera. „Zázrak se tam stal. Nevíte již, jak to jednou Vorša povídala?“ „Nevíme už nic. Povídejte vy nám to, pěkně vás prosíme,“ škemraly děti a babička nedala se dlouho prosit. „Tedy sedněte hezky na lavici a nevyhýbejte se mi z okna, ať nepřepadnete dolů a nesrazíte vaz. Za tímto vrchem a těmi lesy jsou vesnice Turyň, Litoboř, Slatina, Mečov, Boušín; ty všechny před dávnými časy patřily jednomu rytíři, který se jmenoval Turynský a na Turyni v hradu svém bydlel. Pán ten měl paní a jedinou dcerušku, hezkou dívčičku, ale bohužel byla hluchá i němá, čeho bylo rodičům veliký žal. Jedenkráte procházela se po hradu ta holčička, a tu si usmyslila podívat se, co dělají ti malí beránkové v boušínském dvorci a jak as vyrostli od té doby, co je neviděla. Musím vám říci, že tenkráte ještě ten kostelíček tu nebyl, ani vesnice, jen dvorec tu byl, v němž čeleď bydlela Turynského pána a kde se chovala jeho stáda. Kolem dokola byl samý les a v lese mnoho divoké zvěře. Dceruška Turynská byla kolikráte ve dvorci, ale to jela vždy s otcem; myslila bláhová, že když se tam rozběhne, také hned tam bude. Šla tedy, šla, kam ji oči vedly; myslela, cesta jako cesta, byla 41 ještě mladá, nerozumná, jako vy jste. Když ale dlouho už šla, a ještě bílý dvůr neviděla, začínalo jí být ouzko; napadlo jí teprv, co řekne otec a matka, že utekla ze zámku, dostala strach a vrátila se nazpět. Ale když je člověk ve strachu, lehko se pomate, dokonce takové dítě. Spletla si holčina cestu a nepřicházela ani domů, ani do dvorce, dostala se do hustého lesa, kde nebylo ani stopy, ani světla. Teprv poznala, že zabloudila! Můžete si myslit, jak jí bylo! - Vám by ale přece tak zle nebylo, máte sluch a mluv, čeho děvčátko nemělo. Běhala ve zmatku kříž a kříž, a tím více se pletla. Nakonec i žízeň i hlad ji trápil, nohy ji také bolely, ale to vše nebylo tak hrozné jako strach, který mělo děvče před nocí, zlou zvěří, a ouzkost, která ji tížila, že se otec a matka na m octla se najednou u studánky; dychtivě klekla si k ní a napila se; když se pak okolo sebe ohlédla, viděla dvě ušlapané cestičky. Ale nevěděla, kterou se dát ji bloudění přestrašilo a naučilo, že nevede každá cestička k domovu. Tu si vzpomněla, že její matka, když v strachu a úzkosti je, vždy do své komůrky jde a se modlí; i klekla tedy na zem holčinka a modlila se, aby ji Pánbůh vyvedl z lesa. I slyší najednou divný zvuk, hučelo a znělo jí to v uších víc a víc, jasněji a jasněji, děvče nevědělo, co se s ní děje, jaké to jsou zvuky; začala se strachy třást a plakat, chtěla utíkat a tu hle, běží k ní z lesa po cestičce bílá ovce, za ní druhá, třetí, čtvrtá, a šestá a více jich, vždy více, až je u studánky celé stádo. Každá ovce měla na krku zvonec, ty zvonce zvoní a děvčátko je slyší! To jsou ovce otcovy a tu běží ovčákův bílý pes a tu přichází Barta ovčák, a děvčátko vykřikne „Barto!“ a běží k němu. Zaradoval když slyšel, že slečna mluví a slyší, vzal ji do náručí a pospíchal k dvorci, od něhož nebyli daleko vzdáleni. Byla tam paní Turynská, všecka sklíčená; nevěděli, kam se jim dcera náhle z hradu byla poděla a co se s ní stalo. Rozeslali po lese kdekoho, otec také hledal a paní čekala v bílém dvoře. Můžete si myslit, jakou radost ta maminka měla, Barta dceru přinesl, a ke všemu tomu ještě uzdravenou. Když se i otec vrátil a dcera všecko pověděla, umínili si rodiče, že u té studánky na poděkování Bohu vystaví kostelíček. A to také udělali. Ten kostelíček, co tamto vidíte, 42 je ten samý a ta studánka u něho ta samá studánka, u níž děvče pilo a se modlilo a zde v těch lesích bloudilo. Ale děvčátko už dávno dávničko umřelo, a pan Turynský umřel i paní Turynská, a Barta umřel a zámek na Turyni je zbořen.“ „A kam přišly ovce a pes?“ ptal se Vilím. „Inu, pes pošel, staré ovce zkapaly, mladé vyrostly a měly zase beránky. A tak to na tom světě chodí, milé děti, jeden zajde, druhý přijde.“ Děti obrátily zraky do údolí, viděly v mysli rytíře jezdit, děvčátko bloudit - a tu hle, najednou vyjíždí z lesa paní na krásném koni, jedouc údolím dolů, za ní podkoní. Paní má tmavý kabátek, dlouhá hnědá sukně visí jí přes třemeny dolů, na hlavě černý klobouček, od něhož vlaje zelený závoj okolo havraních kadeří. „Babičko, babičko, rytířka, podívej se!“ vykřikly děti. „I co vám napadá, což jsou nějaké rytířky? To je paní kněžna,“ řekla babička, podívajíc se z okna dolů. Děti se skoro mrzely, že to nebyla rytířka, jak si ony myslily. „Paní kněžna jede k nám nahoru!“ volali všickni. „Kdoví co vidíte; jak by sem kůň vylezl,“ řekla babička. „Opravdu, Orland leze jako kočka; jen se podívej!“ volal Jan. „Dej mi pokoj, ani to vidět nechci. Ty vrchnosti mají divné vyražení,“ povídala si babička, zdržujíc děti, aby se nevyhýbaly z okna. Netrvalo to dlouho, kněžna byla nahoře. Lehce svezla se z koně, hodila dlouhou sukni přes rámě a vešla do altánku. Babička vstala, uctivě ji vítajíc. „To je rodina Proškovic?“ ptala se kněžna, přehlédnouc tváře dítek. „Ano, milostivá paní, jest!“ odpověděla babička. „Tys jistě jejich babička?“ „Jsem, milostivá paní, matka jich matky.“ „Můžeš mít radost, máš to zdravá vnoučata. Jestlipak ale, vy děti, také posloucháte svou babičku?“ ptala se kněžna dětí, které z ní oka 43 nespouštěly. Na její otázku ale sklopily oči šeptajíce: „Posloucháme.“ „No, ujde to s nimi; někdy ovšem ale co dělat, vždyť jsme my také lepší nebyly,“ řekla babička. Kněžna se usmála; vidouc stát na lavici košíček jahod, ptala se, kde je děti nasbíraly. Babička hned pobídla Barunku řkouc: „Jdi, děvečko, podej milostivé kněžně. Jsou čerstvé, děti je po cestě nasbíraly, snad přijdou milostivé paní k chuti. Když jsem mladá byla, také jsem to ovoce ráda jídala, ale co mi děcko umřelo, nevzala jsem žádnou do úst.“ „A proč?“ ptala se kněžna, berouc od Barunky košíček s jahodami. „To je tak mezi námi, milostivá paní, jak umře matce dítě, nejí do svatého Jana Křtitele ani třešně, ani jahody. To prý chodí Panna Maria po nebi a rozdává to ovoce těm malým dítkám. Kterého dítěte matka ale zdrženlivá nebyla a od toho ovoce jedla, tomu řekne Panna Maria: „Vidíš, holátko, na tebe se málo dostalo, matka ti to snědla.“ Proto se zdržujou matky od požití toho ovoce. No, a když se zdrží do Jana, zdrží se po Janě taky,“ doslovila babička. Kněžna držela v prstech jahodu, sladkou, červenou jako její krásný ret, ale při babiččině řeči položila ji mimovolně nazpět do košíku řkouc: „Nemohu nyní jíst, a vy, dítky, neměly byste ničeho na cestu.“ „I to nic nedělá, paní kněžno, jen jezte, anebo si je vezměte domů i s košíčkem, my si nasbíráme jiných,“ rychle namítla Barunka, odstrkujíc podávaný jí košíček. „Přijímám tedy váš dárek,“ řekla kněžna usmívajíc se prostosrdečnému děvčeti, „zítra ale přijďte si pro košíček do zámku a babičku přiveďte s sebou, rozumíte?“ „Přijdeme, přijdeme,“ přisvědčily děti právě tak, jako to dělaly, když je zvala panímáma do mlýna. Babička chtěla cosi namítat, ale už nebylo platno nic, kněžna zlehka babičce se uklonila, usmála se na děti a z altánu vystoupila. Košík podavši podkonímu vyhoupla se na Orlanda a zmizela mezi stromovím jako krásné zjevení. 44 „Babičko, já se těším do zámku! Tatínek říká, že tam má paní kněžna krásné obrazy!“ řekla Barunka. „A je tam prý papoušek a ten mluví. Počkejte, babičko, to se podivíte!“ zvolal Jan tleskaje si do rukou. Malá Adelka se ale podívala po sobě a povídala babičce: „To si nenechám tyhle šaty, viďte že ne, babičko?“ „I pro pána krále, vždyť pak jsem si toho děvčete ani nevšimla. Ty jsi krásná, co jsi dělala?“ křižovala se babička vidouc, jak je děvče zmazané. „Já za to nemohu, Jan mne strčil, upadla jsem do jahod,“ omlouvala se malinká. „Vy dva se jen kočkujete vždy. To si paní kněžna pomyslila o vás čistou věc, řekne, že jste diblíci. Teď ale pojďte, ať přijdeme k myslivcovům. To vám ale povídám, vy chlapci, budete-li zase dovádět, jako to děláváte, nevezmu vás vícekrát s sebou,“ přikazovala babička. „I my budeme hodní, babičko,“ ujišťovali chlapci. „Uvidíme,“ povídala si babička, kráčejíc za dětmi lesním chodníkem k myslivně. Nešly daleko a octnuly se mezi listnatým stromovím, skrze něž viděly již bílý dvorec a myslivnu před sebou. Před stavením bylo prostranství zelené, ohražené, posázené lípami a kaštany, pod nimiž bylo několik laviček a stolků v zemi upevněných. Po trávě procházeli pávi, o nichž babička říkala, že mají andělské peří, ďábelský křik a zlodějský krok, hejno kropenatých, krhavých perlin a bílí králíci seděli v trávě, stříhali ušima, na každý hluk bojácně se rozprchnuvše. Pěkná srna s červeným obojkem ležela na zápraží a několik psů toulalo se po dvoře. Sotvaže na ně děti křikly, radostně zaštěkli, přiskákali k dětem, začali do kruhu běhat a div je samou radostí na zem nepovalili. Také srna na zavolání Adelčino přišla a svým modrým okem tak mile na děvčátko hleděla, jako by chtěla říci: „Ach, tys to, co mně dobrá sousta nosíš, vítám tě!“ Adelka jí to musela na očích vidět, protože honem do kapsičky sáhla a kousek žemle srně podala, kterou tato vzala, běžíc pak děvčátkem. 45 „Co vás všickni všudy berou, vy roto!“ volal odkudsi hlas a za chvíli vyšel z komory myslivec v lehkém zeleném kabátu, domácí čepičku na hlavě. „I toť jsou milí hosté,“ zvolal vida babičku; „vítáme - jen dál. Hektore, Diano, Amino, půjdete! Vždyť není svého slova slyšet,“ obořil se na psy. Babička vešla do stavení, nad jehož vchodem byly veliké jelení parohy. V síni viselo několik pušek, ale hodně vysoko, aby jich dítě dosáhnout nemohlo. Babička se velmi bála pušky, i když nabita nebyla, a když se jí pan myslivec smál, říkala: „Kdož může vědět, co se mu stane, čert nespí!“ - „Pravda,“ říkal myslivec, „když pánbůh dopustí, i motyka spustí.“ Babička odpustila panu myslivci, když ji začasté poškádlil, jen když nebral v její přítomnosti jméno boží nadarmo a když neklel; to babička nemohla slyšet, hned si uši zacpala řkouc: „No, nač je to potřeba, ta nevymáchaná huba - aby člověk po vás vykropil.“ Pan myslivec měl babičku rád, a proto se před ní měl na pozoru, aby nezavadil o čerta, který, jak on říkal, maně se mu do řeči plete.“ A kde máte paní kmotru?“ ptala se babička, když vešli do světnice a nikoho tam nebylo. „Jen se posaďte, hned ji zavolám; to víte, ona vždy jen jako kvočna mezi kuřaty se batolí,“ řekl myslivec, jda zavolat ženu. Chlapci se postavili u skříně, v níž se leskly pušky a lovecké nože, a děvčata hrály se srnou, která s nimi do pokoje vběhla; babička ale přehlídnouc jedním pohledem celý ten přívětivý, čistě uspořádaný pokoj, povídala si. „To je pravda, ať sem přijde člověk ve svátek nebo v pátek, vždy je všecko jako sklo,“ a když jí padla do oka příze, která svázána a znamením opatřena u kamen na lavici ležela, přikročila blíže a prohlížela předivo. Vtom se otevřely dvéře a do nich vkročila paní ještě dost mladá, v čistém domácím obleku, bílý čepeček na hlavě; na ruce nesla malé rusovlasé děvčátko. Srdečně babičku i děti vítala a na její jasné, přívětivé tváři bylo vidět, že má vskutku radost. „Byla jsem polívat plátno. Mám radost, letos bude bělounké jako labuť,“ pravila myslivcová, omlouvajíc se ze své nepřítomnosti. 46 „To je vidět pilnost,“ řekla babička, „kus na bělidle, a tu se už zase chystá tkalcovi. Tuhleto bude pláténko jak pergamen. Jen aby vám je dobře udělal a neošidil vás. Jste spokojena se svým tkalcem?“ „I to víte, milá babičko, on každý ošidí,“ pravila myslivcová. „I vy ženské, rád bych věděl, jak by vás tkadlec ošidil, vždyť to máte všecko vypočteno,“ smál se myslivec. „A přece si sedněte a nestůjte!“ pobízel babičku, které se nechtělo od příze. „I vždyť je dost času,“ pravila babička, berouc za ruku malou Aninku, kterou byla paní myslivcová k lavici postavila, by nepadla, neboť začínala teprv běhat. Jak paní domácí ode dveří odstoupila, objevili se za jejími zády dva opálení chlapci, jeden světlovlasý po matce, druhý černohlávek po otci. Byli se sice s matkou s celou chutí do dveří přihnali, ale když se pustila matka s babičkou do řeči, nevěděli honem jak a co dětem říci, začali se stydět a schovali se za máminy sukně. „Copak vy sojáci,“ začal otec, to je způsob vlézt za mámu, když máte hosty vítat? Hned podejte babičce ruku.“ Hoši ochotně postoupili k babičce, ruce jí podávajíce; babička jim do nich naložila jablek. „Tu máte a hrejte si, a podruhé se nestyďte; to se na hochy nesluší, držet se máminých faldů,“ napomínala babička a hoši sklopili oči a koukali na jablka. „A teď alou ven,“ rozkázal táta; „ukažte dětem výra a hoďte mu sojku, co jsem dnes zastřelil; ukažte jim mladá štěňata a mladé bažanty. Ale ať mi mezi tou drůbeží nelítáte jako jestřábi, sice vás –“ Tento dodatek děti již neslyšely, neboť sotvaže řekl otec: „Alou ven!“, již se to hrnulo jedním valem ze dveří. „To je hon!“ smál se myslivec, ale bylo vidět, že mu ten hon není proti mysli. „Děti jsou děti, mladá krev!“ řekla babička. „Jen kdyby ti chlapci tak diví nebyli. Ale věřte, babičko, že mi sedí strach celý den v zádech. To vám to jen po líčkách leze, po stromech, kotrmelce dělá, kalhoty trhá až hrůza povídat. Děkuju Hospodinu za to dobré děvče, to je dobrá hodina,“ povídala paní myslivcová. 47 „Co chcete, paní kmotra, po matce dcera, po otci syn se poznává,“ prohodila babička. Paní domácí s usmáním podala dcerušku manželi, aby ji trochu pochoval; „jen co bych přinesla něco k snědku, hned tu budu,“ dodala. „Dobrá žena,“ řekl myslivec, když vyšla ze dveří, „hřích jí ublížit, jen kdyby neměla ustavičně strach, že se ti kluci zabijou; co do hocha, když není v něm ohně?