Cimrmanologie

IV
Všechny tři Jepančinovy dcery byly dívky zdravé, urostlé, kvetoucí, s překrásnými rameny,
plnými ňadry a se silnýma, téměř mužskýma rukama. Při svém zdraví a síle se ovšem rády
vydatně najedly a nijak se tím netajily. Jejich matinka, Lizaveta Prokoíjevna, občas žehrala na
jejich nezřízenou chuť k jídlu, ale jelikož některé její názory přes všechnu vnější úctu, s jakou
je dcery přijímaly, v jádru u nich dávno pozbyly dřívější nespornou závažnost, a to natolik, že
časem začínalo mít svorné konkláve tří dívek stálou převahu, pokládala generálová vzhledem
k zachování své vlastní důstojnosti za vhodnější nepřít se a raději ustoupit. Její temperament
se ovšem dosti často bouřil a odmítal rozumové rozhodnutí. Lizaveta Prokoíjevna byla
každým rokem rozmarnější a popudlivější a stala se snad i trochu podivínská, ale protože
měla ještě po ruce velmi krotkého a ochočeného manžela, vyléval se obvykle přebytek
potlačené energie na jeho hlavu, načež se rodinný soulad opět obnovil a všechno bylo zase v
nejlepším pořádku.
Ani generálová však dosud nepozbývala chuti k jídlu a o půl jedné se zpravidla spolu s
dcerami zúčastnila vydatné přesnídávky podobné spíš obědu. Ještě předtím, přesně o desáté,
sotva se probudily, vypily dámy v posteli šálek kávy. To jim velmi vyhovovalo a zavedly si to
jednou provždy. V půl jedné se prostíral stůl v malé jídelně, poblíž matinčiných pokojů, a k
této rodinné, intimní přesnídávce se občas dostavoval i generál, jestliže měl kdy. Kromě čaje,
kávy, sýru, medu, másla a zvláštních lívanečků, oblíbené pochoutky generálové, karbanátků
atd. se podával i horký silný bujón. Onoho dopoledne, kdy začalo naše vyprávění, se
shromáždila v jídelně celá rodina a očekávala generála, jenž slíbil, že se dostaví přesně v půl
jedné. Kdyby se opozdil jen o minutu, byly by pro něho okamžitě poslaly, přišel však včas.
Když přistoupil k ženě, aby se s ní pozdravil a políbil jí ruku, zpozoroval v její tváři něco
velmi zarážejícího.
A třebaže již předešlého dne večer měl předtuchu, že tomu dnes právě tak bude vzhledem k
jisté "kontroverzi" (bylo to jeho oblíbené slovo), a usínal s jistými obavami, přece se teď opět
vylekal. Dcery si přišly pro polibek, ale i v nich, ačkoli se zřejmě nehněvaly, vycítil podivnou
změnu. Ovšem generál byl kvůli jistým okolnostem až přemrštěně podezřívavý a jako
zkušený a prozíravý otec i manžel učinil tedy ihned svá opatření.
Snad neublížíme příliš živosti našeho vyprávění, zastavíme-li se a pokusíme o bližší objasnění
vztahů a okolností, v nichž jsme právě zastihli rodinu generála Jepančina. Už jsme se zmínili,
že generál, ač neměl důkladné vzdělání, ba naopak podle svých vlastních slov byl "úplný
samouk", vedl si přesto jako zkušený manžel a prozíravý otec. Mimo jiné byl rozhodnut
nespěchat na dcery s vdavkami, nedotírat na ně a přespříliš je netrápit otcovskou láskyplnou
péčí o jejich štěstí, což se bezděčně a zhusta dělává i v těch nejrozumnějších rodinách, kde
mají více dospělých dcer. Dokonce získal pro svůj postoj i Lizavetu Prokofjevnu, třebas s
velkými obtížemi, protože to bylo nepřirozené. Generálovy důvody však měly nesmírnou
váhu, neboť byly založeny na neopominutelné skutečnosti. Dívky ponechané své vůli a
vlastnímu rozhodnutí musí přece jednou samy přijít k rozumu a pak půjde všechno jako na
drátku, neboť se do věci vloží s chutí, bez rozmarů a velkého zdráhání. Rodičům pak nezbude
než velmi pozorně, zároveň však nenápadně dbát, aby nedošlo k nějaké nevhodné volbě nebo
k nepředvídatelné odchylce od vytčeného cíle, včas podchytit pravou chvíli, pak celou
záležitost ze všech sil podporovat a celým svým vlivem ji patřičně usměrnit. Byla tu ještě
důležitá okolnost, totiž že každým rokem geometrickou řadou rostl s jejich jměním i jejich
společenský význam, proto čím více času uplynulo, tím více dcery získávaly i jako nevěsty.
Ale k těm všem nezvratným faktům se přidružil ještě další - náhle a takřka naprosto nečekaně
(jak tomu zpravidla bývá) minulo nejstarší dceři Alexandře pětadvacet let. A téměř současně
Afanasij Ivanovič Tockij, muž ze společnosti, těšící se nejvlivnějším známostem a
neobyčejnému bohatství, opět projevil svou dávnou touhu po ženitbě. Byl to asi
pětapadesátiletý, velmi jemný muž s neobyčejně vybraným vkusem.
Chtěl se dobře oženit a byl vynikajícím znalcem ženské krásy.
Protože mezi ním a generálem Jepančinem trvalo od jisté doby vřelé přátelství, upevněné
společnou účastí v jistých finančních transakcích, Tockij se obrátil na generála s prosbou o
přátelskou radu a účast. Smí se obírat nadějí na případný sňatek s některou z jeho dcer?
Tichému, utěšenému toku rodinného života generála Jepančina hrozil zřejmě prudký zvrat.
Nespornou kráskou v rodině byla, jak jsme již řekli, nejmladší Aglaja. Ale dokonce i Tockij,
ač byl nadmíru samolibý muž, chápal, že se o ni nemůže ucházet, že Aglaja mu není souzena.
Připusťme, že sestry ve své trochu slepé lásce a příliš horoucím přátelství věc poněkud
zveličovaly, ale rozhodně si co nejupřímněji přály, aby Aglajin osud nebyl všedním osudem,
nýbrž pokud možno uskutečnitelným ideálem ráje na zemi. Aglajin budoucí manžel měl být
nositelem všech ctností a úspěchů, o bohatství ani nemluvě. Sestry se dokonce rozhodly, aniž
o tom mnoho hovořily, že případně přinesou oběti v Aglajin prospěch, její věno mělo být nad
očekávání a zcela mimořádně obrovské. Rodiče věděli o tomto úmyslu starších sester, a proto
když se na ně Tockij obrátil o radu, ani na okamžik nepochybovali, že jedna z nich jistě
neodepře vyhovět jejich přání, zvláště proto, že u Afanasije Ivanoviče nemohly nastat potíže s
věnem. Sám generál při svých životních zkušenostech ihned ocenil nabídku Tockého velmi
vysoko.
Protože Tockij z jistých důvodů prozatím postupoval s krajní opatrností a pouze ohledával
půdu, zmínili se rodiče dcerám o jeho nabídce také jen velmi vzdáleně a mlhavě. V odpověď
se jim dostalo ujištění také poněkud neurčitého, ale uspokojivého, že nejstarší Alexandra by
snad neodmítla. Byla to dívka povahy sice vyhraněné, ale dobrá, rozumná a velmi snášenlivá.
Snad by si vzala Tockého dokonce i ráda, a kdyby jednou dala slovo, poctivě by mu dostála.
Na okázalost si nepotrpěla, a nejen že s ní nehrozilo nebezpečí prudkých zvratů a nesnází, ale
dokonce tu byla naděje na příjemné a klidné soužití. Byla velmi hezká, i když ne zrovna
nápadná. Co si mohl Tockij přát lepšího?
Avšak i nadále se postupovalo opatrně. Tockij s generálem se přátelsky dohodli, že zatím
ještě nepodniknou formální závazný krok. Rodiče stále ještě nemluvili s dcerami docela
otevřeně, a tak klíčilo i jakési rozladění. Generálová Jepančinová, matka rodiny, začínala být
nějak mrzutá, a to znamenalo mnoho. Věc měla totiž jeden háček, byla tu jakási zamotaná,
trapná historie, která všechno brzdila a pro niž se všechno mohlo beznadějně zhatit.
Tato zamotaná a trapná "historka" (jak se vyjadřoval Tockij) začala už velmi dávno, asi před
osmnácti lety. V sousedství jednoho z nej výnosnějších statků Afanasije Ivanoviče Tockého, v
jedné středoruské gubernii, tehdy živořil na malé usedlosti chudý statkář. Tento muž,
vynikající neustálou příslovečnou smůlou, byl důstojník ve výslužbě a pocházel z dobré
šlechtické rodiny, dokonce urozenějšího původu než sám Tockij. Jmenoval se Filipp
Alexandrovič Baraškov. Když se nejprve po krk zadlužil a zastavil, co se dalo, nakonec přece
jen po vyčerpávající galejnické dřině uvedl své malé hospodářství do jakéhos takéhos
pořádku. I sebenepatrnější úspěch ho vždycky neobyčejně povzbudil. Pln růžových nadějí se
na několik dní vydal do újezdního městečka, aby tam navštívil jednoho ze svých hlavních
věřitelů a konečně se s ním podle možnosti vypořádal. Hned pozítří však za ním přijel do
města na koni starosta z jeho vsi s popálenou tváří a schlíplým vousem, aby mu zvěstoval, že
"dědičný statek vyhořel" včera, zrovna v poledne, a přitom "ráčila uhořet i manželka, ale
dětičky zůstaly naživu". Takovou ránu osudu neunesl ani Baraškov, zvyklý na modřiny
uštědřované štěstěnou.
Pomátl se a za měsíc v horečkách zemřel. Vyhořelá usedlost i s rolníky, zatoulanými po světě,
byla prodána na úhradu dluhů.
Výchovy a obživy dvou malých děvčátek, Baraškovových dcerušek, šestileté a sedmileté, se
velkodušně ujal Afanasij Ivanovič Tockij. Byly vychovávány společně s dětmi jeho správce,
úředníka ve výslužbě s četným potomstvem a k tomu Němce. Záhy zbyla pouze jedna
dívenka, Nasťa, mladší zemřela na černý kašel. Tockij tehdy žil v cizině a brzy na obě děti
zapomněl. Když jednou po pěti letech projížděl oním krajem, napadlo ho zavítat na své statky
a tu najednou spatřil v rodině svého správce půvabné dítě, asi dvanáctiletou dívenku, živou,
milou a rozumnou, rostoucí do neobyčejné krásy - v této věci se Tockij neomylně vyznal.
Strávil tehdy na usedlosti pouze několik dní, ale za tu dobu vše zařídil, v dívčině výchově
došlo k významné změně: Byla povolána starší úctyhodná a vzdělaná dáma, Švýcarka,
vyučující kromě franštiny i jiným předmětům, která byla schopná děvčeti poskytnout dobrou
výchovu. Usadila se ve venkovském domě a výchova malé Nastasji nabyla obrovských
rozměrů. Přesně za čtyři roky vyučování skončilo, vychovatelka odcestovala a pro Nasťu
přijela jakási paní, také statkářka a rovněž sousedka pana Tockého, ale v jiné, odlehlé
gubernii, a podle pokynů a zplnomocnění Afanasije Ivanoviče odvezla Nasťu s sebou. V
onom nevelkém panství se našel také nevelký, ale právě dostavěný dřevěný dům. Byl
neobyčejně vkusně zařízen, a vesnice se jako z udělání jmenovala Blažejov.
Statkářka zavezla Nasťu rovnou do onoho tichého domku, a protože sama byla bezdětná
vdova a žila v blízkém sousedství, usídlila se v něm s Nasťou. Kolem Nasti se otáčela i stará
klíčnice a mladá poučená panská. V domě byly hudební nástroje, vybraná dívčí knihovna,
obrazy, mědirytiny, tužky, štětce, barvy, krásný italský chrt a za čtrnáct dní se tam objevil i
Afanasij Ivanovič.
Od té doby si nějak zvlášť oblíbil onu zapadlou stepní vesničku, jezdil tam každé léto,
obvykle se tam zdržel dva i tři měsíce, a tak uplynula dosti dlouhá doba, asi čtyři roky, klidně
a šťastně, vkusně a vybraně.
Jednou, někdy začátkem zimy, asi čtyři měsíce po letním pobytu Afanasije Tvanoviče v
Blažejově, kde se tehdy zdržel pouze čtrnáct dní, se však proslechlo, správněji kdosi Nastasje
Filippovně donesl, že Afanasij Ivanovič se hodlá v Petrohradě oženit s bohatou a urozenou
krasavicí, zkrátka solidní a skvělou partií. Později se ukázalo, že tato zpráva nebyla tak docela
pravdivá. Svatba byla teprve na obzoru a všechno se jevilo jako velmi mlhavé, ale přesto od té
chvíle nastal v osudu Nastasji Filippovny veliký zvrat. Najednou projevila nezvyklou
rozhodnost a naprosto nečekané povahové vlastnosti. Bez dlouhého rozmýšlení opustila
vesnický domek a znenadání přijela do Petrohradu, rovnou k Tockému, docela sama. Ten
užasl a začal jí domlouvat, ale hned při prvních slovech se ukázalo, že bude muset úplně
změnit styl, hlasovou polohu, i dřívější náměty příjemných a vybraných rozhovorů, které
dosud vedl s takovým úspěchem, dřívější logiku, zkrátka všechno, všechno! Před ním byla
docela jiná žena, naprosto nepodobná té, kterou dosud znával a nedávno, v červenci, zanechal
ve vesnici Blažejově.
Ukázalo se, že tato nová žena předně neobyčejně mnoho ví a chápe, že bylo opravdu s
podivem, kde nabyla takových znalostí a jak si osvojila takové přesné pojmy. Snad ne ve své
dívčí knihovně?
Nadto se vyznala i v mnohých právnických otázkách a rozuměla, i když ne úplně, tedy
alespoň zčásti tomu, co se děje ve světě. A dále už vůbec neměla svou dřívější povahu, nebylo
to už plaché stvoření, školácky nevyhraněné, jednou okouzlující originální nespoutaností a
naivitou, jindy smutné a zasněné, udivené, nedůvěřivé, plačící a neklidné.
Ne, teď se mu smála do očí podivná neznámá bytost, která ho bodala jedovatými sarkasmy a
rovnou mu oznámila, že k němu nikdy necítila nic kromě nejhlubšího odporu. Tato nová žena
prohlašovala, že je jí zcela lhostejné, ožení-li se s kýmkoli a kdykoli, ale přesto přijela, aby
mu ten sňatek zlomyslně překazila ze zlosti, protože si to usmyslela, a musí se to tedy stát,
"třebas jen proto, abych se ti dosyta vysmála, protože teď se chci konečně smát i já".
Tak se alespoň vyjádřila. Možná ani neřekla všechno, co si myslela. Ale zatímco nová
Nastasja Filippovna s chechtotem pronášela své názory, Afanasij Ivanovič již v duchu
všechno zvažoval a snažil se uspořádat si své poněkud rozhárané myšlenky.
Uvažoval velmi dlouho, a než dospěl k hotovému závěru, uplynuly dva týdny; ale po dvou
týdnech byl pevně rozhodnutý. Šlo o to, že tou dobou bylo Afanasij i Ivanovičovi skoro
padesát a byl již navýsost solidní a usedlý muž. Své společenské postavení měl dávno
skálopevně zajištěno. Nejvíce ze všeho miloval a vážil si sebe sama, svého klidu a pohodlí,
jak se sluší na tak spořádaného muže. Ani nejmenší zakolísání, ani nejmenší náraz nesměl
otřást tím, co po celý život vytvářel a co nabylo tak dokonalé formy.
