Cimrmanologie

VIII.
Na panské louce kvítí až strakato; uprostřed louky mez, na mezi mateřídoušky jak by nastlal. V mateřídoušce jako v podušce sedí Adelka; dívá se po malé berušce, která jí běhá po klíně sem tam, z klína na nožku, z nožky na zelenou botku. „Neutíkej, malá, zůstaň u mne, vždyť já ti nic neudělám,“ povídá děvčátko berušce, berouc ji do prstů a opět si ji na klín sázejíc. - Nedaleko od Adelky u mraveneční hromádky sedí na bobku Jan a Vilém. Dívají se na hemžení mravenců vůkol sebe. „Koukej se, Viléme, jak to běhá, a vidíš, tenhle mravenec ztratil vajíčko a tuten druhý je vzal a běží s ním do hromádky.“ - „Počkej, já mám kousek chleba v kapse, já jim dám drobeček, copak budou dělat.“ Vzal z kapsy chléb a kousek ho položil na cestu. „Podívej se, podívej se, ti se okolo toho hrnou a myslejí, kde se to asi najednou vzalo. A hlehle, oni strkají ten kousek dál a dál; vidíš, jak se to žene ze všech stran; ale jak to jen vědí ti druzí, že tu něco je?“ Vtom byli vytrženi ze svého dívání jasným hlasem, který se ptal: „Co tu děláte?“ - Byla to komtesa Hortensie, která přijela na bílém koníku skoro až k nim, aniž ji byli slyšeli. „Já mám berunku!“ řekla Adelka, ukazujíc zavřenou pěst komtese, která byla z koně slezla a k ní přistoupla. - „Ukaž mi ji!“ - Adelka rozevřela ručku, ale byla prázdná. „Och je, ona mi utekla,“ zamračilo se děvčátko. - „Počkej, ještě neutekla, ale chce,“ pravila slečna a vzala opatrně berušku děvčeti z holého ramínka. „A co s ní budeš dělat?“ - „Nechám ji uletět. Počkej, jak poletí; dívej se!“ Adelka položila berunku na plochou dlaň, zdvihla ruku vzhůru říkajíc: „Pinka linka, pinka linka, uletěla Pánubohu do okýnka.“ - rozlila tam hrnec mlíka!“ doložil Vilém, klepna Adelku zlehka do ruky. Vtom pozdvihla berunka černý červenokropenatý pláštík, rozhrnula pod ním složená hebounká křidélka a uletěla do povětří. - „Počkej ty, pročpak jsi ji postrčil,“ hněvala se Adelka. - „Aby dříve uletěla,“ smál se chlapec, a obrátě se k Hortensii, vzal ji za ruku rca: „Pojď, slečno Hortensie, pojď se podívat, já jsem dal mravencům
88
kouštíček chleba, a to ti jich na něm je!“ doložil s posuňkem velikého divení se.- Komtesa sáhla do kapsičky černého aksamitového kabátu, vytáhla kousek cukru a podala Vilémovi řkouc: „Ten jim polož tu do trávy, a budete vidět v okamžení, co se jich naň sesype. Sladké věci mají rádi.“ - Vilém poslechl, a když viděl, že v malém okamžení mravenci přibíhají ze všech stran, na cukru leptají a drobty jak puntíčky malé si odnášejí do hromady, svého to stavení, bylo mu to divné a ptal se komtesy: „Ale pověz mi, slečno, jak to ti mravenečkové vědí, že zde něco dobrého, a co to dělají s těmi vajíčky, že je ustavičně vynášejí a odnášejí?“ - „To jsou jejich dětičky a ti, co je nosí, jsou jejich chůvy a opatrovnice. Když slunce svítí a horký den je, vynášejí je na slunce z tmavých komůrek, aby se vyhřály a lépe rostly„ - „A kde jsou jejich maminky?“ ptala se Adelka. - „Jsou v domečku, sedí a snášejí vajíčka, aby mravenečkové nevymřeli. A tatínkové chodí okolo nich, všelicos jim povídají a je veselí, aby se jim nestýskalo, a ti ostatní mravenci, co tu vidíte běhat, to jsou pracovnice.“ - „A co pracujou?“ ptal se Jan. „Snášejí pokrm, staví a opravují stavení, opatrují pupy, ty rostoucí děťátka, čistí dům; když umře některý mravenec, odnesou ho, dávají pozor, aby je nepřátelé nepřepadli, a když pak se to stane, brání proti nim společnou svoji obec; to všecko musí zastat pracovnice.“ - „A jakpak si rozumějí, když neumějí mluvit?“ divily se děti. - „Třebas neuměli takovou řeč jako rozumnější tvorové a dokonce lidé, přece mezi sebou si rozumějí. Viděli jste, jak ten první, co našel cukr, hned ostatním běžel povídat, a jak se to sbíhalo; vidíte, jak se jeden s druhým zastavuje, tykadly jak se dotýkají, jako by si mimochodem chtěli pohovořit, a leckdes jich hromádky stojí, kdoví o co se radíce.“ - „A mají v těch hromádkách také pokoje a kuchyň?“ ptala se Adelka. - „Kuchyně nepotřebujou, protože nevaří, ale komůrky mají v těch hromádkách pro děťátka a maminky, sály pro pracovnice, a mají dům na kolikero pater rozdělený a uvnitř chodby z jednoho patra do druhého.“ - „Ale kterakpak si to tak vystaví, že se jim nesesype?“ ptaly se zase děti. - „Však oni pevně staví, a když jim to silnější moc nezkazí, tak snadno se jim stavba nezhoří. Zdi si udělají
89
a krovy, a vše z drobouninkých tříštěk, stébel, jehličin, suchých lístečků, trávy a země, kterou v malinké kuličky schoulí, a je-li suchá, v ústech slinami svlaží, uhnětou a tak jí potřebujou jako zedníci cihel. Nejmilejší je jim stavět při drobném dešti, když zem vlhká.“ - „Ale kdopak ta zvířátka tomu naučil?“ ptal se Vilém.- „To už Bůh dal zviřátkům přirozeností takový pud, že vědí hned od malička, jak se živit, že vědí, čeho jim k zachránění potřeba, a některá zviřátka s takovou umělostí a chytrostí potřeby svoje dobývají a domácnost svoji si zřizují, že se to skoro rozumu lidskému podobá. Až budete chodit do školy a knihám rozumět budete, pak se o zviřátkách a jejich živobytí mnoho dovíte, jako já se dověděla,“ doložila komtesa.
Mezi tou řečí přišla babička s Barunkou, nesouce plné klíny květin a plné náruče koření, které byly na louce natrhaly. Děti hned babičce vypravovaly, co jim pověděla komtesa o mravencích, ta ale ptala se babičky, k čemu nese všecko to koření. „I milostslečno, to je kmín a trochu řepíčku. Kmín, ten se usuší a semínko potřebuje se v domácnosti do jídel a chleba, sláma dětem do koupele; řepíček výborně poslouží, když koho v krku bolí, musí se vyplachovat. Okolní lidé vědí, že já vždy trochu toho koření mám, a tudy si pošlou. Dobře je, když člověk takový lík v domě má, třebas ho pro sebe nepotřeboval, trefí se pro jiného.“ - „A což tu není v městečku lékárny?“ zeptala se komtesa.- „V městečku ne, ale hodinu cesty odtud. Ale což je to všecko platno, kdyby i nakrásně v městečku byla; latinská kuchyně je drahá kuchyně, a proč bychom draze kupovali, co sami si vařit dovedeme.“ - „A to vám napíše recept lékař a řekne, jak to máte uvařit?“ - „I toto, milostslečno, kampak by člověk přišel, aby hned při každém malém stonku měl doktora. On je odtud hodinu cesty, trvá to půl dne, než se ho člověk dočká, zatím by mohl někdy umřít, kdyby nebylo domácí pomoci. A když přijde, tu je toho: hned léky na kolikero, a flastry a pijavice, a toto ono, že neví člověk, kde mu hlava stojí, a nemocný se z toho teprv pořádně roznemůže. Já, milostslečno, nic na ně nevěřím, a když mi něco je anebo těm dětem, dostačí moje koření, proto ale, když se lidé
90
rozstůňou, říkám: „Pošlete si pro doktora.“ Ale co, když vzpomene Pánbůh s těžkou nemocí, jsou doktoři s rozumem v koncích a přenechají to nátuře, aby si pomohla. Pánbůh zůstane tedy přece nejlepším lékařem; má-li člověk žít, i bez doktora se uzdraví, má-li umřít, nepomůže ani celá apatyka.“ - „A to si nesete v klíně samé koření?“ ptala se komtesa. - „I ne, slečno Hortensie,“ rychle odpověděla Barunka. „V klíně neseme kvítí na věnce. Zítra je Božího těla a já a Mančinka budeme za družičky.“ - „A já taky, já půjdu s Hélou,“ doložila Adelka. - „A my budeme sedláčkové!“ vykřikli chlapci. - „A kdo je ta Héla?“ ptala se komtesa. - „To je Héla paní kmotry z města, z toho velikého domu, co je na něm lev.“ - „Musíš říci z hostince,“ poučovala babička děťátko. „Půjdeš také na procesí?“ - ptala se Barunka komtesy.“ Ovšemže půjdu,“ přisvědčila tato, a sednouc do trávy, pomohla rovnat babičce a Barunce květiny. - „Ty, slečno, nebylas ještě nikdy za družičku o Božím těle?“ ptala se Barunka. - „Nikdy. ale když jsem ještě u své pěstounky byla ve Florencii, byla jsem jednou o slavnosti Madony za družičku, nesla i sem Madoně růžový věnec.“ - „Kdo je ta Madona?“ - „Madona se říká v Itálii Panně Marii,“ odpověděla komtesa.- „A milostslečna pochází z Itálie?“ To je tam, co naši vojáci leží?“ ptala se babička. „Ano; jenže v tom městě, odkud já pocházím, ve Florencii, neleží. Ale tam pletou se ty krásné klobouky, co máte, z rejžové slámy. Tam roste na polích rejže a kukuřice, na pahorcích sladké kaštany a olivy, jsou tam cypřišové a vavřínové háje, krásných květin, bezoblačné modré nebe.“ - „Ach, já už vím!“ vskočila jí do řeči Barunka, „to je to město, co máš namalované ve svém pokoji, vid, slečno?“ Vprostřed je široká řeka a nad řekou je do vrchu vystavené město. Ach babičko, tam vám jsou krásné domy a kostely! Na druhé straně jsou samé zahrady a domečky a u jednoho domečku hraje si děvčátko a vedle ní sedí stará paní to je slečna Hortensie se svou pěstounkou; viď, slečno, tys nám to povídala, když jsme byly v zámku.“ - Slečna hned neodpověděla, byla se zamyslila, ruce její ležely nepohnutě v klínu, po chvíli teprv vzdychla zhluboka: „Oh bella patria! Oh cara amica!“ a krásné oči zvlhly jí.
91
„Cos to povídala, slečno Hortensie?“ ptala se jí zvědavě Adelka, lichotivě se k ní tulíc. Hortensie podepřela hlavu o hlavinku děvčete a nebránila slzám, které jí splynuly po tváři na klín. – „Milostslečna vzpomněla si na svůj domov a na svoje přátele,“ pravila babička; „to vy děti ještě nevíte, jak to je, když musí opustit člověk místo, kde vyrostl! Kdyby se mu i dost dobře vedlo napotom, přece na ně nemůže zapomenout. Však to jednou také pocítíte. A milostslečna zajisté tam má příbuzné?“ -“Nemám na světě žádných příbuzných, o nichž bych věděla,“ odpověděla komtesa smutně; „moje dobrá pěstounka, moje přítelkyně Giovanna žije ve Florencii, a po té se mi mnohdy zasteskne a po mém domovu. Ale kněžna, moje dobrá matka, slíbila mi, že se tam brzy zase podívám.“ - „A kde paní kněžna až tam daleko vás, milostslečno, našla?“ ptala se babička. - „Paní kněžna znala dobře moji matku, byly si přítelkyně; můj otec v bitvě u Lipska těžce byl poraněn, a když se na svoji vilu do Florencie navrátil, za několik let umřel, následkem té rány; Giovanna mi to mnohdy povídávala. Matka se nad tím trápila a umřela též. Mne, sirotka malinkého, tu zanechali. Když se o tom paní kněžna dověděla, přijela tam a byla by si mne s sebou vzala, kdyby mne Giovanna nebyla milovala jako matka. Nechala mne u ní, zámek a vše, co v něm, dala jí pod moc a ona mne vychovala a ve všem vyučila. Když jsem vyrostla, vzala si mne paní kněžna k sobě. Och, já ji velice miluju, tak jako bych svoji matinku byla milovala!“ - „Však i vás paní kněžna nejinak miluje než jako svoji vlastní dcerušku,“ pravila babička; „já to dobře viděla, jak jsem to v zámku byla, a to se mně od té paní velmi líbilo. - Ano, abych nezapomněla milostslečně povědít o Kudrnovic. Když jim Barunka peníze od vás odevzdala, div radostí do stropu neskákali; ale když dostal starý službu za hlídače panských polí a dvojnásobný deputát se mu vykázal, to bylo takové podivení a radost, že to vypovědít nemožno. Do smrti nepřestanou se za paní kněžnu a milostslečnu modlit.“ - „To mají jen tobě co děkovat, babičko, tvému dobrému slovu,“ odpověděla slečna. - „I milostslečno, copak je to všecko platno,
92
kdyby to dobré slovo nebylo padlo na dobrou půdu, bylo by nevzešlo z něho požehnání,“ pravila babička.