“ „Všeho moc škodí, pane kmotře, kdyby jim dal člověk celou vůli, ono by to po hlavách chodilo,“ povídala babička, ačkoliv se ne vždy dle těch slov zachovávala. Netrvalo dlouho a do dveří vešla hospodyně s plnýma rukama. Na dubovém stole octnul se bílý ubrousek, majolikové talíře, nože se střenkami ze srnčích parohů, octly se tam jahody, vaječníky, smetana, chléb, med, máslo i pivo. Hospodyně vzala babičce vřetánko z rukou řkouc. „Teď nechte přádla, babičko, a berte si. Ukrojte si chlebíček, namažte. Máslo je dnes tlučené, pivo je nekřtěné. Vaječníky nejsou tuze kalé, upekla jsem je dnes jen nazdařbůh, ale když přijde cos člověku znenadání, chutná to. Jahody vy nejíte, ale děti rády, když jim je poleju smetanou.“ Tak pobízí paní myslivcová a přitom krájela krajíc za krajícem, mazala máslem, kapala medem. Babička náhle, jako by si na něco byla vzpomněla, plácla se do čela řkouc: „To je stará hlava nepamětlivá! Vidíte, ani mi ještě nenapadl povědít vám, že jsme mluvily v altánku s paní kněžnou.“ „Není divu, vždyť pak ty děti člověka tím křikem zpitomí,“ řekla paní myslivcová. ale hned se ptal, co jim paní kněžna říkala. „Nepovídejte, babičko, dokud se nevrátím,“ prosila myslivcová; „musím dříve děti spokojit, aby trochu poseděly.“ Děti zrejdily zatím kde co a chlapci myslivcovi, Franěk a Bertík, všude v čele a všecko jim vykládali. Právě stály před domem na trávě a malá Amina prováděla před nimi svoje umění, skákajíc přes hůl a přinášejíc hozené jí věci v tlamě, když se zjevila na prahu matka, volajíc je k svačině. Nedaly se dvakrát volat. „Sedněte hezky pod stromy, jezte a neumažte se příliš!“ napomínala je, rozkládajíc 48 jim jídlo na stolky. Děti sedly a okolo nich postavili se psi a čuměli jim do tváře. Když přišla paní myslivcová zase do světnice, prosila babičku, aby povídala o kněžně, a babička pověděla vše slovo od slova, jak a kterak v altánku bylo. „Vždycky to říkám, že má dobré srdce,“ ozvala se myslivcová. „Kdykoliv sem přijede, vždy se ptá, co dělají děti, a malou Anušku políbí na čelo. Kdo má děti rád, je dobrý člověk. Ale to služebnictvo ji roznáší, jako by kdovíjaká byla.“ „Čiň čertu dobře, peklem se ti odslouží,“ ozvala se babička.“ Tak, tak, babičko,“ pravil myslivec, „pravdivé to přísloví. To je má řeč, nemuseli bychom si lepší paní přát, kdyby neměla těch drábů okolo sebe, ti ji štvou a lhou jí. A není ta čeládka k ničemu na světě, než-li Pánubohu den ukrádat. Když to tak všecko, babičko, na světě pozoruju, myslím si kolikrát: kdyby do vás tisíc- karlátek uhodilo! - Není-li to k zlosti, když si pomyslím, když takový halama, který nic neumí, k ničemu není, než aby za vozem stál jako dřevěný panák a v pokoji dřepět, že ten tolik má co já; že ten více platí než já, který musím v dešti, v blátě, v sněhu cachtat po lesích, ve dne v noci s pytláky se hrdlit a za všecko tu stát a všecko obstarávat. Nemám nač naříkat, jsem spokojen, když mi ale přijde takový fouňa sem a vyhrnuje po mně nosem, tu bych mu, namoutě kuši - ale darmo se zlobit.“ A pan myslivec vzal sklenici a napil se na zlost. „Ale jestlipak ta paní o všem ví, co se děje, a proč si nevezme někdo to srdce a neřekne jí, když se mu křivda stane?“ zeptala se babička. „I šlaka, kdožpak se rád spálí? Já s ní mnohdy mluvívám a mohl bych říci to, ale vždy si myslím: Fraňku, mlč, ať se to na tebe nesveze. A konečně ona by mi to nemusela věřit, zeptá se těch vyšších, a tu to máte, je po všem. Ti drží při sobě, to je nerozdílná ruka. Mluvil jsem s ní před několika dny, chodila po lese s tím cizím knížetem, co tu je. Potkali kdesi Viktorku a ptali se mne na ni; kněžna se jí lekla.“ 49 „A co jste jí řekl?“ ptala se babička. „Inu, co jsem měl říci; řekl jsem, že je bláznivá, ale že nikomu neubližuje.“ „A co na to řekla?“ „Sedla do trávy, kníže sedl k jejím nohám a mně kázali, abych přisedl a povídal jim o bláznivé Viktorce a kterak se to stalo, že se zbláznila.“ „A tys rád povídal, viď?“ usmála se myslivcová. „To víš, ženo; kdož by nebyl rád k službám krásné paní. A naše kněžna není sice už mladá, ale šlakovitě krásná paní. Ostatně co dělat, musel jsem povídat.“ „Vy jste čtverák, pane kmotře; dvě léta tomu, co jsem zde, a to mi slibujete povědít zevrubně, jak se to s Viktorkou přihodilo, a posud to nevím, jen tak páté přes deváté. Krásná paní nejsem, poručit vám nemohu, to já se toho asi nikdy nedovím, viďte?“ „Och babičko, vy jste mně milejší než ta nejkrásnější paní na světě, a je-li vám libo poslouchat, povím vám tu historii třebas hned.“ „Když pan kmotr chce, umí hedvábný polštářek podložit, to je pravda,“ usmála se babička. Jestli je to paní kmotře vhod, vezmu vás za slovo. Starý člověk podobá se dítěti, a děti, jak víte sami, rády mají povídačky.“ „I, já nejsem ještě stará a také ráda poslouchám. Jen povídej, tatíku, povídej, hezky nám ujde chvilka,“ odpověděla paní myslivcová. „Maminko, prosím tě, dej nám ještě chleba, my nemáme už ani kouska,“ ozval se ve dveřích Bertíkův hlas. „To není možná, kam by to ty děti byly kladly! divila se babička. „Polovic snědly, polovic daly psům, srně a veverkám; to máte vždycky tak. Och, já mám s nimi peklo,“ vzdychla myslivcová krájejíc poznovu chléb. Co podruhé děti venku dělila a malou dcerušku chůvě na starost dávala, cpal si pan myslivec dýmku. „Můj nebožtík, dej mu Pánbůh nebe, měl také ten zvyk; než co 50 povídat začal, musela být dýmka přichystána,“ povídala babička a zář blahé vzpomínky zaleskla se jí v oku. „To já nevím, ti muži jako by si řekli, všickni mají ten ošklivý zvyk,“ povídala myslivcová, zaslechnouc ve dveřích babiččina slova. „Jen se nedělej, jako bys to ráda neměla, sama mi z města tabák přinášíš,“ řekl myslivec, zapaluje si dýmku. „Inu, jaká pomoc. Chce-li mít člověk od vás pěkné oko, musí vám pomyšlení udělat. Začni tedy povídat,“ řekla hospodyně, sedajíc s vřetánkem vedle babičky. „Jsem hotov, tedy poslouchejte!“ To řka pustil myslivec první obláček dýmu vzhůru ke stropu, položil nohy křížem, podepřel se pohodlně o židli a začal vypravovat o Viktorce. – 51 VI.
OBSAH Úvod ........................................................................................................ 5 I. ............................................................................................................... 6 II. ............................................................................................................ 14 III. ........................................................................................................... 20 IV............................................................................................................ 28 V. ............................................................................................................ 39 VI............................................................................................................ 51 VII. ......................................................................................................... 70 VIII. ........................................................................................................ 87 IX. ......................................................................................................... 101 X. .......................................................................................................... 111 XI. ......................................................................................................... 120 XII. ....................................................................................................... 131 XIII. ...................................................................................................... 142 XIV. ...................................................................................................... 153 XV. ....................................................................................................... 166 XVI. ...................................................................................................... 177 XVII...................................................................................................... 188 XVIII. ................................................................................................... 196 5 Úvod Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! - Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi! Mně ale neumřela! - Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! - Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený - nevím, nevím, jak se komu zalíbí! Ty jsi ale vždy říkala: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“ Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu. 6 I. Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší žila mnoho let ve Vídni u přátel, od nichž se vdala. Druhá dcera šla pak na její místo. Syn řemeslník též byl již samostatným a přiženil se do městského domku. Babička bydlela v pohorské vesničce na slezských hranicích, žila spokojeně v malé chaloupce se starou Bětkou, která byla její vrstevnice a již u rodičů sloužila. Nežila osamotnělá ve své chaloupce; všickni obyvatelé vesničtí byli bratřími jí a sestrami, ona jim byla matkou, rádkyní, bez ní se neskončil ani křest, ani svatba, ani pohřeb. Tu najednou přišel babičce list z Vídně od nejstarší dcery, v němž jí vědomost dávala, že manžel její službu přijal u jedné kněžny, která má velké panství v Čechách, a sice jen několik mil vzdálenosti od pohorské vesničky, kde babička bydlí. Tam že se nyní s rodinou odstěhuje, manžel pak vždy jen přes léto že tam bude, když i paní kněžna se tam zdržuje. Ke konci listu stála vroucí prosba, aby babička k nim se odebrala navždy a živobytí svoje u dcery a vnoučat strávila, kteří se již na ni těší. Babička se rozplakala; nevěděla, co má dělat! Srdce ji táhlo k dceři a k vnoučátkům, jichž neznala ještě, dávný zvyk poutal ji k malé chaloupce a k dobrým přátelům! Ale krev není voda, touha přemohla dávný zvyk, babička se rozmyslila, že pojede. Chaloupku se vším, co v ní, odevzdala staré Bětce s doložením: „Nevím, jak se mi tam líbit bude a jestli přece zde neumru mezi vámi.“ Když jednoho dne vozík u chaloupky se zastavil, naložil naň kočí Václav babiččinu malovanou truhlu, kolovrat, bez něhož být nemohla, košík, v němž byla čtyry chocholatá kuřátka, pytlík s dvěma čtverobarevnými koťaty a pak babičku, která pro pláč ani neviděla před sebe. Požehnáním. přátel provázena odejela k novému domovu. Jakého to očekávání, jakého radování na Starém bělidle! Tak totiž nazýval lid osamělé stavení v rozkošném údolíčku, jež paní Proškové, babiččině to dceři, za byt vykázáno bylo. Děti vybíhaly 7 každou chvilku na cestu dívat se, nejede-li už Václav, a každému, kdo šel kolem, vypravovaly. „Dnes přijede naše babička!“ Samy pak mezi sebou si ustavičně povídaly. „Jakápak asi ta babička bude?“ Ony znaly více babiček, podoby jejich se jim v hlavě pletly, nevěděly však, ke které tu svou babičku připodobnit. Tu konečně přijíždí k stavení vozík! „Babička už jede!“ rozlehlo se po domě; pan Prošek, paní, Bětka nesouc na rukou kojence, děti i dva velicí psové, Sultán a Tyrl, všecko vyběhlo přede dvéře vítat babičku. Z vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Děti zůstaly stát, všecky tři vedle sebe, ani z babičky oka nespustily!. Tatínek jí tiskl ruku, maminka ji plačíc objímala, ona pak je plačíc též líbala na obě líce. Bětka přistrčila jí malého kojence, boubelatou Adelku, a babička se na ni smála, jmenovala ji malé robátko a udělala jí křížek. Pak ale ohlídla se po ostatních dětech, volajíc na ně tónem nejupřímnějším: „Moje zlaté děti, moje holátka, co jsem se na vás těšila!“ Ale děti sklopily oči a zůstaly stát, jako by je přimrazil, a teprv na matčin rozkaz podaly svoje růžová líčka babičce k políbení. Nemohly se ani vzpamatovat! Jakpak, to byla babička zcela jinaká než všechny ty, co kdy viděly, takovou babičku ony ještě jaktěživi neviděly! Div na ní oči nenechaly! Kamkoli se postavila, obcházely ji kolem dokola a prohlížely od hlavy do paty. Obdivujou tmavý kožíšek s dlouhými varhánkami vzadu, řásnou zelenou mezulánku, lemovanou širokou pentlí; líbí se jim červený květovaný šátek, jejž babička na placku vázaný má pod bílou plachetkou; posedují na zem, aby dobře prohlídnout mohly červený cvikel na bílých punčochách a černé pantoflíčky. Vilímek poškubuje barevné klůcky na rohožové mošince, kterou babička drží na ruce, a Jan, starší z dvou chlapců, zpolehounka zdvihá babičce bílý, červeně pasovaný fěrtoch, neboť nahmatal pod ním cosi tvrdého. Byl tam veliký kapsář. Jan by byl také rád věděl, co v něm je, ale nejstarší z dětí, Barunka, odstrčila ho šeptajíc mu: „Počkej, já to povím, že chceš sahat babičce do kapsáře!“ To šeptnutí bylo ale trochu hlasité - bylo je slyšet za devátou stěnou. Babička si toho všimla, nechala řeči s dcerou, sáhla do kapsáře řkouc: „No podívejte se, co tu všecko 8 mám!“ A na klín vykládala růženec, kudlu, několik chlebových kůrek, kousek tkanice, dva marcipánové koníčky a dvě panenky. Poslední věci byly pro děti; když jim to babička podala, doložila: „Ještě něco vám babička přivezla!“ a hned vyndávala z mošinky jablka a kraslice, z pytlíku osvobodila koťata, z košíku kuřátka. To bylo radosti, to bylo skákání! Babička byla nejhodnější babička! „To jsou koťata májové, čtyř barev, ty chytají výborně myši; dobré jsou v domě. Kuřátka jsou ochočeny, a když si je Barunka naučí, budou za ní běhat jako psíčkové!