Ovšem životní zkušenost a hluboká prozíravost mu velmi brzy a spolehlivě napověděly, že
teď má co činit se stvořením zcela mimořádným, že tato osůbka nejen vyhrožuje, nýbrž bude i
jednat, a hlavně se před ničím nezastaví, protože si na světě ničeho neváží a nelze ji tedy na
nic nalákat. Šlo tu zřejmě o jakýsi duševní i citový zmatek, snad trochu romantický hněv
bůhví proč a na koho, o jakési neuhasitelné opovržení, naprosto vybočující z míry, zkrátka o
cosi svrchovaně směšného a v řádné společnosti nepřípustného. Postihne-li něco takového
spořádaného muže, znamená to pro něho hotové boží dopuštění. Při Tockého jmění a stycích
se ovšem dalo učinit nějaké malé, úplně nevinné opatření, které by ho této svízele zbavilo.
Naproti tomu však bylo zřejmé, že mu Nastasja Filippovna nijak nemůže uškodit například ve
smyslu právním; ba ani nemohla vyvolat nějaký větší skandál, neboť bylo velmi snadné hned
ji odkázat do příslušných mezí.
Ovšem jen tehdy, kdyby se odhodlala jednat tak, jak v takových případech jednají ostatní, a
příliš výstředně nevybočovala z jistých mezí. Zde Tockému velmi posloužil jeho správný
postřeh.
Neomylně odhadl, že i Nastasja Filippovna velice dobře ví, jak málo mu může uškodit ve
smyslu právním, a že má v hlavě a... ve svých jiskřících očích něco docela jiného. Protože si
ničeho nevážila, nejméně pak sebe (bylo třeba velmi mnoho důvtipu a bystrozraku, aby se v té
chvíli dovtípil, že si sama sebe dávno přestala vážit, a aby on, skeptik a světácký cynik, uvěřil
v pravdivost toho faktu), byla Nastasja Filippovna schopna neodvolatelně a nesmyslně zničit
sama sebe, podstoupit třeba Sibiř, káznici, jen proto, aby se mohla vysmát člověku, ke
kterému cítila takový nelidský odpor. Afanasij Ivanovič se nikdy netajil tím, že je poněkud
zbabělý, nebo lépe řečeno svrchovaně konzervativní. Kdyby například věděl, že ho zabijí u
oltáře, nebo vůbec že dojde k něčemu podobně neslušnému, směšnému a nepřístojnému v
dobré společnosti, jistě by se zalekl, ne zrovna proto, že ho snad zabijí nebo do krve zraní,
nebo mu veřejně plivnou do tváře a podobně, nýbrž proto, že se mu to stane v takové
nepřirozené a nepřístojné formě. A to právě mu slibovala Nastasja Filippovna, přestože o tom
zatím pomlčela; věděl, že ho zná skrz naskrz a tedy ví, kde je nejspíš zranitelný. A protože se
o svatbě prozatím opravdu jen uvažovalo, Afanasij Ivanovič ustoupil a podrobil se Nastasje
Filippovně.
K jeho rozhodnutí přispěla i další okolnost; Nastasja Filippovna se neuvěřitelně změnila i po
vnější stránce. Dříve to bývala jen hezoučká dívka, ale dnes... Tockij si dlouho nemohl
odpustit, kam dal celé ty čtyři roky oči. Ovšem, velký význam mělo i to, že oboustranně došlo
k nenadálému vnitřnímu zvratu. Ostatně vzpomínal si, že i dříve byly chvíle, kdy mu napadaly
podivné myšlenky při pohledu třebas do těch očí: Jako by v nich viděl jakousi záhadnou,
temnou hloubku, jako by v nich tušil nějakou hádanku. V posledních dvou letech často žasl
nad změnou barvy pleti Nastasji Filippovny, byla stále bledší, a kupodivu, jako by tím ještě
zkrásněla. Tockij, který jako všichni gentlemani s bohatými zkušenostmi zpočátku s
pohrdáním zaznamenal, jak lacino získal onu neprobuzenou dušičku, začal o tom v poslední
době poněkud pochybovat. Už minulého jara se aspoň rozhodl, že v nejbližší době Nastasju
Filippovnu dobře a s bohatou výbavou provdá za nějakého rozšafného, spořádaného vašnostu,
sloužícího v jiné gubernii. (Ach, jak zle a škodolibě se tomu teď Nastasja Filippovna
vysmívala!) Dnes však, znovu okouzlen, dokonce uvažoval, že by ji znovu mohl využít.
Rozhodl se ubytovat ji v Petrohradě a zahrnout přepychem a pohodlím. Když nic jiného, mohl
sejí v jistých kruzích alespoň blýsknout a dokonce pochlubit. Afanasij Ivanovič si na takovou
slávu velmi potrpěl.
Uplynulo pět let petrohradského života a za takovou dobu se přirozeně mnohé vyhranilo.
Situace Afanasije Ivanoviče nebyla zrovna utěšená, zejména proto, že když jednou podlehl
zbabělosti, vůbec již nemohl dojít klidu. Bál se a sám ani nevěděl proč, prostě se bál Nastasji
Filippovny. V prvních dvou letech ho pokoušela myšlenka, že by si ho Nastasja Filippovna
sama ráda vzala, ale že mlčí z převeliké pýchy a zatvrzele čeká na jeho nabídku. Byl by to
zvláštní požadavek; Afanasij Ivanovič se bolestně šklebil a upadal do těžkých dum. K
velikému a (takové je lidské srdce!) poněkud nepříjemnému překvapení náhle při jakési
příležitosti zjistil, že i kdyby takovou nabídku učinil, byla by zamítnuta. Dlouho to nemohl
pochopit. Připouštěl si pouze jediné vysvětlení, že hrdost "uražené a výstřední ženy"
dostoupila už takové nepříčetnosti, že je jí příjemnější dát jednou najevo své pohrdání a
odmítnout ho, než se navždy zabezpečit a domoci se nedosažitelného společenského lesku.
Nejhorší bylo, že Nastasja Filippovna nad ním měla stále větší převahu. Hmotné výhody na ni
také neplatily, ani sebelákavější, a i když přijala nabídnutý přepych, přesto žila velmi skromně
a téměř nic si za ta léta nenašetřila. Afanasij Ivanovič zkusil i důvtipný prostředek, aby rozbil
své okovy: Nenápadně a dovedněji s obratnými pomocníky začal pokoušet všelijakými
nej ideálnějšími svody, leč vtělené ideály - knížata, husaři, atašé z vyslanectví, básníci,
romanopisci, ba ani socialisti - na Nastasju Filippovnu nezapůsobily, jako by měla srdce z
kamene a její city jednou provždy vyprahly a odumřely. Žila velmi osaměle, četla, dokonce i
studovala a milovala hudbu. Známostí měla málo, stýkala se pouze s nějakými chudými
směšnými ženami úředníků, dvěma herečkami a jakýmisi stařenkami. Velice si oblíbila
početnou rodinu jednoho váženého učitele, kde ji také měli upřímně rádi a těšili se z jejích
návštěv. Dosti často se u ní po večerech scházívalo asi pět či šest známých, ne víc. Tockij ji
navštěvoval velmi často a přesně. V poslední době se s ní ne bez jisté námahy seznámil i
generál Jepančin. Současně se s ní snadno a bez obtíží seznámil mladý úředník jménem
Ferdyščenko, nevychovaný a oplzlý šprýmař, jenž se rád povyrazil a hodně pil. Stýkala se též
s podivným mladíkem jménem Pticyn, skromným, řádným a uhlazeným, jenž pocházel z
nuzných poměrů a živil se lichvou. Nakonec se seznámila i s Gavrilou Ardalionovičem...
Výsledek všeho byl, že se o Nastasje Filippovně rozšířila neobvyklá pověst. Všichni věděli,
že je nesmírně krásná, ale to bylo vše, nikdo se nemohl ničím pochlubit, nikdo nemohl nic
vyprávět. Taková pověst, její vzdělání, vybrané způsoby, inteligence, to vše povzbudilo
Afanasije Ivanoviče k realizaci určitého plánu. A to byl právě moment, kdy se do této historie
tak účinně a neobyčejně vložil sám generál Jepančin.
Když se na něho Tockij tak mile obrátil o přátelskou radu ohledně jedné z jeho dcer, zároveň
se ke všemu velice ušlechtile a otevřeně doznal. Podotkl, že je rozhodnut použít všech
prostředků, aby znovu nabyl svobody, a že by se nespokojil ani s tím, kdyby Nastasja
Filippovna dokonce sama prohlásila, že ho nadále nebude zneklidňovat, že mu nestačí slovo,
že vyžaduje plnou záruku. Pohovořili si a rozhodli se postupovat společně.
Zprvu hodlali použít nejmírnějších opatření a dotknout se tak říkajíc ušlechtilých strun
lidského srdce. Navštívili společně Nastasju Filippovnu a Tockij docela otevřeně začal tím, že
jí vyložil své hrozné a nesnesitelné postavení. Všechnu vinu vzal na sebe, řekl otevřeně, že
nemůže litovat svého prvotního hříchu, protože je zatvrzelý rozkošník a nedovede se ovládat,
ale teď se hodlá oženit a osud tohoto neobyčejně vhodného aristokratického sňatku spočívá
zcela v jejích rukou, zkrátka že všechno záleží na jejím ušlechtilém srdci. Potom se ujal slova
generál Jepančin jako otec. Mluvil rozumně, nesnažil se působit na její city, podotkl jen, že jí
přiznává plné právo rozhodnout o osudu Afanasije Ivanoviče, a obratně zdůraznil svou vlastní
pokoru, když jí dal na srozuměnou, že osud jeho dcery a snad i druhých dvou dcer je teď
zcela v jejích rukou. Na otázku Nastasji Filippovny, co vlastně od ní chtějí, přiznal se Tockij
se stejnou naprosto otevřenou upřímností, že se dodnes neprohrál z úleku, který pocítil před
pěti lety, a nenabude klidu, dokud se Nastasja Filippovna sama neprovdá. Hned však dodal, že
taková prosba by z jeho strany byla nevhodná, kdyby pro ni neměl jisté podklady.
Dobře si všiml a pevně se přesvědčil, že mladý muž z velmi vážené a dobré rodiny, Gavrila
Ardalionovič Ivolgin, jehož přece i ona dobře zná a přijímá jeho návštěvy, ji už dávno vášnivě
miluje a dojista by dal půl života za pouhou naději, že si získá její náklonnost. Gavrila
Ardalionovič se mu k tomu sám již dávno přátelsky, z čistého mladého srdce přiznal, a dávno
o tom ví i generál Jepančin, příznivec mladého muže. Ostatně, dodal Tockij, i Nastasja
Filippovna bezpochyby dávno ví o mladíkově lásce a zdá se, že na ni hledí shovívavě. Jemu,
Tockému, je ovšem nadmíru zatěžko s ní o tom hovořit. Ale kdyby se odhodlala uznat, že on,
Tockij, kromě svého sobeckého zájmu a přání uspořádat svůj vlastní osud má alespoň
částečně na mysli i její dobro, pochopila by, že ho již dávno zneklidňuje a tíží její osamělost.
Pozoruje, že žije v jakýchsi temných chmurách a naprosté nevíře v nový život, který by se tak
krásně mohl vzkřísit v lásce a rodinném štěstí a nabýt tak nový cíl; vidí, že marní své
schopnosti, snad nevšední, a že si dobrovolně libuje ve smutku, že zkrátka zabředla do jakési
romantiky, nedůstojné jejího zdravého rozumu a ušlechtilého srdce. Znovu opakoval, že pro
něho je mnohem obtížnější o tom hovořit než pro kohokoliv jiného, a nakonec vyslovil naději,
že ho Nastasja Filippovna pohrdavě neodmítne, vyjádří-li své upřímné přání zabezpečit její
budoucnost tím, že jí nabídne částku sedmdesát pět tisíc rublů. Na vysvětlenou dodal, že jí tu
částku stejně odkazuje v závěti, zkrátka že vůbec nejde o nějaké odškodnění... a konečně, proč
by se mu neměla přiznat a prominout lidská touha alespoň trochu ulehčit svému svědomí atd.
atd., jak se v podobných případech říkává. Tockij řečnil dlouho a výmluvně a jakoby
bezděčně mu uklouzla poznámka, že se o těch pětasedmdesáti tisících zmínil teď poprvé a že
o nich nevěděl ani generál Jepančin, který tu sedí, zkrátka že o nich neví nikdo.
Odpověď Nastasji Filippovny oba přátele náramně překvapila. Nejen že v ní nebylo ani stopy
po dřívějším chechtotu, na který si Tockij nemohl bez zamrazení ani vzpomenout. Naopak,
jako by Nastasja Filippovna měla radost, že si konečně může s někým upřímně od srdce
popovídat. Přiznala se, že už dávno toužila se s ním přátelsky poradit, ale bránila jí v tom její
hrdost, a teď, když je led prolomen, nemůže si nic lepšího přát. Zpočátku s posmutnělým
úsměvem, potom však s veselým, dovádivým smíchem řekla, že někdejší bouře se nikdy
nevrátí, že již dávno má na věci poněkud jiný názor, a třebaže se v nitru nezměnila, přece jen
se musela s mnohým smířit, na čem se už nedá nic změnit. Co se stalo, stalo se, co bylo,
minulo, proto ji až překvapuje, že je Afanasij Ivanovič stále ještě tak vylekaný. Potom se
obrátila ke generálovi a s výrazem nejvyšší úcty prohlásila, že dávno zná z doslechu jeho
dcery a že si jich upřímně a hluboce váží. Již pouhá myšlenka, že by jim mohla něčím
prospět, ji naplňuje štěstím a hrdostí. Je pravda, že vede teď nudný a neradostný život a
Afanasij Ivanovič uhodl její touhu. Chtěla by pookřát, ne-li v lásce, tedy alespoň v rodinném
kruhu, a ráda by žila pro nový životní cíl; dosud však o Gavrilovi Ardalionoviči nemůže říci
nic určitého. Snad ji opravdu miluje, i ona cítí, že by si ho mohla zamilovat, kdyby mohla
uvěřit ve stálost jeho náklonnosti; ale i když je upřímný, přece je velmi mlád; je to těžké
rozhodování. Ostatně nejvíc sejí na něm líbí to, že pracuje, snaží se a sám se stará o celou
rodinu. Slyšela o něm, že je velmi energický, hrdý a průbojný jde za svou kariérou.
Slyšela rovněž, že Nina Alexandrovna Ivolginová, matka Gavrily Ardalionoviče, je žena
znamenitá a nanejvýš úctyhodná a že jeho sestra Varvara Ardalionovna je velmi zajímavá,
energická dívka, slýchala prý o ní často od Pticyna. Vypráví se, že statečně nesou zlý osud.
Opravdu ráda by se s nimi seznámila, ale kdoví, přijmou-li ji do rodiny? V zásadě nemá
námitek proti tomuto sňatku, ale musí si vše ještě promyslet a přála by si, aby na ni
nenaléhali. A co se týče těch pětasedmdesáti tisíc, Tockij se zbytečně ostýchal o nich hovořit.
Zná cenu peněz a ovšem že je přijme. Děkuje Afanasiji Ivanoviči za jeho útlocit, za to, že se o
nich nezmínil ani generálovi, natož Gavrilovi Ardalionoviči, ale proč ani on by o tom neměl
předem vědět? Vstoupí-li do jejich rodiny, nemusí se za tyto peníze stydět. Rozhodně nemíní
nikoho prosit za odpuštění, to ať si všichni uvědomí. Neprovdá se za Gavrilu Ardalionoviče,
dokud nebude mít jistotu, že ani on, ani jeho rodina o ní tajně nějak nepěkně nesmýšlejí. Není
si vědoma vůbec žádné viny a přála by si, aby Gavrila Ardalionovič nebyl na pochybách, jak
prožila posledních pět let v Petrohradě, v jakém poměru k Afanasiji Ivanoviči, a kolik
majetku si za tu dobu našetřila. A konečně, jestliže teď přijme onu částku, pak tedy nějako
úplatek za dívčí zneuctění, které si nezavinila, nýbrž jako náhradu za zkažený život.