Kytice byly urovnány, babička sebrala se s dětmi na cestu k domovu. „A já s vámi půjdu až na rozcestí,“ řekla slečna, vezmouc koníka, který se byl popásal, za uzdu. „chcete-li, chlapci, posadím vás každého na kousek cesty na koně.“ chlapci radostí poskočili a Jan byl v okamžení navrch koně. „což, to je kacafírek!“ mínila babička vidouc, jak směle si Jan počíná. Vilím dělal také, jako by se nebál, ale zčervenal až po uši, když ho slečna vysadila, a teprv když se mu Jan smál, vzmužil se. Také malou Adelku komtesa vysadila na Ponynka, šla ale při ní a držela ji; děvčátko mělo radost, chlapci ale se mu smáli, že sedí nahoře jako úkropek, jako opička, a kdovíjak na ni pokřikujíce, až jim to babička zakázat musela. Na rozcestí vyhoupla se komtesa sama na svého bílého koníka, spustila modrou suknici přes třemeny dolů, připevnila si černý klobouček, pokynula ještě jednou dětem bičíkem, a jak zaslechl koník hlasité poručení „avanti!“, letěl s ní stromořadím nahoru jako vlašťovka. Babička pak s dětmi pomalu ubírala se k Starému bělidlu.
Druhý den bylo krásné ráno, obloha čistá jak by vymetl. Před stavením stojí kočár, na kočáře stojí Jan i Vilím v bílých kalhotkách, červených kamizolkách, věnce na rukou. Pan Prošek obchází si krásné koně, poplacuje jim po lesklých kýtách, přebírá bujnou hřívu a prohlíží znaleckým okem těla jejich i náčiní. Chvilkami popojde k stavení, volaje do oken: „Ještě nejste hotovy? Dělejte pak už!“ - „Hned, tatínku, hned!“ ozvou se zevnitř hlasy. To hned trvá ještě hodnou chvilku, ale konečně vyhrnou se ze stavení děvčata, mezi nimiž i Mančinka, za nimi paní Prošková, babička, Bětka i Vorša. - „Dejte na všecko pozor, ohlídněte se po drůbeži!“ přikazuje babička. Sultán chce Adelce se lichotit, čuchá k věncům, které nese v ruce, ale ona zdvihá obě ruce vzhůru a babička odhání ho řkouc: „Nevidíš, ty hloupý, že je Adelka družičkou?“
„Jako andílkové jsou,“ povídá Bětka Vorše, když děvčata do vozu sedají. Pan Prošek sedá na kozlík vedle kočího Václava, vezme uzdu do ruky, mlaskne jazykem, koně vyhodí hlavy pyšně do povětří a
93
vůz ujíždí ke mlýnu, jak by ho vítr unášel. - Psi pustili se za ním, když jim ale pán pohrozil, vrátili se nazpět, mrzutě lehli do slunce na zápraží a pustili se konečně do chrápání.
Jaká to krása v městečku! Na domkách ratolesti, pod celým podloubím okolo náměstí jako v háji. Po silnici i po všech cestách nastláno zeleného rákosí. Na čtyrech stranách náměstí oltáře, jeden krásnější než druhý. Uprostřed, kde statue sv. Jana Nepomuckého, pod zelenými lípami, uchystán moždíř, okolo něhož houf výrostků stojí. „Z toho budou střílet!“ ukazuje pan Prošek dětem. - „Ale já se budu lekat!“ starala se Adelka. - „I copak by si se lekala, to bouchne jen asi tak, jako když spadne z police hrnec,“ těšila ji Mančinka. Takové rány slýchala Adelka doma začasté, to ji tedy upokojilo.
U velkého domu, na němž visel štít s bílým Ivem a velký hrozen, zůstal kočár stát. Na prahu ukázal se pan kmotr Stanický, smekaje s vlídným pozdravem aksamitovou čepičku s dlouhým třapcem. Paní kmotra v stříbrném čepci a v krátkém hedbávném kabátku neméně vlídně na příchozí se usmívala, a když se malá Héla chtěla za ní schovávat, vzala ji za ruku, Adelku za druhou, postavila je podle sebe pravíc: „No, tak se pak okažte, jak vám to přísluší!“ - „Jako dvojčátka,“ usoudila babička. Děvčátka po očku na sebe koukly, pak ale zase stydlivě hlavy sklopily. Pan Stanický vzal pana Proška pod paždí, a obrátě se do stavení, pobízel ostatní, aby šli dále. „Než začne procesí, povíme si něco při sklenici vína,“ doložil vesele. Paní Prošková šla, babička ale zůstala s dětmi venku, řkouc paním: „Vy máte vždy dost času, když jdete při panstvu, já bych se ale mezi lidem do kostela později nedotlačila. Zůstanu tu při dětech.“ Zůstala s nimi stát na prahu. Zanedlouho otočili okolo rohu z ulice dva chlapci v červených kamizolkách, za nimi zase, a dva a dva, a Jan vykřikl: „Už jdou!“ - „Adelko a ty, Helenko,“ napomínala babička, „až půjdete procesím, dávejte také pozor na cestu, abyste neupadly. Barunko, ty se po nich ohlídni. Vy, chlapci, jděte slušně, abyste neudělali neštěstí se světly. A také se v kostele a u oltářů modlete, aby měl Pánbůh z vás radost!“ Mezi tímto napomenutím došel u se školními dětmi. – „Pozdrav Pánbůh, pane učiteli; přivedla jsem vám
94
ještě trochu chasy, mějte už s těmi malými strpení!“ oslovila babička starého učitele. - „I vždyť je dobře, paní babičko, mám to tu, jak stádo běží, velké malé,“ smál se učitel, řadě chlapce I chlapcům, děvčata k děvčatům.
Babička zůstala v kostele u dveří mezi starými sousedkami, děti seřadily se okolo oltáře. Potřetí začalo se zvonit, lid hrnul se do kostela, kostelník přinesl chlapcům sedláčkům rozžaté třínožky, malý zvonek zazněl, kněží vstoupili k oltáři začala mše. Holčinky sepjaly ruce a dívaly se dlouho upřeně na oltář; když se ale dost vynadívaly, zatočily hlavy vlevo vpravo, a tu setkaly se zraky jejich s líbeznou tváří komtesy, která seděla v oratoriu. Musely se na ni usmát, jakpak jinak. Ale za komtesou seděla matka a tam stál a ten děvčatům přísně pokynul, aby obrátily se k oltáři. Adelka tomu nerozuměla, ona se také na tatínka smála, až ji Barunka potáhla za šaty a šeptala. „Dívej se na oltář!“
Bylo po pozdvihování. Kněz vzal do ruky velebnou svátost, lid začal v chóru: „Beránku boží, Kriste, smiluj se!“ a zvony slavně přizvukovaly. Vpředu šly děti, sedláčkové s hořícími třínožkami, ověnčená děvčátka, stelouce po cestě o závod kvítí. Za nimi kněžstvo, přednostenstvo města, honorace celého okolí, za těmi městský i selský lid obecný; mezi těmi šla babička. Korouhve rozličných cechů šuměly nad hlavami lidu, vůně kadidla mísila se s čerstvou klestí a rozházených květin, zvuk zvonů roznášel se povětřím. Ti, kteří na průvod jít nemohli, stavěli se na zápraží a k oknům, aby ho alespoň viděli.
Jaká pastva očím, ten strakatý průvod! Co tu krojů! Co tu nádhery! Tu vystrojené děti, tu skvostný ornát kněžský, tu pán v moderním fraku, tu poctivý soused v kabátu padesátiletém, tu junák ve vyšívané kamizole, tatík v dlouhém po paty kabátu. Paní jednoduše, ale elegantně ustrojené vedle vyšperkovaných, nevkusně přistrojených. Měšťanky v krajkových čepcích i v zlatých a stříbrných, selky v škrobených čepcích a v bílých plachetkách, děvčata ve vínkách i v červených šátkách. - Jako každý poznal, že je Stanických dům hostinec, podle štítu, tak byl šat toho lidu vývěsním
95
štítem jejich smýšlení a dílem i zaměstnání. Najisto byl k rozeznání kapitalista a řemeslník od ouředníka, se od chalupníka, a dle kroje bylo vidět, kdo starých mravů a obyčejů se přidržuje, a světa nového se chytá, jak babička říkala.
Při oltářích hleděla babička vždy, aby přišla nablízko dětem, by při ruce byla, kdyby se něco šustlo. Ale vše se dobře skončilo, ačkoliv při každém vystřelení Adelka se trhla a po každé první ráně uši si zacpala a oči zavřela.
Po slavnosti sebrala babička děti a vedla je do hostince, kde již kočár čekal. Kristinka šla také z kostela a babička hned jí nabídla, aby jela s sebou. „Naši tu zůstanou přes oběd, máme dost místa,“ doložila. - ráda bych s vámi jela, a také bych ráda šla s děvčaty,“ odpověděla Kristla a oko její zapolétlo do řady junáků, kteří stáli na hřbitově, čekajíce na děvčata, by je vyprovázeli domů. Jeden byl mezi nimi, urostlý jak sosna, velmi sličné tváře a milého pohledu. Zdálo se, že se po někom ohlíží, a když se - náhodou - sešly oči jeho s očima Kristly, zarděli se oba. - Babička zavedla Helenku k paní kmotře a paní kmotra zdržela hned děti i babičku, častujíc je pečivem a babičku vínem. Že nechtěla Kristinka do sednice vejít, kde seděli samí páni, vynesla jí babička zavdanou do mnohem rychlejší než babička byl štíhlý junek. Vklouzl do šenkovny, dal si nalít sladké rosolky a přinesl Kristince zavdanou. Děvče se upejpalo, když ale hoch skoro řekl: „Tak ty nechceš ode mne přijmout poctu?“, vzala rychle kalíšek a napila se na zdraví. Vtom přišla babička a museli si oba i od ní zavdat. „Přišel jsi jako na zavolanou, Mílo,“ pravila babička a okolo úst pohrával jí dobrotivý úsměšek; „já se právě starala, kterému z těch hochů bych řekla, aby s sebou jel; já s těmi divými koňmi bojím se jeti, když není s sebou Jan aneb někdo rozumný. Kočí Václav nepovážně jede. Pojeď s sebou.“ - „I s radostí,“ řekl Míla, a obrátě se na opatku, běžel zaplatit. - Děti s Hélou, paní kmotrou a rodiči, sedaly do kočáru; Kristla k nim přisedla, Míla vymrštil se k Václavu na kozlík a ujížděli. „Vidíte Mílu, jakého dělá pána!“ volali chlapci jdoucí po chodníku, když okolo nich kočár jel. - „To věřím, vždyť se mám nač pyšnit!“ zvolal
96
Míla rozjařen a hodil okem nazpátek do vozu. Hoch ale, který byl na Mílu volal a jeho nejmilejší kamarád byl, hodil čepičku do povětří, zpívaje si: „Láska, bože, láska, kde ji lidé berou? Na hoře neroste, v poli ji nesejou.“- Ostatek v kočáře nedoslechli, neboť koně rychlým cvalem domů utíkali.
„Jestlipak jste se ale přece modlily?“ ptala se babička malé chasy. - „Já se modlil, ale Vilím se myslím nemodlil,“ ozval se Jan. - „Nevěřte mu, babičko, já se modlil otčenáš pořád, ale Jan mě šťouchal, nedal mi pokoje na cestě!“ vymlouval se Vilím. - „Jeníku, Jeníku, tys bezbožný hoch, letos budu přece muset svatému Mikuláši žalovat na tebe!“ kývnula babička přísně hlavou na hocha. - „A nedostaneš nic vázaného, počkej,“ hrozila Adelka. - „Vždyť je pravda, máme za několik dní Jana Křtitele, váš svátek,“ ozvala se Kristinka. - „A co mi dáš vázaného?“ ptal se Jan, jako by se nic nebylo přihodilo. „Dám vám vázaného povříslo, když jste takový neposeda,“ smála se Kristla. - „To nechci,“ zamračil se hoch a děti se mu vysmály. - „Copak ty dostáváš vázaného?“ ptala se Barunka Kristly. - „Nic; to není u nás způsob, jenom u pánů. Jednou jsem ale dostala vinč od jednoho preceptora, co byl v zámku u správců. Však ho tu mám v knížkách,“ - a vyndala z knížek složený list, na němž bylo přání psané ve verších, okolo nichž byl malovaný věneček z růží a z pomněnek špendlíkem vypíchán. „Schovala jsem si ho kvůli tomu věnečku; tomu vinči beztoho nerozumím.“ - „Cožpak není český?“, ptá se babička. - „Je to česky, ale hrozně učeně; poslyšte, jak to začíná: „Slyš mne, drahá krásotinko, Lady schovanko!“ - Prosím vás, tomu já za mák nerozumím, a takové hamonění máte ustavičně. Já nejsem schovanka, vždyť mám chválabohu mámu; ten člověk měl z těch knih rozum všecek zmodrchaný.“ - „To si nesmíme myslit, milá holka, to byl člověk vytřelého rozumu, v školách zběhlý, takový se už ovšem s naším rozumem neshodne. Když jsem byla v Kladsku ještě, býval vedle nás také takový mistr písmař; jeho hospodyně - oni se tací písmaři prý odříkají ženění - chodívala začasté k nám a povídávala nám 0 něm, jaký je bručivý podivín. Celý den byl zahrabán v knihách jako krtek, kdyby mu byla
97
Zuzanka neřekla: „Pane, pojďte jíst,“ nebyl by jedl celý den. Zuzanka ho musela na všecko pamatovat, kdyby jí nebylo, byli by ho moli sežrali. Každý den šel hodinu na procházku, sám a sám, on společnost nemiloval. Když odešel, zaskočila jsem někdy k Zuzance, ona milovala sladkou rosolku, a já, ačkoliv o to pálené nedbám, musela jsem jí to k vůli udělat a kalíšek vypít. To mi vždy říkala: „Náš starý to nesmí vidět, on pije jen vodu, ledaže kápne si do ní trochu vína; mně vždy říká: Zuzanko, voda je nejzdravější nápoj, zůstala vždy při vodě, bude zdráva a šťastna - a já si myslím: Vždyť je dobře, mně jde rosolička také k duhu. Chtěl by, abych živa byla jako ptáče; jíst a pít je mu nic, jen tak aby člověk živ byl. On má žaludek zasycen těmi knihami, pěkně děkuju za takovou stravu.“ - Tak vedla Zuzanka vždy svou. Jednou mne vedla také do jeho pokoje; jaktěživa jsem neviděla tolik knih co tam, jako stohy dřeva jich tam bylo nahromaděno. „No vidíte, Madlenko,“ říkala mi vždy, „tohle má ten náš starý všecko v hlavě; já se divím, že se z toho ještě nezbláznil. - To máte tak: kdyby mne nebylo, že ho hlídám jako malé dítě, bůhví co by z něho bylo; já musím mít rozum ze všeho, on nerozumí ničemu než těm jeho lejstrám. A svatou trpělivost musíte s ním mít. No, někdy si na něj ale také houknu, a to jde, jak by ho pes kousl, ani nemukne, až mně ho je líto. Ale někdy je potřeba vypeskovat, když s ním není k vydržení; pomyslete si, Madlenko, měl vám v tom svém pokojíku prachu jako uprostřed návsí a pavučin všude jako v staré zvonici, a myslíte, že jsem mu směla přijít se smetákem? Ne. I myslila jsem si: však já tě vyčíhám; copak o něho, ale šlo tu o moji i pověst; moje to hanba, když k němu někdo vešel a viděl ten pořádek. Poprosila jsem jednou známého pána, s kterým on nejraději bývá, aby ho zdržel, a zatím jsem všecko všude umyla, osmejčila, že to bylo k světu podobno. A vidíte, Madlenko, jaký to člověk! Ani nepoznal, že je umyto, až třetí den. To se mu prý zdálo, že je v pokojíku světleji bodejž ho, aby nebylo světleji. Tak vám musí člověk umět s těmi podivíny zacházet.“ Pokaždé, když jsem k ní přišla nebo ona k nám, měla co na starého žalovat, ale pro celý svět nebyla by se od něho odloučila. Jednou jí ale nahnal
98
strachu. Vyšel si také na procházku, a tu se potká s tím svým známým, který byl na cestě do Krkonošských hor. Nabídl mu, aby jel s ním, že se brzy vrátí, a milý pán jel s ním, tak jak byl. - Zuzanka čeká, čeká, pán nepřichází; noc přišla, on nikde. Přiběhla k nám celá poplašená, plakala a měli jsme s ní co dělat. Ráno teprv dověděla se, že odjel; to činila a lála mu až hrůza. Asi šestý den přijel, a ona pro něho každý den vařila oběd i večeři. - Když byl doma, přiběhla k nám a povídala: „Nu vidíte, to máte tak, když jsem se do něho pustila, povídal mi; No, no, nekřičela, šel jsem na procházku a stavil jsem se na Sněžce, proto nemohl jsem hned přijít.“ - Jednou nám přinesla několik knížek a povídala, že to její starý sepsal, abychom to četli. Můj nebožtík Jiří byl dobrý čtenář, četl tedy, ale my tomu pranic nerozuměli; také verše dělat uměl, ale ani těm jsme nerozuměli, bylo to všecko tuze učené. Zuzanka ale povídala: „No, to stojí za to, že si tím hlavu láme!“ Ale lidé ve městě měli před ním velikou vážnost a každý říkal, že ten jeho rozum ani k pochopení není.“
„Já jsem jako ta Zuzanka,“ pravila Kristla; „pranic mi na té učenosti nezáleží, když tomu rozumět nemohu. Když slyším hezky zpívat a vás, babičko, vypravovat, to je mi milejší než jakýkoli výklad. Ale jestlipak jste slyšela tu píseň, co udělala Barla z Červené Hůry?“ -“ Milá holka, mně ty světské písně už teď nejdou do hlavy, ani se o ně mnoho nestarám; ty časy, kde jsem pro písničku kus cesty běžela, už pominuly, teď já jen ty moje pobožné zpívám,“ pravila babička.