“ povídala babička a děti se hned ptaly na to i ono, nic se neupejpaly, hned byly s babičkou dobří kamarádi. Matka je okřikovala, aby daly babičce pokoj a nechaly jí oddechu, ale babička zase řekla: „Přej nám tu radost, Terezko, vždyť jsme rády, že se máme, na děti poslechly babičku. Jeden sedí jí na klíně, druhý stojí za ní na lavici a Barunka stojí před ní a dívá se jí do tváře. Jednomu je divno, že má babička bílé vlasy jako sníh, druhému, že má babička scvrklé ruce, třetí povídá: „Ale babičko, vy máte jen čtyry zuby!“ Babička se usmívá, hladí tmavohnědý vlas Baruščin řkouc: „Kdyť jsem stará; až vy budete staří, budete taky jinaké!“ a děti to nemohou pochopit, že by ty jejich bělounké, hladké ruce mohly kdy tak svraštělé být jako ruce staré babičky. Babička si hned první hodinu srdce svých vnoučátek zcela osvojila, však se jim ale hned také všecka vzdala. Pan Prošek, babiččin zeť, jehož ona také nebyla dříve osobně znala, dobyl si srdce jej í na první setkání milou svojí srdečností a pěknou tváří, v níž se jevila dobrota a upřímnost. Jedna věc jen jí při něm vadila, a sice to, že neuměl česky. A ona prý to, co někdy německy rozuměla, už dávno zapomněla. A přece by byla tak ráda s Janem si pohovořila! - Jan ji ale potěšil tím, že české řeči rozumí; babička slyšela hned, že se vede rozmluva v domácnosti dvojitá. Děti a služky mluvily na pana Proška česky, a on jim odpovídal německy, čemuž ony již rozuměly. Babička doufala, že se časem také srozumí, a zatím si pomáhala, jak mohla. Dceru svoji by byla babička již skoro ani nepoznala; viděla ji vždycky před sebou co veselé selské děvče, a tu shledala se s paní 9 málomluvnou, více vážné povahy, v panských šatech, panského mravu! To nebyla její Terezka! — Babička viděla také hned, že ta domácnost dceřina jest zcela jinaká než ta, na kterou ona posud byla navyklá. První dni byla radostí a překvapením jako omámena, ale poznenáhla začlo jí být nevolno, nepohodlno v novém domovu, a kdyby těch vnoučátek nebylo, ona by záhy zase do své chaloupky se byla vrátila. Paní Terezka měla sice některé svoje panské libůstky, ale pro ty se nemusel nikdo na ni horšit, neboť byla paní velmi dobrá a rozšafná. Matku svoji milovala paní Prošková velmi a nerada byla by ji od sebe pustila, již proto, že musela zastávat službu kastelánky v zámku, a tudy nikoho neměla, komu by zcela odevzdat mohla hospodářství i děti jako matce. Nebylo jí tedy milé, když zpozorovala, že se babičce jaksi stýská, a ona to hned zpozorovala a uhodla též, co babičce chybí! Jednoho dne pravila paní Terezka: „Já vím, mamičko, že jste zvyklá práci, že by se vám stýskalo, kdybyste měla celý den jen s dětmi chodit. Chcete-li příst, mám na hůře trochu lenu; budem ho mít hodně, jestli se nám na poli zvede. Nejmilejší by mi ale bylo, kdybyste si neobtěžovala přihlídnout trochu k hospodářství. Tou dohlídkou v zámku a tím šitím a vařením strávím všecek čas, to ostatní musím přenechat cizím lidem. Prosím vás tedy, buďte mi k ruce a poroučejte se vším, jak se vám líbí.“ „To já ti s radostí udělám, jen když ti přijdu vhod; víš, že já jsem takové práci zvyklá,“ odpověděla babička všecka potěšena. Ještě ten samý den vylezla na hůru podívat se, jak to s tím lenem dopadá, a druhý den viděly děti poprvé ve svém živobytí, jak se přede na vřetánko. První, co si babička v hospodářství zcela na starost vzala, bylo pečení chleba. Nemohla snést, že služka s božím darem tak beze vší úcty zachází, ani do díže, ani z díže, do pece ani z pece že jej nepřežehnává, jako by cihly v ruce měla. Babička, než kvas zadělávala, kopistem díž požehnala a to žehnání opakovalo se, kdykoli těsto do ruky se vzalo, až byl chléb na stole. Nesměl jí také 10 žádný otevřhuba přijít do rány, aby jí „boží dar neuhranul“, i Vilímek, když vešel do kuchyně při pečení chleba, nezapomněl, že má říci: „Pánbůh požehnej!“ Když babička pekla chléb, měly vnoučata posvícení. Pokaždé dostaly poplamenici a po malém bochánku, švestkami neb jablky plněném, což se jim dříve nestávalo. Musely ale zvykat dávat pozor na drobty. „Drobty patří ohníčku,“ říkala babička, když smítala ze stolu drobečky a do ohně je házela. Když ale některý z dětí udrobil chleba na zem a babička to zhlédla, hned mu kázala drobečky sebrat a říkala: „Po drobečkách se šlapat nesmí, to prý duše v očistci pláčou.“ Také se mrzela vidouc, že se chléb při krájení nerovná: „Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi,“ říkala. Jednou prosil Jeník, aby mu babička zakrojila po straně do kůrky, že on to rád jí; babička to ale neudělala řkouc: „Neslyšel jsi, když se zakrojuje do chleba, že se ukrajujou Pánubohu paty? Nechť je jak je, ty se neuč vymýšlet v jídle,“ a pan Jeníček musel si nechat laskominky zajít. Kde jaký kousek chleba ležet zůstal, i kůrky, co děti nedojedly, strčila babička do kapsáře; trefilo-li se jít okolo vody, hodila rybám, rozdrobila mravencům, když šla s dětmi, nebo ptákům v lese, zkrátka ona nezmařila jediného sousta a vždy napomínala: „Važte si božího daru, bez něho je zle, a kdo si ho neváží, toho Bůh těžce tresce.“ Jestli dítě chléb z ruky upustilo, muselo jej pak políbit, jako za odprošení; tak i kdyby kde zrnko hrachu bylo leželo, zvedla je babička a vyznamenaný na něm kalíšek s úctou políbila. Tomu všemu babička i děti učila. Jestli leželo na cestě husí peříčko, babička hned na ně ukázala řkouc: „Shýbni Barunko!“ Barunka byla mnohdy líná a říkala: „Ale babičko, copak je o jedno pírko?“ Z toho ji babička ale hned kárala: „Musíš si myslit, holka, sejde se jedno k druhému, bude jich více; a to si pamatuj přísloví: Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit.“ Paní Prošková měla v pokojích moderní nábytek, babičce se ale nehrubě líbil. Zdálo jí, že se na těch vycpaných seslích s těmi 11 vyřezávanými lenochy nedobře sedí, že musí člověk strach, aby se nezvrátil, a když se podepře, aby se to nerozlámalo. Na pohovku sedla všeho všudy jednou; když poprvé sedla a pera pod ní povolily, tak se chudák lekla, že div nevykřikla. Děti se jí smály, sedly na pohovku a houpajíce se volaly babičku, aby jen šla, že se to nezboří; ale babička nešla: „Jděte mi k šípku,“ povídala, „kdopak by do takové houpačky sedal, to je tak pro vás.“ Na lesklé stolky a skříně bála se co postavit, aby se lesk nepokazil, a ta skříně se skleněnými stěnami, za nimiž bylo všelijakých heblat narovnáno, stála v pokoji jen pro hřích, jak babička říkala. Děti si velmi rády okolo ní skákaly a obyčejně něco vyvedly, začež se jim dostalo od matky notného hřešení. Ráda ale sedla, když chovala malou Adlinku, ke klavíru, neboť dítě když rozplakané bylo, umlklo, když mu babička začala zpolehounka na klapky břinkat. A Barunka někdy učila babičku jedním prstem hrát. „To jsou koně, to jsou koně“ a babička kývala hlavou a notovala si a vždy říkala: „Co si ti lidé všecko nevymyslejí! Člověk by myslil nic jinak, než že je v tom ptáče zavřené; jako hlásky to zní.“ Když babička nemusela, to do pokoje nešla. Když neměla ani venku, ani v domácnosti co šukat, seděla nejraději ve své sedničce, která byla hned u kuchyně a čeledníku. Sednička ta byla zřízena dle babiččiny chuti. U velikých kamen byla lavice, podél babiččino lože; hned u kamen za ložem malovaná truhla a při druhé zdi lože Barunčino, která spávala s babičkou. Uprostřed stál lípový stůl s trnožemi a nad ním visela od stropu dolů holubička, na podobenství svatého Ducha. V koutku u okna stál kolovrátek, přeslice s naditým kuželem, v kuželi zastrčené vřetánko; na hřebu bylo motovidlo. Na zdi viselo několik obrázků svatých, nad babiččiným ložem krucifix, okrášlen kvítím. Mezi oknem zelenal se v okrouhlíku muškát a bazalka a v plátěných pytlíčkách viselo tam rozličné koření, lípový květ, bezový květ, rmen a podobné, babiččina to apatyka. Za dveřmi visela cínová kropenička. V šuplíku ve stolku bylo babiččino šití, svazek nábožných písní, křížová cesta, svazek šňůr do zásoby na kolovrat, 12 tříkrálová křída a hromničná svíčka, kterou babička vždy při ruce měla a v čas bouřky rozsvítila. Na kamnech stál troudník s křesáním. V pokoji sice užívali k rozžehnutí lahvičky fosforem naplněné, ale babička nechtěla s tím šlakovitým nástrojem nic mít. Jen jednou to zkusila, a kdoví jak se stalo, propálila si fěrtoch, který měla již pětadvacet let, a ještě prý se div nezadusila. Od té doby nevzala lahvičky do rukou. Hned si zaopatřila troudník, děti přinesly hadrů na troud, dělaly sirky, omáčely špičky v siře, a babička když měla svoje obvyklé křesací nádobí na kamnech, s uspokojenou myslí lehala. Dětem to bylo také milejší, a každý den se ptaly babičky, jestli nepotřebuje sirky, že jí jich nadělají. Co se dětem v babiččině sedničce nejlépe líbilo, byla malovaná její truhla. Rády si prohlížely na červené půdě namalované modré a zelené růže s hnědými listy, modré lilie a červenožluté ptáčky mezi tím; ale větší radost měly, když babička truhlu otevřela. Bylo se však nač dívat! Spodní strana víka celičká byla polepena obrázky a modlitbičkami, samé to dárky z poutí. Pak tam byl přítruhlíček a v něm jakých to věcí! Rodinné spisy, listy od dcer z Vídně, malý sáček plátěný, plný stříbrných peněz, poslaných to babičce na přilepšenou od dětí, jichž ona ale nepouživši pro radost si nechávala. Dřevěná škatulka, v ní pět šňůrek granátů, na nich pak zavěšený stříbrný peníz s podobiznou Josefa císaře a Marie Terezie. Když tu škatulku otevřela, a ona to vždy udělala, kdy ji děti žádaly, říkávala: „Vidíte, milé děti, ty granáty dal mi nebožtík váš dědeček k svatbě a ten tolar dostala jsem od Josefa císaře vlastnoručně. To byl hodný pán, pánbůh mu dej věčnou slávu! No, až jednou umru, bude to vaše,“ doložila vždy, škatulku zavírajíc. - „Ale babičko, jakpak to bylo, když vám císař pán dal ten tolar, povězte nám to!“ ptala se jednou Barunka. „Až jednou mi připomeňte, pak vám to povím,“ odpověděla jí babička. Mimo tyto věci měla babička v přítruhlíčku dva růžence dotýkané, fábory k čepcům a mezi tím vždy nějaký pamlsek pro děti. 13 Dole v truhle leželo babiččino prádlo a šatstvo. A všecky ty mezulánky, fěrtochy, kabátky letní, šněrovačky i šátky ležely v nejlepším pořádku a navrchu byly dva škrobené bílé čepce, vzadu s holubičkou. V tom se děti babičce přebírat nesměly, když ale dobrou chvíli měla, zdvihla kousek po kousku říkajíc: „Vidíte, děti, tuhle kanafasku mám už padesát let, tenhle kabátek nosívala vaše prababička, tento fěrtoch je tak starý jako vaše matka, a všecko jako nové. A vy máte šaty hned zmýcené. Ale to je to, že neznáte, jak drahé jsou peníze! Vidíte, tenhle hedvábný kabátek stál sto rýnských, ale tenkráte platily bankocetle,“ a tak pokračoval a babička dále a děti poslouchaly tiše, jako by tomu rozuměly. Paní Prošková chtěla sice, aby babička se převlíkala do jiného šatu, jak v dobrém úmyslu se domnívala, pohodlnějšího, ale babička nezměnila na sobě ani té nejmenší lemovky a vždy říkala: „Pánbůh by mne, starou ženu, trestat musel, kdybych se chtěla chytat světa. Pro mne takové novoty nejsou, starý můj rozum by se do toho nehodil.“ Zůstalo tedy při starém. Brzy se v domě řídilo všecko dle babiččina slova, každý ji jmenoval „babičko“, a co babička řekla a udělala, bylo dobře. 14 II. V létě vstávala babička ve čtyry, v zimě v pět hodin. První její bylo požehnat a políbit křížek, visící na klokočovém růženci, jejž ona vždy při sobě nosila, v noci pak pod hlavou měla. Pak s Pánembohem vstala, a jsouc ustrojena, pokropila se svěcenou vodou, vzala vřetánko a předla, prozpěvujíc si přitom ranní písně. Ona sama, chudák stará, neměla už spaní, ale vědouc, jak je sladké, přála je jiným. Asi za hodinu, když vstala, bylo slyšet odměřené klapkání pantoflíčků, vrzly jedny, druhé dvéře, babička se objevila na zápraží. V tom samém okamžení zakejhly husy v chlívku, svině zachrochtaly, kráva bučela, kury křídlama zatřepetaly, kočky odkudsi přiběhše otíraly se jí okolo nohou. Psi vyskočili z bud, protáhli se a jedním skokem byli u babičky; kdyby se byla nechránila byli by ji zajisté porazili a ošatku se zrnem pro drůbež z rukou vyrazili. Babičku měly všecky ty zvířátka tak velmi rády, a ona je. Bůh chraň, aby viděla, že kdo týrá zbytečně, i kdyby to červíčka bývalo. „Co je člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, spánembohem zabte to, jen ne mučit,“ říkávala. Děti ale nesměly se dívat, ani když se kuře zařezávalo, jen proto, že by je litovaly, a ono pak umřít nemohlo. Jednou se ale na oba psy, Sultána a Tyrla, převelice rozhněvala; bylo se ale proč hněvat! Vždyť se podkopali do chlívku a roztrhali za jednu noc deset kačátek, pěkných žlutých, které se měly k světu až milo. Babičce ruce sklesly, když otevřela ráno chlívek a husa s třemi pozůstalými kačaty ven se vyhnala, zděšeně kejhajíc, jako by naříkala Pro svoje zavražděná mláďata, která vyseděla na místě jich nestálé, toulavé roditelky. Babička měla v domnění kunu škůdnici, ale přesvědčila se podle stopy, že to udělali psi. Psi, ti věrní hlídači! Babička ani svým očím nevěřila. A ještě přišli a lichotili se, jakoby nic, a to babičku nejvíc rozhněvalo! „Pryč ode mne, vy zloto! Co vám udělaly ty kačátka? Máte snad hlad? Nemáte; z pouhé svévolnosti jste to udělali! Pryč ode mne, ani vás vidět nechci!“ Psi 15 schlípli ohony, loudali se do bud, babička ale zapomenouc, že je časně, šla do pokoje povědít dceři svoji žalost. Pan Prošek myslil nejinak, než zloději že vykradli komoru, anebo že Barunka mrtva, když viděl babičku uslzenou, bledou do pokoje vcházet. Když ale vyslechl celý případ, musel se babičce smát! Což jemu bylo o pár kačátek! On je nenasazoval, on neviděl, jak se z vajíček klovají, jak roztomilé jsou, když na vodě plynou, hlavičky pod vodu strčí a nožkama nad vodou capají. Panu Janovi bylo jen o několik pečínek! Proto udělal ale právu a spravedlnosti zadost, vzal bejkovec a šel ven dát psům pamětného. Babička zastrčila si uši, když slyšela ten rámus venku, ale myslila: „Co je platno, musí to být, ať si to pamatujou!