Během své řeči se stále víc rozohňovala, což bylo ostatně přirozené, a poslední slova pronesla
tak podrážděně, že generál Jepančin byl velice spokojen a pokládal věc za vyřízenou; Tockij
však, již jednou vylekaný, ani teď docela neuvěřil a obával se, není-li i pod těmito květy
ukrytý had. Ale vyjednávání bylo přece jen zahájeno a bod, na kterém se zakládal plán obou
přátel, totiž případná náklonnost Nastasji Filippovny ke Gaňovi, se ponenáhlu vyjasňoval a
potvrzoval, takže i Tockij začínal chvílemi věřit v možnost úspěchu. Nastasja Filippovna si
mezitím promluvila s Gaňou, slov přitom padlo velmi málo, snad by byla urážela její
jemnocit. Snášela sice jeho náklonnost bez námitek, ale důrazně prohlásila, že se necítí být
ničím vázána a že si až do svatby, jestliže k ní dojde, vyhrazuje právo říci "ne" třebas až na
poslední chvíli a stejné právo ponechává Gaňovi. Zanedlouho pak náhoda Gaňovi donesla
zaručenou zprávu, že nechuť jeho rodiny k tomuto sňatku a osobně k jeho nevěstě, jež se
projevuje domácími výstupy, je Nastasje Filippovně dopodrobna známa; ona sama se o tom
zatím nezmínila, ačkoliv na to čekal den ze dne.
Ostatně dalo by se vyprávět ještě mnohem víc o tom, co se všechno dělo kolem těchto námluv
a vyjednávání; ale i tak jsme hodně předběhli a hlavně pak některé okolnosti se zatím jevily
jen jako naprosto neurčité pověsti. Tockij prý se kupříkladu odkudsi dozvěděl, že Nastasja
Filippovna navázala jakési záhadné styky s děvčaty Jepančinovými, což bylo naprosto
nevěrohodné. Zato druhé zprávě bezděčně věřil a děsil se jí jako zlé můry. Z jistého pramene
se mu doneslo, že prý Nastasja Filippovna zaručeně ví, že šiji Gaňa bere jenom pro peníze, že
má duši zlou a ziskuchtivou a závistivou a nesmírně, až obludně ješitnou. A že i když dříve
opravdu toužil po její náklonnosti, pak po rozhodnutí obou přátel využitkovat onen obapolně
vznikající cit ve svůj prospěch a koupit si Gaňu tím, že mu prodají Nastasju Filippovnu jako
zákonitou ženu, ji začal nenávidět jako zlý přízrak. V jeho duši se nějak podivně sloučily
láska s nenávistí, a i když nakonec po trýznivých úvahách přistoupil na to, že si vezme
"špatnou ženu", přísahal si v duchu, že se jí za to krůtě pomstí a oplatí jí to i s úroky, jak prý
se sám vyjádřil. Nastasja Filippovna prý to všechno věděla a tajně cosi kula. Tockij se tak
vylekal, že ani Jepančinovi neprozradil své obavy. Měl však jako každý slaboch chvíle, kdy se
mu nečekaně vracela odvaha a klid, a nesmírně ho například povzbudil příslib daný Nastasjou
Filippovnou oběma přátelům, že na večírku o svých narozeninách řekne rozhodné slovo.
Bohužel onen nejpodivnější klep, týkající se přímo Ivana Fjodoroviče, vypadal však stále
věrohodněji.
Na první pohled se všechno zdálo zhola nesmyslné. Kdo by také uvěřil, že Ivan Fjodorovič při
svém důstojném věku, při svém skvělém rozumu a životních zkušenostech sám podlehne
kouzlu Nastasji Filippovny a přitom natolik, že se jeho rozmar málem podobal vášni! Več
vlastně za těchto okolností doufal, lze těžko říci; snad dokonce spoléhal na Gaňovu pomoc.
Tockij alespoň cosi takového tušil a měl podezření, že mezi Gaňou a generálem existuje
jakási tichá dohoda, založená na vzájemném porozumění.
Víme ostatně, že člověk propadlý vášni - zvláště jde-li o člověka již nemladého - je jako slepý
a dovede doufat i tehdy, jsou-li naděje naprosto neopodstatněné, a nadto ještě ztrácí zdravý
rozum a počíná si jako hloupé děcko, i když byl předtím výlupek chytrosti. Proslechlo se, že
generál koupil Nastasje Filippovně k narozeninám dárek, vzácné perly nesmírné ceny, a že do
nich ukládal velké naděje, třebaže věděl, že Nastasja Filippovna je žena nezištná. V předvečer
jejích narozenin byl jako v horečce, ačkoliv se obratně přetvařoval. O perlách se však
doslechla i generálová Jepančinová. Již dávno si bolestně uvědomovala lehkomyslnost svého
muže, ba dokonce jí i poněkud přivykla, ale takovou příležitost si přece nemohla dát ujít.
Zpráva o šperku ji mimořádně zaujala. Generál to zavčas vycítil; již minulého večera padla
všelijaká slůvka; předvídal, že dojde k větší výměně názorů, a měl z toho strach. Právě proto
se mu toho dne, kdy začalo naše vyprávění, tolik nechtělo k rodinné snídani. Ještě než se
objevil kníže, měl v úmyslu vymluvit se na nutnou práci a tak se vyhnout rozhovoru. Vyhnout
se rozhovoru, to u generála nejčastěji znamenalo docela jednoduše utéci. Toužil si uchránit
alespoň tento den a hlavně dnešní večer bez nepříjemností. A náhle se jako na zavolanou
objevil kníže. Jako by ho Bůh seslal!
pomyslel si generál, když vcházel do jídelny.
V
Generálová si tuze zakládala na svém původu. Jak jí tehdy asi bylo, když musela docela
znenadání vyslechnout, že kníže Myškin, poslední člen jejího rodu, o němž už cosi zaslechla,
je docela ubohoučký idiot a bezmála žebrák přijímající milodary. Generál se snažil podat věc
co nejpůsobivěji, aby rázem vzbudil její zájem a odvrátil od sebe pozornost.
Při zvláštních příležitostech generálová zpravidla neobyčejně poulila oči, zakláněla se trochu
dozadu a mlčky zírala doprázdna.
Byla to ztepilá, poněkud hubená žena stejného věku jako její manžel. Vlasy měla tmavé,
značně prošedivělé, ale ještě husté, nos maličko zahnutý, obličej poněkud suchý, se žlutými
vpadlými tvářemi a tenkými rty. Čelo měla vysoké, ale úzké a šedé, dosti veliké oči mívaly
občas velmi zarážející výraz. Kdysi podlehla víře, že její pohled je neobyčejně působivý, a
toto přesvědčení v ní utkvělo natrvalo.
"Přijmout? Říkáte přijmout ho teď hned?" generálová vykulila oči na generála, který se kolem
ní horlivě vrtěl.
"V tom případě si nemusíme počínat obřadně, záleží jen na tom, chceš-li ho vidět, má milá,"
pospíšil si generál s vysvětlením.
"Je jako malé děcko, a dokonce takový nějaký chudáček, mívá jakési chorobné záchvaty.
Přijel právě ze Švýcar a přišel sem rovnou z vlaku, je nějak divně oblečený, po němečku, a
ještě ke všemu dočista bez groše, div nepláče. Dal jsem mu pětadvacet rublů a chci mu u nás
v kanceláři opatřit nějaké písařské místečko. A vás, mesdames, prosím, abyste ho pěkně
pohostily, protože má, tuším, i hlad..."
"Žasnu nad vašimi slovy," pokračovala nechápavě generálová, "hlad a záchvaty! Jaké
záchvaty?"
"Ó, ty mívá zřídka, a přitom je to úplné dítě, přestože má vzdělání. Chtěl jsem vás, mesdames,
poprosit," obrátil se k dcerám, "abyste ho vyzkoušely, přece jen bych rád věděl, k čemu má
vlohy."
"Vy-zkou-še-ly?" protáhla generálová a v nejhlubším údivu poulila oči střídavě na manžela a
na dcery.
"Ach má milá, neber si to tak... ostatně jak si přeješ; chtěl jsem se hojen trochu ujmout a
uvést ho k nám do rodiny, byl by to vlastně dobrý skutek."
"Uvést ho k nám? Ze Švýcar?"
"Co na tom, že ze Švýcar; ostatně, opakuji, dělej jak chceš. Já jen proto, že je to jednak tvůj
jmenovec a snad dokonce příbuzný, a jednak nemá, kde by hlavu složil. Dokonce mi napadlo,
že by tě snad i zajímal, je to přece jen člen našeho rodu."
"Samozřejmě, mamá, když s ním můžeme bez okolků mluvit a kromě toho má po cestě hlad,
proč bychom ho nenakrmily, zvlášť když nemá kam jít?" řekla nejstarší dcera Alexandra.
"A k tomu je to ještě dítě, dalo by se s ním hrát na slepou bábu."
"Na slepou bábu? Jak to?"
"Ach mamá, přestaňte s tou komedií, prosím vás," mrzutě přerušila matku Aglaja.
Prostřední dcera, smíšek Adelaida, se již neovládla a rozesmála se.
"Pozvěte ho dál, papá, mamá svoluje," rozhodla Aglaja. Generál zazvonil a poručil uvést
knížete.
"Ale pod podmínkou, že se mu u stolu uváže ubrousek kolem krku,"
rozhodla generálová, "a musí přijít Fjodor, nebo snad ať Mavra...
někdo z nich si za něho stoupne a dohlédne na něho při jídle. Je při těch záchvatech aspoň
klidný? Nedělá nějaké posunky?"
"Naopak, má velmi dobré vychování a pěkné způsoby. Občas je trošku naivní... Hle, tu ho
máte! Tady prosím doporučuji vaší přízni posledního knížete z rodu Myškinů, vašeho
jmenovce, snad i příbuzného, ujměte se ho laskavě. Za okamžik se podává snídaně, kníže,
prokažte nám čest... Ale mne laskavě omluvte, opozdil jsem se, spěchám..."
"Víme, kam spěcháte," významně prohlásila generálová.
"Spěchám, miláčku, velmi spěchám, opozdil jsem se! Mesdames, dejte mu své památníky, ať
vám do nich něco napíše, má nádherný rukopis, jedinečný! Vzácné nadání! Napsal mi
starodávným písmem: 'Opat Pafnutij se vlastní rukou podepsal.' Tak, na shledanou!"
"Pafnutij? Opat? Ale počkejte přece, kam pospícháte, jaký Pafnutij?" s rostoucí nevolí a téměř
zděšeně volala generálová za prchajícím manželem.
"Ano, miláčku, za starých dob žil opat toho jména... a já běžím k hraběti, už na mě dlouho
čeká, přece mi sám vzkázal... Na shledanou, kníže!"
Generál se kvapně vzdálil.
"Však vím, kdo je ten hrabě!" ostře pronesla generálová a podrážděně obrátila zrak na
knížete. "O čempakjsme mluvili!"
začala zvysoka a nevrle, "oč tedy jde! Ach ano: Jaký to byl opat?"
"Mamá," začala Alexandra a Aglaja dokonce dupla nožkou.
"Nechte mě, Alexandro Ivanovno," odsekla generálová, "chci to taky vědět. Kníže, sedněte si
tuhle na to křeslo, proti mně, ne, sem ke slunci, blíž ke světlu, ať na vás vidím. Povězte mi, o
jakého opata jde?"
"O opata Pafnutije," odpověděl kníže pozorně a vážně.
"Pafnutije? To je zajímavé, a co dál?"
Generálová se vyptávala netrpělivě, chvatně, ostře, přitom nespouštěla z knížete oči a po
každém jeho slově pokyvovala hlavou.
"Opat Pafnutij žil ve čtrnáctém století," začal kníže, "byl představeným poustevny na Volze, v
dnešní Kostromské gubernii.
Proslul svátým životem, jezdíval do Ordy a pomáhal zařizovat tehdejší vládní věci. Podepsal
jistou listinu a já viděl kopii tohoto podpisu. Písmo se mi zalíbilo a nacvičil jsem šije. Když
před chvílí generál chtěl poznat můj rukopis, aby mi vybral zaměstnání, napsal jsem mu
několik vět různým písmem a mezi jiným jsem použil i rukopisu opata Pafnutije ve větě: Opat
Pafnutij se vlastnoručně podepsal. Generálovi se to velmi líbilo, a proto se o tom teď zmínil."
"Aglajo," řekla generálová, "pamatuj si Pafnutij, nebo si to raději poznamenej, já všechno
zapomenu. Ostatně myslela jsem, že to bude zajímavější. Kdepak je ten podpis?"
"Zůstal, tuším, v generálově pracovně na stole."
"JJned pro něj pošlete, ať ho sem přinesou."
"Napíši vám to raději znovu, přejete-li si."
"Ovšem, mamá," řekla Alexandra, "a teď se raději dáme do jídla, máme už hlad."
"Dobrá," souhlasila generálová. "Pojďte, kníže, máte veliký hlad?"
"Ano, právě jsem pocítil hlad a velmi vám děkuji."
"Je to pěkné, že jste tak zdvořilý, a vůbec vidím, že nejste takový... podivín, jak mi vás
vylíčili. Pojďme. Sedněte si tadyhle, proti mně," usazovala horlivě knížete. "Viďte, že on snad
vůbec není takový... nemocný? Snad ani ubrousek nepotřebuje.
Kníže, vázali vám při jídle ubrousek?"
"Dříve, když mi bylo asi sedm let, myslím že vázali, ale teď si při jídle obvykle dávám
ubrousek na kolena."
"Tak se to patří. A co záchvaty?"
"Záchvaty?" řekl kníže trochu udiveně, "záchvaty mívám teď zřídka. Ostatně nevím, zdejší
podnebí mi prý nebude svědčit."
"Docela pěkně mluví," podotkla generálová k dcerám a dál po každém slově knížete
pokyvovala hlavou. "Ani jsem to nečekala.
Byly to tedy obyčejně vymyšlené hlouposti. Jezte, kníže, a vyprávějte, kde jste se narodil a
kde jste byl vychován? Chci vědět všechno, nesmírně mě zajímáte."
Kníže poděkoval, pustil se s velkou chutí do jídla a znovu začal vyprávět vše, co už toho jitra
několikrát vykládal. Nálada generálové se očividně zlepšila. Dívky také dosti pozorně
naslouchaly. Začali pátrat po příbuzenství a vyšlo najevo, že kníže zná svůj rodokmen velmi
dobře. Ale ať ho probírali jak chtěli, nenašli mezi knížetem a generálovou žádné příbuzenství.
Jen mezi prarodiči se dala ještě vystopovat vzdálená spojitost.
Generálová našla v této suchopárné látce velké zalíbení, neboť mívala zřídkakdy příležitost
pohovořit si o svém rodokmenu, přestože o to velmi stála. Vstala proto od stolu v povznesené
náladě.
"Pojďme všichni do klubovny," řekla, "kávu nám podají tam. Máme takovou společenskou
místnost," vysvětlovala knížeti, když ho odváděla, "je to vlastně můj salonek, sedáme tam,
když jsme samy, a každá se něčím zabýváme. Tady Alexandra, má nejstarší, hraje na klavír,
čte nebo šije, Adelaida maluje krajinky a portréty, ale nic nedodělá a Aglaja sedí s rukama v
klíně. Mně také všechno padá z rukou, nic se mi nedaří. Tak, jsme tady, sedněte si ke krbu,
kníže, a povídejte nám něco. Chci vědět, jak umíte vyprávět. Ráda bych měla docela jasno, až
se sejdu se starou kněžnou Bělokonskou, budují o vás vypravovat. Chci, aby se o vás všichni
zajímali. Tak spusťte."
"Mamá, to přece nejde, takhle zničeho nic vyprávět," poznamenala Adelaida, která si právě
upravila malířský stojan, chopila se štětců a palety a začala kopírovat podle rytiny dávno
rozpracovanou krajinku. Alexandra s Aglajou usedly na malou pohovku a s rukama v klíně
poslouchaly rozhovor. Kníže si všiml, že se stal středem zvláštní pozornosti.
"Nic bych nevyprávěla, kdyby mě někdo takhle nutil," podotkla Aglaja.
"Proč? Co je na tom? Proč by neměl vyprávět? Má přece jazyk. Chci vědět, jak umí mluvit. O
čemkoli. Třeba vypravujte, jak se vám líbilo ve Švýcarech, jaký byl váš první dojem. Uvidíte,
že hned začne a velmi hezky..."