„Jaká je to, Kristlo?“ ptala se Mančinka a Barunka. - „No počkejte, však já vás jí naučím, začíná se: Copak ten ptáček povídá, co na dubě sedá?“ - „Tu mně, Kristinko, musíš dnes zazpívat, až k vám přijdem,“ obrátil se Míla do vozu. - „Třebas dvakrát. Byly jsme na robotě na panském hrabat, Barla také přišla, a když jsme odpočívaly pod strání, povídá Anča Tichánkovic: „Barlo, udělej nám písničku!“- Barla se chvilku rozmejšlela, pak se usmála a začala zpívat: „Co ten ptáček povídá, co na dubě sedá? Která panna hocha má, že je vždycky bledá.“ Anča se ale o to skoro rozhněvala, myslila, že to
99
padá na ni; to víte, že má Tomše, že je nevěstou. Ale Barla jak to na ní pozorovala, jen to fiklo, udělala druhý verš na udobřenou: „Mlč, ptáčku, mlč, ty lžeš, nepovídáš pravdu: já také hocha mám, a mám přece barvu.“ - Líbila se nám dost a dost a notu tak pěkně k ní vzala, až milo. Žernovská děvčata budou poslouchat, ony ji ještě neznají,“ doložila Kristla. Mančinka a Barunka si notovaly poněkud novou písničku, a vtom jeli okolo zámku. Před vraty stál nejmladší komorník v černém obleku, chlapisko nevelké, vyzáblé; jednou rukou pročesával si černý vous, druhá ruka palcem zavěšena byla v zlatém řetízku, který mu na šíji visel, aby vidět bylo třpytící se na prstech prsteny.
Když jel kočár okolo něho, zasvítily mu oči jako mackovi, když vidí vrabce, usmál se milostně na Kristlu a pokynul rukou. Ale ženské sotva se po něm obrátily a Míla s nechutí vydrovku popošinul. Raději bych věru čerta viděla než toho Taliána,“ povídala Kristla. „To už zase číhá, až by šlo několik děvčat samotných, aby mezi ně vletěl jako jestřáb.“ - „No, onehdy ve Žliči dostal na hřbet,“ začal Václav. „přišel si tam k muzice a hned, k těm nejhezčím děvčatům, jako by pro něho je tam byl kdo přivedl; a chlap neumí promluvit česky, ale „esky olka, mám rád“, to si hned pamatoval.“ - - „To mně také v jednom repetí, když přijde na pivo,“ vskočila do řeči Kristla, „a kdybych mu desetkrát po sobě řekla: „Já vás ne ráda“- přece nejde z krku jako ta zimnice.“ - „No, hoši mu vyprášili kanduš notně, a kdyby mne nebylo, teprv byl by zvěděl, po čem perník v Pardubicích.“ - „Ať si dá pozor, aby mu to na jiném místě nepověděli,“ řekl Míla, pohodě hlavou.
Kočár zastavil u hospody. „No, zdrávi jste svezli,“ děkovala se Kristla, podávajíc ruku Mílovi, který jí pomáhal z kočáru. „Ještě slovíčko,“ zadržela ji babička; „nevíš, kdy půjdou Žernovští a kdy Červenohůrští do Svatoňovic?“ - „Snad jako kdy jindy: Červenohůrští mezi matičkama a Žemovští na první mariánský svátek po Janu. Já jdu také.“ - „To chci také,“ mínila babička. - „Já jdu letos také s sebou,“ smála se Barunka. „Já také,“ přisvědčila Mančinka. Ostatní děti pravily, že také, ale Barunka je odbývala, že
100
by tři míle cesty neušly. Zatím švihl Václav zase do koňů a jeli ke mlýnu, kde složili Mančinku a kde odbyla babička svěcených několik věnečků, pro panímámu přichystaných. Když dojížděli domů, přiběhl jim Sultán a Tyrl velikými skoky vstříc a nemohli se radostí ani ustanovit, že mají babičku zase doma. Babička ale děkovala Pánubohu, že šťastně domů dojeli, ona stokrát raději pěšky šla, než se vezla, neboť na tom voze, a když ti bujní koně v jednom cvalu uháněli, zdálo se jí ustavičně o sražení hlavy.
Bětka i Vorša čekaly na zápraží. „Co vy, Václave, kde máte věneček?“ ptala se mluvná Bětka kočího, když babička s dětmi do sednice vešla. - „I holka, to jsem já dávno zapomněl, kde jsem ho nechal,“ ušklíbl se potutelně Václav, otoče povoz k silnici. - „Nemluv s ním,“ potáhla Bětku Vorša; „to víš, ten si nevidí do huby ani na Boží hod!“ - Václav směje se švihl do koňů a hned ho tam nebylo. Čerstvé věnečky pověsila babička mezi okno a na obrázky loňské hodila „božímu ohníčku“.
101
IX.
V babiččině světnici jako v zahradě, kam se člověk obrátí, všude plno růží, rezedy, střemchy i jiného rozmanitého kvítí a mezi tím celé náruče dubových listů. Barunka, Mančinka vážou kytice a Cilka vije veliký věnec. Na lavici u kamen sedí Adelka s chlapci a odříkávají si přání.
Je předvečer svatojánský, druhý den otcův svátek, slavný to rodině den. Ten den sezval pan Prokeš své nejmilejší přátele na hostinu, to byl už obyčej. Proto byl takový rámus po celém stavení; Vorša drhla a smejčila, aby nebylo ani prášku nikde, Bětka pařila drůbež, paní pekla koláče a babička přihlížela tu k těstu, tu k peci, tu k drůbeži; jí bylo všude třeba. Barunka prosila, aby babička zavolala Jana ven, že jim nedá pokoje, a když byl venku, naříkala Bětka a Vorša, že se jim plete pod nohama. Vilém chtěl, aby ho babička vyslýchala, Adelka chytala ji za faldy, škemrajíc o koláč, a na dvoře krákaly slepice, dávajíce znamení, že chtějí na hřad. „Pro pána krále, vždyť pak nemohu všem všudy najednou posloužit!“ naříkala si ubohá babička. Tu volá Vorša: „Pán jde domů!“ - Pletačky se zamknou, paní uklízí, co ještě tajemstvím zůstat má, a babička přikazuje dětem: „Ne potom abyste tatínkovi všecko vybreptaly!“ - Otec přichází na dvorek, děti jdou mu vstříc, ale když jim dává otec dobrý večír a po matce se táže, zůstanou zaraženě stát, nevědí, co mají říci, aby nevyzradily tajemství. Adelka ale, tatínkův mazánek, jde přece k němu, a když ji béře na rámě, šeptá mu: „Maminka peče s babičkou koláče, zítra bude tvůj svátek. - „No počičkej,“ přetrhnou jí chlapci slovo; „ty dostaneš, povědít to,“ - a běží žalovat mamince. Adelka zčervená, zaražena sedí na otcovu loktu, až konečně se pustí do pláče. „No neplač,“ chlácholí ji otec; „vždyť já to vím, že je můj svátek a že peče matka koláče.“ - Adelka si utře rukávkem slze, dívá se ale se strachem na matku, kterou chlapci vedou. Než ono se to všecko vyrovná a chlapci dovědí se, že Adelka ničeho nevyzradila. To tajemství ale všecky tři tak tlačí, že otec slyše nesmí slyšet a vidě
102
nesmí vidět. Barunka musí při večeři ustavičně na ně mrkat a štochat je, aby se dokonce neprozradili, a Bětka se jim potom posmívá, že jsou „slepičí trepky“.
Konečně je vše uděláno, přichystáno, i vůně pečiva se rozešla; služky ulehly, jen babička ještě klapká ztichounka po stavení. Zavírá kočky, zalívá jiskry v kamnech, a rozpomenouc se, že se topilo také v peci na stráni, že by tam byla mohla nějaká jiskřička zůstat, nevěří ani své opatrnosti a jde se raději ještě podívat.
Sultán a Tyrl sedí na lávce; když vidí babičku, jaksi podiveni se na ni podívají; v tu dobu ona nebývá venku, ale když je pohladí po hlavě, začnou se lichotivě okolo ní třít. „No, už jste zase číhali na myši, vy hastrmani? To je vám dovoleno, jen se mi do chlívku nedobývejte,“ povídá jim, jdouc na stráň. Psi v parách za ní Otevře pec, opatrně šťourá pohrabáčem v popelu, a nevidouc ani jiskry, zavře pec a jde nazpět. U lávky stojí dub; v rozložených jeho ratolestech sedí v létě drůbež. Babička se podívala nahoru, zaslechla v ratolestech povzdech, tichounké šepotání a típání. „O něčem se jim zdá,“ povídala si a šla dál. - Co ji opět u zahrádky zastavilo? Naslouchá líbeznému klokotání dvou slavíků v zahradním křoví? Či nesouvislé písni Viktorčině, která smutně od splavu zaznívá? Či se babička zahleděla na stráň, kde tolik svatojánských mušek, těch živých hvězdiček, se kmitá? - Pod strání nad loukou vznáší se lehké obláčky v ustavičném kolotání. To nejsou mlhy, povídá si lid, a snad babička také věří, že v těch průzračných, stříbrošedých závojích zahaleny jsou lesní ženky, a dívá se na jejich divý tanec při svitu měsíce? - Ne, ani tak, ani tak; babička dívá se na louku, která vede ke mlýnu. Tam od hospody přes potok vběhla na louku postava ženská, zahalená v bílou plachetku. Tiše stojí, naslouchá jako srna, když ze zákrytu lesního vyběhne na širou pláň, by se popásala. Nic neslyší než táhlé zvuky slavíka, temné hrkotání mlýnu a ševelení vln pod temnými olšemi. Otočí bílý šat okolo pravé ruky a trhá jí kvítí, kvítí devatero, každé jiné. Majíc kytici hotovu, shýbne se ještě, umyje se čerstvou rosou, a neohlížejíc se vlevo ani vpravo, spěchá nazpět k hospodě. „Kristla je to! Bude dělat svatojánský věneček;
103
myslila jsem si, že má toho hocha ráda,“ povídala si babička, nespouštějíc z děvčete oči. Již ji neviděla, a ještě stála v zamyšlení! Duše její kochala se ve vzpomínkách! Viděla před sebou louku, viděla pohorskou vesničku, nad sebou zářící měsíc a hvězdy - byl to ten samý měsíc i hvězdy, věčně krásný, nestárnoucí -, ale ona byla tenkráte mladá, svěží holčina, když v svatojánské noci na osudný věneček devatero kvítí trhala. Jako by to bylo právě bylo, tak cítila babička strach, který měla, aby jí nikdo v cestu nepřišel a kouzlo nepřekazil. Vidí se v komůrce své, vidí na lůžku ty květované podušky, pod něž uvitý věneček klade. Vzpomíná, jak vroucně se modlila, aby jí dal Pánbůh sen, v němž by se jí zjevil ten, jehož si duše její byla oblíbila. Důvěra, kterou na osudný věneček kladla, nezklamala ji; viděla ve snu muže vysokého vzrůstu, jasného, upřímného vzhledu toho, jemuž rovného pro ni ve světě nebylo. Usmívá se babička té dětinské chtivosti, s jakou před slunce východem do zahrady pospíchala k jabloni, by nazpátek přes jabloň věneček přehodila a ještě se dověděla, zdali Jiřího svého brzy aneb dlouho neuvidí. Pamatuje se, jak ji vycházející slunce plačící dostihlo v zahradě, plačící proto, Ze věneček daleko přes jabloň přelítl a tudy nebyla čáka, že se s Jiřím brzy shledá. -V zamyšlení stojí babička dlouhou chvíli, mimovolně ruce sepne, mírný její, důvěrný zrak obrátí se vzhůru k zářícím hvězdám a z úst vyplyne tichá otázka: „Kdy se asi, Jiří, shledáme?“ - Tu převěje větřík lehounce bledou tvář stařenky, jako by ji líbal duch zvěčnělého. Stařenka se zachvěje, udělá kříž a dvě slze padnou na sepjaté ruce. Po chvíli vejde tiše do stavení.