“ Když ale ani za hodinu ani za dvě psi z bud nevylízali, musela se jít podívat, zdali se jim příliš neublížilo: „Co je tam, to je tam, a je to přece jen němá tvář!“ povídala si, nahlížejíc do bud. Psi začali skučet, žalostně na ni pohlíželi, skoro po břichu k jejím nohám se plazíce. „Je vám toho teď líto, viďte? Vidíte, tak se stává nezdámíkům! Pamatujte si to!“ Psi si to pamatovali. Kdykoliv se housata neb kačata na dvoře batolily, obrátili raději zraky své na stranu nebo odešli, a tak nabyli zase úplně babiččiny náklonnosti. Když babička obstarala drůbež, vzbudila, jestli už nevstaly, služky; po šesté hodině teprv přistoupila k loži Baruščinu, zaťukala jí zlehka na čelo - to prý se duše nejdřív probudí a šeptala: „Vstávej, děvečko, vstávej, je čas,“ pomohla jí ustrojit se, pak šla se podívat, je-li ta malá drůbež vzhůru; jestli se jeden neb druhý na loži povaloval, poplácala ho po zádečkách pobízejíc: „Vzhůru, vzhůru, kohoutek už devětkrát smetiště obešel, a ty ještě spíš, což se nestydíš?“ Umýti se dětem pomohla, ale se strojením jí to nechtělo chodit. Do těch knoflíčků, háčků a tretek na bundičkách a šatičkách nemohla se veznat, obyčejně, co patřilo vpřed, obrátila vzad. Když byly děti ustrojeny, poklekla s nimi před obraz Krista Pána žehnajícího maličké, pomodlila se otčenášek, pak šlo se k snídaní. Když nebylo právě důležitého zaměstnání v domácnosti, seděla babička v zimě ve své sedničce při kolovrátku, v létě ale s vřetánkem svým na dvoře pod lípou neb v sad, aneb si vyšla s dětmi na 16 procházku. Přitom sbírala byliny, které pak doma sušila a schovávala pro potřebu. Zvláště do sv. Jana Křtitele chodívala na byliny za rosy, to prý jsou nejlepší. Když byl někdo nemocen, to už babička hned měla některé koření přihotově, hořký jetel pro vytrávení, řepíček pro krku bolení a pod.; lékaře ona jaktěživa neměla. Mimo to přinášela léčivé koření do domu jakás baba z Krkonošských hor, a to babička ve zvláštní opatrnosti měla a množství ho odkoupila. Baba kořenářka přicházívala každý podzim v určitou dobu, a to byla na Starém bělidle hospodou, kdež ji vším dobrým častovali přes den i noc. Každý rok dostaly děti od baby kornout čemerky pro kýchání, domácí paní rozličné vonné kouřidlo a mech, a mimo to povídávala baba celý večer dětem o Rybrcoulovi, jaký je to ferina a co on provádí na těch horách. Líčila dětem hrůzy, když se stěhuje Rybrcoul k své Kačence princezně, tam kdesi na Kačenčiny hory, kde ona přebývá. Ale ta jistá princezna, ona ho u sebe dlouho netrpí a zase za čas ho odhání, a to on prý tak přeukrutně pláče, až všecky potoky v horách se rozvodní. Ale když ho k sobě volá, to se k ní stěhuje s takovým spěchem a s takovou radostí, že všecko, co na cestě mu leží, kácí, vyvracuje a odnáší. Lesy vyvrací, kameny metá z vrchů, střechy snáší, slovem: na cestě, kudy táhne, bývá všecko jako božím dopuštěním vniveč uvedeno. Kořenářka přinášela každý rok stejné koření a stejné pohádky, ale dětem zdály se vždy nové být a vždy se na babu těšily. Jak se ukázaly na louce naháčky, to říkaly. „No, už přijde brzy bába z hor,“ a jestli se několik dní opozdila, babička říkala: „Copak se stalo babě, snad na ni pánbůh nedopustil nemoc, aneb snad dokonce umřela?“ A bylo povídání o ní, až se opět octla s košem na zádech ve dvoře. Začasté chodila babička s dětmi na delší procházky, třebas do myslivny, nebo do mlýna, nebo si zašly do lesa, kde ptáčkové líbezně zpívali, kde byly pod stromy nastlané měkounké podušky a tolik vonných konvalinek rostlo, petrklíčů, podlések, kohoutků celé kříčky lýkovce a ten pěkný zlatohlávek (Lilium martagon). Ten jim přinášela bledá Viktorka, když viděla, že sbírají květiny a v kytice 17 vážou. Viktorka bývala vždy bledá oči jí svítily jako dva uhly, černé vlasy měla vždy rozcuchány, nikdy neměla pěkné šaty, a nikdy nepromluvila. U paty lesu byl veliký dub, tam stávala Viktorka celé hodiny upřeně dívajíc se dolů k splavu. Za soumraku sešla až k samému splavu, sedla na omšený pařez, dívala se do vody a zpívala až dlouho, dlouho do noci. „Ale babičko,“ ptaly se děti babičky, „pročpak nemá Viktorka nikdy pěkné šaty, ani v neděli? A pročpak nikdy nemluví?“ „Když je bláznivá!“ „A jak je to, babičko, když je bláznivý?“ ptaly se děti. „Inu, když nemá člověk dobrý rozum.“ „A co to dělá, když nemá dobrý rozum?“ „Kupříkladu Viktorka na nikoho nemluví, chodí otrhaná, zůstává v lese v jeskyňce v létě v zimě.“ „A v noci také?“ ptal se Vilím. „I ovšemže také; vždyť ji slýcháváte, že do noci u splavu zpívá, pak jde do jeskyně spat.“ „A nebojí se světýlek ani vodníka?“ s velikým udivením ptaly se děti. „I vždyť není žádný hastrman,“ pravila Barunka; „tatínek to povídal.“ V létě přicházívala Viktorka málokdy k stavení prosit, ale v zimě přicházela jako ta vrána, zaťukala na dvéře neb na okno a jen ruku natáhla, dostavši pak kus chleba neb cos jiného, mlčky odcházela. Děti vidouce na zmrzlém sněhu krvavou stopu její nohy, běžely za ní, volaly: „Viktorko, pojď k nám, maminka ti dá bačkory, můžeš u nás být!“, ale Viktorka se ani neohlídla, utíkajíc k lesu. Za letních krásných večerů, když nebe jasné, krásné bylo, hvězdy požáry házely, sedla si babička ráda s dětmi ven pod lípu. Dokud byla Adelka maličká, posadila si ji na klín, Barunka s chlapci stáli u kolenou. To ani jinak být nemohlo; jak babička cosi vypravovat začala, musely se jí dívat všecky přímo ve tvář, aby jim ani slůvko neušlo. 18 Babička jim povídala o světlých andělích, již tam nahoře přebývají a ty světla lidem rozžehují. O andělích strážcích, kteří střehou dítky na všech cestách života, se radujou, když hodnými jsou, pláčou, když neposlouchají. Děti obracely zraky své k jasným nebesům, kde se třpytěly tisíce tisíců světel, malých mihavých i velikých lesknoucích se v barvách nejkrásnějších. „Kterápak z těch hvězdiček je asi moje?“ ptal se jednoho večera Jan. „To jen Pánbůh ví. Ale pomysli si jen, bylo-li by možno mezi těmi milióny hvězdiček ji nalézt?“ odpověděla babička. „Komupak asi patří ty krásné hvězdy, co se tak lesknou?“ povídala si Barunka. „To jsou oněch lidí, jež si Bůh zvlášť zamiloval, vyvolených to božích, kteří mnoho dobrých skutků vykonali, pánaboha nikdy nehněvali,“ odpověděla babička. „Ale babičko,“ ptala se Barunka opět, když zazněly od splavu žalostné zvuky nesouvislé písně. „Viktorka má také svoji hvězdu?“ „Má, ale je zakalena; a nyní pojďte, ať vás uložím, je čas k spaní,“ dokládala, když se už hodně setmělo. Pomodlila se s nimi. „Anděli boží, strážce můj“, pokropila je svěcenou vodou a uložila na hnízdečko. Ty malé spaly hned, ale Barunka mnohdy ještě přivolala babičku k loži a prosila: „Sedněte si ke mně, babičko, já nemohu usnout,“ a babička vzala ruku vnuččinu do své ruky a začala se s děvčátkem modlit a modlila se, až oči zavřelo. Babička chodila spat v deset, to byla její hodina, tu ona cítila na očích. Do té doby měla úkol, který si ráno dala, udělaný. Než šla spat, nahlédla, zdali vše uzavíráno, svolala kočky a zavřela na půdu, aby na děti do pokoje se nedostaly a je nedusily, ulila v kamnech každou jiskřičku, uchystala si na stůl troudník a louč. Byl-li strach před bouřkou, uchystala si hromničnou svíčku, do bílého šatu zaobalila bochník chleba, a kladouc jej na stůl, říkala služebným: „To si pamatujte, v čas ohně má být nejprvnější, co člověk k sobě vzít má, chléb, pak se nezmate.“ „Ale babičko, vždyť neuhodí,“ říkaly služebné; ale to jí nepřišly vhod. 19 „Jen pánbůh je všemohoucí, co vy můžete vědět. Opatrnosti nikdy nezbývá, to si pamatujte.“ Když bylo vše v pořádku, klekla před krucifix, pomodlila se, pokropila sebe i Barunku ještě jednou svěcenou vodou, klokočový růženec položila si pod hlavu a s pánembohem usnula. 20 III. Kdyby člověk zvyklý na hlučný život velikých měst putoval údolím, kde stojí osamělé stavení, v němž Proškovic rodina žila, pomyslil by si: „Jak tu jen ti lidé mohou žít celý rok. Já bych tu nechtěl být, leda co růže kvetou. Bože, jakýchpak tu radostí!“ A přece tam bylo velice mnoho radostí v zimě v létě! Pod nízkou střechou přebývala spokojenost a láska, kterou jen okolnosti někdy zakalily, například odjezd pana Proška do hlavního města aneb nemoc někoho v domě. Bylo to stavení nevelké, ale hezoučké. Okolo oken, obrácených k východu, táhla se vinná réva, před okny pak byla malá zahrádka plná růží, fial, rezedky i salátu, petrželky a jiné drobné zeleniny. Na severovýchodní straně byl ovocný sad a za ním táhla se louka až ke mlýnu. Velká stará hruška stála při samém stavení, kladouc se všemi svými ratolestmi na šindelem krytou střechu, pod níž hnízdilo mnoho vlašťovic. Uprostřed dvorku stála lípa, pod ní lavička. Na jihozápadní straně bylo menší stavení hospodářské a za tím táhlo se chrastí a křoví až k splavu nahoru. Okolo stavení vedly dvě cesty. Jedna vozová, kterou mohl nahoru podél řeky k rýznburskému dvorci a na Červenou Hůru aneb dolů ke mlýnu a vždy podél řeky až do nejbližšího městečka, malou hodinku cesty vzdáleného. Řeka ta je divoká Úpa, která utíká z hor Krkonošských, vrhajíc se přes sráze a skály, proplítajíc se úzkými údolinami až do roviny, kudy bez překážky do Labe pospíchá, ustavičně mezi zelenými břehy, majíc z jedné strany vysoké stráně porostlé rozličným stromovím. Zpředu stavení, těsně vedle zahrádky, byl chodník podél strouhy, kterou si vedl mlynář od splavu na mlýn. Od stavení přes strouhu byl můstek na stráň, kde byla pec a sušírna. Na podzim, když v sušírně byly plné lísky švestek, křížal a hrušek, to běhával Jan a Vilém velmi často přes můstek; dávali ale pozor, aby je babička neviděla. Ale což to bylo všecko platno, babička jak do sušírny vešla, 21 už viděla, kolik švestek chybí a kdo na nich byl. „Jeníku, Vilíme, pojďte sem!“ volala hned, jak sešla dolů. „Mně se zdá, že jste mi přidali na lísku švestek?“ - „I ne, babičko,“ zapírali chlapci zardíce se. „Nehrdlouhejte!“ hrozila babička, „nevíte, že vás pánbůh slyší!“ Chlapci mlčeli a babička už věděla všecko. Děti se tomu divily, jak to ta babička hned ví, když něco udělají, a kterak to může být, že jim to na nose pozná. Proto také netroufaly si ničeho před ní tajit. V létě, když bývalo velmi horko, svlékla babička děti do košilky a veda je do struhy koupat; to muselo být ale vody jen po kolínka, sice měla strach, aby se jí neutopily. Anebo sedla s nimi na lávku, která ve vodě k máchání prádla přidělána byla, a dovolila jim nožky koupat a zahrávat si s rybkami, které se co střely ve vodě míhaly. Nad vodou klenuly se temnolisté olše; děti rády trhaly proutky, házely je do vody, dívajíce za nimi, jak je voda dál a dále unáší. „Musíte hodit proutek hezky do proudu, u břehu když zůstane, zachytí jej každá travička, každý kořínek a dlouho, dlouho by to trvalo, než by přišel k cíli,“ poučovala je babička přitom. „Ale jak potom, babičko, když připluje k stavidlu, nebude moci dále?“ ozval se Vilém. „Může,“ tvrdil Jan; „nevíš, jak jsem onehdy hodil proutek do vody před samé stavidlo, točil se, točil, a najednou byl pod ním, sjel přes vantroky na kola, a než jsem mlejnici přeběhl, byl v potoku a plynul do řeky.“ „A kam potom plyne?“ ptala se Adelka babičky. „Od mlýna pluje k žličskému mostu, od mostu pod stráněmi k požiradlu, od požiradla přes splav dolů, okolo Barvířského kopce k pivovaru; pod skálou převleče se přes hrubé kameny pod školu, kamž budete napřesrok chodit. Od školy pluje přes splav, k velkému mostu do luk a ke Zvoli, od Zvole k Jaroměři do Labe.“ „A kam potom ještě plyne, babičko?“ ptalo se děvčátko. „Daleko plyne po Labi, až přijde do moře.“ „Ach je, do moře! A kde je a jaké je to moře?“ 22 „Ach moře je široké, daleké, stokrát dále je k němu než do města,“ odpověděla babička. „A co se tam stane s mým proutkem?“ smutně otázalo se děvčátko. „Bude se houpat na vlnách a ty jej vyhodí na břeh; na břehu bude mnoho lidí a dětiček a nějaký chlapeček proutek zdvihne a pomyslí si: „Odkudpak ty, proutečku, asi plyneš? Kdopak tě pustil po vodě? Zajistě tam kdesi daleko sedělo děvčátko u vody a ta tě utrhla a pustila po vodě!“ A chlapeček donese si proutek domů, zasadí do země; z proutečku vyroste hezký stromeček, ptáčkové budou na něm zpívat a stromeček se bude radovat.“ Děvčátko si zhluboka vzdychlo, upustilo v zamyšlení vykasané sukénky do vody, a babička je musela ždímat. Pan myslivec šel právě kolem a přezděl Adelku, „že je malá hastrmanka“. Adelka zakroutila rusou hlavinkou a povídala: „Však ne, hastrmanky žádné není.“ Když šel pan myslivec kolem, tož babička vždy říkala: „Stavte se, pane kmotře, jsou doma!“ a chlapci vzali ho za ruce a vedli k stavení. Někdy se pan myslivec bráníval, vymlouvaje se, že musí dohlížet na mladé bažanty, že se mu líhnou, nebo do lesa a kdovíco, ale tu zahlídl ho pan Prošek nebo paní a chtě nechtě musel se zastavit. Pan Prošek rád měl skleničku dobrého vína v domě pro hosta milého a k těm pan myslivec patřil. Babička hned přinesla chléb a sůl a co tak právě bylo, a pan myslivec rád zapomínal, že se líhnou bažanti. Když pak zapomněl, zaklel si notně na svoji zapomenutost, rychle přehodil pušku přes rameno a šel. Na dvoře pohřešil psa. „Hektore!“ křikl, ale psa tu nebylo. „Po kterých peklích lítá zase!