"První dojem byl velmi silný...," začal kníže.
"Tak vidíte," přerušila ho netrpělivě generálová a obrátila se k dcerám, "už začal..."
"Nechte ho tedy alespoň mluvit, mamá." pokárala matku Alexandra.
"Náš kníže je spíš podvodník než idiot," zašeptala Aglaje.
"Máš pravdu, už jsem si toho taky všimla," odpověděla jí Aglaja.
"A není to od něho hezké, že se takhle přetvařuje. Co tím sleduje?"
"První dojem byl velmi silný," opakoval kníže. "Když mě odváželi z Ruska přes různá
německá města, vzpomínám si, že jsem se jen mlčky díval, na nic jsem se nevyptával. Předtím
jsem prodělal řadu těžkých mučivých záchvatů a vždycky, když se má nemoc stupňovala a
záchvaty následovaly jeden za druhým, upadal jsem do těžké otupělosti, nadobro ztrácel
paměť, a třebaže mysl zůstávala v činnosti, její logický běh jako by byl porušen. Nedovedl
jsem souvisle spojit víc než dvě tři myšlenky. Tak nějak to bylo. Když však záchvaty
polevily, byl jsem zase silný a zdravý, tak jako teď. Vzpomínám si, že mi bylo nevýslovně
smutno, dokonce se mi chtělo plakat. Stále jsem se něčemu divil, všechno mě zneklidňovalo;
strašně na mne působilo, že všechno bylo cizí.
Cizota mě skličovala. A vzpomínám si, že jsem z těchto mrákot nadobro procitl jednoho
večera v Basileji, při vjezdu do Švýcar, kdy mě probudilo hýkání osla na náměstí. Osel mě
hrozně překvapil a nějak se mi náramně zalíbil a přitom jako by se mi najednou v hlavě
docela vyjasnilo."
"Osel? To je zvláštní," poznamenala generálová. "Ostatně nic zvláštního na tom není, některá
z nás se do osla ještě zamiluje,"
pokračovala s hněvivým pohledem na usmívající se dívky. "To známe z mytologie.
Pokračujte, kníže."
"Od té doby mám osly strašně rád. Cítím k nim velkou náklonnost.
Začal jsem se na ně vyptávat, poněvadž jsem je nikdy předtím neviděl, a dozvěděl jsem se, že
jsou to zvířata nesmírně užitečná, pracovitá, silná, trpělivá, laciná a odolná. Díky tomu oslovi
se mi najednou celé Švýcarsko zalíbilo, dřívější smutek se mi dočista vykouřil z hlavy."
"To všechno je velice zvláštní, ale nechrne již toho osla, mluvme o něčem jiném. Proč se
pořád směješ, Aglajo? A ty také, Adelaido?
Kníže moc pěkně vyprávěl o oslu. Viděl ho na vlastní oči, a co tys viděla? Bylas někdy v
cizině?"
"Osla jsem viděla, mamá," řekla Adelaida.
"A já ho i slyšela," připojila se Aglaja. Všechny tři se opět zasmály. Kníže se smál s nimi.
"Je to od vás velmi nehezké," prohodila generálová, "omluvte je, kníže, nejsou v jádru zlé.
Věčně je musím hubovat, ale mám je ráda. Jsou lehkomyslné, ztřeštěné, nerozumné."
"Pročpak?" smál se kníže. "Ani já bych si na jejich místě nedal ujít takovou příležitost. Ale
přece jen se přimlouvám za osla, je to dobrý, užitečný pomocník."
"A vy jste také dobrý, kníže? Ptám se ze zvědavosti," prohodila generálová.
Opět se všichni zasmáli.
"Zas se mi připletl ten zatracený osel, vůbec jsem na něho nemyslela!" zvolala generálová.
"Prosím, věřte mi, kníže, nebyla to žádná..."
"Narážka? Ó, věřím a nepochybuji!"
Kníže se stále ještě smál.
"To je krásné, že se smějete. Vidím, že jste opravdu dobrý mladík," řekla generálová.
"Někdy i nedobrý," odpověděl kníže.
"Ale já jsem dobrá," znenadání poznamenala generálová, "víte, jsem vždycky dobrá, a to je i
má jediná chyba, protože člověk nemá být vždycky dobrý. Často se zlobívám tuhle na ně a
zvlášť na Ivana Fjodoroviče, ale chyba je, že když se zlobím, bývám nejhodnější. Zrovna před
vaším příchodem jsem se zlobila a tvářila jsem se, jako bych nic nechápala a nemohla
pochopit. Tak to se mnou bývá, jsem jako dítě. Aglaja mi napravila hlavu, děkuji ti, Aglajo.
Ale což. Tak hloupá, jak vypadám a za jakou mě dcery vydávají, přece ještě nejsem. Vím, co
chci, a nejsem bázlivá. Ostatně říkám to bez hněvu, Aglajo, pojď sem a polib mě, tak... a už
dost něžností..." dodala, když jí Aglaja vtiskla vroucí polibek na rty a na ruku. "Pokračujte,
kníže. Snad si vzpomenete na něco zajímavějšího, než byl ten osel."
"Přece jen nechápu, jak může člověk tak na povel vyprávět,"
opakovala znovu Adelaida, "já bych to nedokázala."
"Ale kníže to dokáže, protože je velmi moudrý, desetkrát, ba i dvanáctkrát moudřejší než ty.
Doufám, že si to brzy uvědomíš.
Přesvědčte je o tom, kníže, pokračujte. Teď už ale opravdu vynechme osla. Tak co jste kromě
osla viděl v cizině?"
"To o oslu bylo přece také moudré," podotkla Alexandra, "kníže vyprávěl velmi zajímavě o
svém chorobném stavu a jak po jediném vnějším popudu najednou všechno začal vnímat
radostněji. Vždycky mě zajímalo, jak lidé ztrácejí rozum a později se opět uzdravují.
Zvlášť stane-li se to náhle."
"Opravdu, viď?" zvolala generálová, "hleďme, i ty míváš občas moudré nápady. No tak, dost
už smíchu! Myslím, kníže, že jste chtěl vyprávět o švýcarské přírodě, tak prosím!"
"Přijeli jsme do Luzernu a vezli mě po jezeře. Uvědomoval jsem si, že je krásné, ale přitom
mi bylo strašně úzko," řekl kníže.
"Proč?" zeptala se Adelaida.
"Nevím. Vždycky se mne zmocňuje úzkost a neklid, když vidím takovou přírodu poprvé,
bývá mi dobře i smutno zároveň. Ostatně tehdy jsem byl ještě nemocný."
"Ach ne, přesto bych to chtěla vidět," řekla Adelaida. "Nechápu, proč my se nemůžeme
vypravit do ciziny. Dva roky už marně hledám námět k obrazu:
Dávno popsány jsou Východ i Jih... Najděte mi, kníže, námět k obrazu."
"V tom já se vůbec nevyznám. Řekl bych, že se stačí dívat a malovat."
"Ale já se neumím podívat."
"Co je to za hádanky? Nerozumím ani slovo!" přerušila je generálová, "jak to, že se neumíš
dívat? Od čeho máš oči?
Neumíš-li se dívat tady, v cizině se to nenaučíš. Raději povídejte, kníže, na co jste se tam vy
díval."
"Ano, správně," souhlasila Adelaida. "Knížeti se přece v cizině otevřely oči."
"Nevím, jen se mi tam zlepšilo zdraví; nevím, zda jsem se naučil dívat. Ostatně byl jsem tam
téměř neustále šťastný."
"Šťastný! Dovedete být šťastný?" zvolala Aglaja, "a to tvrdíte, že jste se nenaučil dívat?
Poučte nás přece!"
"To ode mne nežádejte," odpovídal kníže také se smíchem, "bezmála celá ta léta v cizině jsem
prožil ve švýcarské vesnici, jen zřídka jsem vyjížděl a nikdy daleko. Čemu bych vás mohl
naučit?
Nejddřív jsem jen nepociťoval nudu, ale brzy jsem se začal uzdravovat a později se mi stával
drahý každý den, čím dál tím víc, až jsem si to začal uvědomovat. V dobré pohodě jsem
uléhal ke spánku a ještě šťastnější jsem vstával. Ale proč to tak bylo, je dosti těžké vyprávět."
"A to už jste pak po ničem netoužil, nikam vás nic netáhlo?"
zeptala se Alexandra.
"Zpočátku, docela zpočátku ano, toužil jsem a býval jsem velmi neklidný. Neustále jsem
myslel na to, co se mnou bude, rád bych byl poznal svůj osud. Zvlášť v jistých chvílích se
mne zmocňoval neklid. Víte, takové chvíle přepadají člověka hlavně o samotě.
Měli jsme tam vodopád, uzoučký, padal z vysoké hory takovou slabou nitkou, skoro svisle,
byl bílý, šumivý, zpěněný, padal zvysoka a zdálo se, že do velké hloubky. Byl vzdálen asi pět
set metrů, ale vzbuzoval dojem, že je k němu padesát kroků. Rád jsem v noci naslouchal jeho
šumění a právě v těch chvílích se mne občas zmocňoval veliký neklid. Také někdy v poledne,
když jsem si zašel do hor a stanul sám někde na úbočí. Všude kolem se tyčily vysoké věkovité
borovice, nahoře na skále byl starý středověký hrad v rozvalinách; a naši vesničku hluboko
dole bylo sotva vidět. Slunce svítilo, nebe bylo jasně modré a ticho děsivé. A právě tehdy mě
to neustále kamsi táhlo a zdálo se mi, že kdybych šel pořád rovně, hodně dlouho a zašel až
tam za tu čáru, kde se nebe stýká se zemí, našel bych tam rozluštění všeho a spatřil nový
život, tisíckrát intenzivnější a rušnější, než je náš.
Ustavičně jsem snil o nějakém velikém městě, podobném Neapoli, plném paláců, ruchu,
bouřlivého života... Ano, o mnohém jsem sníval! Ale potom mi najednou napadlo, že velký
život lze prožít i ve vězení."
"Tuhle chvályhodnou myšlenku jsem četla už ve školní čítance, když mi bylo dvanáct," řekla
Aglaja.
"To všechno je filozofie," poznamenala Adelaida, "jste filozof a přišel jste nás poučovat."
"Máte snad pravdu," usmál se kníže, "opravdu jsem snad filozof, možná že mám vskutku
úmysl poučovat... Je to možné, opravdu, je to možné."
"A máte navlas stejnou filozofii jako Jevlampija Nikolajevna,"
podotkla ještě Aglaja. "Víte, to je vdova po úředníkovi, chodí se k nám přiživovat. Celý její
životní problém je - láce; mluví jenom o šetření, jak by se dalo žít co nejlaciněji, a představte
si, přitom má žoky peněz, je to vykutálená ženská. Přesně totéž je váš veliký život ve vězení a
snad i vaše čtyřleté štěstí ve vsi, za něž jste prodal svou Neapol, a zdá se, že i se ziskem,
přestože za pár grošů."
"Ohledně života v žaláři se nemusíme docela shodovat," řekl kníže, "slyšel jsem vyprávění
jednoho člověka, který proseděl ve vězení asi dvanáct let; byl to jeden z pacientů mého
profesora, léčil se u něho. Míval záchvaty, občas býval neklidný, plakal a jednou se dokonce
pokusil o sebevraždu. Ve vězení prožil velmi smutný život, ale ujišťuji vás, rozhodně ne
laciný, krejcárkový.
A neměl tam jiné známé než pavouka a stromek, který mu rostl pod oknem... Ale raději vám
budu vyprávět o jiném člověku, s kterým jsem se setkal loni. Byla tu jistá velmi zajímavá
okolnost, proto zajímavá, že se taková věc stává zřídka. Onen člověk byl jednou vyveden
spolu s ostatními na popraviště, kde mu přečetli rozsudek trestu smrti zastřelením za politický
přečin. Asi za dvacet minut potom mu udělili milost a stanovili jiný trest; přece však dobu
mezi oběma rozsudky, snad dvacet minut nebo přinejmenším čtvrt hodiny, prožil v jistotě, že
za několik minut najednou zemře.
Úžasně rád jsem ho poslouchal, když někdy vzpomínal na své tehdejší prožitky, a několikrát
jsem se ho sám vyptával.
Pamatoval si všechno neobyčejně jasně a říkal, že těch několik minut nikdy nezapomene. Asi
dvacet kroků od popraviště, obklopeného davem lidí a vojáky, byly zaryty do země tři sloupy,
protože mělo být popraveno několik lidí. První tři odvedli ke sloupům, přivázali je, oblékli do
dlouhých bílých hábitů a přes oči jim stáhli bílé kapuce, aby neviděli pušky; potom se proti
každému sloupu seřadil oddíl několika vojáků. Můj známý byl na řadě osmý, měl tedy jít ke
sloupům ve třetí skupině. Kněz obešel všechny s křížkem. Teď už zbývalo mému známému
jen pět minut života. Říkal, že mu těch pět minut připadalo jako celá věčnost, jako nekonečné
bohatství. Měl pocit, že v oněch několika minutách prožije ještě tolik, že nemusí hned myslet
na poslední chvíli, dokonce měl ještě všelijaké plány. Rozdělil si čas tak, že na rozloučení s
přáteli si určil dvě minuty, další dvě minuty chtěl naposled přemýšlet o sobě a potom se ještě
naposled rozhlédnout kolem sebe. Velmi dobře si pamatoval, že měl právě tyto tři věci v
úmyslu a právě tak si rozpočítal čas. Umíral v sedmadvaceti letech zdravý a silný; vzpomínal
si, že když se loučil s kamarády, dal jednomu z nich dosti podružnou otázku, a dokonce s
velkým zájmem čekal na odpověď. Potom, když se rozloučil s přáteli, nastaly ony dvě
minuty, které si určil k přemýšlení o sobě. Předem věděl, na co bude myslet, chtěl si ujasnit co
možná rychle a živě, jak je vlastně možné, že teď ještě žije a existuje a za tři minuty z něho
bude něco, kdosi nebo cosi a kdo tedy? A kde? To všechno chtěl v těch dvou minutách
vyřešit!
Nablízku byl kostel a kupole chrámu s pozlacenou střechou se blyštěla v jasném slunci.
Vzpomínal si, že strašně upřeně hleděl na tu střechu a na paprsky, které se od ní odrážely;
nemohl od nich odtrhnout zrak, měl pocit, že ty paprsky jsou jeho novým světem, že za tři
minuty s nimi splyne... Nejistota a odpor k tomu novému, co mělo nastat v příštím okamžiku,
byly děsivé, ale říkal, že ze všeho nejvíc ho v tu chvíli skličovala neodbytná myšlenka: Co
kdybych ale nemusel umřít! Co kdybych mohl žít, ta nekonečnost! A tohle všechno by bylo
moje! Každou minutu bych proměnil ve věčnost, nic bych nepropásl, každý okamžik bych na
vážkách odvažoval, ani chviličku bych nepromarnil! Říkal, že nakonec ho z té myšlenky
popadla taková zlost, že už si přál, aby ho zastřelili co nejdřív."
Kníže se najednou odmlčel. Všichni čekali, že bude mluvit dál a dojde k nějakému závěru.
"Skončil jste?" zeptala se Aglaja.
"Co? Skončil," řekl kníže, když procitl z chvilkového zamyšlení.
"Ale proč jste nám to všechno vyprávěl?"
"Tak... vzpomněl jsem si nato... v řeči..."
"Jste velmi lakonický, kníže," poznamenala Alexandra, "pravděpodobně jste chtěl doložit, že
nemáme podceňovat ani vteřinu a že pět minut může být někdy dražší než poklad. To vše je
chvályhodné, ale prosím vás, jak to dopadlo s tím vaším přítelem, který vám vyprávěl takové
hrůzostrašné věci... jemu přece změnili trest, a tedy mu darovali onen 'nekonečný živoť. A jak
on s tím bohatstvím později naložil? Odvažoval na vážkách každou chvilku?"
"Ne, sám mi řekl, už jsem se ho na to ptal, vůbec tak nežil a velmi mnoho chvil promarnil."