Děti vyhlížely z oken, kdy rodiče přijedou; byli v městečku v kostele. Otec dal ten den na mši svatou a babička dala ten den na modlení za všecky Jany svého rodu, počítajíc od kolikátého kolena. Krásný věnec, přání, dary - všecko leželo na stole přichystáno; Barunka vyslýchala jednoho i druhého, ale samým chvatem vynechalo se tu slůvko a tam slůvko a musela začít znova. Babička měla díla plné ruce, ale chvilkami otevřela dvéře, nahlídla do pokoje a s napomenutím: „Buďte hodné, nic tu nevyvádějte!“ zase odešla.
104
Právě šla babička nařezat čerstvé petržele do zahrádky, tu běží Kristla po stráni, nesouc něco v šátku zabaleného. „Dej Pánbůh dobré jitro, babičko,“ pozdravuje s tváří veselou, zářící, že se babička na ni až zakoukala. - „Tyť vypadáš, děvče, jako bys na růžích se byla vyspala,“ povídá jí babička, usmívajíc se. - „Uhodla jste, babičko, moje podhlavničky jsou samý květ,“ odpověděla Kristla. - „Ty čtveračko, nechceš rozumět, ale nechť je tak nebo tak, jen když bude dobře, viď, holka?“ - „To to, babičko,“ přisvědčila Kristla, ale dovtípíc se smyslu babiččiných slov, trochu se zarděla. - „Copak to neseš?“ - „Nesu vázaného Jeníkovi; vždy se mu líbí naši rousní holubi, přinesla jsem mu pár mladých, ať si je hledí!“ - „Ale což sis dělala škodu, vždyť ono to nemuselo být,“ mínila babička. Rádo se stalo, babičko; já mám děti ráda a děti mají zase z takových věcí radost, tedy jim ji nechme. Ale mně se všecko zdá, že jsem vám nepověděla, co se na včerejšek v noci u nás dělo.“ - „Včera bylo u nás jako na pražském mostě, nepřišly jsme ani k řeči, ale vím, že jsi mi chtěla něco povídat o tom Taliánu. Tedy povídej, ale musíš vzít z každého verše slovo, čekám naše už z kostela a hosté budou tu co nevidět,“ pobízela babička Kristlu. - „Tak si pomyslete, on ten obejda, ten Talián, přicházel k nám každý den na pivo - to by nebylo zle, hospoda je pro každého člověka -, ale ne aby jako pořádný člověk za stolem seděl, vysmejčil jako pometlo celý dvorek, i do kravína vlezl, zkrátka, kam se já vrtla, tam byl v patách. Tatík se na to mračil, ale znáte ho, je dobrý člověk, nerad ublíží kuřeti a nerad si také hosty odrazí, zvlášť zámecké. Spolehl se tedy na mne; já ho několikrát zhruba odbyla, ale on, jako bych mu nejpěkněji řekla, a vím, že rozumí česky, třebas i mluvit neuměl. Vedl ustavičně jen svou: „Esky olka, mám rád“, ruce přede mnou spínal, ba i klekl.“ - „To je kůže!“ povídala babička. - „I to máte tak, babičko, ti páni, ti vám toho nahamoní, až vás uši brní; kam by člověk přišel, aby jim to věřil, takové řeči se mi v hlavě ani neomží. Ale ten Talián mne domrzel. Předevčírem byly jsme na louce hrabat, tu se tam namátl Míla (babička se tomu namátnutí usmála), mluvili jsme všelicos, řekla jsem mu taky, jaký to máme s tím Taliánem kříž. – „No, jen to
105
nech, však já se postarám, aby k vám nešel.“- „Ale abyste tatíka nerozhněvali,“ povídám, neboť já znám žernovské hochy, to jsou prošívané podšívky.- Večer přijde milý Talián zase; ale za malou chvilku přihrnuli se hoši, byli čtyři, mezi nimi Míla a jeho kamarád Tomeš - znáte Tomše, ne? Dobrá kopa, bude si brát Anču Tichánkovic, moji kamarádku. Já měla radost, když přišli, jako by mi na nové šaty někdo dal. Běžím s chutí nalívat a každému jsem připila. Talián se zamračil zle; jemu já nikdy nepřipiju, šlak mu věř, aby člověku něčeho nedal. Hoši sedli za stůl a začali hrát v karty, ale to jen naoko, přitom se ustavičně Taliánovi pošklebovali. Vítkovic povídá: „Koukejte se na něho, vyhlíží jako sůva z nudlí!“ - Tomeš zas na to: „Já se ustavičně na něho dívám, brzo-li si neukousne zlostí nos. Mnoho práce by mu to nedalo, sahá mu beztoho až na bradu!“ Tak vám to šlo; Talián všecky barvy přeměňoval zlostí, ale ani necekl. Konečně přece hodil peníze na stůl, nechal pivo stát a bez pozdravení odešel. Já udělala za ním kříž, hoši ale povídali: „Kdyby nás byl mohl pohledem probodnout, bylo by po nás.“ Když odešel, šla jsem po svých; to Talián chtěl křičet, ale Tomeš položil mu dlaň na ústa a držel ho jako v skřipci. „Takovým lenochům, jako tys,“ povídal, „neškodí hnáty trochu natáhnout, beztoho se ti žíly zkrátí.“ – „Hoši,“ poroučel zase Míla, „svažte mu botky, hoďte mu je přes rameno a vyvedem ho na silnici; ať jechá, odkud přišel“ – „Počkejte, dáme mu kytku za knoflík, aby přece viděli, že jde od holky“ řekl Vítkovic, utrhl kopřivu a bodlák a zastrčil mu to na frak. – „Tak, teď to máš, jsi celý pěkný, můžeš jít s dary!“ smál se Míla; vzali ho s Tomšem pod paždí a šourem ho vyvedli tiše ze sadu. Za chvilku přišel Míla ještě k okénku, povídal, jakou měl chlapík zlost a jak s bidlem utíkal. „Ale jak jste ho vyčíhali?“ ptám se Míly. – „Inu,“ povídá, „já ti chtěl dát dobrou noc, řekl jsem tedy hochům, aby na mne posečkali ve mlýně, sám jsem stál v sadě. Tu vidím přes stráň dolů někoho se plížit jako zloděje a krást se k tvému okénku. Jakmile jsem ho poznal, tichounce vyjdu ze sadu a pro hochy. Tak se nám to dobře podařilo. Mně se zdá, že se bude pást vícekrát sem přijít.“ Včera jsem se té pozitúře celý den smála, ale večer byl u nás
106
ponocný Kohoutek, on je u nás každý den, rád si zavdá a pak, co ví, to vykokrhá. Ten nám začal vypravovat, jak přišel Talián v noci domů. „To byly nějaké šelmy, ti ho zdělali,“ povídá a začal ho popisovat až hrůza; to víte, že udělal z komára velblouda. Psi se prý na něho sápali, jaký byl hrozný, - a žena měla prý do rána co drhnout, aby mu kolomaz smyla. Dal jim stříbrný tolar, aby nic neříkali v zámku, a zaříkal se prý strašně, že se těm chlapům pomstí. Já se teď bojím o Mílu; povídá se, že jsou ti Taliáni zlí lidé. A ještě to povídal Kohoutek tátovi, že chodí Talián k Mariánce správcovic a že si myslejí staří, když ho má paní kněžna ráda, že mu dá dobrou službu na panství a pak že by si mohl dceru vzít. No a vidíte, babičko, Míla chce do dvoru se dát za pacholka na rok, aby nemusel být vojákem; to víte, jak to chodí, když by Talián ale na něho přištíval, správec ho nevezme a bude v bryndě. To jsem si všecko rozmyslila a už mne to nic netěší, co ti hoši vyvedli; - dnešní sen mne ovšem zase potěšil, ale což je to platno! Co vy tomu říkáte, babičko?“ - „Moudré to nebylo od těch hochů, ale dejme chase rozum, dokonce když se do toho láska vplete. Můj Jiří také vyvedl takový kousek a trpěl za to.“ - „Copak, babičko?“ - „Inu snad bys nechtěla, abych se pustila do rozprávky; až při příležitosti povím ti to. Beztoho jsme se zapomněly a zdá se mi, že slyším dusot koňů; to jsou už naši. Pojďme! Já si to musím všecko rozmyslit, cos mi řekla, snad budu vědět pak nějaké rady,“ doložila babička vcházejíc přes práh.
Děti slyšíce Kristinčin hlas, vyběhly do síně, a když Jan dostal krásné holoubátka, popadl děvče okolo krku a tak ji radostí silně tiskl, že jí zůstala na bílém hrdle červená pruha. Byl by si je také nejraději hned sám do holubníku donesl, kdyby nebyla Barunka zavolala: „Už je tatínek zde!“ Skoro zároveň s kočárem došli k Starému bělidlu i pan otec a pan myslivec. Pan Prošek vida se v kole milých přátel a rodiny, kterou on tak vroucně miloval a jíž tak málo do roka užil, byl velice pohnut, a když začala Barunka přát, polily ho slze. Děti vidouce otce plakat, i matku i babičku, zajíkaly se v řeči a pustily se také do pláče. Bětka a Vorša, poslouchajíce u dveří
107
odříkávání, přikryly si oči modrými zástěrami a plakaly též jedna víc než druhá. Pan otec točil pikslou jako mlýnským kolem, pan myslivec šoustal rukávem krásný lovecký nůž (neboť byl v celé parádě), aby své pohnutí, zakryli; Kristinka ale stála u okna a pranic se za slze nestyděla, až pan otec k ní přistoupna, pikslou na rameno jí klepl, šeptaje: „Viď, to ty si myslíš: až mně budou tak přát!“ - „Vy, pane otče, vždycky musíte člověka škádlit,“ povídalo děvče a oči utřelo. Slze v oku, ale radost a spokojenost v srdci, přistoupil pan Prošek ke stolu, nalil do poháru vína. „Na zdraví všech!“ pravil, vyprázdniv první pohár. Nato pili všickni na zdraví hospodáře, a brzy zářily jim tváře veselostí. Jeník byl nejblaženější: on dostal od myslivce dva králíky, od panímámy velikánský koláč vším kořením mazaný, co on rád, od babičky jeden z těch dvacetníků, co měla schované v plátěném pytlíčku v truhle, od rodičů dary a po obědě se tu znenadání vyskytla v sadě paní kněžna s komtesou, a když pan Prošek i paní s babičkou a s dětmi ven vyběhli přivítat je, dostal Jeník krásnou knihu od komtesy, v níž byla rozličná zviřata vymalována.
„Já se přijela podívat, Jene, jak se dnes veselíš,“ přívětivě oslovila kněžna svého štolbu.
„U mé rodiny a s několika dobrými přáteli vždy dobře, Osvícenosti,“ odpověděl pan Prošek. - „Kdo je u tebe?“ - „Sousedé moji, mlynář se svou rodinou a rýznburský myslivec.“ – „Nenechej se mnou zdržovat, vrať se mezi ně, já též hned odjedu.“ - Pan Prošek se poklonil, netroufaje si velitelku svoji zdržovat, ale prostosrdečná babička začala hned. „I to by bylo krásné, abychom milostivé paní kněžně a milostslečně ani koláč nepodaly. Jdi, Terezko, jdi, přines; co přijde znenadání, přijde k chuti. Barunko, ty odběhni pro košíček, načešu trochu třešní. Snad by milostivá paní také trochu smetany nebo vína?“ - Jan i Terezka byli v rozpacích, báli se, aby to prosté pobídnutí kněžnu neurazilo, ale naopak, a přívětivým usmáním skočila z koně, podala uzdu Janovi a sedajíc na lavičku pod hrušku pravila: „Vaše pohostinství bude mi milé, nechci však, abyste hosti zanedbali; ať tedy přijdou mezi nás.“
108
Paní Prošková odběhla, pan Prošek, uvázav koně u stromu, donesl ven stolek a za chvíli přišel pan myslivec s velikou poklonou a pan mlynář s velikým upejpáním, když se ho ale paní kněžna ptala, jak se mele, mnoho-li užitku mlýn mu nese, byl ve svém živlu a tak dalece se osmělil, že podal kněžně šňupec tabáku. Když byla s každým vlídně slovíčko promluvila, přijmula od paní Proškové koláč a od babičky sklenici smetany.
Děti zatím obklopily Jana, který jim ukazoval svoje zvířata, a komtesa stála u nich, těšila se z radosti a z obdivu jejich, mileráda odpovídajíc na každou jejich otázku.
„Maminko, podívejte se, to je naše srnka!“ volal myslivcův Bertík na matku, když jim Jan ukazoval srnu, a matky i děti sestrčily hlavy do knihy.