“ hněval se a chlapci ochotní běželi, že ho přivedou, že běhá někde se Sultánem a Tyrlem. Chlapci šli, pan myslivec se posadil zatím na lavičku pod lípou. Konečně když už na cestě byl, zastavil se ještě, volaje na babičku: „Dejte se přece vidět nahoře, má stará schovává pro vás vejce od tyrolek k násadce.“ Pan myslivec znal slabé stránky 23 těch hospodyň! - Babička hned také přisvědčila. „Pozdravujte doma, že přijdeme!“ Tak se pokaždé přátelé rozcházeli. Pan myslivec chodíval, ne li každý den, zajisté přes den okolo Starého bělidla, celý rok a po roce zase. Druhá osoba, kterou každý mohl den jak den potkat okolo desáté na chodníku u Starého bělidla, byl pan mlynář. To byla jeho hodina, kdy chodil dohlížet k stavidlu nad stavením u splavu. Babička říkala o panu mlynáři, či lépe o panu otci, jak ho vůbec každý nazýval, že je rozšafný člověk, ale čtverák. To bylo tím, že pan otec rád škádlil, rád si zažertoval; ale on sám málokdy se smál, jen se tak „šklíbil“. Oči ale zpod visutého hustého obočí vesele se do světa dívaly. Byl prostřední výšky, zavalitý a celý rok nosil bělavé spodky, čemuž se chlapci jednou divili, až jim pan mlynář řekl, že je to mlynářská barva. V zimě nosil dlouhý kožich a těžké boty, v létě modravou kamizolu, bílé kopice a pantofle. Na hlavě nosil všední den nízkou čepici s beránkem; spodky měl vždy vyhrnuty, ať bylo sucho nebo bláto, a bez piksly neviděl ho nikdo ještě. Jak ho děti zahlédly, běžely mu naproti, dávaly dobré jitro a šly s ním k stavidlu. Na cestě škádlil obyčejně pan otec Vilímka a Jana, ptaje se jednoho „ví-li, kam pěnkava nosem sedá?“, druhého „ví-li, kde je z vola kostel?“ anebo se ptal Jeníka, umí-li už spočítat, zač bude krejcarová houska, když bude korec pšenice deset rýnských platit. Když mu chlapec směje se dobře odpověděl, říkal: „No, už vidím, že jsi kos. Mohli bytě už udělat na Kramolně rychtářem.“ Vždy dával chlapcům šňupat, a když pak hodně kýchali, šklíbil se. Adelka se vždy schovávala za babiččiny sukně, když viděla pana otce; ona neuměla ještě dobře mluvit a pan otec ji pokaždé zlobil, aby říkala po něm: “Naše lomenice je mezi všemi lomenicemi ta nejlomenicovatější!“ a hodně rychle, třikrát po sobě. Věru, bylo té malé chudince mnohdy až k pláči, že ji ten pan otec tak zlobí. Za to dostala od něho začasté košíček jahod nebo mandlové oříšky nebo jiný mlsek, a když jí pan otec hodně chtěl polichotit, říkal jí malá čečetko! 24 Také chodíval denně v soumraku okolo Starého bělidla dlouhý Mojžíš, panský hlídač. Byl velmi vysoký, jako tyč, škaredohledý a nosil přes rameno pytel. Bětka služka povídala dětem, že do toho pytle sbírá neposlušné děti, a od té chvíle zůstaly děti, kdy zhlídly dlouhého Mojžíše, jako by je krví polil. Babička sice takové tlachy Bětce zakázala, ale když Vorša, druhá služka, řekla, že je Mojžíš poberto, že mu zůstane všecko pod prstem, neřekla babička na to pranic. Musel to být tedy přece nekalý člověk, ten Mojžíš, a dětem zůstal hrozným, byť již i byly nevěřily, že má v pytli děti. - V létě, když byla vrchnost na panství, vidívaly děti mnohdy krásnou kněžnu jeti na koni a v průvodu jejím panstvo, pan mlynář vida ji jednou povídal babičce: „Mně to přichází, jako když vyjde metla boží (hvězda kometa) a vleče za sebou ohon.“ „To je ale rozdíl, pane otče, že metla boží světu zlé zvěstuje, to panstvo ale, když se tu ukáže, lidem k radosti bývá,“ odpověděla babička. Pan otec točil pikslou mezi prsty jako mlýnským kolečkem, což byl jeho zvyk, a šklíbil se, neříkaje již tak ani tak. Kvečeru přicházívala babičku a děti navštívit Kristla, dcera z hospody u mlýna, děvče jako karafiát, čerstvá, čiperná jako veverka, veselá jako skřivánek; babička ji vždy ráda viděla a říkala jí smíšek, protože se Kristla velmi ráda smála. Kristla přiběhla vždy na skok, na slovíčko, pan myslivec se zastavil, pan mlynář přicházíval jen na okamžení, paní mlynářka, když za čas jednou se vybrala na Staré bělidlo, přišla s vřetánkem na přástvu, paní myslivcová chodila na táčky, neboť mívala k chování malé děcko s sebou, ale když paní správcová ze zámku poctila svojí přítomností Proškovic stavení, říkala paní Prošková: „Dnes dostanu vizitu!“ To babička s dětmi odešla; ona neměla srdce, by koho nenáviděla, ale paní správcová nebyla jí pěkná v očích, a sice proto, že se nesla výše, než narostla. První čas, když babička k dceři přišla a ještě v domácnosti ani s okolními lidmi obeznámena nebyla, přišla jednoho dne paní správcová se dvěma ještě paničkami na vizitu. Paní 25 Prošková byla právě kdesi na stráni. Babička dle svého obyčeje pobídla hosty, by se posadili, a přinesouc chléb a sůl, podala s celou upřímností, aby si vzácné paní ukrojily. Vzácné paní se ale s pohrdlivým vyhrnutím nosíčků děkovaly, že nebudou jíst, pak se úsměšně na sebe podívaly, jako by chtěly říci: „Ty sprostačko, co si myslíš, že jsme my ňáké jen tak ledabylo!“ Paní Prošková přijdouc viděla hned, že babička chybila proti panským obyčejům, a řekla matce, když paní odešly, aby takovým paním chléb nepředkládala, ty že jsou na jiné věci zvyklé. „Víš ty co, Terinko,“ řekla jí babička popuzena, „kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, abych mu židli podala. Ale dělej si, jak ty chceš, já vašim novotám nerozumím.“ Z výročních hostů, kteří na Staré bělidlo přicházeli, byl to nejprve kupec Vlach; přijel vždy s vozíkem o jednom koni, na vozíku měl plno sladkého zboží, mandle, rozinky, fíky, voňavky, pomeranče, citróny, drahé mýdlo a podobné. Paní Prošková zjara i na podzim mnoho kupovávala, začež on dětem vždy kornoutek sladkostí podstrčil. Babička měla z toho radost a říkala: „To je zdvořilý človíček, ten Vlach; jen to se mi nelíbí, že by vymámil od jalové krávy týle!“ Babička raději kupčila s olejkářem, který také dvakrát za rok přišel; babička koupila vždy od něho lahvičku jeruzalémského balzámu na rány a přidala k platu ještě kus chleba. Také dráteníka i žida přivítala vždy s laskavou upřímností; byli to vždy ti samí a tudy známí již, jako by spřáteleni byli s Proškovic rodinou. Jen když jednou do roka se přihodilo, že se toulaví cikáni v sadu ukázali, tu se babička ulekla. Honem vynesla jim jíst ven a říkala: „S užitkem bývá, vyprovodili je člověk až na rozcestí.“ Nejmilejší však ze všech těch výročních hostů byl dětem i celé rodině pan Beyer, myslivec to z hor Krkonošských, který přicházel každé jaro dolů, jsa dozorcem při plavení dřeva, které se pouštělo po Úpě dolů. Pan Beyer byl člověk vysoký, suchý, sval jen a kost. Měl vysmáhlý dlouhý obličej, veliké jasné oko, prohnutý podlouhlý nos, 26 kaštanové vlasy a velikánské kníry, které si hladil dolů. Rýznburský pan myslivec byl zavalitý, červený v tváři, měl malé knírky a byl vždy hezky učesán; pan Beyer měl vlasy rozdělené nad čelem a vzadu viset až přes límec. Děti to hned viděly. Rýznburský šel vždy pohodlným krokem, pan Beyer jako by přes propasti kráčel. Také nenosil rýznburský tak vysoké těžké boty až nad kolena, měl pěknější ručnici i řemen i mošnu, nosil čepici a na ní sojčí pírka; pan Beyer měl ale vyrudlý šat, silný řemen u ručnice a na zeleném plstěném klobouku jestřábí, luňáčí a orlí péra. Tak vypadal pan Beyer. Děti ale, jak ho poprvé viděly, měly ho rády a babička tvrdila, že děti a psi hned poznají, kdo má je rád. Tenkráte to babička trefila. Pan Beyer měl děti velmi rád; miláčkem jeho byl Jan, rozpustilý Jan, jemuž všickni láli, že je luciper; pan Beyer ale tvrdil, že bude z něho hodný hoch, a kdyby se mu zalíbilo myslivectví, že by si ho vzal sám na starost. Rýznburský pan myslivec, který vždy také na Staré bělidlo přišel, když se dostavil pan bratr z hor, říkal. „Nu, což je o to, kdyby se mu zachtělo být myslivcem, vezmu já ho k sobě, můj Frantík musí beztoho také myslivcem být.“ „Nic to, pane bratře, zde by měl domov u huby, a za druhé bývá lépe, když se naučí mladý člověk znát i obtížnosti stavu svého, a vám, myslivci tu dole, je hej, vy nevíte nic, co je zle.“ A tu začal lesník vyličovat obtížnosti stavu svého zimního času, mluvil o vichřicích a vánicích, o příkrých cestách, o propastech, ohromných závějích a mhách. Vypravoval, kolikráte byl již v nebezpečenství života, když noha jeho sklouzla na srázné cestě, kolikráte zbloudil a o hladu dva tři dni se v horách toulal, nevěda kudy z labyrintu toho ven. „Zato ale,“ dokládal, „neznáte, dolané, jak krásně je být v horách v létě. Jak sníh ztaje, zazelenají se údolí, kvítí úprkem rozkvétá, lesy plné vůně a zpěvu, všecko to je pojednou jako učarováním; pak je radost chodit po lese, chodit na čekání. To si dvakrát za týden zajdu na Sněžku; když vidím slunce vycházet a ten boží svět pod nohou mi leží rozprostřen, tu si myslím, že bych přece z hor nešel, tu zapomínám na všechny obtíže!“ 27 Pan Beyer přinášel dětem pěkné krystaly, povídal jim o horách a jeskyních, kde je nalézá, přinesl jim mech vonný co fialky a rád jim vypravoval o Rybrcoulově zahrádce, která je překrásná a do níž pan Beyer bloudě jedenkráte v hrozné vichřici a sněžné vánici po horách přišel. Celý den, co býval myslivec u nich, nehnuli se chlapci od něho, chodili s ním u splavu, dívali se, jak se dřeva plaví, jezdili na vorách. Když se pak druhý den ráno pan Beyer rozloučil, plakali a šli ho na kus vyprovodit s babičkou; paní Prošková dala mu vždy na cestu jídla, co jen unést mohl. „No, napřesrok, dá-li Bůh, uvidíme se zase; buďte zdrávi!“ tak se loučíval, odcházeje dlouhými kroky. Děti pak kolik dní si povídaly o divech a hrůzách v Krkonoších, o panu Beyerovi, a těšily se už zase na druhé jaro. 28 IV. Mimo výroční svátky byla to každá neděle, na kterou se děti zvláště těšívaly. V neděli, to je babička nebudila, když měly vstávat; to bývala dávno již v městečku v kostele, na ranní, na kteroužto mši ona co stará hospodyně chodit uvyklá byla. Matka, a když byl otec doma, i on chodili na hrubou, a to šly, bylo-li pěkné počasí, děti s nimi, babičce naproti. Zdaleka jak babičku spatřily, na ni volaly, úprkem k ní se ženouce, jako by rok ji byly neviděly. V neděli se jim zdála babička vždy trochu jinačí, tvář jasnější, laskavější; také bývala pěkněji přistrojena, na noze nové černé pantofíčky, na hlavě bílý čepec s holubičkou ze škrobených bílých kalounů. Seděla ji v týle jako opravdová. Děti si povídaly, že je babička v neděli „hrozně hezká!“ - Obyčejně, když k babičce přišly, chtěl každý něco nést. Jeden dostal tedy růženec, druhý šátek, Barunka ale co nejstarší vždy nesla mošinku. Z toho ale povstaly vždy nechvalné křiky, poněvadž chlapci všeteční byli a do mošinky nahlídnout chtěli, a Barunka zase dovolit to nechtěla. Přišlo pokaždé k žalobě, Barunka musela se obrátit na babičku, aby chlapcům vylála. Ale babička sáhla místo lání do mošinky, podělila děti buď jablky, buď něčím jiným, a byl hned svatý pokoj. Paní Prošková říkala sice každou neděli: „Prosím vás, babičko, nenoste jim ničeho více!“, babička každou neděli jí odpovídala: „Jakpak by to bylo, abych jim z kostela ničeho nepřinesla. Vždyť my nebývaly lepší!“ Zůstalo tedy při starém. S babičkou přicházívala zároveň panímáma, to jest paní mlynářka, a leckdy ještě některá kmotra ze Žernova, vesnice to, kteráž nejblíže nade mlýnem leží. Panímáma nosila dlouhé šaty s kabátkem a stříbrný čepec. Byla to ženka nízká, buclatá, s černýma veselýma očima; měla krátký rozpláclý nosejček, přívětivá ústa, malou bradičku a pod bradou lalůšek. Na krku nosívala v neděli drobné perle, všední den granáty. Na ruce měla košík, v němž bylo 29 trochu toho koření krámského, co panímáma pro domácnost potřebovala. Za ženskými chodíval pan otec, obyčejně s některým kmotrem. Bylo-li horko, nesl si kabát světlošedý na španělce přes rameno. V neděli míval vyleštěné boty do půl lejtek a nahoře střapce na nich, což se chlapcům velice líbilo. Nohavice měl úzké do bot. Na hlavě vysokou černou beranici, na niž po jedné straně odhora až dolů modré mašličky byly. Druhý kmotr byl též tak ustrojen jako pan otec, jenže dlouhý kabát, vzadu s faldy a velikými olověnými knoflíky posázený, byl zelený, a ne šedý, jakoužto barvu pan otec co mlynář miloval. Lidé jdoucí na hrubou vítali je od slova božího, oni je pak k slovu božímu. Někdy se zastavili, optali se jedni druhých, jak se mají tu, jak tam, co se přihodilo na Žernově, co ve mlýně. V zimě potkal málokterého Žernovského, aby šel do městečka do kostela, cesta byla po příkré stráni nebezpečná, v létě si z toho ale nic nedělali, zvláště mladá chasa. V neděli dopoledne se cesta po lukách k městečku netrhla. Tu jde volným krokem stařena v kožichu a plachetce a vedle ní podpíraje se o hůl kráčí starý muž; baže starý, vždyť pak nosí v hlavě hřeben, tu módu mají jen stařečkové. Ženy v bílých čepcích s holubičkami, muži v beranicích neb furiantských vydrovkách je předhoní, ženouce se přes dlouhou lávku k stráni. Shůry dolů ale přicházejí tancujícím krokem děvčata jako laně a za nimi pospíchají bujní jeleni. Tu prokmitne stromovím nadýchaný rukávec bílý, tu zachytne se na křoví červený vlající od ramene fábor, tu strakatí se vyšívaná kamizolka chlapce, až konečně celý veselý sbor vyžene se na zelený pažit. Přišedši domů, převlékla se babička ze svátečního šatu, vzala na se kanafasku šukala po domě. Po obědě bylo jí nejmilejší sednout, položit hlavu Barunce do klínu a nechat si hledat živé vlasy, které prý ji velmi svědí. Obyčejně při tom vískání usnula, ale nikdy nadlouho. Když se probudila, vždy se divila, že usnula, říkajíc: „Inu to nevím ani, že se mi ty oči tak sklížily!