"Tak vidíte, z toho plyne, že v životě zřejmě nemůžeme odvažovat chvíle na vážkách.
Bůhvíproč, ale nemůžeme."
"Ano, bůhvíproč, ale nemůžeme," opakoval kníže, "i já jsem měl takový pocit... Ale přece jen
tomu nemohu uvěřit..."
"Tedy se domníváte, že budete žít rozumněji než ostatní?" zeptala se Aglaja.
"Ano, někdy si to myslím."
"Také teď tomu ještě věříte?"
"Také... teď tomu věřím." odpověděl kníže stejně tiše jako dřív a díval se na Aglaju stále s
oním tichým, téměř plachým úsměvem.
Vzápětí se však zasmál a podíval se na ni vesele.
"Jste skromný!" řekla Aglaja téměř zlostně.
"Vy jste ale úžasně statečné! Smějete se, a mě jeho příběh tak ohromil, že se mi později o tom
všem zdálo, právě o těch pěti minutách se mi zdálo..."
Znovu přelétl své posluchačky vážným, zkoumavým pohledem.
"Nezlobíte se na mne?" zeptal se najednou jakoby v rozpacích, ale přece jim hleděl zpříma do
očí.
"Proč?" zvolaly všechny tři udiveně.
"Ale proto, že vás pořád poučuji..."
Všechny se zasmály.
"Jestli jste se zlobily, tak se už nezlobte," řekl, "sám přece vím, že jsem žil méně než ostatní a
že rozumím životu méně než jiní lidé. Někdy snad mluvím i velmi podivně..."
Teď už byl nadobro popletený.
"Říkáte, že jste byl šťasten, nežil jste tedy méně, ale více.
Proč nejste upřímný a omlouváte se?" přísně a hašteřivé spustila zas Aglaja. "A nebojte se, že
nás poučujete, to ještě nic neznamená. Se svým kvietismem si můžete žít šťastně třeba sto let.
Ať vám ukážou popravu nebo malíček, odvodíte z toho i z onoho chvalitebnou myšlenku a
budete náramně spokojen. Tak se žije snadno."
"Nechápu, proč se tak rozčiluješ," vmísila se do hovoru generálová, která už dávno
pozorovala tváře svých dcer, "a také nechápu, o čem vlastně mluvíte. Jaký malíček, co je to za
nesmysl! Kníže vypráví krásně, ale trochu smutně. Proč ho okřikuješ? Ze začátku se smál, a
teď docela schlípl."
"To nevadí, mamá. Skoda že jste neviděl popravu, kníže, zeptala bych se vás na něco."
"Viděl jsem popravu," odpověděl kníže.
"Viděl?" zvolala Aglaja, "vlastně jsem to mohla tušit! To je vrchol všeho. Jestliže jste ji viděl,
jak můžete tvrdit, že jste byl po celou dobu šťastný? No vidíte, neměla jsem pravdu?"
"Copak se ve vaší vsi popravuje?" zeptala se Adelaida.
"Viděl jsem popravu v Tyoně, byl jsem tam se Schneiderem, vzal mě s sebou. Bylo to hned
po mém příjezdu."
"A hodně se vám to líbilo? Je to velmi poučné? Užitečné?"
vyzvídala Aglaja.
"Vůbec se mi to nelíbilo a trochu jsem potom stonal, ale přiznávám se, že jsem tam stál jako
přikovaný, oči jsem nemohl odtrhnout."
"Také bych nemohla odtrhnout oči," řekla Aglaja.
"Tam mají velmi neradi, chodí-li se ženy dívat, dokonce potom píšou o takových ženách v
novinách."
"Když tedy myslí, že to není nic pro ženy, chtějí tím asi říci a také obhájit, že je to věcí mužů.
Blahopřeji k takové logice. Vy máte jistě stejný názor!"
"Vyprávějte nám o té popravě," přerušila ji Adelaida.
"Teď bych velmi nerad," v rozpacích a nějak zakaboněně namítl kníže.
"Vy nám o tom nechcete povídat," zaryla si Aglaja.
"Ne, já jen proto, že jsem o té popravě povídal před chvílí."
"Komu jste o ní povídal?"
"Vašemu komorníkovi, když jsem čekal..."
"Jakému komorníkovi?" ozvalo se ze všech stran.
"Ale tomu, co sedí v předpokoji, takovému prošedivělému se zarudlou tváří. Když jsem seděl
v předpokoji, než mě přijal Ivan Fjodorovič."
"Kníže je demokrat," stroze řekla Aglaja, "ale když jste o tom vyprávěl Alexeji, nesmíte
odříci ani nám."
"Rozhodně to chci slyšet," opakovala Adelaida.
"Když jste mě před chvílí požádala o námět k obrazu," obrátil se k ní kníže s novým zaujetím
(zřejmě se velmi snadno a lehkověrně nechával strhnout nadšením), "opravdu jsem vám chtěl
něco poradit. Měla byste namalovat tvář odsouzence minutu předtím, než dopadne ostří
gilotiny, když ještě stojí na popravišti a než položí hlavu na desku."
"Jakou tvář? Pouze tvář?" zeptala se Adelaida, "to je podivný námět, co by to byl za obraz?"
"Ale proč ne?" ohnivě trval na svém kníže, "nedávno jsem viděl takový obraz v Basileji. Rád
bych vám o něm vyprávěl... Jednou vám to vylíčím... bylo to otřesné."
"Později nám o tom basilejském obraze určitě povíte," řekla Adelaida, "ale teď mi vyložte, jak
by měl vypadat obraz té popravy. Můžete to popsat tak, jak si to představujete? Jak nakreslit
tu tvář? Pouhou tvář? Jaká je to tvář?"
"Bylo to přesně minutu před smrtí," začal zas ochotně kníže, unesen vzpomínkou a zřejmě
zapomínaje na všechno ostatní, "právě v tom okamžiku, kdy zločinec vystoupil po schůdcích
a vkročil na popraviště. Vtom pohlédl směrem ke mně, a já jsem spatřil jeho obličej a všechno
jsem pochopil... Ostatně, o tom se snad nedá vyprávět! Strašně, strašně bych chtěl, abyste to
nakreslila buď vy, nebo někdo jiný! Nejraději vy! Již tenkrát mi napadlo, jaký by to byl
užitečný obraz. Víte, musí vyjadřovat všechno, i to, co předcházelo, docela všechno. Žil ve
vězení a popravu čekal nejdřív tak za týden, počítal s běžnými formalitami, že rozsudek musí
být ještě kamsi zaslán a teprve za týden bude vyřízen. A tu najednou nějaká náhoda všechno
zkrátila. V pět ráno ještě spal.
Bylo to koncem října, to bývá o páté ráno ještě zima a tma. Vešel vězeňský dozorce, tiše, se
stráží, a lehce se dotkl jeho ramene; muž se zvedl, opřel se o loket a tu vidí světlo: 'Co je? Co
se děje?' 'V deset hodin se koná poprava.' V rozespalosti tomu nechtěl nevěřit, začal namítat,
že rozsudek dojde až za týden, ale když nadobro procitl, přestal se přít a chvíli mlčel, tak to
vyprávěli, a posléze řekl: 'Je to přece jen těžké, tak zničehonic...' Opět se odmlčel a dál už z
něho nedostali ani slovo. Tak tři čtyři hodiny zaberou známé věci: Napřed kněz, potom
snídaně, která sestává z vína, kávy a hovězí pečeně - není to výsměch? Považte, jak je to
kruté, ale na druhé straně, ti prostí lidé to dělají z čistého srdce a s přesvědčením, že jde o
projev lásky k bližnímu. Potom toaleta - víte, jak vypadá toaleta odsouzence? - a nakonec ho
vezou městem na popraviště...
Myslím, že v té chvíli má člověk ještě dojem, že mu zbývá strašně mnoho života, dokud ho
vezou. Jistě si cestou říkal: 'Ještě budu dost dlouho žít, ještě mi zbývají tři ulice; projedu tady
tou, pak mi ještě zbývá tamta a potom ještě ta, co je na pravé straně pekař... kdypak teprve
dojedem k pekaři!' Kolem dav lidu, křik, hluk, deset tisíc tváří, deset tisíc očí, to všechno
musí překonat a hlavně myšlenku: 'Je jich tu deset tisíc a nikdo z nich nebude popraven, jen
já!' Tohle tedy všechno předcházelo.
Na popraviště vedou schůdky, a před těmito schůdky se najednou rozplakal, a byl to silný,
odvážný muž, prý velký zločinec. Celou dobu u něho byl kněz, i jel s ním na povoze a pořád k
němu mluvil, ale on ho sotva poslouchal; i když se o to snažil, vnímal jen tu a tam slovo.
Jinak to není možné. Konečně vystupuje po schůdcích, nohy má spoutané, a proto dělá drobné
krůčky. Kněz byl podle všeho velmi moudrý, neboť v té chvíli k němu již přestal mluvit, jen
mu neustále podával kříž k líbání. Už dole pod schůdky byl velmi bledý, ale když vystoupil
na popraviště, zbělel najednou jako papír, dočista jako bílý dopisní papír. Snad mu i nohy
slábly a dřevěněly, dělalo se mu mdlo, jako by ho něco rdousilo v hrdle a lechtalo, snad jste to
někdy pocítili, při úleku nebo v hrozných životních okamžicích, kdy rozum sice ještě pracuje,
ale nemá již nad vámi vládu. Věřím, že když člověku hrozí jistá zkáza, třeba se na něho řítí
dům, najednou by si hrozně rád sedl, zavřel oči a čekal - děj se co děj!... Tak v takové chvíli,
když se ho zmocňovala ta slabost, kněz mu kvapně, takovým chvatným pohybem, mlčky
přikládal kříž ke rtům, malý stříbrný čtyřramenný kříž, často, bez přestání mu jej podával. A
jakmile se kříž dotkl jeho rtů, otvíral odsouzenec oči a opět jako by na několik vteřin ožil a
nohy se zas daly do pohybu. Kříž líbal lačně a jako by měl naspěch, aby si nezapomněl nabrat
cosi do zásoby, pro všechny případy, ale sotva měl v tu chvíli nějaké nábožné pocity. A tak
tomu bylo až k lešení... Je s podivem, že v těchto nejposlednějších chvílích tak zřídka kdo
omdlí! Naopak, hlava strašně žije a pracuje, s takovou úžasnou intenzitou jako spuštěný stroj.
Myslím, že v ní tepou různé myšlenky, vesměs neukončené, snad i směšné, docela podružné:
'Tady ten zevloun má na čele bradavici, tuhle kat má dole zrezivělý knoflík...' - ale přitom
všechno ví a všechno si uvědomuje; je tu jeden bod, na který nelze zapomenout, pro který
nelze omdlít, a všechno krouží a obíhá právě kolem tohoto bodu.
Jen si pomyslete, že to tak trvá až do poslední čtvrti vteřiny, když už hlava leží pod gilotinou
a čeká a... ví, a najednou nad sebou uslyší sklouznout ocel! Určitě to slyší! Kdybych já tam
ležel, schválně bych poslouchal a uslyšel to! Netrvá to možná ani desetinu vteřiny, ale člověk
to určitě uslyší! A pomyslete si, dodnes ještě trvá spor, že když už hlava odletí, ještě snad i
vteřinu ví, že odletěla, tohle si představte! A co když to trvá pět vteřin!... Namalujte
popraviště tak, aby byl zblízka a jasně vidět jen poslední stupínek a zločinec už na něm stanul:
Je vidět hlava, tvář je bílá jako papír, kněz mu podává kříž, on lačně nastavuje své promodralé
rty, dívá se a... všechno ví. Kříž a hlava, to je obraz, knězova tvář, katova a jeho dvou
pomocníků a několik hlav a očí dole - to všechno můžete namalovat jako pozadí, v mlze, jen
pro doplnění... Tak to je ten námět."
Kníže se odmlčel a podíval se na své posluchačky.
"Tohle ovšem nevypadá jako kvietismus," podotkla jen pro sebe Alexandra.
"Tak, a teď vypravujte, jak jste se zamiloval," řekla Adelaida.
Kníže se na ni udiveně podíval.
"Poslyšte," pokračovala nějak netrpělivě Adelaida, "slíbil jste nám, že nám ještě povíte o
basilejském obraze, ale teď chci slyšet o tom, jak jste byl zamilovaný, nezapírejte, byl jste! A
kromě toho, hned jak začnete vyprávět, přestanete být filozofem."
"A jak přestanete vyprávět, hned se stydíte za to, co jste řekl,"
poznamenala najednou Aglaja. "Proč?"
"Tohle je už hloupé," řekla stroze generálová a hněvivě se podívala na Aglaju.
"Moudré to není," přisvědčila Aglaja.
"Nedejte na ni, kníže," obrátila se k němu generálová, "dělá to schválně z jakési zlomyslnosti.
Vůbec není tak hloupě vychovaná, nemyslete si o nich nic zlého, že si vás tak dobírají. Zřejmě
mají něco za lubem, ale už si vás oblíbily. Znám jejich tváře."
"I já znám jejich tváře," řekl kníže se zvláštním důrazem.
"Jak to?" zeptala se Adelaida zvědavě.
Kníže však mlčel a byl vážný; všichni čekali, co odpoví.
"Řeknu vám to později," pronesl kníže tiše a vážně.
"Chcete napínat naši zvědavost," zvolala Aglaja. "A ten slavnostní tón!"
"No dobře," pospíšila si opět Adelaida, "když jste už takový znalec tváří, byl jste jistě
zamilován, a tedy jsem uhodla. Proto vyprávějte."
"Nebyl jsem zamilován," odpověděl kníže stejně tiše a vážně, "byl jsem šťasten... jinak."
"Jak, čím?"
"Dobře, povím vám to," prohodil kníže, a jako by se ponořil do hlubokého zamyšlení.
VI
"Ted' se na mne všechny díváte s takovou zvědavostí, že byste se patrně na mne rozzlobily,
kdybych ji neuspokojil," začal kníže.
"Ne, žertuji," dodal vzápětí s úsměvem. "Tam... tam bylo mnoho dětí, celou dobu jsem tam
byl s dětmi, jen s dětmi. Byly to děti z oné vesnice, celé hejno školáků. Ne snad, že bych je
byl učil, měly svého učitele, Julese Thibaulta. Snad jsem je také trochu učil, ale spíš jsem s
nimi jen tak byl a strávil jsem s nimi celé čtyři roky. Nic jiného jsem ani nepotřeboval. Říkal
jsem jim všechno, nic jsem před nimi netajil. Jejich rodiče a příbuzní se na mne všichni
nakonec zlobili, protože děti se už beze mne vůbec nemohly obejít a stále jen běhaly za mnou,
a jejich učitel se stal posléze mým úhlavním nepřítelem. Měl jsem tam časem hodně nepřátel
a všechno kvůli dětem. I Schneider mi to vyčítal. Čeho se tak báli? Dítěti se může říci
všechno, docela všechno. Vždycky mě překvapovalo, jak špatně znají dospělí děti, dokonce i
rodiče vlastní děcka. Před dětmi se nemá nic tajit pod záminkou, že jsou ještě malé a nemusí
to tak brzy vědět. Bezútěšná, nešťastná myšlenka! Děti dobře vypozorují, že je rodiče
pokládají za příliš malé a nechápavé, zatímco ony všechno chápou. Dospělí nevědí, že dítě
jim dokonce i v nej svízelnější situaci může neobyčejně dobře poradit. Ach bože, když na vás
to milé ptáče upírá své důvěřivé, šťastné oči, je vám hanba je oklamat! Nazývám je ptáčaty,
poněvadž není na světě nic lepšího než ptáče. Ostatně celá vesnice se na mne brzy rozhněvala
hlavně kvůli jedné příhodě... a Thibault mi prostě záviděl. Zpočátku jen pořád vrtěl hlavou a
divil se, jak to, že ode mne děti všemu rozumějí a od něho ničemu, a potom se mi začal
vysmívat, když jsem mu řekl, že my dva je ničemu nenaučíme, že spíš ony poučí nás. Jak jen
mi mohl závidět a pomlouvat mě, když sám také žil s dětmi! Děti člověku léčí duši... Ve
Schneiderově ústavu byl jeden pacient, velmi nešťastný člověk. Bylo to tak strašné neštěstí,
že strašnější snad ani nemůže být. Léčil se tam z šílenství. Podle mého názoru nebyl šílený,
jen strašně trpěl, a to byla celá jeho nemoc.