„Sultán! To je Sultán!“ zvolal Vilém, a když na to vykřiknutí Sultán mezi nimi se vyskytl, ukazoval mu Jan knihu řka: „Vidíš, to jsi ty!“ I velikánský slon tam byl, jehož se Adelka až lekla; kůň tam byl i krávy, zajíček, veverky, slepice, ještěrky a hadi, ryby, žáby, motýlci, berušky i ten mravenec; to všecko děti znaly, a babička si povídala vidouc štíry a hady. „Co ti lidé všecko neudělají, i tu havěť vymalujou.“ Když ale paní mlynářka chtěla vidět zlou saň, které z huby oheň srší, povídala komtesa, takové zvíře že není, to že je vymyšlená potvora. Pan mlynář ale zaslechl to, zatočil pikslu v prstech, ušklíbl se řka: „I milostslečno, není to vymyšlenost, takových jedovatých zlých saní s ohnivými jazyky je dost na světě, ale patří k člověčímu pokolení, proto nejsou mezi těmito nevinnými zviřaty.“ Komtesa se usmála, panímáma ale klepnouc pana otce přes ruku, pravila: „Mnoho řečí, pantáto.“
Kněžna zatím s myslivcem a Janem o všeličem mluvila, až se ptala také, je-li v okolí mnoho pytláků.
„Ještě mám dva takové taškáře; byli tři, ale toho nejhloupějšího jsem několikrát i pokutoval, teď sedí doma; ale ti dva jsou po šlaku chytří, není možná jich dostihnout, leč bych jim trochu broků do těla vehnal. Pan nadlesný mi to ovšem vždycky poroučí, ale je to na pomyšlenou, kvůli zajíci člověka zmrzačit.“
109
„Nechci, abyste to kdy udělal,“ řekla kněžna.
„Já si také myslím, že pro tu maličkost milostivá vrchnost nezchudne, a na vysokou zvěř se pytlák neodváží v revíru.“
„Slyším ale, že mi lid v lesích mnoho krade,“ ptala se kněžna.
„Inu,“ řekl myslivec, „já sloužím milostivé vrchnosti hezkých pár let, ale škoda, co mi lid za ten čas v lesích nadělal, nestojí za mnoho. Ono se mnoho mluví; kupříkladu já bych mohl dát pokácet kolik stromů do roka, prodat, a když bych to nemohl fortelně zúčtovat, řekl bych: ukradlo se. K čemu si ale obtěžovat svědomí lží a podvodem. Na podzim, když přijdou hrabačky na stlaní, chudý lid na dříví, jsem vždy nablízku, hromuju až se les otřásá, aby měli strach a žádnou škodu mi netropili; ale což mám takovou starou babku napolo zabít, když si někdy ňáké tlustší topůrko přibere, jako to někteří dělají? Proto milostivá vrchnost živa bude, myslím si, a chudý lid se také obživí a řekne tisíckrát zaplať Pánbůh. To vše já nepočítám za škodu.“
„Dobře tak děláte,“ přisvědčila kněžna. „Než ale musí tu být nablízku přece jen zlý lid. Předevčírem v noci šel Piccolo z městečka a v bažantnici chtěli ho obrat; když se ale bránil a křičel, zbili ho, až zůstal ležet; posud je churav. Tak se mi řeklo.“
„To se mi zdá víře nepodobno, Osvícenosti,“ kroutil hlavou pan Prošek.
„Jaktěživi jsme neslyšeli, aby tu bylo zbojníků jakých v bažantnici, aniž kde nablízku,“ ozvali se myslivec i mlynář.
„Cože se to mělo stát?“ ptala se babička, přistoupnouc blíže. Myslivec jí to pověděl. „I totě kůže prolhaná,“ povídá babička, podeprouc si v rozhorlení ruku o bok „Že pak se nebojí Pánaboha. Povím já to milostivé paní jinak.“ A tu začala povídat, co jí byla Kristla ráno svěřila. „Ne snad abych chválila, co ti chlapci udělali, ale což je platno, každý hájí své. Kdyby kdo byl toho větroplacha viděl stát u okna děvčete v noci, rozneslo by se to jako po troubách a děvče by mělo dobré jméno a štěstí zkažené; už by se řeklo: „I což ta, chodili k ní páni, nehodí se mezi nás.“ Děvče má ale strach, aby se jim ten člověk nemstil,“ doložila babička.
110
„Ať se nebojí, já to srovnám,“ řekla kněžna; nato pokynula komtese k odjetí, obě vsedly na koně, a vlídně pozdravíce společnost, rychlým cvalem ujížděly k zámku.
„To je pravda, že by si málokdo troufal s paní kněžnou tak mluvit jako naše babička,“ mínila paní Prošková.
„I ono je někdy lépe mluvit s císařem nežli s písařem a dobré slovo najde dobrého místa. Kdybych se byla nezmínila, kdo ví, co by z toho pošlo,“ pravila babička.
„Vždyť já to říkám, že je ta paní bledě v tom, že ji obelhávají kdekdo,“ mínil myslivec, jda s panem Proškem a mlynářem nazpět do světnice.
K večeru přišel Kudrna, a jak slyšely děti flašinetl, pustily se s Kristlou, Bětkou i Voršou do tance. Také šampaňské se pilo, paní kněžna je poslala hospodáři, aby pili na její zdraví. Ani na Viktorku se nezapomnělo, babička nesla, když se smrklo, ke splavu na omšený pařez dobrou výslužku.
Druhý den ráno žalovala babičce, že měl pantáta mnoho řeči a že po cestě šněroval, ale babička s usmáním povídala: „I panímámo, vždyť je to jednou do roka, a není kapličky, aby nebylo jednou do roka kázáníčko!“
111
X.
Po Žernovském kopci nahoru kráčí pět poutnic; je to babička a panímáma, Kristla, Mančinka a Barunka. První dvě mají bílé plachetky přes hlavu, nad obličej jako stříšku stáhnuté; děvčata kulaté klobouky. Také si sukničky vykasaly jako Kristla a starší ženy a na zádech nesly si malé ranečky, v nichž měly potravu. „Mně se zdá, že slyším zpěv,“ řekla Kristla, když došly na vrch kopce. - „Já také slyším.“ - „Já také,“ ozvaly se děvčata; „pojďte rychle, babičko, aby nám neutekli,“ pobízely babičku a chtěly se pustit do běhu. „I vy bloudkové, když vůdce o nás ví, nepůjde bez nás,“ zdržela je babička a děvčata upokojeny kráčely s ostatními stejným krokem. Na vrchu pásl ovčák ovce a zdaleka je pozdravoval. „Nezmoknem, Józo?“ ptala se ho panímáma. - „Buďte bez starosti, do pozejtří to vydrží. Vzpomeňte i na mne s otčenáškem. Šťastnou cestu!“ - „Dejž to pánbůh, vzpomeneme.“ - „A babičko, jakpak to Józa ví, když má pršet a když má být hezký čas?“ ptala se Barunka. - „Když má pršet, tu lezou červíci ze země k vrchu a vyrývají budky; černí štíři (mloci) vykukují z děr, ještěrka se ale schovává, i pavouk, a lašťovičky lítají až u samé země. Ovčáci jsou celý boží den venku, a když nemají co dělat, tu oni ta zviřátka pozorujou, jak to žije a tyje. Nejlepší můj kalendář jsou hory a obloha. Podle jasnosti hor a barvy oblohy poznám, kdy nastává pěkný, kdy špatný čas, kdy větry, kroupy a sněhy přijdou,“ doložila babička.
U žernovské kapličky stojí houf poutníků, muži, ženy i děti, nejedna matka nese si dítě v peřince s sebou, by je obětovala matce boží a buď zdraví ztracené, buď štěstí pro ně vyprosila.
Vůdce Martinec stojí na prahu kapličky; jeho vysoká postava vyniká nad všechny ostatní, takže jedním pohledem svěřený sobě houfek přehlídnout může. Vida babičku i s ostatními přicházet, povídal: „Nyní jsme všickni, můžeme se tedy vydat na cestu. Dříve se ale pomodleme otčenáš za šťastnou cestu.“ Poutníci před kapličkou klekli, modlíce se, a vesničané stojíce po návsi, modlili se
112
s nimi. Po modlitbě pokropili se svěcenou vodou, jeden z výrostků vzal vysoký kříž, na nějž nevěsta Tomšova pověsila věnec a Kristla červený fábor obětovala, muži sestavili se s vůdcem okolo něho, za nimi ženy, spolčujíce se k sobě dle stáří. Ale ještě se nehnuli, ještě měly hospodyně cosi k vyřizování, hospodáři napomínali chasu, aby dala pozor na oheň a statek, děti škemraly „přineste nám pouti“, babičky prosily „obětujte za nás zdrávasek“ tu zazpíval Martinec zvučným hlasem: „Zdrávas, dcero Boha otce,“ poutníci vpadli plným chórem do jeho noty, mládenec vyzdvihl do výše ověnčený kříž a houf putoval za ním na cestě k Svatoňovicům. Při každém kříži neb kapličce drželo se zastavení, obětoval se Otčenáš a Věřím ke cti a chvále boží u každého stromu, na nějž zbožná mysl obraz Panny Marie zavěsila, u každého kříže, kde se nějaké neštěstí kdy stalo, modlili se.
Barunka i Mančinka dávaly dobrý pozor na Martince a zpívaly zároveň s druhými. Když ale přišly za Červenou Hůru, začne se najednou Barunka ptát babičky: „Prosím vás, babičko, kde byla Turyň, odkudž bylo to němé děvčátko?“ Ale tenkráte nepochodila dobře; babička jí odpověděla: „Když jdeš na pouť, musíš mít obrácenou mysl k Bohu a nemyslit na jiné věci. Zpívejte, anebo se tiše modlete.“ - Děvčata zase chvilku zpívaly, ale tu přišly do lesa, leckdes červenaly se ještě v trávě jahody, bylo by škoda bývalo nechat jich; děvčata si je raději zutrhaly, přitom se jim pošinuly klobouky a sukně spadly, bylo zase co spravovat, a konečně si vzpomněla jed na i druhá na buchty v mošničce a po kousku je vytahovaly. Babička i panímáma si jich tak nevšímaly, byly všecky v pobožnost pohříženy, ale Kristla, jdouc s Ančou, leckdys po nich se ohlédla a pokárala je. „Vy jste mnoho platny na pouti a velikou zásluhu získáte si, to je pravda,“ usmála se jim. S večerem došli poutníci k Svatoňovicům; před městečkem se zastavili, ženské se obuly, upravily si trochu šat a teprv šly do městečka. Nejprv se šlo pod kostel k studánce, která vytéká sedmi prameny zpod stromu, na němž obraz Panny Marie. U té studánky poutníci kleknou, modlíce se; pak se každý z pramene napije a třikrát přetře oči a líce. Ta čistá,
113
studená voda je voda zázračná, jejíž moci tisíce lidu zdraví svoje děkuje. Od studánky šli poutníci nahoru do osvětleného kostela, z něhož se ozýval hlahol rozličných melodií, neboť přicházely procesí z rozličných stran a každé z nich mělo jinou píseň. „Ach babičko, zde je krásně!“ šeptá Barunka. „Jakž by nebylo; klekni a modli se,“ odvětuje jí babička. Děvče kleká k stařeně, která hlavu až na zem kloní, vroucí modlitbu zasílajíc k nejsvětější rodičce boží, jejíž obraz na oltáři se skví ozářen množstvím světel, ozdoben věnci a kyticemi, jež nejvíce obětovaly nevěsty a panny, by nejsvětější Panna zdaru přála jejich lásce, oděn v drahé roucho, ověšen skvostným šperkem, obětmi to těch, kdož stísněni chorobou pomoc u jejích nohou hledali i také našli. Po skončené modlitbě zařídil si vůdce u sakristiána, co měl k pořízení, a pak vedl svoje ovečky na nocleh. Objednávat jim jej nemusel; jako vlaštovice, když zjara přilítnou a do svých starých hnízd zasedují, tak šli i poutníci tam, kde našli rok co rok byť i ne štědré uhoštění, ale přece vlídnou tvář, chléb a sůl a čisté lůžko. Panímáma a babička bývávaly u správce uhelných dolů; byli to staří lidé, babička říkala „ze starého světa“, a proto cítila se u nich jako doma. Paní správcová zaslechnouc, že přišli žernovští poutníci, obyčejně už k večeru na lavičce před stavením na ně čekala, aby si je domů zavedla. Než šly spat, ukázala hospodyně panímámě svoje poklady, celé vrchy plátna, kanafasu a příze, co nejvíce sama napředla a rok co rok rozmnožovala. „Pro koho, vzácná paní, to všecko chystáte, když už dceru jste vdala?“ divívala se panímáma. - „Ale mám tři vnučky, a to víte, plátno a vinutí je základ vybytí.“ - S tím byly panímámy ovšem zcela srozuměny; když se k tomu ale trefil pan správec, říkal: „No maminko, vykládáte už zase; mám nechat vybubnovat na trh?“ - „Och pantáto, to je jak plech, z toho nebude trh ani za padesáte let.“-To bylo ale paní správcové líto, že nemohla babičku ničím lepším uctít než chlebem, neboť babička když putovala, žila jen od chleba a vody. Takový slib ale byl svatý a nedalo se proti němu ničeho namítati. Panímáma si též velice u správců libovala v noclehu, a když lehala do prachových podušek,
114
vždy si říkala s velikou rozkoší: „Milé poleženíčko, jako by člověk do sněhu zapadl.“
Kristla s Ančou byly u jedné vdovy, domkářky, spávaly na půdě na seně, kam jim hospodyně ustlala. Ony by byly na kameně také dobře spaly. Tu noc ani nezůstaly na půdě, nýbrž slezly po žebříku dolů do sadu. „Není-li pak tu tisíckrát lepší než nahoře; zahrada je naše komora, hvězdičky naše svíce a tráva zelená naše peřina,“ notovala si Kristinka, zabalujíc se do sukně a lehajíc pod strom. - „Tam budeme spávat, holka rozmilá,“ odpovídala jí Anča, lehajíc podle ní. „Ale jen poslouchej, stará Fousková chrápe, jako když kamení sype,“ smála se. - „Ba, to je roztomilé pospání vedle ní. Ty Frantino, co myslíš, přijdou zejtra?“ ptalo se děvče, obracejíc se ke své družce. - „Bodejť by nepřišli,“ tvrdila s jistotou Anča; „Tomeš je tu jako na koni, a Míla aby nepřišel, je víře nepodobno, vždyť tě má rád.“ - „Kdo ví, nebyla ještě řeč o tom mezi námi.“ - „A k čemu potřeba řeči, to se pozná; ani nevím, jestli mi Tomeš kdy řekl, že mne má rád, a máme se přece rádi dost a je už před svatbou.“ - „A kdy bude přece najisto svatba?“ - „Tatík nám chce předat živnost a jít do chalupy, až ji bude tedy mít dostavenou, bude svatba; někdy ke Kateřině. Hezké by to bylo, abychom měly svatbu jeden den.“ - „I jdižiž, ty mluvíš, jako by už byla ruka v rukávě, a ono je to ještě za horami.“ - „Co není, může být. Mílovic budou rádi, když se Jakub k vám přižení, a tvůj tatík by dostal šikovného syna; lepší by se nikdo k vaší živnosti ani nehodil, a k tobě také ne. Co je pravda, to je pravda, Jakub je nejhezčí hoch z celé vsi a Lucina rychtářovic by tuším naříkala pro něho.“ – „Vidíš, to je také jeden kámen, který nám v cestě leží,“ vzdychla Kristla. - „Holečku, to je víc než jeden kámen, či myslíš, že Lucina málo váží, ta je dost vydatná o sobě, a tatík jí přihodí na váhu ještě pytlík renčáků.“ – „Tím hůř.“ - „Proto si ale hlavu nelam, byť byl i tatík rychtářem, to není ještě pánbůh, a Lucina i se všemi penězi přece ti vody nepodá. Však on má Míla zdravé oči.“ - „Ale jestli se to na něho sesype a jestli ho nepřijmou do dvora a bude muset být vojákem?“ - „Nemysli si na takové věci; když bude pan správec černě koukat, zamažou se mu oči, rozumíš?“
115
- „Což, to by se spravilo, ale vždycky to také nejde. Ovšem v svatojánské noci se mi zdálo, že Míla ke mně přišel, a tedy bychom se měli sejít, ale sen je sen a babička říká, že pověrám nesmíme přikládat víry, aniž se chtít od Pánaboha dovídat, jak s námi naloží.“ - „Vždyť není babička evangelium.“ - „Já věřím babičce jako Zákonu, ona člověku upřímně poradí a každý to říká, že je žena dokonalá; co ona řekne, je pravda svatosvatá.“ - „Vždyť já ji též za to mám, ale chci se vsadit o malík, že když mladá byla, věřila to, co my. To už ty staré lidi takové máš; naše máma ustavičně nad námi naříká, to prý ta mládež teď jen do radosti, do tance a veselosti, a rozumu ani za mák. To prý za jejích let nebývalo, a já vím bezpečně, že prabába naše ani o vlas lepší nebyla v mladosti, a my až budem báby, budeme také tak zpívat. Teď ale poručme se pod ochranu matky boží a spěme,“ doložila Anča, schoulila se do sukně a za chvilku, když se jí podívala Kristla do tváře, byla již v limbu.