“ 30 Odpoledne chodívala s dětmi do mlýna; to bylo už jako vyjednáno, děti se na to půl dne velmi těšily. Mlynářovic měli také dcerku, v stáří Barunky, říkali jí Mančinka, a to bylo děvče dobré a hravé. U mlýna před vraty stála socha svatého Jana Nepomuckého mezi dvěma lípama; tam sedávala v neděli po obědě panímáma, někdy také žernovská kmotra, co zůstávala na stráni, a Mančinka. Pan otec stál před nimi pohrávaje pikslou, cosi ženám povídaje. Jakmile zahlídli babičku s dětmi okolo struhy přicházet, běžela jim Mančinka vstříc, a pan otec, maje již zase pantofle a vyhrnuté nohavice i šedou kamizolu na sobě, šoural se pomalu za ní s žernovskou kmotrou. Panímáma ale obrátila se do mlýna, „těm dětičkám něčeho přichystat, aby to dalo pokoj,“ přitom dokládajíc. A než ty dětičky přišly, už byl přichystán stolek, buď v zahradě nebo na ostrůvku, aneb v zimě v sednici; na stolku byly dobré buchty, chléb, med, pomazánka, smetana, a ještě nakonec přinesl pan otec v košíku čerstvě načesaného ovoce, anebo panímáma přinesla ošatku suchých křížal a švestek. Káva a podobné panské pití, to nebylo tenkráte ještě mezi lidem v módě. „To jste hodná, babičko, že jste přišla,“ říkala panímáma, podávajíc jí židličku; nevím, kdybyste k nám nepřišla jednu neděli, mně by se neděle nezdála být. Teď ale pojezte, čeho pánbůh udělil!“ - Babička málo jídala, také prosívala, by panímáma dětem takové porce nedávala, ale tomu se tlustá panímáma jen smála. „Vy jste stará, nedivím se, že mnoho nejíte; ale děti, och bože, to má kachní žaludky! Koukněte se na naši Manču, kdy chcete, ona vám řekne vždycky, že je lačná.“ Děti se ušklíbily a dávaly panímámě zcela za pravdu. Když jim panímáma naložila po buchtách, odklidily se za stodolu; tam o ně babička starost mít nemusela, tam si házely míčem, hrály na koně, na barvy a podobné hry prováděly. Čekali tam na ně vždy už jedni a ti samí společníci, šest dětí to, jeden menší než druhý jako píšťaly u varhan. Byly to děti z pazderny nad 31 hospodou; otec jejich chodil po okolí s flašinetem, matka na ně prala a záplatovala a podělkovala za kousek stravy. Neměli svého jmění více než těch šest pandurů, jak jim pan otec říkal, a trochu té muziky. Navzdor tomu nebylo ani na dětech ani na flašinetláři a jeho ženě vidět jakou nouzi; děti měly tváře jako slabikáře a mnohý den vycházela z pazderny vůně, že se až okolojdoucím laskominy dělaly, a když děti s mastnými, lesklými ústy ven vyšly, mysleli si sousedé: „Copak to Kudrnovic pekou?“ - Jednou přišla Mančinka od Kudrnů a vypravovala panímámě, že jí dala Kudrnová kus zajíčka, ale to že byla taková dobrota, že to ani vypovědít nemůže, zrovna jako mandle. „Zajíce,“ myslila si panímáma, „kdepak ho vzali, snad nechodí pytlačit Kudrna; ten by si posvítil.“ Přišla Cilka, nejstarší děvče Kudrnovic, na táčky; to děvče mělo vždy co chovat, poněvadž měli každý rok maličké, a panímáma hned se jí ptala: „Copak jste měli dobrého k obědu?“ - „I nic; jen bandory,“ odpověděla Cilka. - „Cože nic, co bandory; vždyť povídala Manča, že jí dala vaše máma kus zajíčka, že byl tak dobrý?“ „I panímámo, to nebyl zajíček, to bylo kousek kočky. Tatíček ji dostal na Červené Hůře, byla tlustá jako vepř, maminka vypekla z ní sádlo a tatík bude se jím mazat. Kovářka mu to radila, když začínal kašlat, aby nedostal souchotě.“ „Spaste duši! Ono to jí kočky!“ zvolala panímáma, s ošklivostí si odplivnouc. „Och, kdybyste věděla, panímámo, to je dobrota! A veverky jsou ještě lepší. Také přinese někdy tatík vrány, ale na těch si nepochutnáme. Tuhle jsme měli dobře; děvka ve dvoře zardousila husu a pak nám ji dali. O maso nám není zle, někdy dostaneme ovci, i někdy i prase, když dostane závrať a musí to šafář nechat zabít; jenže škoda, když se k tomu tatík netrefí, oni to ...“ Ale panímáma přetrhla děvčeti řeč řkouc: „Jdi mi, jdi mi, fi, až mne zima pochází! - Mančo, ty bezbožná holka, jestli mi budeš ještě jednou jíst zajíčky u 32 Kudrnů! Hned se mi jdi umýt, ať mně nic do ruky nebereš,“ takovou vedla panímáma, vystrkujíc Cilku ze dveří. Mančinka plakala, ujišťujíc matku, že byl zajíček dobrý, a panímáma pořád se uplívala. Pan otec přišel a slyše, co se stalo, zatočil pikslou v prstech řka: „Co se durdíte, panímámo, kdoví po čem děvče bude tlusté! Proti gustu žádný dišputát! Kdoví jestli já sám se jednou nepozvu na dobrou veverku!“ šklíbil se pan otec. „S takovou mi zůstaňte za dveřmi, pantáto, přestaňte s tlachy!“ hněvala se panímáma, a pan otec mhouřil očkem a smál se. Nejen panímáma, štítilo se i více lidí od Kudrnovic čeho přijmout, ba vzít je za ruku, a to jediné proto, že jedli kočky a všelicos prý, co by žádný člověk nejedl. Dětem Proškovic bylo to ale lhostejno, jestli Kudrnovic chasa k obědu měla paštiky z bažantů, nebo z vran, jen když přišly za stodolu s nimi hrát. Věrně s nimi rozdělily buchty a co měly, jen aby měly radost. Cilka, děvče to již desítileté, strčilo malému děcku, jež chovat mělo, kus buchty do ručiček, položilo je do trávy a hrálo zároveň s druhými, anebo pletla z lodyh jitrocelových chlapcům čepice a děvčatům košíčky. Když se do umdlení vydováděly, táhla celé pásmo do dvora a Mančinka zvěstovala mamince, že mají všecky velikánský hlad! Panímáma se tomu pranic nedivila a nakrmila všecky, i ty, jichž úst se štítila. Pan otec ji ale vždy škádlil, a když se přihnaly děti, začal: „Já nevím, ňákou tíži mám na prsou; jakpak Cilko, nemáte doma kousek zajíčka, mohla bys -“ Ale panímáma se vždy uplivla a šla pryč, a babička panu otci zahrozíc říkala: „Ale, ale, jaký jste čtverák, pane otče; já být panímámou, upekla bych vám, namoutě věru, hodnou vránu na hrách!“ Pan otec zatoče pikslou přimhouřil oko, šklíbě se potutelně. Když sedávali staří v zahrádce, přisedl k nim obyčejně také stárek, a to se povídalo o ranním výkladu a kázání, povídalo se, jaké byly vyhlášky, za koho bylo modlení, s kým se kdo na mši sešel; z toho se přišlo na úrodu zvlášť i vůbec, na povodeň, bouřky a krupobití, na tkaní a bílení plátna, jak se leny daří, a konečně se 33 začalo o kramolenských zlodějích a o kriminálu. Stárek byl velmi povídavý, ale kvečeru, když se sjížděli mleči pamatující na přísloví „Kdo dřív přijde, ten dřív mele“, musel stárek do mlýna, pan otec šel se po dívat trochu, jak se daří v hospodě, a paní kmotry jsouce samy, pověděly si ještě něco o tom a o onom. V zimě, to bývaly děti skoro celého půl dne na peci za kamny, pec byla veliká, bylo tam lože služčino a Mančinka měla tam všechny svoje hračky a panny. Když se tam děti slezly, byla jich plná pec, a na svrchním schůdku seděl ještě domácí veliký pes. Na té peci slavila se každou neděli svatba některé panny. Ženich byl kominík a Mikuláš byl jako pan páter. A pak se jedlo, pilo a tancovalo, při čemž obyčejně některý šlápl psovi na nohu, až zaškvěkl a společnost v sednici z rozprávky vytrhl. Panímáma křikla na děti: „Prosím vás vy čeládko, nezbořte mi pec, vždyť chci zítra péci!“ Ale na peci bylo už zase ticho, děti hrály už zase na tatínka a maminku, té mladé mamince přinesl čáp děťátko a Adelka, která neuměla strojit hody, musela být jako paní bába a Vilém a Jan byli jako kmotři a dali mu říkat Honzíček. A byly zase hody, jídel bylo přepodivných a pes byl také hostem, aby se na ně udobřil. Honzíček hned vyrostl a tatínek ho vedl do školy a Jan byl panem kantorem a učil ho slabikovat. Ale jeden žák, to nešlo, musely se všecky učit, a usneslo se: „Budeme hrát na školu.“ Chodily tedy k Janovi do školy, ale žádný nepřinesl úlohu, pan učitel se rozhněval a každý měl dostat dvě fláky na ruce; když už jinak nebylo, nechaly si to ale pes, který také byl žákem a dokonce ničeho neuměl než na peci funět, tomu usoudil pan učitel k těm dvěma flakám ještě pověšení černé tabulky na krk, a to se také na vykonalo. Pověsily mu na hrdlo desku, rozhněvaný chlupáč skočil z pece dolů s hrozným rámusem, trhaje ze sebe hanlivé znamení. Stárek skočil leknutím z lavice, babička si odplivla a pan otec pohroze pikslou na pec volal: „Sak na ryby, pytel na raky, půjdu-li na vás!“ a zatoče jí zase v prstech, usmál se, ale aby to děti neviděly. „To udělal zajisté ten náš luciper!“ mínila babička; „nejlepší, když se domů sebereme, ještě by mlýn vzhůru nohama obrátily ty děti!“ 34 Ale mlynářovic bránili; ještě nebylo ukončeno vypravování o té francouzské vojně a o těch třech potentátech. Babička je znala všecky tři, ona měla mnoho zkušenosti, vojenský stav, jí každý věřil. „A kteří to byli, ti tři ledoví mužové, které poslal Rus na Bonaparta?“ ptal se babičky mládek, hezký to, veselý hoch. „Což ti to nemůže napadnout, že to byly tři měsíce, prosinec, leden a únor,“ vysvětlil mu stárek. „To je v Rusích taková zima, že musejí lidé na tvářích nosit futrály, sice by jim nosy zmrzly. Francouzové nejsou na zimu zvyklí, jak tam přišli, hned to všecko pomrzlo. A Rus, ten to dobře věděl, že to takové bude, proto je zdržoval. Ach, to je kos!“ „A Josefa císaře jste osobně znala?“ ptal se jeden z mlečů babičky. „Jakpak bych byla neznala, vždyť jsem s ním mluvila, vždyť mi tuhleten tolar vlastní svou rukou dal,“ řekla babička, berouc na granátech zavěšený tolar do ruky. „I prosím vás, a jak se to stalo, kde vám jej dal?“ ptali se mnozí. Děti se byly na peci trochu ztišily, a slyšíce tu otázku, sběhly z pece a prosily babičku, aby povídala, že ony to také ještě neslyšely. „Ale panímáma a pan otec to už slyšeli,“ namítla babička. „Hezký výklad může člověk dvakrát i třebas kolikráte poslouchat bez omrzení, jen povídejte,“ pravila panímáma. „Nu, tak vám to povím, jen vy, děti, sedněte a tiše mi seďte.“ Děti se hned usadily a tiché byly jak pěny. „Když se stavěl Nový Ples (Josefov), byla jsem výrostek. Já jsem z Olešnice; víte, kde je Olešnice?“ „I víme, to je za Dobruškou, v horách, na slezských hranicích, ne?“ ozval se stárek. „Tam odtud, tam. Vedle našeho statku bydlela vdova Novotná v malé chaloupce. Živila se děláním vlněných houní; když měla trochu díla pohromadě, nesla je do Jaroměře nebo do Plesu na prodej. Bývala u nebožky mámy pečená vařená a my děti bývaly u ní kolikrát za den. Náš tatík stál jejímu synu kmotrovstvím. Když jsem už kousek práce zmoci mohla, říkávala mi Novotná, když jsem k ní přišla: „Pojď 35 sednout k stavu a uč se, bude ti to někdy k dobrému. Čemu se člověk z mládí naučí, k stáru jak by našel.“ Já byla jakživa do práce jako oheň, nedala jsem se k nižádné pobízet; poslechla jsem a brzy jsem se tomu řemeslu tak naučila, že jsem je dobře zastat mohla. Tu dobu býval císař Josef velmi často na Novém Plese; povídalo se všude o něm, a kdo ho viděl, vážil si toho jako nevím čeho. Jedenkráte, když šla Novotná s dílem, prosila jsem naše, aby mně dovolili s ní jít, bych se ráda podívala do Plesu. Máma viděla, že má kmotra těžké břímě, a řekla: „Jdi můžeš pomoci kmotře nést.“ Druhý den za chladu jsme šly a před poledním přišly jsme na luka před Ples. Leželo tam srovnaných dřev; sedly jsme na ně a obouvaly se. Kmotra právě povídá: „Kampak já asi, smutná děvka, ty houně nejdřív zanést mám?“ Tu přichází od Plesu jakýs pán a přímo k nám. V ruce nesl cosi podobného floutně; chvilku po chvilce kladl si to k tváři a začal se pomalu kolem dokola točit. „I podívejte se, kmotra,“ povídám, „to je nějaký muzikant, on píská na floutnu a sám se k tomu točí.“ „Hloupá holka, to není floutna ani muzikant, to bude nějaký pán, co dohlíží k stavení, však je tu vidívám chodit. To má takovou rourku a v ní je sklíčko a skrze to se dívá; a prý je daleko vidět. To vidí všude, kde a kdo co dělá.“ „Ale kmotra, jestli nás viděl, když jsme se obouvaly?“ povídám. „Nu a co z toho? Vždyť to není nic zlého,“ smála se mi kmotra. Mezi tou řečí přišel pán až k nám. Měl na sobě šedivý kabát, malý klobouk na tři facky, jak se říká, vzadu visel mu cop s mašlí. Byl ještě mladý pán a krásný, jak by ho namaloval. „Kam jdete, co to nesete?“ ptal se a zůstal u nás stát. Kmotra řekla, že nese do Plesu na prodej dílo. „Jaké je to dílo?“ ptal se dále. „Vlněné houně, panáčku, na přikrývání, snad by se vám některá líbila,“ řekla Novotná, rozvázala rychle uzel a rozložila jednu po dřevách. Byla to na místě hodná žena, ta kmotra, ale když se dala do prodeje, to byla až hrůza řečná. „To dělá tvůj muž, ne?“ zeptal se jí zase pán. 36 „Dělával, dělával, zlatý panáčku, ale už je žněch dvě léta, co dodělal. Dostal úbyti. Já někdy k stavu přihlídla, naučila se tkát a teď je mi to k dobrému. Já také říkám Madle: Jen se uč, Madlo, čemu se naučíš, o to tě ani dráb neoloupí.“ „Je to tvoje dcera?“ ptal se zase pán. „Není moje, je to kmotřina. Ale pomáhá mi někdy. Nekoukejte se na ni, že je malá, zato je sporá a do práce jako hrom; tuto houni ona dělala sama a sama.“ Pán mně poklepal na ramena a pěkně se na mne podíval; jaktěživa neviděla jsem tak pěkné modré oči, jinak než jako chrpa. „A ty nemáš žádných dětí?“ obrátil se pán na kmotru. „Mám jednoho hocha,“ pravila kmotra, „dala jsem ho do Rychnova na učení. Pánbůh mu dává dar ducha svatého, učení jde mu jak by hrál, hezky zpívá na kruchtě, ráda bych tedy ten nějaký groš na něho obětovala, aby z něho byl pan páter.“ „A což nebude-li chtít jím být,“ řekl pán. „I bude, panáčku, Jiřík je dobrý hoch!“ povídala kmotra. Já zatím dívala se ustavičně na tu trubičku a myslela jsem si, jak to asi skrze ni kouká ten pán. Ale on mi to musel zrovna na nose vidět, najednou se obrátí ke mně a povídá: „Ty bys asi ráda věděla, skrze ten dalekohled vidět, ne?“ Já se začervenala a nemohla jsem ani oči pozdvihnout, kmotra ale vyjela: „Ona myslela Madla, že je to floutna a vy že jste muzikant. Já jí to ale pověděla, kdo jste.“ „A ty to víš?“ smál se pán. „Inu, já nevím, jak vám říkají, ale to vy jste jeden z těch, co tu chodí dohlížet na ty lidi, a skrze tu trubičku se na ně díváte, ne-li?