Kdybyste věděly, čím se mu nakonec staly děti... Ale o tomhle nemocném vám raději povím
jindy; teď vám chci vyprávět, jak to všechno začalo. Zpočátku mě děti neměly rády. Byl jsem
takový velký a vždycky tak nemotorný, vím také, že nejsem hezký... a ještě ke všemu cizinec.
Děti se mi zpočátku smávaly a potom po mně i kamením házely, když si vyčíhaly, že jsem
políbil Marie tu.
Ale políbil jsem ji jen jedinkrát... Ne, nesmějte se...," spěchal kníže utišit smích svých
posluchaček, "vůbec to nebyla láska.
Kdybyste věděly, jak nešťastné stvoření to bylo, litovaly byste ji stejně jako já. Pocházela z
naší vesnice. Její stařičká matka měla malý domek na spadnutí, se dvěma okny, a v jednom z
nich směla se svolením starosty prodávat tkaničky, nitě, tabák, mýdlo, samé halířové zboží, a
tím se živila. Byla nemocná, měla věčně oteklé nohy, takže vysedávala na jednom místě.
Marieta, její dcera, byla asi dvacetiletá, slaboučká, hubená, už dávno měla souchotě, ale stále
ještě chodila po domech a vypomáhala v hrubé práci: myla podlahy, prala prádlo, metla
dvory, poklízela dobytek. Jednou projížděl vesnicí francouzský obchodní cestující a ten
Marietu svedl, vzal ji s sebou, ale za týden ji opustil a potají ujel. Vrátila se domů špinavá, v
cárech a v roztrhaných střevících. Cestou žebrala, šla týden pěšky, nocovala pod širým nebem
a silně se nachladila; nohy měla samou ránu, ruce oteklé a rozpraskané. Ostatně ani dřív
nebyla hezká, jen oči měla mírné, dobré a nevinné. Bývala nesmírně zamlklá. Jednou, ještě
předtím, si najednou při práci začala zpívat a pamatuji se, že všichni užasli a smáli sejí:
'Marieta zpívá! Co to? Marieta zpívá!' - a ona upadla do strašných rozpaků a pak už nikdy
nezpívala. Tenkrát k ní ještě byli milí, ale když se pak vrátila nemocná a rozedraná, nikdo s ní
už neměl špetku slitování! Jak zlí bývají lidé v takových případech! Jak hrubě takové věci
berou! Matka ji první přivítala zlobou a pohrdáním: 'Teďjsi mě zneuctila!' První ji také
vydala napospas hanbě. Když se ve vsi doslechli, že se Marieta vrátila, všichni spěchali se na
ni podívat a do stařeniny chalupy vtrhla bezmála celá vesnice; starci, děti, ženy, dívky,
všichni se tam sběhli, chtiví podívané. Marieta ležela na podlaze u stařeniných nohou,
hladová, otrhaná, a plakala. Když se tam všichni seběhli, zakryla se rozpuštěnými vlasy a
ležela tak tváří k zemi. Všichni na ni hleděli štítivě, jako na ničemného tvora.
Staří ji odsuzovali a tupili, mladí sejí dokonce vysmívali, ženy jí spílaly a lály a dívaly se na
ni s takovým opovržením jako na nějakého štíra. Její matka to všechno trpěla, sama tam
seděla, přikyvovala hlavou a přizvukovala. Tou dobou už byla velmi nemocná a vlastně
umírala, za dva měsíce skutečně také zemřela.
Věděla, že umírá, ale přece se do poslední chvíle nechtěla s dcerou smířit, dokonce s ní ani
slůvka nepromluvila, na noc ji vyhnala spát do síně a nechávala skoro o hladu. Matka si
musela své nemocné nohy často koupat v teplé vodě, Marieta jí je denně omývala a
ošetřovala. Matka mlčky přijímala všechny její úsluhy a neřekla jí jediné přívětivé slovo.
Marieta to všechno trpně snášela, a když jsem se s ní později seznámil, všiml jsem si, že to
všechno sama schvaluje a pokládá se za jakéhosi vyvrhele. Když stařena již nevstávala z
lůžka, chodily ji střídavě ošetřovat vesnické báby, jak je tam zvykem. Tehdy už Marieta
nedostávala vůbec jíst, ve všiji všude odháněli a nedávali jí práci jako dřív. Všichni po ní
plivali, muži už v ní ani neviděli ženu a uráželi ji neslušnými slovy. Občas, velmi zřídka, když
se někdy o svátcích opili, házeli jí pro zábavu groše přímo pod nohy, a ona je mlčky sbírala.
Tenkrát už začala kašlat krev. Její hadříky tak zvetšely, že jí bylo hanba ukazovat se ve vsi -
od svého návratu chodívala denodenně bosa. A právě tehdy ji začaly děti štvát v celém houfu,
bylo jich asi přes čtyřicet, sami školáci, pokřikovaly po ní, házely po ní blátem. Prosila
pastevce, aby ji nechal pást krávy, ale on ji odehnal. Nakonec začala sama, bez jeho svolení,
chodit celý den se stádem. Její pomoc byla pastevci velmi užitečná, sám to uznal a už ji
neodháněl. Dokonce jí někdy dával zbytky jídla, chléb a sýr. A ještě si myslel, že jí prokazuje
velkou milost. A pak, když matka zemřela, pastor Marietu v kostele už bez ostychu veřejně
znectil. Stála za rakví ve svých cárech a plakala. Mnoho lidí se přišlo podívat, jak bude plakat
a půjde za rakví. Tehdy pastor, byl ještě velmi mladý a ctižádostivý a toužil se stát velkým
kazatelem, obrácen k celému zástupu ukázal na Marietu se slovy: 'Hle, kdo zavinil smrt této
vážené ženy' (a nebyla to pravda, dva roky již přece nebožka stonala), 'hle, zde stojí před vámi
a neodvažuje se zvednout zrak, neboť jest poznamenána prstem božím; hle, stojí tu bosa a v
cárech, jako odstrašující příklad těm, kdo by odvrhli počestnost! A kdo je to? Nebožčina
dcera!' a tak podobně.
Představte si, tato hanebná řeč se všem líbila. V tom však... se přihodilo cosi zvláštního, do
věci se vložily děti, tehdy už stály všechny při mně a Marietu si zamilovaly. Došlo k tomu
tak: Chtěl jsem pro Marietu něco udělat; potřebovala nutně nějaké peníze, ale já jsem tam
nikdy neměl ani groš. Měl jsem však malou démantovou jehlici, a tak jsem ji prodal jistému
překupníkovi, který jezdil po vsích a obchodoval veteší. Dal mi za ni osm franků, ačkoli měla
cenu dobrých čtyřicet. Dlouho jsem se snažil zastat Marietu o samotě, nakonec jsem ji potkal
za vsí, u plotu za stromem, na postranní pěšině do hor. Dal jsem jí osm franků a řekl jí, aby si
je šetřila, protože víc už mít nebudu, a potom jsem ji políbil a řekl, aby si nemyslela, že mám
nějaké nedobré úmysly, a že ji nelíbám proto, že ji snad miluji, nýbrž proto, že je mi jí velmi
líto a od samého počátku jsem ji nepokládal za hříšnou, ale pouze za nešťastnou. Strašně rád
bych ji byl potěšil a ujistil, že se nemusí před lidmi považovat za takovou hříšnici, ale ona to
myslím nechápala. Hned jsem to postřehl, přestože vytrvale mlčela, stála přede mnou se
sklopenýma očima a hrozně se styděla. Když jsem domluvil, políbila mi ruku a já jí chtěl také
ruku políbit, ale ona mi ji zavčas vytrhla. Tehdy právě nás uviděly děti, celý hlouček. Později
jsem se dozvěděl, že mě stopovaly už dávno. Hvízdaly, tleskaly a smály se a Marieta se dala
na útěk. Chtěl jsem se s nimi dát do řeči, ale začaly po mně házet kamením. Téhož dne se to
dozvěděla celá vesnice. Všechno se opět svedlo na Marietu a nenáviděli ji ještě úporněji.
Slyšel jsem, že ji chtěli dokonce nějak soudit a potrestat, ale bohudík, nic z toho nebylo. Zato
děti ji pronásledovaly na každém kroku, týraly ji hůř než předtím, i blátem po ní házely;
ženou ji před sebou, ona před nimi utíká se svými slabými plícemi, skoro bez dechu, děti za
ní, pokřikují na ni a spílají jí. Jednou jsem se s nimi pustil i do rvačky. Pak jsem na ně začal
mluvit, denně jsem s nimi mluvil, kde se dalo. Někdy se zastavily a naslouchaly, přestože
stále ještě Marietě spílaly. Vyprávěl jsem jim, jak je nešťastná. Zanedlouho toho nechaly a
mlčky odcházely. Ponenáhlu se dávaly se mnou do řeči a já před nimi nic netajil, pověděl
jsem jim všechno. Naslouchaly mi s velkým zájmem a brzo začaly Marietu litovat. Některé ji
na potkání přívětivě zdravily; tam je zvykem zdravit se na potkání 'Dobrý den', ať už se lidé
znají či ne. Marieta se asi hodně divila. Jednou sehnaly dvě holčičky trochu jídla, zanesly jí
to, odevzdaly a pak mi o tom přišly povědět. Říkaly, že se Marieta rozplakala a že ji teď mají
velmi rády. Brzy ji měly rády všechny děti a zároveň si oblíbily i mne.
Často ke mně chodily a pořád prosily, abych jim něco povídal; myslím, že jsem vyprávěl
dobře, protože mi rády naslouchaly.
Potom jsem se hodně učil a četl, abych jim to všechno mohl vyprávět, a celé tři další roky
jsem s nimi tak povídal. Když mi později všichni vytýkali - i Schneider -, proč s nimi mluvím
jako s dospělými a nic jim nezatajuji, odpovídal jsem, že je mi hanba jim lhát, poněvadž se
stejně všechno dovědí, ať se to před nimi jakkoliv tají, a dovědí se to snad špatně, kdežto ode
mne se nic špatného nedovědí. Jen ať si každý vzpomene na svá dětská léta!
Nedali mi za pravdu. Políbil jsem Marietu již dvě neděle předtím, než jí zemřela matka; když
měl pastor to kázání, byly už všechny děti při mně. Hned jsem jim řekl, co pastor udělal.
Všechny se na něho rozhněvaly, některé tak, že mu vytloukly okna kamením.
Krotil jsem je, poněvadž to už bylo nehezké, ale vzápětí se to dověděla celá vesnice a právě
tehdy mě začali obviňovat, že jsem děti zkazil. Pak se všichni dověděli, že si děti oblíbily
Marietu, a hrozně se toho zalekli, ale Marieta už byla šťastná.
Dětem dokonce zakázali se s ní stýkat, ale ony za ní potají běhaly na pastvu, dosti daleko,
skoro půl kilometru od vesnice, nosily jí různé dobroty a některé přiběhly, jen aby ji objaly,
políbily, řekly: 'Je vous aime, Marieta!'* a zase úprkem uháněly domů. Marieta div o rozum
nepřišla z takového nenadálého štěstí, nikdy se jí o něčem takovém nesnilo. Styděla se i
radovala a děti, zvláště děvčátka, k ní běhaly hlavně proto, aby jí řekly, že ji mám rád a velmi
často jim o ní vyprávím. Pověděly jí, že jsem jim všechno vyzradil a že ji teď milují a litují a
že to bude navždycky. Potom zas přiběhly ke mně a s radostnými, účastnými tvářičkami mi
sdělovaly, že právě viděly Marietu a že mě dává pozdravovat. Večer jsem chodíval k
vodopádu, bylo tam místo, kam z vesnice vůbec nebylo vidět, kolem rostly topoly, a tam za
mnou večer děti přicházely, některé dokonce potají.
Myslím, že jim má láska k Marietě působila nekonečné potěšení, a v té jediné věci jsem je za
svého tamního života oklamal. Nechal jsem je v domnění, že Marietu miluji, že jsem do ní
zamilován, a neřekl jsem jim, že je mi jí pouze líto. Viděl jsem jim do duše, že si přály, aby
tomu bylo tak, jak si to samy vymyslely a společně určily, a proto jsem mlčel a tvářil se, jako
by měly pravdu. Jejich malá srdíčka byla tak jemnocitná a něžná a * Mám tě rád, Marieto.
mezi jiným nemohla připustit, že jejich dobrý Léon tolik miluje Marietu a Marieta je tak
nuzně oblečena a nemá ani střevíce. Jen si představte, opatřily jí střevíce, punčochy, prádlo,
ba i nějaké šaty; ani nevím, jak to všechno dokázaly, bylo to jejich společné dílo. Když jsem
se jich vyptával, jen se vesele smály, holčičky tleskaly a líbaly mě. Občas jsem také potají
zašel za Marietou. Byla již velmi nemocná, sotva chodila; nakonec už vůbec přestala pomáhat
pastevci, ale každého jitra ještě vycházela za stádem. Sedávala v ústraní, u jedné téměř kolmé
skály, kde byl výstupek; schoulila se v nejzazším skrytém koutku a setrvala tam téměř bez
hnutí celý den od rána až do chvíle, kdy stádo šlo domů. Úbytě ji tak zeslabily, že nejčastěji
sedala se zavřenýma očima, hlavu opřenou o skálu, a těžce oddychujíc dřímala; tvář měla na
kost vyhublou, na čele a na skráních sejí perlil pot.
Tak jsem ji pokaždé zastal. Přicházel jsem jen na okamžik, a také jsem nechtěl, aby mě lidé
viděli. Jakmile jsem se objevil, Marieta se začala chvět, otevřela oči, vrhla se ke mně a líbala
mi ruce. Už jsem je neodtrhoval, protože byla přitom šťastná; vždycky, když jsem u ní seděl,
třásla se a plakala, několikrát se pokusila i promluvit, ale bylo jí špatně rozumět... Vzrušením
celá hořela, byla jako u vytržení. Někdy přišly se mnou i děti.
Zůstávaly stát opodál, hlídaly nás před někým nebo něčím a působilo jim to potěšení. Když
jsme odešli, Marieta tam opět seděla jako dřív osamělá, nehybná, oči zavřeny a hlavu opřenu
o skálu, snad o něčem snila. Jednou zrána již nemohla vyjít za stádem a zůstala doma ve své
prázdné chaloupce. Děti se o tom zavčas dozvěděly a téměř všechny se u ní toho dne
vystřídaly na návštěvě; ležela na svém lůžku sama samotinká. Dva dny ji ošetřovaly pouze
děti, střídaly se u ní, ale potom, když se po vsi rozneslo, že Marieta opravdu umírá,
navštěvovaly ji i stařeny, vysedávaly u ní a opatrovaly ji. Ve vsi začali Marietu litovat,
alespoň už dětem nezbraňovali a nehubovali je jako dřív.
Marieta jen stále dřímala, měla neklidný spánek, neboť strašně kašlala. Stařeny děti odháněly,
ale ony přibíhaly k oknu, někdy jen na okamžik, jen aby řekly: 'Bon jour, notre bonne
Marieta.'* A ona, sotva je zahlédla nebo zaslechla, rázem všecka ožila a nedbajíc napomínání
stařen, zvedala se na lokti, kývala na děti a děkovala jim. Zasejí nosily všelijaké dobroty, ale
ona téměř nic nevzala do úst. Věřte mi, jejich přičiněním zemřela skoro šťastná. Díky jim
zapomněla na svůj zlý úděl, jako by od nich přijala rozhřešení, neboť se do poslední chvíle
pokládala za velikou hříšnici. Jako ptáčata tloukly děti křidýlky na její okno a volaly každého
rána: 'Nous ťaimons, Marieta!'** Velmi brzy zemřela. Myslel jsem, že bude žít mnohem déle.