Na půdě také ještě konejšila jedna z žen, co tam spaly, dítě, ale ono se nedalo upokojit. „A což, matko, vám to dítě každou noc tak dovádí?“ ptala se druhá, ze spaní se probudíc. – „Ba už po čtrnácte dní každou. Vařila jsem mu, kdo co radil, makovice, božcovo koření, nic platno. Kovářka povídala, že se mu vrazily úročky na střívka. Umínila jsem si obětovat je na oltář matky boží, buď ať se uzdraví, buď ať si je Pánbůh k sobě vezme.“ - „Položte je zítra pod prameny, aby se voda třikrát přes ně přehrnula, to pomohlo mému též,“ poradila žena, obrátila se na druhou stranu a spala.
Ráno když si poutníci před kostelem shromáždění ruce podávali s obyčejnými slovy a „odpusťme si“, neboť šli ke stolu páně, ozvaly se za Kristlou a Ančou dva známé hlasy: „I nám budiž odpuštíno.“ - „I bez zpovědi dáváme vám rozhřešení,“ odpověděla Anča, podávajíc ruku Tomšovi, Kristla pak s uzarděním podala svoji Mílovi. Chlapci dali se pod vůdcovství Martine a šli s ostatními do kostela.
Po kostele šli se všickni do lázní vykoupat, při čemž si starší ženy a muži dávali obyčejně baňky sázet, to patřilo k celku. Po koupeli kupovalo se pouti. Panímáma nakupovala celé balíky obrázků,
116
růženců, figurek a rozličných jiných dárků. „Mám tu čeládku, přijdou mleči, každý kouká, abych mu dala pouti,“ povídala babičce. Vedle babičky stála stará Fousková, také babička, ráda byla by koupila klokočový růženec, ale když jí řekl kupec, že stojí dvacet krejcarů dobrých peněz, smutně ho položila zase na krám pravíc, že je drahý. - „Drahý, ten drahý,“ rozhorlil se kupec; „to jste neměla, osobo, jaktěživa klokočový růženec v ruce. Kupte si perníkový!“ - „Inu pantáto, jinému nebude drahý, ale mně je, poněvadž nemám víc než půl zlatého šajnu svého jmění.“ - „Za to nekoupíte klokoč,“ řekl kupec. Fousková odešla, ale babička šla za ní a povídala jí, aby s ní šla k jinému kupci, ten že má velmi laciné zboží. A vidíme! Ten kupec dával všecko za pac, jak to babička sama chtěla, takže Fousková za půl zlatého nejen klokočový růženec, ale i obrázky a jiné drobotiny dostala. Když ale od krámu odešly, povídala Barunka: „Viďte, babičko, vy jste tomu kupci to zaplatila, co scházelo; však já dobře viděla, jak jste na něj mrkala, aby Fousková neviděla.“ - „Když jsi viděla, viděla, ale nepovídej dále; co dává pravice, nesmí vědět levice,“ odpověděla babička. Kristla koupila si stříbrnou obroučku, na níž byly dvě hořící srdce; Míla hned koupil si také obroučku, na níž dvě v sebe složené ruce byly. Všecky ty dárky dali si poutníci dotýkat a světit a růženec, obroučku, obrázek aneb knížku dotýkanou choval každý co relikvii.
Majíce vše to zařízeno, poděkovali poutníci svým hostitelům, ještě jednou se pomodlili u divotvorné studánky, a pod ochranu matky boží se poroučejíce, vydali se na cestu k domovu. Ve Rtýnském lese, nedaleko devíti křížů, u studánky se odpočívalo; žíznivi jsouce, shrnuli se okolo pramene, a když viděli, že dává Kristla Mílovi pít z dlani, přišli, aby jim také nalila, což ona ráda udělala. Nato staří rozsadili se do trávy, povídali si, co a zač nakoupil kdo pouti, a o těch procesích, co tam zároveň s nimi byly. Děvčata rozešly se po lese trhat kvítí na věnce a chlapci opravovali zatím velký hrob a dřevěné na něm křížky. - „Povězte mi, Ančinko, proč je zde těch devět křížů?“ ptala se Barunka, rovnajíc Anči kytice na věnec, jejž uvíjela. - „Poslouchejte, já vám to povím. Nedaleko
117
odtud je starý hrad rozbořený, na Vizmburku tam říkají. Před dávnými časy byl na torr hradě panoš a ten se jmenoval Heřman. Měl on rád děvče tu nedaleko z jedné dědiny. Chodil za ní ještě jiný, ale ten se jí nelíbil, a ona dala slovo Heřmanovi. Měla být svatba. Ráno ten den přišla Heřmanova matka k němu a přinesla mu červená jablka a ptala se ho, proč je tak zamyšlen, a on na to, že sám neví. Matka prosila ho, aby nejezdil, že se jí nehezky snilo, ale on vyskočil, dal matce spánembohem a vyskočil si na brůnu. Ale brůna nechtěla s ním ze vrat; matka ho zase prosí. „Synu, zůstaň doma, zlé to znamení, nedobře se ti podaří,“ on ale neposlechl, bodl koně a vyjel přes most. Brůna se vzepnula a nechtěla dál, a matka ho do třetice prosila; ale Heřman na nic nedbal, a přece jen jel k nevěstě. A když jeli na svatbu a sem na toto místo dojeli, zaskočil je ten druhý hoch, co se o nevěstu ucházel, se svými kamarády. Začali se bít ti dva sokové a Heřman byl zabit. Když to nevěsta viděla, vrazila do sebe nůž, svatebníci zabili toho soka, a tak prý tu devět lidí zahynulo. Pochovali je všecky do jednoho hrobu a dali jim na památku devět křížů. Od té doby se ty kříže vždy opravujou, a když tudy jdeme letního času, zavěsíme někdy věneček na ně a každý obětuje otčenáš za jejich duše.“ Tak dokončila Anča; stará Fousková ale, která byla nablízku houby hledala a vypravování částečně poslouchala, zakroutíc hlavou pravila: „Tomu není tak, Anče; Heřman byl panoš z hradu litobořského, a ne z vizmburského, a nevěsta byla ze Svatoňovic. A to byl zabit, dříve než přijel k nevěstě, s mládkem a starosvatem; nevěsta ho čekala, ale nedočkala se ho. Sedli ke stolu, a tu zvonili hrana; nevěsta se ptala potřikrát matky, komu zvoní hrana, matka se vždy vymlouvala, tu že tomu, tu že onomu, až nevěstu dovedla do komory, kde ležel Heřman zabitý. Nevěsta, když to viděla, probodla si srdce. Pochovali je tu všecky. Tak jsem to já slýchala,“ doslovila Fousková. - „Kdož to může rozsoudit, která z nás má pravdu, když se to stalo před pradávnými časy. Konečně ať se stalo jak stalo, dost zle, že se stalo, lépe kdyby se byli mohli vzít a šťastně žít.“ - „Pak by ale nikdo o nich byl nezvěděl, nevzpomínali bychom na ně, ani jim hrob nevěnčili,“
118
ozval se Tomeš, opravuje jedlový křížek, který byl porouchán. - „I což je to platno, já bych přece nechtěla být takovou nešťastnou nevěstou,“ mínila Anče. - „Ó já také ne,“ pravila Kristla, přicházejíc ze zástromí s věnečky. – „Inu, já bych si také nepřál v svatební den být zavražděn,“ přece byl Heřman šťastnější než ten jeho sok. Velké to musely být muka, když tu, kterou miloval, jiný domů si veze. Za toho patří nám tím vroucněji se modlit, umřel ve zlém a v neštěstí, Heřman v štěstí a v milosti boží.“
Děvčata pověsily věnce na kříže, rozházely ostatní kvítí po rovu mechem a pomodlivše se vrátily se k poutníkům. Zanedlouho vzal vůdce hůl, chlapec zvedl a zpívajíce ubírali se poutníci k domovu. Na rozcestí nedaleko Žernova čekali na domácí lidé; jak zaslechly zpěv a zdaleka viděly vlát červený fábor, matkám vstříc, nemohouce se dočkat pouti. Než došlo procesí do vesnice, chlapci na nové trubky, pískali na píšťalky, proháněli se s dřevěnými koníky, nesly si panenky, košíčky, obrázky a srdéčka z marcipánu. Po modlení v kapličce poděkovali poutníci svému vůdci, mládec postavil svěřený kříž do kapličky, věnec s fáborem pověsil se na oltář a pak se rozešli všickni do svých obydlí. Když podávala Kristla Anči ruku při rozchodu, podívala se tato na stříbrný kroužek, jenž se Kristle na prstu třpytil, a s usmáním povídá: „To není ten, cos koupila.“ - Kristla se trochu zarděla, ale než odpověděla, přišeptal Míla Anči: „Ona mi dala srdce, já jí ruku.“ - „Slušná to výměna; dej Pánbůh zdaru,„ přisvědčila Anče.
U štatue pod lípami u mlýna seděla Proškovic rodina a pan otec; chvilkami dívali se na Žernovský kopec. Čekali poutníky. A tu když slunce poslední paprsek na vrch zasílalo a koruny širokých dubů a ztepilých jasanů zlatým světlem polívalo, zabělely se v stínu níže rostoucího křoví bílé plachetky a slaměné kloboučky rychle míhaly se mezi zelenem. „Již jdou!“ zvolaly děti, které se byly nejpilněji na stráň dívaly, a všecky tři pospíchaly k lávce, která vedla přes řeku k stráni. Proškovic s panem otcem, který si točil pikslou a trochu oči přimhuřoval, šli za nimi babičce a panímámě naproti. Děti babičku líbaly a obskakovaly, jako by ji rok nebyly viděly, Barunka zase
119
chlubila se rodičům, že ji ani trochu nohy nebolely. Babička ptala se dětí, jestli si na ni přece vzpomínaly, a panímáma ptala se pana otce: „Co je nového?“ – „Že ostříhali holého; byla to rána, milá panímámo,“ odpověděl pan otec s velmi opravdickou tváří. - „Od vás se člověk nikdy pravdy nedoví,“ zasmála se panímáma a plácla pana otce přes ruku. - „Když jste doma, to vás škádlí, a když jste pryč, chodí zamračen a nemá nikde stání,“ povídala paní Prošková. - „To máte tak, paní kmotra, muži nás jen tenkráte znají ocenit, když nás pohřešujou.“ Tak se povídalo sem tam, vypravování nebylo konce. Svatoňovská pouť byla obyvatelům malého údolíčka byť i ne vzácnou událostí, neboť se rok co rok opakovala, ale vždy tak znamenitou, že bylo co mluvilo ní celých čtrnácte dní. Jestli se někdo ze sousedství do Vambeřic vypravil, mluvilo se o tom čtvrt roku před a čtvrt roku potom, a o poutnici marucelské vypravovali si lidé od leta do leta.
120
XI.
Paní kněžna odjela, s ní komtesa Hortensie, odjel i otec, a švitorné vlaštovice zpod střechy se také odstěhovaly. V Starém bělidle bylo kolik dní jako po vyhoření; matka plakávala, a děti když ji viděly plakat, plakaly také. „No, Terezko, neplač,“ říkala babička; „což je to všecko platno, toť jsi věděla, co tě čeká, když sis ho brala, tedy musíš trpělivě snášet. – A vy, děti, mlčte; modlete se za tatínka, aby zůstal zdráv, a dá Pánbůh jaro, vrátil se zase k nám.“ - „Až přiletí vlaštovičky, viďte?“ ptala se Adelka. - „To víš,“ dosvědčila babička a děvčátko utřelo si slze.