“ Pán se smál, až se za boky bral. „No, “povídal, „to poslední jsi, matko, trefila. Chceš-li se skrze tu trubičku podívat, tedy se podívej,“ obrátil se ke mně, když se byl notně vysmál, a pěkně mi položil trubičku k oku. To jsem vám, lidičky, své divy spatřila; v Jaroměři zrovna lidem do oken jsem viděla a každého pěkně pozorovala, co dělá, jako bych stála u něho, a daleko až na polích lidé co pracovali, viděla jsem jako před sebou. Chtěla jsem to dát 37 také kmotře, aby se podívala, ale ona mi povídala: „Copak si myslíš, to by se pěkně slušelo pro mne, starou ženu, abych si hrála.“ „Ale to není k hraní, to je k potřebě, matko,“ řekl jí pán. „Inu nechť si je, ale pro mne se to nehodí,“ řekla kmotra a mermomocí se podívat nechtěla. Mně tak napadlo, kdybych viděla skrze to sklíčko Josefa císaře, a dívala jsem se na všechny strany, a že byl ten pán tak velice hodný, řekla jsem mu, koho bych ráda viděla. „Což ti tolik na císaři záleží, máš ho ráda?“ zeptal se mne pán. „Bodejť bych neměla, “povídám, „když ho každý člověk pro jeho dobrotu a hodnost chválí. Však se za něj také každý den modlíme, aby mu dal pánbůh dlouhé panování a té jeho panímámě.“ Pán se jako usmál a povídá: „Chtěla bys s ním také mluvit?“ „I zachraň pánbůh, kampak bych oči dala?“ povídám. „Vždyť se mne také nestydíš, a císař je přece člověk jako já.“ „Ono to přece není takové, panáčku,“ ozvala se kmotra; „císař pán je císař pán, a to je přec jen něco říci. Já slýchala, že když se člověk podívá císaři do očí, zima pochází a horko rozpaluje. Náš konšel s ním už dvakrát mluvil a říkává to.“ „Váš konšel nejspíš že nemá dobré svědomí, a proto nemůže směle se podívat nikomu do očí,“ řekl pán a psal přitom něco na malý lístek. Ten lístek dal pak kmotře a povídal jí, aby šla do Plesu do zásobárny a na ten lístek že se jí houně zaplatí. Mně dal ten stříbrný tolar řka: „Nech si ten peníz na památku, abys nezapomněla na Josefa císaře a jeho panímámu. Modli se za něho, modlitba vroucího srdce je Bohu milá. Až přijdete domů, můžete říci, že jste mluvily s Josefem císařem!“- Dořekl a rychle odešel. My klekly a žádná nevěděly jsme, co děláme leknutím a radostí. Kmotra začala mi lát, že jsem se tolik opovážila, a sama se opovážila také dost. Ale kdopak by si to byl pomyslil, že je to císař pán. Těšily jsme se z toho, že snad přece nemusel se mrzet, když nás obdaroval. V zásobárně vyplatili Novotné třikrát tolik za houně, než co žádala. My domů zrovna letěly, a když jsme tam přišly, nebylo vypravování konce a všickni nám to záviděli. Máma mi dala tolar provrtat a od té doby jej nosím na krku. Už mi bylo kolikráte dost zle, a přece jsem 38 se ho nevzdala. - Škoda, věčná škoda, že toho pána zem kryje!“ dokončila babička svoje vypravování s povzdechem. „Ba škoda,“ dotvrdili ostatní. Děti poznavše historii tolaru, teprv si ho ze všech stran obracely a teprv se jim stal znamenitý. Babička pak stála všem ve světle ještě vyšším od té doby, co věděli, že mluvila s císařem Josefem. Nedělním večerem započal se ve mlýně již nový týden. Mleči se sjížděli, mlýny začaly pomalu svým obyčejným taktem hrkotat, stárek chodil po mlejnici, přehlížeje znatelským okem, kde by co chybělo, mládek zpívaje běhal shora dolů, zdola nahoru, od koše ke koši, a pan otec stál před mlejnicí, vítal veselou tváří své lidi, kteří mu přinášeli výdělek, podávaje jim šňupec tabáku. Panímáma s Mančinkou vyprovodily letního času babičku až k hospodě. Byla-li tam právě muzika, zastavily se trochu u plotu, kamž obyčejně k nim postoupilo několik kmoter, dívajíce se na tancující chasu. Dovnitř se podívat nebylo možná, bylo tam nabito; sama Kristla, když nesla pivo ven do sadu, kde páni seděli, holby nad hlavou nést musela, aby je nevyrazili. „Vidíte je, pány,“ říkávala panímáma, ukazujíc hlavou k sadu, kde seděli zámečtí pánové, a kdykoliv Kristla k nim přišla, zadržovat ji chtěli, „vidíte je! To věřím, to by bylo děvče, takové hned nenajdete. Ale nemyslete si, že je nechal pánbůh schválně pro vás vyrůst a vy abyste mu svět zkazili!“ „Není strach, panímámo, že se dá Kristla těm zbalamutit,“ mínila babička. „Ta jim ukáže, kudy cesta ze dveří.“ - Zdálo se tak. Jeden z těch panáčků, na deset honů pižmem zavánějících, šeptal děvčeti cosi do ucha, ale ona mu se smíchem odsekla: „Jen složte, panáčku, složte, nekoupíme!“, skočila do síně a s veselou tváří položila ruku do mozolovité pravice vysokého junka, nechala se obejmout a vést k tanci, nedbajíc na volání: „Kristinko, pojďte nalívat!“ „Ten je jí milejší než zámek se všemi pány i poklady,“ usmála se babička, dala panímámě dobrou noc a ubírala se s dětičkami domů. 39 V. Jednou za čtrnáct dní neb tři neděle, když byl právě krásný den, říkala babička: „Dnes půjdeme na přástvu k myslivcům,“ děti těšily se od rána až do té chvíle, kde babička vzavši vřetánko na cestu se vydala. Za splavem vedla cesta pod příkrou strání k mostu, za mostem pak šlo se topolovým stromořadím ustavičně až do Rýznburku. Babička ale volila cestu pod stráněmi podél řeky až k pile. Nad pilou byl holý vrch, na němž rostla vysoká divizna, pro kterou Barunka ráda lezla. Za pilou se údolí víc a víc úžilo a řeka v těsnějším korytu bystřeji utíkala přes veliké kameny, které jí v cestě ležely. Vrchy porostlé byly jedlemi a smrčinami, které svým stínem skoro celou šíři údolí zatemňovaly. Tím údolím šly děti s babičkou, až došly pod zbořeniny hradu rýznburského, které z temného stromoví čněly, porostlé mechem. Opodál hradu, nad starým sklepením, kterým se prý mohlo chodit tři míle cesty pod zemí, do něhož ale nikdo vstoupit nemohl pro vlhkost a zkažený vzduch, vystavěn byl altán s třemi vysokými špičatými okny. Vrchnost když na lovu byla, držívala tam druhé snídaní. K tomu altánku děti zaměřily, lezouce po příkrém vrchu nahoru jako kamzíci. Babička, chudák stará, sotva se vyškrábala; vpravo i vlevo stromků se chytala. „No, vy jste mi daly, sotva že dechu popadám,“ povídala jsouc konečně nahoře. Děti ale vzaly babičku za ruce, vedly do altánu, kde byl pří jemný chlad a pěkná vyhlídka, a posadily ji na židlici. Na pravé straně altánu viděly děti na zbořeniny hradu; pod hradem točilo se do polokruhu údolíčko, jež zavíraly při dolním i horním konci vršky porostlé jedlemi. Na jednom z těchto vršků stál malý kostelíček. Šum vody a zpěv ptactva oživoval jedině panující vůkol tichost. Jan vzpomněl si na silného Ctibora, ovčáka pána rýznburského; tam dole na louce to bylo, kde ho pán přistihl, jak nesl na ramenou celou i s kořeny vytrhnutou jedli, kterou byl v panském lese ukradl. Když se ho pán ptal, kde ji vzal, upřímně ze své viny se vyznal, pán 40 mu to odpustil, ba ještě ho pozval na hrad, s dodáním, aby si vzal s sebou pytel, že mu dá tolik poživy, co unese. Ctibor byl neomalený, vzal ženě devítiloketní cíchu a šel do zámku, kde mu hrachu a uzených kýt do ní naložili. Pro jeho sílu a upřímnost rytíř si ho zamiloval, a když v Praze veliký turnaj od krále vypsán byl, vzal ho s sebou. Ctiborsilou svojí zvítězil nad jedním německým rytířem, nad kterým nikdo zvítězit nemohl, a král udělal ho též rytířem. Dětem se ta povídka velice líbila a od té doby, co jim starý ovčák ji povídal, měly hrad i louka větší pro ně zajímavosti. „A jak se to tam jmenuje, co ten kostelíček je, babičko?“ ptal se Vilím. „To je na Boušíně. Dá-li nám pánbůh zdraví, také se tam jednou podíváme, až tam bude pouť !“, řekla babička. „A co se tam stalo, babičko?“ ptala se Adelka, která by byla babičku poslouchala od rána do večera. „Zázrak se tam stal. Nevíte již, jak to jednou Vorša povídala?“ „Nevíme už nic. Povídejte vy nám to, pěkně vás prosíme,“ škemraly děti a babička nedala se dlouho prosit. „Tedy sedněte hezky na lavici a nevyhýbejte se mi z okna, ať nepřepadnete dolů a nesrazíte vaz. Za tímto vrchem a těmi lesy jsou vesnice Turyň, Litoboř, Slatina, Mečov, Boušín; ty všechny před dávnými časy patřily jednomu rytíři, který se jmenoval Turynský a na Turyni v hradu svém bydlel. Pán ten měl paní a jedinou dcerušku, hezkou dívčičku, ale bohužel byla hluchá i němá, čeho bylo rodičům veliký žal. Jedenkráte procházela se po hradu ta holčička, a tu si usmyslila podívat se, co dělají ti malí beránkové v boušínském dvorci a jak as vyrostli od té doby, co je neviděla. Musím vám říci, že tenkráte ještě ten kostelíček tu nebyl, ani vesnice, jen dvorec tu byl, v němž čeleď bydlela Turynského pána a kde se chovala jeho stáda. Kolem dokola byl samý les a v lese mnoho divoké zvěře. Dceruška Turynská byla kolikráte ve dvorci, ale to jela vždy s otcem; myslila bláhová, že když se tam rozběhne, také hned tam bude. Šla tedy, šla, kam ji oči vedly; myslela, cesta jako cesta, byla 41 ještě mladá, nerozumná, jako vy jste. Když ale dlouho už šla, a ještě bílý dvůr neviděla, začínalo jí být ouzko; napadlo jí teprv, co řekne otec a matka, že utekla ze zámku, dostala strach a vrátila se nazpět. Ale když je člověk ve strachu, lehko se pomate, dokonce takové dítě. Spletla si holčina cestu a nepřicházela ani domů, ani do dvorce, dostala se do hustého lesa, kde nebylo ani stopy, ani světla. Teprv poznala, že zabloudila! Můžete si myslit, jak jí bylo! - Vám by ale přece tak zle nebylo, máte sluch a mluv, čeho děvčátko nemělo. Běhala ve zmatku kříž a kříž, a tím více se pletla. Nakonec i žízeň i hlad ji trápil, nohy ji také bolely, ale to vše nebylo tak hrozné jako strach, který mělo děvče před nocí, zlou zvěří, a ouzkost, která ji tížila, že se otec a matka na m octla se najednou u studánky; dychtivě klekla si k ní a napila se; když se pak okolo sebe ohlédla, viděla dvě ušlapané cestičky. Ale nevěděla, kterou se dát ji bloudění přestrašilo a naučilo, že nevede každá cestička k domovu. Tu si vzpomněla, že její matka, když v strachu a úzkosti je, vždy do své komůrky jde a se modlí; i klekla tedy na zem holčinka a modlila se, aby ji Pánbůh vyvedl z lesa. I slyší najednou divný zvuk, hučelo a znělo jí to v uších víc a víc, jasněji a jasněji, děvče nevědělo, co se s ní děje, jaké to jsou zvuky; začala se strachy třást a plakat, chtěla utíkat a tu hle, běží k ní z lesa po cestičce bílá ovce, za ní druhá, třetí, čtvrtá, a šestá a více jich, vždy více, až je u studánky celé stádo. Každá ovce měla na krku zvonec, ty zvonce zvoní a děvčátko je slyší! To jsou ovce otcovy a tu běží ovčákův bílý pes a tu přichází Barta ovčák, a děvčátko vykřikne „Barto!“ a běží k němu. Zaradoval když slyšel, že slečna mluví a slyší, vzal ji do náručí a pospíchal k dvorci, od něhož nebyli daleko vzdáleni. Byla tam paní Turynská, všecka sklíčená; nevěděli, kam se jim dcera náhle z hradu byla poděla a co se s ní stalo. Rozeslali po lese kdekoho, otec také hledal a paní čekala v bílém dvoře. Můžete si myslit, jakou radost ta maminka měla, Barta dceru přinesl, a ke všemu tomu ještě uzdravenou. Když se i otec vrátil a dcera všecko pověděla, umínili si rodiče, že u té studánky na poděkování Bohu vystaví kostelíček. A to také udělali. Ten kostelíček, co tamto vidíte, 42 je ten samý a ta studánka u něho ta samá studánka, u níž děvče pilo a se modlilo a zde v těch lesích bloudilo. Ale děvčátko už dávno dávničko umřelo, a pan Turynský umřel i paní Turynská, a Barta umřel a zámek na Turyni je zbořen.“ „A kam přišly ovce a pes?“ ptal se Vilím. „Inu, pes pošel, staré ovce zkapaly, mladé vyrostly a měly zase beránky. A tak to na tom světě chodí, milé děti, jeden zajde, druhý přijde.“ Děti obrátily zraky do údolí, viděly v mysli rytíře jezdit, děvčátko bloudit - a tu hle, najednou vyjíždí z lesa paní na krásném koni, jedouc údolím dolů, za ní podkoní. Paní má tmavý kabátek, dlouhá hnědá sukně visí jí přes třemeny dolů, na hlavě černý klobouček, od něhož vlaje zelený závoj okolo havraních kadeří. „Babičko, babičko, rytířka, podívej se!“ vykřikly děti. „I co vám napadá, což jsou nějaké rytířky? To je paní kněžna,“ řekla babička, podívajíc se z okna dolů. Děti se skoro mrzely, že to nebyla rytířka, jak si ony myslily. „Paní kněžna jede k nám nahoru!“ volali všickni. „Kdoví co vidíte; jak by sem kůň vylezl,“ řekla babička. „Opravdu, Orland leze jako kočka; jen se podívej!“ volal Jan. „Dej mi pokoj, ani to vidět nechci. Ty vrchnosti mají divné vyražení,“ povídala si babička, zdržujíc děti, aby se nevyhýbaly z okna. Netrvalo to dlouho, kněžna byla nahoře. Lehce svezla se z koně, hodila dlouhou sukni přes rámě a vešla do altánku. Babička vstala, uctivě ji vítajíc. „To je rodina Proškovic?“ ptala se kněžna, přehlédnouc tváře dítek. „Ano, milostivá paní, jest!“ odpověděla babička. „Tys jistě jejich babička?“ „Jsem, milostivá paní, matka jich matky.“ „Můžeš mít radost, máš to zdravá vnoučata. Jestlipak ale, vy děti, také posloucháte svou babičku?“ ptala se kněžna dětí, které z ní oka 43 nespouštěly. Na její otázku ale sklopily oči šeptajíce: „Posloucháme.“ „No, ujde to s nimi; někdy ovšem ale co dělat, vždyť jsme my také lepší nebyly,“ řekla babička. Kněžna se usmála; vidouc stát na lavici košíček jahod, ptala se, kde je děti nasbíraly. Babička hned pobídla Barunku řkouc: „Jdi, děvečko, podej milostivé kněžně. Jsou čerstvé, děti je po cestě nasbíraly, snad přijdou milostivé paní k chuti. Když jsem mladá byla, také jsem to ovoce ráda jídala, ale co mi děcko umřelo, nevzala jsem žádnou do úst.“ „A proč?“ ptala se kněžna, berouc od Barunky košíček s jahodami. „To je tak mezi námi, milostivá paní, jak umře matce dítě, nejí do svatého Jana Křtitele ani třešně, ani jahody. To prý chodí Panna Maria po nebi a rozdává to ovoce těm malým dítkám. Kterého dítěte matka ale zdrženlivá nebyla a od toho ovoce jedla, tomu řekne Panna Maria: „Vidíš, holátko, na tebe se málo dostalo, matka ti to snědla.