Přišel jsem k ní v předvečer její smrti, před západem slunce; zdálo se mi, že mě poznává, a
naposled jsem jí stiskl ruku; jak byla vyhublá! A k ránu mi přišli povědět, že Marieta zemřela.
Děti nebyly k udržení, celou rakev vyzdobily květinami a na hlavu položily Marietě věneček.
Pastor v kostele už Marietu neostouzel. Na pohřeb přišlo málo lidí, jen několik zvědavců, ale
když měla být rakev vynesena, vrhly se k ní všechny děti najednou, chtěly ji samy nést.
Nemohly ji unést, a tak jen pomáhaly, utíkaly za rakví a všechny plakaly. Od té doby pečují
děti neustále o Marietin hrob, každý rok ho zdobí květinami a kolem něho vysázely růže.
Jenže právě tehdy mě začala celá vesnice kvůli dětem strašně pronásledovat. Hlavními strůjci
byli pastor a učitel ze školy.
Dětem přímo zakázali se mnou i mluvit a Schneider se dokonce zaručil, že nad tím bude bdít.
Přece však jsme se vídali a na dálku dorozumívali znameními. Děti mi * Dobrý den, milá
Marieto.
** Máme tě rádi, Marieto! posílaly psaníčka. Časem se zas všecko urovnalo a celé to
pronásledování nebylo vlastně na škodu, sblížil jsem se s dětmi ještě víc. V posledním roce
jsem se dokonce smířil s Thibaultem a s pastorem. Ale Schneider se mnou často rozmlouval a
vytýkal mi můj škodlivý 'systém' v zacházení s dětmi. Jakýpak já mám systém!
Nakonec, už před mým odjezdem, mi Schneider prozradil jednu svou myšlenku, dosti
zvláštní; prý s určitostí došel k názoru, že jsem úplné dítě, dočista dítě, že jen v obličeji a
vzrůstem vypadám jako dospělý, ale stupněm vývoje, citově, povahově a snad ani rozumově
dospělý nejsem, a tak to prý už zůstane, i kdybych se dožil šedesáti let. Velmi jsem se tomu
smál, samozřejmě že neměl pravdu, nejsem přece dítě! V jednom se nemýlil, skutečně nejsem
rád s dospělými, s velkými lidmi, to jsem si uvědomil už dávno, nejsem s nimi rád, poněvadž
s nimi neumím vycházet. Ať se mnou mluví jak chtějí, ať jsou ke mně sebelaskavější,
vždycky se mezi nimi cítím nějak stísněný a jsem strašně rád, když mohu co nejdřív odejít k
přátelům, a mými přáteli odjakživa byly děti, ne proto, že bych byl sám dítě, nýbrž proto, že
mě to k dětem odjakživa táhlo. Když jsem ještě na počátku svého pobytu na vsi chodíval
tesknit do hor a sám se tam potuloval, někdy jsem se setkával, zvláště za poledne, když
končilo vyučování, s celým tím hlučícím hejnem, pobíhajícím se svými brašnami a tabulkami,
rozesmátým, pokřikujícím a rozdováděným, rázem jsem k němu celou duší přilnul. Nevím
proč, ale při každém setkání se mne zmocňoval zvláště silný pocit štěstí. Zastavoval jsem se a
šťastně se usmíval při pohledu na jejich malé, věčně rozutíkané kmitající se nožky, při
pohledu na chlapce a děvčátka běžící spolu, na jejich smích i slzy, neboť mnozí, než doběhli
ze školy domů, už se dokázali poprat a po pláči se opět smířit a znovu si pohrát, a tehdy jsem
dočista zapomínal na svůj smutek. Potom, celé ty tři roky, jsem nemohl pochopit, jak a proč
mohou být lidé vlastně smutní? Spojil jsem s dětmi celý svůj osud. Nikdy jsem neměl v
úmyslu opustit vesnici, ani jsem netušil, že jednou pojedu sem, do Ruska. Myslel jsem, že tam
zůstanu navždy, ale nakonec jsem zjistil, že mě Schneider už nemůže vydržovat, a pak se
vyskytla ještě jedna věc, snad velmi důležitá, a tak Schneider sám mě rychle vypravil na cestu
a všechno za mne řídil. Teď musím zjistit, oč vlastně jde, a poradit se s někým. Můj osud se
možná docela změní, ale to není snad to nejdůležitější. Hlavní je, že se už změnil celý můj
život. Zanechal jsem tam mnoho, velmi mnoho. Všechno je pryč. Seděl jsem v železničním
voze a přemýšlel: Teď jedu k velkým lidem a nový život, snad ani o tom nevím, už nastal.
Rozhodl jsem se, že svůj úkol splním čestně a neochvějně. S lidmi mi možná bude smutno a
budu se nudit.
Především jsem si předsevzal, že budu ke všem zdvořilý a upřímný, víc na mně nikdo přece
nechce. Snad mě i tady budou mít za děcko, ale ať! Také mě všichni bůhvíproč pokládají za
idiota. Skutečně jsem kdysi tak stonal, že jsem byl téměř idiot, ale jaký jsem dnes idiot,
jestliže sám vím, že mě za něho pokládají? Přijdu někam a myslím si: Tady mě mají za idiota,
ale já jsem přece rozumný a oni o tom nemají ani zdání... Myslívám si to často.
Když jsem v Berlíně dostal ze vsi několik psaníček, která mi děti mezitím již napsaly, teprve
jsem pochopil, jak jsem je měl rád.
Z prvních dopisů bývá člověku tak těžko! Jak smutně se se mnou loučily! Začalo to již měsíc
před mým odjezdem. 'Léon s'en va, Léon s'en va pour toujours!'* Každý večer jsme se jako
dřív scházívali u vodopádu a pořád jsme mluvili o nastávajícím loučení. Někdy nám bývalo
veselo jako dřív, jenom * Leon odchází, odchází navždy! když jsme se na noc rozcházeli,
začaly mě děti pevně a horoucně objímat, a to dřív nedělaly. Sem tam ke mně některé tajně
přiběhlo, aby mě objalo a políbilo o samotě, mezi čtyřma očima.
Když už jsem se vydal na cestu, provázely mě všechny v houfu na stanici. Nádraží bylo od
naší vesnice dosti vzdáleno, asi kilometr. Zadržovaly pláč, ale některé se neovládly a nahlas
plakaly, zvlášť děvčátka. Pospíchali jsme, abychom přišli včas k vlaku, ale tu najednou se
některé děcko odtrhlo od hloučku, přiskočilo ke mně, objalo mě svýma malinkýma ručkama a
líbalo a celý hlouček se zastavil. I když jsme spěchali, stále jsme se zastavovali a čekali, až se
některé z dětí rozloučí. Když jsem nasedl do vagonu a vlak se rozjel, provolaly mi všechny:
hurá! a stály tam, dokud jim vlak docela nezmizel z očí. A já se také za nimi pořád díval...
Víte, když jsem sem před chvílí vkročil a uviděl vaše milé tváře - a uslyšel vaše první slova,
poprvé od té doby mi bylo lehko u srdce. Už před chvílí mi napadlo, že jsem vlastně veliký
šťastlivec: Přece vím, že se člověk jen tak snadno nesetká s někým, koho si rázem zamiluje, a
já se s vámi setkal hned, jak jsem vystoupil z vlaku. Vím dobře, že se lidé stydí mluvit o
svých citech, a já vám tu otvírám srdce a nestydím se.
Jsem samotář a možná že k vám dlouho nepřijdu. Nemějte mi to však za zlé, neříkám to proto,
že bych si vás nevážil, a také si nemyslete, že jsem se snad urazil. Ptaly jste se mne, co jsem
vyčetl z vašich tváří. Povím vám to s radostí. Vy, Adelaido Tvanovno, máte šťastnou tvář, ze
všech tří nejmilejší. Kromě toho, že jste velmi hezká, řekne si člověk při pohledu na vás, že
máte obličej hodné sestry. Jste veselá a nenucená, ale dovedete zavčas poznat lidské srdce.
Tak tohle jsem vyčetl z vaší tváře.
Vy, Alexandro Ivanovno, máte rovněž krásnou a velmi milou tvář, ale něco vás tajně trápí;
bezpochyby máte předobré srdce, nejste však veselá. Máte v obličeji takový zvláštní odstín
jako JJolbeinova Madona v Drážďanech. Tohle tedy soudím o vaší tváři.
Uhodl jsem? Sama mě přece pokládáte za hadače. Ale z vašeho obličeje, Lizaveto
Prokoijevno," obrátil se kníže náhle ke generálové, "nemám jen pocit, ale vím s určitostí, že
jste naprosté dítě, docela ve všem, v dobrém i ve zlém, přestože máte svá léta. Nezlobíte se
doufám na mne, že vám to říkám? Víte přece, čím jsou mi děti? A nemyslete si, že jsem vám
tak otevřeně řekl, co soudím o vašich tvářích, z nějaké prostomyslnosti, ó ne, rozhodně ne!
Snad jsem přitom sledoval i nějakou svou myšlenku."
VII
Když se kníže odmlčel, všichni se na něho dívali potěšeně, i Aglaja, ale obzvlášť Lizaveta
Prokoljevna.
"Teď jste si ho vyzkoušely!" zvolala. "Co, milostslečny, myslely jste, že se ho blahosklonně
ujmete jako chudáčka, a zatím on sám si vás sotva ráčil vybrat a ještě si vymínil, že vás bude
navštěvovat jen zřídka. Teď my vypadáme hloupě, nejhůř dopadl Ivan Fjodorovič, ale jsem
ráda. Výborně, kníže, víte, před chvílí si poručil, abychom vás vyzkoušely. A to, co jste řekl o
mém obličeji, je čistá pravda, jsem dítě a vím o tom. Věděla jsem to i předtím, ale vy jste
jediným slovem vyjádřil mou myšlenku.
Domnívám se, že se vaše povaha naprosto shoduje s mou, a velmi mě to těší, jsme jako dvě
kapky vody. Jenže vy jste muž a já žena a nebyla jsem ve Švýcarech, to je celý rozdíl."
"Počkejte, mamá," zvolala Aglaja, "kníže přece řekl, že ve svém doznání sledoval zvláštní
myšlenku, a nemluvil jen tak naplano."
"Ano, ano," smály se sestiy.
"Jen se neposmívejte, děti, on je možná chytřejší než vy všechny tři dohromady. Však
počkejte! Ale neřekl jste nic o Aglaje, kníže. Aglaja čeká a já také."
"Teď ještě nemohu nic říci, snad později."
"Proč? Snad si zaslouží pozornost?"
"Ó ano, jistě. Jste neobyčejně krásná, Aglajo Ivanovno. Jste taková krasavice, že se na vás
člověk bojí podívat."
"To je vše? A co povaha?" naléhala generálová.
"Krásu lze těžko soudit, nejsem na to dosti připraven. Krása je hádanka."
"Tedy jste Aglaje uložil hádanku," řekla Adelaida, "hleď ji rozluštit, Aglajo. A je opravdu
krásná, kníže, velmi krásná?"
"Nesmírně!" odpověděl kníže procítěně a s obdivem pohlédl na Aglaju, "téměř tak krásná
jako Nastasja Filippovna, ačkoliv sejí vůbec nepodobá!"
Dcery si s matkou vyměnily překvapené pohledy.
"Jako kdo-o-o?" protáhle se zeptala generálová, "jako Nastasja Filippovna? Kde jste ji viděl?
Která Nastasja Filippovna?"
"Před chvílí ukazoval Gavrila Ardalionovič Ivanu Fjodoroviči její podobiznu."
"Cože, on přinesl její podobiznu Ivanu Fjodoroviči?"
"Jen ukázat. Nastasja Filippovna darovala dnes Gavrilovi Ardalionoviči svou podobiznu a on
ji přinesl ukázat."
"Chci ji vidět!" vyskočila generálová, "kde je? Jestliže mu ji darovala, musí ji mít u sebe, a on
je jistě ještě v pracovně. Ve středu sem chodívá pracovat a zdrží se obvykle do čtyř. FIned sem
zavolejte Gavrilu Ardalionoviče! Ale ne, netoužím zrovna touhou ho vidět. Milý kníže, buďte
tak hodný, zajděte do pracovny, poproste ho, aby vám tu podobiznu půjčil, a přineste ji sem.
Řekněte, že se na ni chceme podívat. Prosím vás."
"Je hodný, ale příliš prostoduchý," řekla Adelaida, když kníže vyšel z pokoje.
"Ano, až přespříliš," přisvědčila Alexandra, "takže je i trochu směšný."
Obě však jako by zamlčovaly něco ze svých myšlenek.
"S našimi tvářemi se ostatně hezky vykroutil," řekla Aglaja, "všem zalichotil, i mamá."
"Nevymýšlej si, prosím tě," zvolala generálová. "Nechtěl mi lichotit, i když se cítím
polichocena."
"Myslíš, že se vykračoval?" zeptala se Adelaida.
"Nezdá se mi tak docela prostoduchý."
"Tak už dost!" rozzlobila se generálová, "myslím, že jste mnohem směšnější než on. Je
prostoduchý, ale přitom se vyzná, ovšem v nej ušlechtilejším smyslu slova. Docela jako já."
Neměl jsem se prořeknout o té podobizně, pomyslil si kníže, když vcházel do pracovny, a
pociťoval jakési výčitky svědomí. Ostatně snad je dobře, že jsem se prořekl... Začínala v něm
klíčit zvláštní myšlenka, zatím poněkud mlhavá.
Gavrila Ardalionovič ještě seděl v pracovně, zahloubán do svých listin. Opravdu snad nebral
plat od akciové společnosti zadarmo.
Když ho kníže požádal o podobiznu a vysvětlil mu, jak se tam o ní u generálové dověděli,
upadl do strašných rozpaků.
"E-e-ch! Taky jste nemusel žvanit!" vykřikl mrzutě, "copak vy víte... Idiote!" dodal tiše pro
sebe.
"Odpusťte, bezděky mi to uklouzlo, přišla na to řeč. Řekl jsem, že Aglaja je téměř tak krásná
jako Nastasja Filippovna."
Gaňa ho požádal, aby mu vše vyprávěl podrobněji, a kníže ho poslechl. Gaňa se na něho
zahleděl s novým úsměškem.
"Nějak vám učarovala ta Nastasja Filippovna," zabručel, ale najednou se zamyslel a odmlčel
se.
Byl očividně rozčilený. Kníže mu připomněl podobiznu.
"Poslyšte, kníže," řekl najednou Gaňa, jakoby osvícen nenadálým nápadem, "měl bych k vám
ohromnou prosbu... Ale vlastně nevím..."
V rozpacích se odmlčel; zřejmě se k něčemu odhodlával a jako by sám se sebou bojoval.
Kníže mlčky vyčkával. Gaňa na něho znovu upřel zkoumavý pohled.
"Kníže," začal zase, "ony se na mne teď... kvůli jisté velmi zvláštní... a také směšné okolnosti,
kterou jsem ostatně nezavinil... ale to je vedlejší... zkrátka, myslím, že se na mne trochu
hněvají, proto tam nějakou dobu nechci chodit bez pozvání.
Ale strašně bych teď potřeboval mluvit s Aglajou Ivanovnou. Pro jistotu jsem jí tuhle napsal
několik řádek (v rukou se mu objevil malý složený papírek) a teď nevím, jak jí to odevzdat.
Nedal byste to, kníže, Aglaje Ivanovně, hned teď, ale jen jí samotné, totiž tak, aby to nikdo
neviděl, chápete? Ne že by to bylo bůhvíjaké tajemství, o nic takového tu nejde... ale... uděláte
to?"
"Není mi to zrovna milé," odpověděl kníže.
"Ach kníže, pro mne je to zoufale nutné!" naléhal prosebně Gaňa, "možná že mi odpoví...
Věřte, že se na vás obracím jen v krajním případě, v tom nejkrajnějším... Po kom to mám
poslat?... Je to úžasně důležité... Strašně mi na tom záleží..."
Gaňa se hrozně bál, že kníže nesvolí, a díval se mu do očí s úzkostlivou prosbou.
"Snad jí to tedy odevzdám."