I v okolí bělidla začínalo být smutno a ticho. Les byl světlejší; když přicházela Viktorka z vrchu dolů, bylo ji zdaleka vidět. Stráň žloutla, vítr a vlny odnášely chumáče suchého listí bůhví kam, ozdoba sadu uschována byla v komoře. V zahrádce kvetly jen astry, měsíčky a umrlčí kvítka, na louce za splavem růžověly se naháčky a v noci prováděly tam světélka svoje rejdy. Když šla babička s dětmi na procházku, nezapomněli chlapci papírové draky, které pak na vrchu spouštěli. Adelka honila se za nimi, chytajíc na proutek hebounká vlákna babího léta v povětří proletujícího. Barunka sbírala po stráni babičce červené kaliny a trnky, které potřebovala za lék, nebo trhala šípky pro domácí potřebu, aneb klátila jeřáby, z nichž dělala Adelce korále na ruce i hrdlo. Ráda s nimi seděla babička na vrchu nad zámkem; tam odtud viděly do údolí na zelené lučiny, kde se páslo panské stádo, viděly až k městečku a zámek na malém návrší uprostřed údolí a pěkný park okolo něho ležel jim u nohou. Zelené žaluzie u oken byly uzavírány, na balkóně nebylo květin, růže okolo bílého kamenného zábradlí povadly, místo premovaných sloužících a vrchnosti chodili po zahradě dělníci, přikrývali chvojem záhony, na nichž nebylo pestrobarevného kvítí, ale símě odpočívalo ke krásnějším ještě květům, jež těšit měly oko velitelky, až by se zase k nim navrátila. Vzácné cizokrajné stromy, zbavené zeleného šatu, zatočeny byly v slámě, fontána, vystřikující stříbrné proudy, zakryta
121
byla prkny a mechem a zlaté rybičky ukryly se na dno rybníčku, jehož hladina, jindy tak čistá, všecka byla pokryta listím, žabincem a zeleným šlemem. Děti dívaly se dolů, vzpomínaly na ten den, když s Hortensií po zahradě chodily, když snídaly v salónu, jak to bylo všecko krásné, a myslily si: „Kdepak asi ona nyní je!“ Babička ale dívala se ráda přes protější žlickou stráň, přes vesnice, obory, háje, rybníky a lesy k Novému Městu, k Opočnu až k Dobrušce, kde bydlel její syn, a za Dobrušku, mezi hory, kde byla malá vesnička a v ní tolik jí milých duší. A když zraky obrátila k východu, tu ležel před ní krásný polověnec Krkonošských hor, od dlouhého hřbetu Hejšoviny až k vrcholu do oblak čnějící Sněžky pokryté sněhem. Babička ukazujíc přes Hejšovinu, říkala dětem: „Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách strávila jsem několik šťastných let.“ Zamyslila se, Barunka ale vytrhla ji otázkou: „Tam ve Vartě sedí ta Sibyla na tom mramorovém koni, viďte?“ - „Povídá se, že u Varty na jednom vrchu. Sedí prý na mramorovém koni, sama též z mramoru vytesaná, a drží ruku zdviženou k nebesům. Až se prý celá do země propadne, že nebude vidět ani konce prstů, pak se proroctví její vyplní. Můj otec říkával, že ji viděl, a to že byl již kůň po prsa v zemi.“ - „A kdo byla ta Sibyla?“ ptala se Adelka. - „Sibyla byla moudrá žena, která uměla předpovídat budoucnost.“ - „A co předpověděla?“ ptali se chlapci. - „Nejednou jsem vám to již povídala,“ řekla babička. - „My to už zapomněli.“ - „To si ale máte pamatovat.“ - „Já si, babičko, mnoho z toho pamatovala,“ pravila Barunka, která babičku velmi pozorně poslouchávala; „viďte, Sibyla prorokovala, že přijde na českou zem mnoho bídy, že budou vojny, hlad, mor; nejhůř ale že bude tenkráte, až nebude otec synu, syn otci, bratr bratru rozumět, až nebude platit slovo ani slib, pak že bude nejhůř, pak prý česká země má být na koňských kopytech roznesena.“ - „Dobře jsi to pamatovala. Ale Pánbůh nedej, aby to kdy bylo,“ vzdychla babička. Barunka klečíc u nohou babičky, sepjaté ruce na jejích kolenou, jasné oči důvěrně na vážnou tvář upřeny majíc, ptala se dále: „Jaké to je proroctví, co jste
122
nám povídala, víte, o blanických rytířích, o svatém Václavu a svatém Prokopu?“ - „To je proroctví slepého mládence zase,“ odpověděla babička. - „Ach babičko, já mám někdy takový strach, že vám ho ani vypovědít nemohu; viďte, vy byste také nechtěla, aby česká zem na koňských kopytech byla roznesena?“ - „Bláhová, jak bych mohla takové neštěstí chtít, vždyť se každý den modlíme za zdar české země, vždyť je to naše matka. No, tedy když bych viděla matku ve zkázu upadat, mělo by mi to být jednostejné? Což byste vy dělali, kdyby vám chtěl někdo maminku zabít?“ - „Křičeli bychom a plakali,“ ozvali se chlapci a Adelka. - „Jste děti,“ usmála se babička. - „To bychom jí pomáhat museli, viďte, babičko?“ řekla Barunka a oko jí zahořelo. - „Tak, děvče, tak, to je to pravé, křik a pláč nic nespomáhá,“ pravila stařena a položila ruku na hlavu vnučky. - „Ale babičko, my jsme malí, jak bychom mohli pomoci?“ mínil Jan, jehož mrzelo, že babička málo o něm soudí. - „Nevíte, co jsem vám povídala o malém Davídkovi, který skolil Goliáše? Vidíte, i ten malý mnoho může, když má pevnou důvěru v Boha - pamatujte si to. Až vyrostete, přijdete do světa, poznáte zlé i dobré, budou vás svádět, přijdete do pokušení. Pak si vzpomeňte na svou babičku, co vám říkávala, když s vámi chodívala. Víteť, že jsem zanechala dobré živobytí, které mi pruský král podával, a raději pracovala do úpadu, než bych si byla nechala děti odcizit. Milujte tedy i vy českou zem co matku svoji nade všecko, pracujte pro ni jako hodné děti a proroctví, jehož se bojíte, se nevyplní. Já se vás co mužných nedočkám, ale naděju se, že na babiččina slova pamatovat budete,“ dořekla babička pohnutým hlasem. - „Já je nikdy nezapomenu,“ šeptala Barunka, schovávajíc tvář do babiččina klínu. Chlapci tu stáli mlčky, oni slovům babičky nerozuměli tak jako Barunka, Adelka pak, přitulíc se k babičce, plačtivě povídala: „Ale babičko, vy neumřete, viďte že ne?“ - „Všecko je na světě do času, milá děvečko, i na mne Pánbůh zavolá,“ odpověděla babička Adelce, vroucně ji k sobě přivinouc. Mlčky tak chvíli zůstaly, babička se zamyslila, děti nevěděly, jak začít. Tu slyšely nad sebou šumot křídel, a když pozdvihly zraky vzhůru, viděly povětřím veslovat hejno ptáků. „To jsou divoké
123
husy,“ pravila babička; „těch neletí nikdy mnoho, jedna rodina jen, a mají v letu jiné řadění; podívejte se, dvě letí napřed, dvě vzadu, ostatní vždy jedna vedle druhé, na délku nebo na šířku, ledaže se někdy do půlkola zatočí. Kavky, vrány, vlaštovice letí ve velikých hejnech, několik jich letí napřed, ti hledají místa k odpočinku pro druhé, a vzadu a po stranách letí stráž, která hájí v čas nebezpečenství samičky a mláďata, neboť se mnohdy setkají s nepřátelským hejnem a pak začne vojna.“ - „Ale babičko, jakpak mohou vést ptáci vojnu, když nemají rukou, aby mohli držet šavle a flinty?“ otázal se Vilím. - „Ti vedou vojnu svým způsobem a přirozenou jim zbraní. Zobáky sekají se a křídly tlukou do sebe tak krutě jako lidé ostrou zbraní ; pokaždé jich při takových vojnách mnoho spadne.“ - „To jsou hloupí,“ povídal si Jan. – „Inu, milý hochu, lidé mají rozum, a také se perou pro málo a pro nic, až se uperou do smrti,“ odpověděla babička, vstanouc z lavičky a pobídnouc děti k odchodu.
„Podívejte se, slunce je na sklonku a zachází v šarlatu, bude zítra pršet;“ obrátíc se pak k horám dodala: „A Sněžka má čepec.“ - „Chudák pan Beyer, ten zase vystojí, když musí chodit do lesa,“ útrpně řekl Vilím, vzpomena si na krkonošského myslivce. - „Každý stav má své obtíže, a kdo si jaký zvolí, musí už snášet zlé s dobrým, kdyby tu i o krk šlo,“ řekla babička. „Já budu přece myslivcem a půjdu k panu Beyerovi vesele,“ řekl Jan, a pustě do povětří draka, hnal se z vrchu dolů a Vilím za ním, neboť se ozývalo sezvánění stáda, jež kravař z louky domů hnal, a děti měly radost z těch krásných krav, zvláště z těch, i co šly vpředu stáda a na červených kožených obojkách mosazné zvonce nesly, které měly každý jiný hlas. Však to bylo na nich vidět, že tomu vyznamenání rozumějí; pyšně hlavami pohazovaly ze strany na stranu a rozhoupané zvonky si mile přizvukovaly. Adelka vidouc je jít, hned si začala notovat: „Hou a hou, krávy jdou, nesou mléko s smetanou,“ a táhla babičku z vrchu; babička ale ohlížela se po Barunce, která stála ještě na vrchu. Ona se byla zahleděla na oblohu, na níž se tvořily blíže západu ty nejkrásnější obrazy. Tu vystupují na světlé půdě tmavé
124
hory v ohromných rysech podivných forem, tu dlouhé hřbety lesů, tu malé vrchy, na nich hrady a kostelíčky; tu na rovině zdvihají se štíhlé sloupy a oblouky bran jako řecké stavby, západu pak rudá zář lemována je zlatými hieroglyfy a arabeskami. A ty hory, lesy i hrady se rozcházejí a podivnější ještě formy se na jich místě tvoří. Děvčeti se to tak líbí, že volá babičku nahoru, babičce se ale nechce ještě jednou na vrch, I praví, že nemá již mladé nohy, a děvče musí sejít k ostatním.
O Všech svatých ráno šly děti babičce jak obyčejně naproti a povídaly si po cestě: „Dnes nám přinese babička z kostela svíčičky.“ A přinesla babička svíčičky. „Když nemůžem jít na hřbitov obětovat za dušičky, rozsvítíme je doma,“ pravila. Tak slavila každý rok slavnost za zemřelé s dětmi jen v domácnosti. Na Dušičky u večer přilepila rozžaté svíčičky po stole, při každé jmenujíc dušičku, za kterou ji rozsvěcuje. Ke konci přilepila několik ještě beze jména řkouc: „Ty ať hoří za ty, na něž nikdo nepamatuje.“-“Babičko, já také jednu rozsvítím za tu nešťastnou svatbu v Hertinském lese.“ - rozsvěť, rozsvěť, děvečko, modlitba naše bude jim snad milá.“ Rozžala se ještě jedna, babička přiklekla s dětmi ke stolu a modlily se, dokud svíčky hořely. „Světlo věčné ať jim svítí, ať odpočívají v pokoji,“ dokončovala babička modlení, děti pak musely říci „amen.“
Za týden po Dušičkách, když babička děti budila, oznamovala jim, že přijel svatý Martin na bílém koni. Děti rychle vyskočily z postelí, běžely k oknu - a hle, všude bílo. Na stráni o zeleném listu ani památky, ani na vrbách u řeky, na olších u potoka. V lese jedině zelenaly se jedle a smrky, ale větve jejich byly pod tíží sněhu dolů shýbené. Na jeřábu, který stál blíže stavení a na němž viselo několik zmrzlých stručků, seděla vrána a drůbež na dvoře stála tiše a dívala se s podivením na tu novotu. Jen vrabci skákali vesele po záspí, sbírajíce ještě, co byly slepice ležet nechaly. Kočka vracejíc se z lovu oklepávala při každém kroku tlapky a rychle pospíchala na pícku. Psi ale, zarousaní po kolena, vesele se proháněli ve sněhu.
„Sníh, sníh, to je dobře, budeme jezdit na saních,“ zavejskly si děti, vítajíce zimu, která jim přinášela zase jiných radostí. Svatý
125
Martin přinesl jim dobré rohlíky a po svatém Martinu držely se dračky. Ony měly ovšem přástvy mnohem radši, měly při přástvách více svobody. Když zasedly dračky v kuchyni okolo dlouhé tabule a na tabuli se octla vysoká hromada peří jako závěj sněhu, tu odháněla babička Adelku a chlapce ustavičně od tabule dále. Ono se totiž přihodilo jednou, že Jan jsa mezi dračkami, do té hromady upadl; jaký to byl rámus, snadno si pomyslit. Od té doby říkala babička o těch malých, že není radno vzít to ke stolu. Ba ani pořádně zadovádět si nesměly okolo stolu, ani fouknout, ani dvéře příliš otevřít, hned dostávaly lání. Ta jediná radost při těch dračkách byla ta pučálka a ty pohádky o strašidlech a drábech, o světýlkách a ohnivých mužích. Za dlouhých mlhavých večerů, když dračky a přástevnice z chalupy a mnohdy ze vsi do vsi přecházely, bývalo začasté slyšet: tu přestrašilo něco tam, tu zase tam, a jak se jednou začalo o tom předmětu mluvit, nebylo konce, neboť věděla každá několik podobných příkladů. I kramolenští zloději, jdouce z jara do kriminálu a na zimu domů přicházejíce-lidé říkali, že, jdou ze studií“, neboť se tam prý vždy něčemu přiučí -, začasté zavdali příčinu, že lidé o nich mluvili. A mluvíce o nich, začalo se mluvit o zlodějích vůbec a pak se vypravovaly pohádky o drábech čili lesních loupežnících. Děti seděly jako úkropkové, ani nedutaly, ale ani za svět nebyly by šly za dvéře, tak se bály. Proto babička neměla ráda, když se podobné rozumy vykládaly, ale nebyla někdy s to proud těch řečí zastavit.