“ Proto se zdržujou matky od požití toho ovoce. No, a když se zdrží do Jana, zdrží se po Janě taky,“ doslovila babička. Kněžna držela v prstech jahodu, sladkou, červenou jako její krásný ret, ale při babiččině řeči položila ji mimovolně nazpět do košíku řkouc: „Nemohu nyní jíst, a vy, dítky, neměly byste ničeho na cestu.“ „I to nic nedělá, paní kněžno, jen jezte, anebo si je vezměte domů i s košíčkem, my si nasbíráme jiných,“ rychle namítla Barunka, odstrkujíc podávaný jí košíček. „Přijímám tedy váš dárek,“ řekla kněžna usmívajíc se prostosrdečnému děvčeti, „zítra ale přijďte si pro košíček do zámku a babičku přiveďte s sebou, rozumíte?“ „Přijdeme, přijdeme,“ přisvědčily děti právě tak, jako to dělaly, když je zvala panímáma do mlýna. Babička chtěla cosi namítat, ale už nebylo platno nic, kněžna zlehka babičce se uklonila, usmála se na děti a z altánu vystoupila. Košík podavši podkonímu vyhoupla se na Orlanda a zmizela mezi stromovím jako krásné zjevení. 44 „Babičko, já se těším do zámku! Tatínek říká, že tam má paní kněžna krásné obrazy!“ řekla Barunka. „A je tam prý papoušek a ten mluví. Počkejte, babičko, to se podivíte!“ zvolal Jan tleskaje si do rukou. Malá Adelka se ale podívala po sobě a povídala babičce: „To si nenechám tyhle šaty, viďte že ne, babičko?“ „I pro pána krále, vždyť pak jsem si toho děvčete ani nevšimla. Ty jsi krásná, co jsi dělala?“ křižovala se babička vidouc, jak je děvče zmazané. „Já za to nemohu, Jan mne strčil, upadla jsem do jahod,“ omlouvala se malinká. „Vy dva se jen kočkujete vždy. To si paní kněžna pomyslila o vás čistou věc, řekne, že jste diblíci. Teď ale pojďte, ať přijdeme k myslivcovům. To vám ale povídám, vy chlapci, budete-li zase dovádět, jako to děláváte, nevezmu vás vícekrát s sebou,“ přikazovala babička. „I my budeme hodní, babičko,“ ujišťovali chlapci. „Uvidíme,“ povídala si babička, kráčejíc za dětmi lesním chodníkem k myslivně. Nešly daleko a octnuly se mezi listnatým stromovím, skrze něž viděly již bílý dvorec a myslivnu před sebou. Před stavením bylo prostranství zelené, ohražené, posázené lípami a kaštany, pod nimiž bylo několik laviček a stolků v zemi upevněných. Po trávě procházeli pávi, o nichž babička říkala, že mají andělské peří, ďábelský křik a zlodějský krok, hejno kropenatých, krhavých perlin a bílí králíci seděli v trávě, stříhali ušima, na každý hluk bojácně se rozprchnuvše. Pěkná srna s červeným obojkem ležela na zápraží a několik psů toulalo se po dvoře. Sotvaže na ně děti křikly, radostně zaštěkli, přiskákali k dětem, začali do kruhu běhat a div je samou radostí na zem nepovalili. Také srna na zavolání Adelčino přišla a svým modrým okem tak mile na děvčátko hleděla, jako by chtěla říci: „Ach, tys to, co mně dobrá sousta nosíš, vítám tě!“ Adelka jí to musela na očích vidět, protože honem do kapsičky sáhla a kousek žemle srně podala, kterou tato vzala, běžíc pak děvčátkem. 45 „Co vás všickni všudy berou, vy roto!“ volal odkudsi hlas a za chvíli vyšel z komory myslivec v lehkém zeleném kabátu, domácí čepičku na hlavě. „I toť jsou milí hosté,“ zvolal vida babičku; „vítáme - jen dál. Hektore, Diano, Amino, půjdete! Vždyť není svého slova slyšet,“ obořil se na psy. Babička vešla do stavení, nad jehož vchodem byly veliké jelení parohy. V síni viselo několik pušek, ale hodně vysoko, aby jich dítě dosáhnout nemohlo. Babička se velmi bála pušky, i když nabita nebyla, a když se jí pan myslivec smál, říkala: „Kdož může vědět, co se mu stane, čert nespí!“ - „Pravda,“ říkal myslivec, „když pánbůh dopustí, i motyka spustí.“ Babička odpustila panu myslivci, když ji začasté poškádlil, jen když nebral v její přítomnosti jméno boží nadarmo a když neklel; to babička nemohla slyšet, hned si uši zacpala řkouc: „No, nač je to potřeba, ta nevymáchaná huba - aby člověk po vás vykropil.“ Pan myslivec měl babičku rád, a proto se před ní měl na pozoru, aby nezavadil o čerta, který, jak on říkal, maně se mu do řeči plete.“ A kde máte paní kmotru?“ ptala se babička, když vešli do světnice a nikoho tam nebylo. „Jen se posaďte, hned ji zavolám; to víte, ona vždy jen jako kvočna mezi kuřaty se batolí,“ řekl myslivec, jda zavolat ženu. Chlapci se postavili u skříně, v níž se leskly pušky a lovecké nože, a děvčata hrály se srnou, která s nimi do pokoje vběhla; babička ale přehlídnouc jedním pohledem celý ten přívětivý, čistě uspořádaný pokoj, povídala si. „To je pravda, ať sem přijde člověk ve svátek nebo v pátek, vždy je všecko jako sklo,“ a když jí padla do oka příze, která svázána a znamením opatřena u kamen na lavici ležela, přikročila blíže a prohlížela předivo. Vtom se otevřely dvéře a do nich vkročila paní ještě dost mladá, v čistém domácím obleku, bílý čepeček na hlavě; na ruce nesla malé rusovlasé děvčátko. Srdečně babičku i děti vítala a na její jasné, přívětivé tváři bylo vidět, že má vskutku radost. „Byla jsem polívat plátno. Mám radost, letos bude bělounké jako labuť,“ pravila myslivcová, omlouvajíc se ze své nepřítomnosti. 46 „To je vidět pilnost,“ řekla babička, „kus na bělidle, a tu se už zase chystá tkalcovi. Tuhleto bude pláténko jak pergamen. Jen aby vám je dobře udělal a neošidil vás. Jste spokojena se svým tkalcem?“ „I to víte, milá babičko, on každý ošidí,“ pravila myslivcová. „I vy ženské, rád bych věděl, jak by vás tkadlec ošidil, vždyť to máte všecko vypočteno,“ smál se myslivec. „A přece si sedněte a nestůjte!“ pobízel babičku, které se nechtělo od příze. „I vždyť je dost času,“ pravila babička, berouc za ruku malou Aninku, kterou byla paní myslivcová k lavici postavila, by nepadla, neboť začínala teprv běhat. Jak paní domácí ode dveří odstoupila, objevili se za jejími zády dva opálení chlapci, jeden světlovlasý po matce, druhý černohlávek po otci. Byli se sice s matkou s celou chutí do dveří přihnali, ale když se pustila matka s babičkou do řeči, nevěděli honem jak a co dětem říci, začali se stydět a schovali se za máminy sukně. „Copak vy sojáci,“ začal otec, to je způsob vlézt za mámu, když máte hosty vítat? Hned podejte babičce ruku.“ Hoši ochotně postoupili k babičce, ruce jí podávajíce; babička jim do nich naložila jablek. „Tu máte a hrejte si, a podruhé se nestyďte; to se na hochy nesluší, držet se máminých faldů,“ napomínala babička a hoši sklopili oči a koukali na jablka. „A teď alou ven,“ rozkázal táta; „ukažte dětem výra a hoďte mu sojku, co jsem dnes zastřelil; ukažte jim mladá štěňata a mladé bažanty. Ale ať mi mezi tou drůbeží nelítáte jako jestřábi, sice vás –“ Tento dodatek děti již neslyšely, neboť sotvaže řekl otec: „Alou ven!“, již se to hrnulo jedním valem ze dveří. „To je hon!“ smál se myslivec, ale bylo vidět, že mu ten hon není proti mysli. „Děti jsou děti, mladá krev!“ řekla babička. „Jen kdyby ti chlapci tak diví nebyli. Ale věřte, babičko, že mi sedí strach celý den v zádech. To vám to jen po líčkách leze, po stromech, kotrmelce dělá, kalhoty trhá až hrůza povídat. Děkuju Hospodinu za to dobré děvče, to je dobrá hodina,“ povídala paní myslivcová. 47 „Co chcete, paní kmotra, po matce dcera, po otci syn se poznává,“ prohodila babička. Paní domácí s usmáním podala dcerušku manželi, aby ji trochu pochoval; „jen co bych přinesla něco k snědku, hned tu budu,“ dodala. „Dobrá žena,“ řekl myslivec, když vyšla ze dveří, „hřích jí ublížit, jen kdyby neměla ustavičně strach, že se ti kluci zabijou; co do hocha, když není v něm ohně?“ „Všeho moc škodí, pane kmotře, kdyby jim dal člověk celou vůli, ono by to po hlavách chodilo,“ povídala babička, ačkoliv se ne vždy dle těch slov zachovávala. Netrvalo dlouho a do dveří vešla hospodyně s plnýma rukama. Na dubovém stole octnul se bílý ubrousek, majolikové talíře, nože se střenkami ze srnčích parohů, octly se tam jahody, vaječníky, smetana, chléb, med, máslo i pivo. Hospodyně vzala babičce vřetánko z rukou řkouc. „Teď nechte přádla, babičko, a berte si. Ukrojte si chlebíček, namažte. Máslo je dnes tlučené, pivo je nekřtěné. Vaječníky nejsou tuze kalé, upekla jsem je dnes jen nazdařbůh, ale když přijde cos člověku znenadání, chutná to. Jahody vy nejíte, ale děti rády, když jim je poleju smetanou.“ Tak pobízí paní myslivcová a přitom krájela krajíc za krajícem, mazala máslem, kapala medem. Babička náhle, jako by si na něco byla vzpomněla, plácla se do čela řkouc: „To je stará hlava nepamětlivá! Vidíte, ani mi ještě nenapadl povědít vám, že jsme mluvily v altánku s paní kněžnou.“ „Není divu, vždyť pak ty děti člověka tím křikem zpitomí,“ řekla paní myslivcová. ale hned se ptal, co jim paní kněžna říkala. „Nepovídejte, babičko, dokud se nevrátím,“ prosila myslivcová; „musím dříve děti spokojit, aby trochu poseděly.“ Děti zrejdily zatím kde co a chlapci myslivcovi, Franěk a Bertík, všude v čele a všecko jim vykládali. Právě stály před domem na trávě a malá Amina prováděla před nimi svoje umění, skákajíc přes hůl a přinášejíc hozené jí věci v tlamě, když se zjevila na prahu matka, volajíc je k svačině. Nedaly se dvakrát volat. „Sedněte hezky pod stromy, jezte a neumažte se příliš!“ napomínala je, rozkládajíc 48 jim jídlo na stolky. Děti sedly a okolo nich postavili se psi a čuměli jim do tváře. Když přišla paní myslivcová zase do světnice, prosila babičku, aby povídala o kněžně, a babička pověděla vše slovo od slova, jak a kterak v altánku bylo. „Vždycky to říkám, že má dobré srdce,“ ozvala se myslivcová. „Kdykoliv sem přijede, vždy se ptá, co dělají děti, a malou Anušku políbí na čelo. Kdo má děti rád, je dobrý člověk. Ale to služebnictvo ji roznáší, jako by kdovíjaká byla.“ „Čiň čertu dobře, peklem se ti odslouží,“ ozvala se babička.“ Tak, tak, babičko,“ pravil myslivec, „pravdivé to přísloví. To je má řeč, nemuseli bychom si lepší paní přát, kdyby neměla těch drábů okolo sebe, ti ji štvou a lhou jí. A není ta čeládka k ničemu na světě, než-li Pánubohu den ukrádat. Když to tak všecko, babičko, na světě pozoruju, myslím si kolikrát: kdyby do vás tisíc- karlátek uhodilo! - Není-li to k zlosti, když si pomyslím, když takový halama, který nic neumí, k ničemu není, než aby za vozem stál jako dřevěný panák a v pokoji dřepět, že ten tolik má co já; že ten více platí než já, který musím v dešti, v blátě, v sněhu cachtat po lesích, ve dne v noci s pytláky se hrdlit a za všecko tu stát a všecko obstarávat. Nemám nač naříkat, jsem spokojen, když mi ale přijde takový fouňa sem a vyhrnuje po mně nosem, tu bych mu, namoutě kuši - ale darmo se zlobit.“ A pan myslivec vzal sklenici a napil se na zlost. „Ale jestlipak ta paní o všem ví, co se děje, a proč si nevezme někdo to srdce a neřekne jí, když se mu křivda stane?“ zeptala se babička. „I šlaka, kdožpak se rád spálí? Já s ní mnohdy mluvívám a mohl bych říci to, ale vždy si myslím: Fraňku, mlč, ať se to na tebe nesveze. A konečně ona by mi to nemusela věřit, zeptá se těch vyšších, a tu to máte, je po všem. Ti drží při sobě, to je nerozdílná ruka. Mluvil jsem s ní před několika dny, chodila po lese s tím cizím knížetem, co tu je. Potkali kdesi Viktorku a ptali se mne na ni; kněžna se jí lekla.“ 49 „A co jste jí řekl?“ ptala se babička. „Inu, co jsem měl říci; řekl jsem, že je bláznivá, ale že nikomu neubližuje.“ „A co na to řekla?“ „Sedla do trávy, kníže sedl k jejím nohám a mně kázali, abych přisedl a povídal jim o bláznivé Viktorce a kterak se to stalo, že se zbláznila.“ „A tys rád povídal, viď?“ usmála se myslivcová. „To víš, ženo; kdož by nebyl rád k službám krásné paní. A naše kněžna není sice už mladá, ale šlakovitě krásná paní. Ostatně co dělat, musel jsem povídat.“ „Vy jste čtverák, pane kmotře; dvě léta tomu, co jsem zde, a to mi slibujete povědít zevrubně, jak se to s Viktorkou přihodilo, a posud to nevím, jen tak páté přes deváté. Krásná paní nejsem, poručit vám nemohu, to já se toho asi nikdy nedovím, viďte?“ „Och babičko, vy jste mně milejší než ta nejkrásnější paní na světě, a je-li vám libo poslouchat, povím vám tu historii třebas hned.“ „Když pan kmotr chce, umí hedvábný polštářek podložit, to je pravda,“ usmála se babička. Jestli je to paní kmotře vhod, vezmu vás za slovo. Starý člověk podobá se dítěti, a děti, jak víte sami, rády mají povídačky.“ „I, já nejsem ještě stará a také ráda poslouchám. Jen povídej, tatíku, povídej, hezky nám ujde chvilka,“ odpověděla paní myslivcová. „Maminko, prosím tě, dej nám ještě chleba, my nemáme už ani kouska,“ ozval se ve dveřích Bertíkův hlas. „To není možná, kam by to ty děti byly kladly! divila se babička. „Polovic snědly, polovic daly psům, srně a veverkám; to máte vždycky tak. Och, já mám s nimi peklo,“ vzdychla myslivcová krájejíc poznovu chléb. Co podruhé děti venku dělila a malou dcerušku chůvě na starost dávala, cpal si pan myslivec dýmku. „Můj nebožtík, dej mu Pánbůh nebe, měl také ten zvyk; než co 50 povídat začal, musela být dýmka přichystána,“ povídala babička a zář blahé vzpomínky zaleskla se jí v oku. „To já nevím, ti muži jako by si řekli, všickni mají ten ošklivý zvyk,“ povídala myslivcová, zaslechnouc ve dveřích babiččina slova. „Jen se nedělej, jako bys to ráda neměla, sama mi z města tabák přinášíš,“ řekl myslivec, zapaluje si dýmku. „Inu, jaká pomoc. Chce-li mít člověk od vás pěkné oko, musí vám pomyšlení udělat. Začni tedy povídat,“ řekla hospodyně, sedajíc s vřetánkem vedle babičky. „Jsem hotov, tedy poslouchejte!“ To řka pustil myslivec první obláček dýmu vzhůru ke stropu, položil nohy křížem, podepřel se pohodlně o židli a začal vypravovat o Viktorce. – 51 VI.