Po Martině býval v městečku zimní trh; to šla paní Prošková s Bětkou i Voršou do městečka nakoupit zásoby nádobí a rozličných potřeb na celou zimu. Děti se sotva dočkat mohly matky, neboť jim vždy přinesla nějakou hračku a dobrý marcipán, a babička dostala každý rok vlněné punčochy, bačkory a půl tuctu šňůr na kolovrat, jarmarku“. - Když si je ukládala do šuplíku, říkala Janovi: „Kdyby tebe nebylo, měla bych jedné dost.“ Adelka dostala tenkráte jarmarku dřevěnou desku, na níž byla abeceda. „Až přijde zítra pan učitel, můžeš se začít učit; je ti beztoho chvíle dlouhá, když se ostatní učí. A když si pamatuješ otčenáš a písničky, budeš si
126
pamatovat i abecedu,“ pravila matka. Děvče si radostí poskočilo a hned bedlivě písmenky prohlíželo, ochotný Vilím nabízel se, že ji naučí: i, e, a, o, u, ale ona, schovajíc tabulku za záda, povídala: „Já nechci od tebe, ty to neumíš jako pan učitel.“ - „Bodejť, nebudu umět abecedu, když čtu z knihy,“ horšil se chlapec uražen. - „Ale v knize to není tak,“ odbývala ho sestřička. - „Jej, jej, tys hloupá!“ spráskl ruce chlapec. - „Nešťsi,“ pohodila hlavou Adelka a šla s tabulkou ke světlu. Co se ti dva o učenost hádali, dělal Jan v kuchyni Sultánovi a Tyrlovi koncert, troubil na trubku a spolu také bubnoval na bubínek, co mu byla matka z jarmarku přinesla. Psům nemusela být ta hudba velmi příjemná; měli čumáky zdviženy, Sultán štěkal, ale Tyrl vyl, až bylo hrůza poslouchat. Babička byla s dcerou v komoře, ukládaly nakoupené věci, zaslechnouc pak tu muziku, úprkem přiběhla. „Vždyť pak jsem si to myslila, že jeto ten luciper; v tobě není žíly dobré, chlapče! Budeš mlčet!“ Jan vzal trubku z úst, ale jako by byl neslyšel, co babička povídala, pustil se do smíchu řka: „Jen se podívejte na ty psy, jak se zlobí, že jim dělám muziku!“ - „Kdyby měli ti psi rozum, tak by ti řekli, takovou muziku aby kozel poslouchal, rozumíš? Hned mi to ulož! Věru, budeš li takový nezbeda, že povím letos svatému Mikuláši, aby ti ničeho nenaděloval,“ hrozila babička, ukazujíc Janovi cestu do světnice. - „No, to bude čistá věc, a v městě povídali, že svatý Mikuláš nakoupil plný vůz darů a že bude letos štědrý, to jest tomu, kdo poslouchá!“ pravila Vorša, zaslechnouc ve dveřích babiččina slova. Jakmile druhý den pan učitel přišel, vytasila se Adelka se svojí tabulkou a přisedla k druhým; dávala dobrý pozor a po hodině přiběhla k babičce s velikou radostí, že už umí všecky písmenka na prvních řádcích, a hned je také babičce říkala i se známkami, jaké jim pan učitel přivěsil, aby si je lépe pamatovala. Matka i babička byly s ní spokojeny, zvláště když i druhý den je uměla; protože je ale často babičce ukazovala a vyslýchána od ní být chtěla, uměla je konečně babička jako vnučka. „Vidíme,“ povídala si, „jaktěživa jsem si nemyslela, že bych já se abecedě ještě kdy učit mohla, a teď na stará
127
kolena se mi to stává. Inu, člověk chce-li být s dětmi, musí se někdy stát dítětem s nimi.“
Jednoho dne vrazil Jan do světnice s křikem: „Děti, děti, pojďte se podívat, babička snesla z půdy kolovrat!“ - „Je to jaký div?“ -„ kárala matka děti, vidouc, že se všecky ze dveří ženou, i Barunka. Ovšem, div to nebyl žádný, ale matka nepomněla, jakých radostí babička s kolovrátkem do sednice přinesla. S kolovrátkem přišly přástevnice a s nimi krásné pohádky a veselé písně. Matku ovšem, tu netěšily ani ty pohádky, ani písně, ona raději seděla ve svém pokojíku a četla v knize ze zámecké knihovny, a když babička říkala: „Povídej pak nám jednou něco z těch kronik,“ a matka povídala, nezajímalo to děti ani ostatní tak, jako když začala popisovat vídeňský život, to se všem líbilo, a jestli řekly přástevnice: „To musí být krása v takovém městě,“ aniž by více si přály, děti zajistě myslely: „Kýž jsme již velké, bychom se tam podívat mohly!“ - Ale nade všecko milo jim bylo všem, mimo matku, která je nerada poslouchala, když začala babička povídat pohádky o princeznách se zlatými hvězdami na čele, o rytířích a princích zakletých ve lvy a psy, aneb dokonce v kameny, o oříškách, v nichž složeny byly celé drahé obleky, o zlatých zámcích a mořích, na jichž dnu krásné vodní paní přebývají. Matka netušila, když se Barunka mnohdy při pletení zamyslila a oknem ven dívala na holé stráně a zasněžené údolíčko, že tam vidí rajskou zahradu, palác z drahého kamení, ptactvo ohnivých barev, paní, jimž zlaté vlasy od hlavy splývají, a zamrzlá řeka že se jí proměnila v modravé vlnící se moře, na jehož vlnách krásné víly v lasturách perlových se houpaly Sultánovi, který i natažen na podlaze chrápal, nesnilo se o té cti, kterou mu chlapci mnohdy prokazovali, držíce ho v zamyšlení za nějakého zakleného prince. A jak milo bylo v sednici, když se smrklo! Vorša okenice zavřela, v kamnech praskaly smolné otýpky, doprostřed sednice vysoký dřevěný svícen se postavil, do železných ramenou plápolající louče se zastrčily a kolem dokola lavice a stoličky se postavily přástevnicím, pro něž mimo to babička pokaždé vošatku křížal a švestek uchystala, pro poslinku. S jakou dychtivostí čekaly
128
děti, brzo-li dvéře u síně klapnou a přástevnice ve dveřích se ukážou!“ Neboť o přástvách babička dříve nezačala povídat, až se přadleny sešly. Přes den prozpěvovala si adventní písně. Dokud děti ještě babičku tak dobře neznaly, její dobré a špatné chvíle, myslily, že musí a musí na ní vymořit povídačky. Babička ale byla hnedlinko s nimi hotova. Buď začala jim povídat o pastýři, kterak měl tři sta ovec, a žena je na pastvu, k lávce přišel, která byla tak úzká, že nemohly ovce jinak než jedna za druhou přes ni jít. „Teď musíme počkat, až přejdou,“ doložila umlknouc; když se po chvíli děti ozvaly: „Babičko, už přešly?“ říkala: „I co vás napadá, to bude dobré dvě hodiny trvat, než přejdou.“ Děti věděly už, co to znamená. Buď zase začala: „No, když nechcete jinak, budu povídat. Myslete si, že mám sedmdesát sedm kapes a v každé jednu pohádku; z kolikáté kapsy pohádku chcete, abych povídala?“ - „Třebas z desáté!“ volaly děti. „Tedy z desáté; v desáté kapse je pohádka taková: Byl jeden král, ten měl na pecivál; na tom vále kocoura, poslouchejte, bude dlouhá.“ A bylo zase po povídce. Nejhůř ale bylo, když se babička zmínila o Červené karkulce. To děti slyšet nemohly, hned utekly; při každé jiné by byly mohly babičku uprosit, ale to nesměly ani špetnout, nechtěly-li poslouchat opakování vlastních slov. Znajíce již babičku, že jinak nedá, čekaly trpělivě na přadleny. Nejdříve přišla vždy Kristla, za ní Míla, pak Cilka Kudrnovic ze dvora, Bětčiny a Voršiny známé, někdy přišla i panímáma s Mančinkou a paní myslivcová a jednou za týden přivedla Kristla s sebou mladou Tomšovou, pro niž si pak obyčejně Tomeš přišel. Než se ženské ohřály a ke kolovratům usedly, rozmlouvalo se chvíli o všeličem. Jestli se přihodilo které cos nového v domácnosti nebo slyšela-li novinu jakou, povídalo se o tom; byl-li jaký svátek, s nímž byl národní jakýs obyčej neb pověra spojena, aneb byl-li to svátek zasvěcený, zavdalo i to příčinu k rozprávce. Kupříkladu večír před svatým Mikulášem hned se ptala Kristla Adelky, má-li již za oknem punčochu, že se již Mikuláši v okolí potloukají. „To mi babička dá, až půjdu spat,“ řeklo děvče. - „To si ale nedávejte svoji maličkou punčošku, řekněte babičce, aby vám
129
půjčila velkou,“ naváděla Kristla. - „To nejde,“ ozval se Jan, „to bychom byli my ošizeni.“ - „Vám beztoho Mikuláš nadělí jen metlu,“ škádlila Kristla. - „Však on ví svatý Mikuláš, že má babička metlu ještě od loňska schovanou a že nás nikdy nebije,“ řekl Jan; babička ale mínila, že by to mnohdy Jeník zasloužil.
Lucie den byl dětem velmi nemilý. Byla pověra, že chodí tu noc Lucie, bílá to, dlouhá rozcuchaná žena, a strašily se jí děti, že je vezme, pakli jsou neposlušné. „Bojácnost je pravá nemoudrost,“ říkala babička a neměla ráda, když se děti strašily něčím; ona je učila nebát se ničeho, leda hněvu božího, ale vymlouvat jim některé pověry, jako to otec vždy činil, když mu začaly povídat o vodníku, prašivci, světýlkách, o žžavých mužích, kteří se mnohdy před člověkem kutálejí jako otep slámy, jimž ale za takové posvícení na cestě pěkně poděkovat se musí, a podobně to neuměla, poněvadž víra na ně příliš v ní vkořeněna byla. U ní byla veškerá příroda oduševněna dobrými i škodnými duchy; ona věřila i v zlého ducha pekelného, kterého Bůh na svět posílá, aby zkoušel lid boží, ona to vše věřila, ale nebála se, majíc v srdci pevnou, nezvratnou důvěru v Boha, v jehož moci celý svět, nebe i peklo a bez jehož vůle člověku vlas z hlavy nesejde. Tu důvěru hleděla také vštěpovat v srdce dětské. Proto, když Vorša na den Lucie začala mluvit o bílé ženě, babička ji hned okřikla, dokládajíc, že Lucie jen noci upije. Nejlepší to uměl Míla, on vždy chlapcům vyřezával buď sáňky, pluhy, vozíčky, nebo dělal louče, a chlapci se od něho nehnuli. Když byla o něčem strašlivém řeč a Vilím se k němu tiskl, říkal: „Nic se nebojte, Vilímku, na čerta vezmem kříž, na strašidla hůl a vymlátíme jim.“ To se chlapcům líbilo a s Mílou byli by šli třebas o půlnoci kamkoli; a babička mu přikývnouc říkala: „Inu což je to všecko platno, muž je přece jen muž!“ - „To je pravda, a Jakub nebojí se ani čerta, ani pana správce, který je horší než čert,“ pravila Kristla. - „No jakpak,“ vzpomněla babička, „že mluvíme o panu správci, máš přece, Jakube, čáku přijít do dvora?“ - „I myslím, že z toho nic nebude, žene se to na mne ze dvou stran a plete se do toho mnoho zlých ženských a ty mi odzpívají.“ - „I nemluv tak, snad se to dá ještě spravit,“ řekla
130
Kristla zarmouceně. - „Přál bych si to jako ty, ale nevím. Slečinka správcovic se přeukrutně na mne hněvá, že jsme vyvedli ten kousek tomu Italiánovi. Ona si prý naň myslila, a když ho paní kněžna kvůli tomu poslala narychlo pryč, zkazila se jí všecka osnova. Leží ustavičně správci v uších, aby mne do dvora nebral. To je jedna; druhá je rychtářovic Lucie. Ta vzpomněla si, abych byl jejím králem při „dlouhé noci“, a poněvadž jí tu poctu nemohu udělat, bude mít rychtář zlost, a jak dá Pánbůh jaro, budu si myslím zpívat: Háj - háj - háječku zelený - už jsem já na vojnu chycený,“ - a Míla začal zpívat, děvčata spustily také, jen Kristla pustila se do pláče. „No mlč, holka, do jara ještě daleko, kdoví co pánbůh dá,“ těšila babička. Kristla si ovšem oči utřela, ale přece jen byla smutná. „Nemysli na to, však on to tatík snad nějak spraví,“ pravil Míla, přisedna k ní. „A což bys nemohl přece tím králem být bez všelikých závazků?“ zeptala se babička. - „Inu ovšem, babičko, oni chodí někteří chlapci u nás ke dvěma, ke třem děvčatům, než si nadobro jednu vezmou, a děvčata dělají to také tak. Nebyl bych já Luciin první šviháka nemusel bych posledním být, ale u nás nebylo slýcháno, aby hoch sváděl dvě děvčata najednou, a když jde za krále, je tolik, jako by šel na svatbu.“ - „Pak ovšem dobře děláš, že nejdeš,“ přisvědčila babička. - „Co tu Lucku napadlo, že zrovna jen tebe chce, jak by nebylo dost jiných hochů u vás,“ hněvala se Kristla. - „Pan otec řekl by: proti gustu žádný dišputát,“ usmála se babička.
Před vánočními svátky střídalo se povídání pohádek a zpívání písní s rozprávkami o pečení vánoček, jak má která bílou mouku, mnoho-li dá másla, děvčata povídaly o „slívání“ (olova), děti pak těšily se na vánočky, spouštění svíčiček, na Jezulátko a na koledu.
131
XII.