"Ale jedině tak, aby to nikdo neviděl," žadonil potěšený Gaňa, "mohu se přece spolehnout na
vaše čestné slovo, kníže?"
"Nikomu to neukážu," slíbil kníže.
"Dopis není zalepen, ale...," uklouzlo v přehnané starostlivosti Gaňovi. Rozpačitě se odmlčel.
"Ne, nebudu ho číst," docela prostě odpověděl kníže, vzal podobiznu a vyšel z pracovny.
Sotva zůstal Gaňa o samotě, chytil se za hlavu.
"Jediné její slovo, a já... já snad tamto opravdu skoncuji!"
V napjatém očekávání nemohl už znovu sednout ke svým listinám a přecházel po pracovně z
kouta do kouta.
Kníže se zamyšleně vzdaloval. Jak úkol, který mu byl svěřen, tak i myšlenka na Gaňův dopis
Aglaje ho nepříjemně překvapily. Než však prošel oběma pokoji do salonu, náhle se zastavil,
jako by si na něco vzpomněl, rozhlédl se kolem sebe, přistoupil k oknu, blíž k světlu, a
pozorně se zahleděl na portrét Nastasji Filippovny.
Jako by chtěl rozluštit cosi skrytého, co ho před nedávnem tak překvapilo. Tehdejší dojem
dosud nevyprchal a kníže se teď chvatně snažil si ho ověřit. Tato tvář nevšední svou krásou a
ještě čímsi jiným ho znovu a ještě víc naplnila údivem.
Vyzařovala z ní jakási nesmiřitelná hrdost a opovržení, málem nenávist, a zároveň cosi
důvěřivého, nápadně prostoduchého. Při pohledu na tyto protikladné rysy se ozýval v člověku
bezmála jakýsi soucit. Její oslnivá krása byla téměř nesnesitelná; půvab toho bledého obličeje,
skoro vpadlých tváří a planoucích očí, byl prazvláštní. Kníže se chvilečku díval, potom se
náhle vzchopil, rozhlédl se, chvatně přiblížil podobiznu ke rtům a políbil ji.
Když za okamžik poté vstoupil do salonu, byla již jeho tvář naprosto klidná.
Ale když vcházel do jídelny (mezi ní a salonem byla ještě jedna místnost), srazil se ve dveřích
s Aglajou, která tudy procházela.
Byla sama.
"Gavrila Ardalionovič mě požádal, abych vám to odevzdal," řekl kníže a podal jí psaníčko.
Aglaja se zastavila, vzala dopis a nějak podivně se přitom na knížete podívala. V jejím
pohledu nebylo ani stopy po rozpacích, spíše se v něm kmitl stín údivu, který však platil
pouze knížeti.
Jako by od něho žádala vysvětlení, proč se v této věci spojil s Gaňou, a žádala o ně klidně a
povzneseně. Stáli tak okamžik proti sobě. Nakonec sejí tváří mihl náznak výsměchu, maličko
se pousmála a prošla kolem knížete.
Generálová chvíli mlčky a s nádechem opovržení pozorovala podobiznu Nastasji Filippovny,
kterou před sebou držela v natažené ruce, hodně nápadně a daleko od očí.
"Ano, je krásná," uznala nakonec, "dokonce velmi krásná. Viděla jsem ji dvakrát, pouze
zdálky. Tak vy se obdivujete takovéhle kráse, kníže?" obrátila se najednou ke knížeti.
"Ano...," odpověděl kníže trochu přiškrceně.
"Zrovna takové?"
"Zrovna takové."
"Proč?"
"V té tváři... je mnoho utrpení...," prořekl se kníže mimoděk, jako by mluvil sám se sebou a
neodpovídal na otázku.
"Nejspíš blouzníte," usoudila generálová a povýšeným gestem odhodila portrét na stůl.
Alexandra obrázek zvedla a prohlížela si jej s Adelaidou, která k ní přistoupila. Mezitím se do
pokoje vrátila Aglaja.
"Taková síla!" zvolala najednou Adelaida, dychtivě zahleděná přes sestřino rameno na portrét.
"Kde? Jaká síla?" ostře se zeptala generálová.
"Taková krása je síla," vřele pronesla Adelaida, "s takovou krásou můžeš obrátit svět naruby."
Zamyšleně se vrátila ke svému stojanu. Aglaja vzhlédla na podobiznu jen úkosem, s
přimhouřenýma očima a vysunutým spodním rtem, pak poodešla a se založenýma rukama
usedla stranou.
Generálová zazvonila.
"Pošlete sem Gavrilu Ardalionoviče, je v pracovně," poručila sluhovi.
"Mamá," důrazně zvolala Alexandra.
"Chci mu říci jen několik slov, nic víc!" chvatně odsekla generálová, která chtěla předejít
námitkám. Byla zřejmě rozzlobena. "Víte, kníže, máme tu teď samé tajnosti. Pořád jen
tajnosti! Prý to tak musí být, podle jakési etikety, aleje to hloupé. A zrovna v takové věci,
která vyžaduje naprostou upřímnost, otevřenost a poctivost. Začínají tu jakési námluvy, a mně
se ty námluvy nezdají."
"Mamá, co to mluvíte?" opět seji snažila přerušit Alexandra.
"Milá dcerko, co je ti potom? Tobě se snad zamlouvají? A kníže to může slyšet, jsme přece
přátelé. Alespoň on a já. Bůh si vyhledává jen dobré lidi, zlé a rozmarné nechce, hlavně
nechce rozmarné, kteří se dnes rozhodnou tak a zítra onak. Rozumíte, Alexandro Ivanovno?
Říkají o mně, kníže, že jsem podivínka, ale já se nedám zmýlit. Protože srdce je nakonec to
hlavní a všechno ostatní je nesmysl. Ovšem rozum také potřebujeme... možná je rozum to
hlavní. Nesměj se, Aglajo, já si neodporuji; hlupačka se srdcem a bez rozumuje stejně
nešťastná jako hlupačka s rozumem a bez srdce. To je stará pravda. A zrovna já jsem
hlupačka se srdcem a bez rozumu a tys hlupačka s rozumem a bez srdce; obě jsme nešťastné a
obě trpíme."
"Pročpak vy jste nešťastná, mamá?" zeptala se Adelaida, která si snad jediná ze všech udržela
dobrou náladu.
"Předně proto, že mám učené dcery," odsekla generálová, "to samo o sobě staěí, o dalším
mohu pomlčet. Už se toho namluvilo dost.
Uvidíme, jak si vy obě, Aglaju vyjímám, se svým rozumem a výmluvností jednou poradíte a
jak budete vy, velectěná Alexandro Ivanovno, šťastná se svým veleváženým chotěm... A!"
zvolala, když spatřila vcházejícího Gaňu, "hleďme, další kandidát na sňatek.
Dobrý den!" odpověděla na Gaňův pozdrav, ale nevybídla ho, aby se posadil. "Hodláte
uzavřít sňatek?"
"Sňatek?... Jak to?... Jaký sňatek?" blábolil užaslý Gaňa. Byl ve strašných rozpacích.
"Ptám se vás, jestli se chcete ženit, máte-li raději toto slovo."
"N-ne... já n-ne...," lhal Gavrila Ardalionovič a studem se začervenal. Letmo pohlédl na
Aglaju, která seděla stranou, a chvatně odvrátil zrak. Aglaja se na něho dívala chladně,
pozorně a klidně a neušly jí jeho rozpaky.
"Ne? Řekl jste ne?" neúprosně ho vyslýchala generálová, "to mi stačí, od této chvíle si budu
pamatovat, že jste mi dnes, ve středu dopoledne, odpověděl na mou otázku: Ne. Máme přece
dnes středu?"
"Zdá se, mamá," odpověděla Adelaida.
"Nikdy nevědí, který je den. A kolikátého?"
"Sedmadvacátého," odpověděl Gaňa.
"Sedmadvacátého? To se mi z jistých důvodů hodí. Tak sbohem, máte jistě hodně práce a já
se musím oblékat a jet. Nezapomeňte si svou podobiznu. A pozdravujte nešťastnou Ninu
Alexandrovnu. Na shledanou, milý kníže! Choď sem hodně často, já schválně zajedu ke staré
Bělokonské a budují o tobě vyprávět. Víte, můj milý, já věřím, že vás Pánbůh přivedl ze
Švýcarska do Petrohradu hlavně kvůli mně. Snad tu na vás čekají i jiné věci, ale hlavně jste
přišel kvůli mně. Bůh to tak zařídil. Na shledanou, děti!
Alexandro, pojď se mnou, děvče."
Generálová odešla. Zavržený Gaňa, rozpačitý, zlostný, vzal podobiznu se stolu a s křečovitým
úsměvem se obrátil ke knížeti.
"Kníže, jdu teď domů. Máte-li ještě v úmyslu ubytovat se u nás, dovedu vás tam, poněvadž
neznáte adresu."
"Počkejte, kníže," řekla najednou Aglaja a zvedla se ze svého křesla, "napište mi ještě něco do
památníku. Papá říkal, že jste krasopisec. Hned si přinesu památník."
Vyšla z pokoje.
"Na shledanou, kníže, já také odcházím," řekla Adelaida.
Silně stiskla knížeti ruku, mile a přívětivě se na něho usmála a odešla. Gaňu neuznala za
hodna pohledu.
"To je vaše práce," obrátil se Gaňa vztekle ke knížeti, sotva všichni odešli, "to vy jste jim
vyžvanil, že se chci ženit!"
syčel vztekle a zlostně blýskal očima, "vy nestydatý žvanile!"
"Ujišťuji vás, že se mýlíte," klidně a zdvořile odpověděl kníže, "ani jsem nevěděl, že se chcete
ženit."
"Vždyť jste slyšel, jak Ivan Fjodorovič říkal, že se dnes večer u Nastasji Filippovny všechno
rozhodne, a to jste jim vybreptal!
Lháři! Jak by se to jinak dověděly? Kdo by jim to, ksakru, mohl prozradit kromě vás? Copak
mi to stará nenaznačila?"
"Vy musíte lip vědět, kdo to vyzradil, zdá-li se vám, že vám cosi naznačila, já jsem se o tom
ani slovem nezmínil."
"Odevzdal jste dopis? A co odpověď?" přerušil ho Gaňa se zimničnou netrpělivostí. Ale vtom
se vrátila Aglaja a kníže již nemohl odpovědět.
"Tady, kníže," řekla Aglaja a položila na stolek památník, "vyberte si stránku a něco mi tam
napište. Tuhle je pero, ještě nové. Nevadí, že je ocelové? Slyšela jsem, že krasopisci
ocelovými pery nepíšou."
Rozmlouvala s knížetem, jako by ani nepozorovala Gaňovu přítomnost. Ale zatímco kníže
nasazoval pero, vyhledával stránku a chystal se ke psaní, poodešel Gaňa ke krbu, kde stála
Aglaja po pravici knížete, a přerývaným, rozechvělým hlasem jí zašeptal téměř do ucha:
"Jedno, jediné vaše slovo a budu zachráněn."
Kníže se rychle obrátil a na oba se podíval. Na Gaňově tváři se zračilo skutečné zoufalství,
zdálo se, že vyhrkl svá slova bez rozmyslu, jako by se vrhal do vody. Aglaja se na něho chvíli
dívala se stejným klidným údivem jako prve na knížete onen tichý údiv, onen mlčenlivý úžas,
pocházející z naprostého nepochopení toho, co sejí právě říkalo, byl pro Gaňu v tu chvíli
mnohem nesnesitelnější než nejhorší opovržení.
"Co mám napsat?" zeptal se kníže.
"Hned vám to nadiktuji," řekla Aglaja a obrátila se k němu, "jste připraven? Tak pište: 'Kupčit
se sebou nikdy nenechám.' A připište rok i měsíc. Dejte mi to!"
Kníže jí podal památník.
"Výborně. Napsal jste to překrásně, máte nádherné písmo! Děkuji.
Na shledanou, kníže... Počkejte," dodala, jako by si něco rozmyslela, "pojďte se mnou, chci
vám dát něco na památku."
Kníže šel za ní. Jakmile však vkročili do jídelny, Aglaja se zastavila: "Čtěte," řekla a podala
mu Gaňův dopis.
Kníže vzal psaníčko a udiveně pohlédl na Aglaju.
"Určitě vím, že jste to nečetl a nemůžete být důvěrníkem toho člověka. Čtěte, přeji si to."
Dopis byl zřejmě psán ve spěchu: Dnes se rozhodne můj osud, vy víte v jakém smyslu. Dnes
musím dát své neodvolatelné slovo. Nemám sebemenší právo na Vaši účast a neodvažuji se v
nic doufat. Kdysi jste však vyřkla slovo, jediné slovo, které ozářilo temnou noc mého života a
stalo se mi majákem. Vyřknete-li i dnes jediné takové slůvko, zachráníte mě před zkázou!
Řeknete-li mi pouze se vším skoncuj, hned dnes tak učiním. Ach, co je pro Vás jediné slovo!
Vyprošuji šije jen jako malý důkaz Vaší účasti a soucitu, nechci nic víc! Nic víc, zhola nic!
Netroufám si v něco doufat, vím, že nejsem ničeho hoden. Ale vyřknete-li ono slovo, znovu
se schýlím pod jařmo chudoby a radostně budu snášet svůj zoufalý úděl. Pustím se do boje,
vesele ho uvítám a nabudu v něm nových sil!
Pošlete mi to slůvko soucitu, pouze soucitu, přísahám. Nemějte za zlé zoufalci, tonoucímu, že
podnikl poslední pokus, aby se zachránil před záhubou.
G.I.
"Ten člověk mě ujišťuje," ostře řekla Aglaja, když kníže dočetl, "že slova 'skoncujte se vším'
mě nemohou kompromitovat a k ničemu mě nezavazují, a tímhle psaníčkem mi to písemně
zaručuje.
Všimněte si, jak naivně zdůrazňuje některá slova a jak hrubě tím prosvítá jeho tajný úmysl.
Přitom však ví, že kdyby sám všechno skoncoval a nečekal na můj pokyn a vůbec mi o tom
neřekl, mé city k němu by se změnily a snad bych se i stala jeho přítelkyní.
Dobře to ví! Ale má nízkou duši; ví to, a přece se k tomu neodhodlá, žádá záruku. Nedokáže
vzdát se jistého pro nejisté.
Chce, abych mu výměnou za těch sto tisíc dala naději na sebe. A to, co říká v dopise o mém
slovu, které prý mu ozářilo život, je pustá lež. Prostě jsem ho kdysi politovala. Je však drzý a
nestydatý, a proto mu již tehdy bleskla hlavou možnost naděje, hned jsem si to uvědomila. Od
té doby se mě snažil ulovit a loví mě dodnes. Ale dost, tady máte psaní, vraťte mu je hned,
jakmile vyjdete z našeho domu, ale ne dřív."
"A jakou mu vzkazujete odpověď?"
"Žádnou, přirozeně. To je nej lepší odpověď. Vy tedy u něho hodláte bydlet?"
"Doporučil mi to Ivan Fjodorovič," řekl kníže.
"Radím vám, mějte se před ním na pozoru, nikdy vám neodpustí, že mu teď vrátíte jeho
dopis."
Aglaja lehce stiskla knížeti ruku a odešla. Tvářila se vážně a vraštila čelo, a když pokývla
knížeti na rozloučenou, ani se neusmála.
"Přijdu hned, jen co si vezmu svůj uzlík," řekl kníže Gaňovi, "pak můžeme vyrazit."
Gaňa netrpělivě dupl. Tvář mu vzteky zbrunátněla. Konečně oba vyšli na ulici, kníže si nesl
svůj uzlíček.
"Kde máte odpověď?" zaútočil na něho Gaňa, "co vám řekla? Dal jste jí dopis?"
Kníže mu mlčky podal jeho psaníčko. Gaňa zkoprněl.
"Cože! Můj dopis?" vykřikl, "on ho ani neodevzdal! To jsem si mohl myslet! O, zatrac... Teď
chápu, proč prve ničemu nerozuměla!
Ale jak to, proč jste ho neodevzdal, zatrac..."
"Promiňte, ale naopak se mi podařilo odevzdat jí váš dopis hned, jak jste mi ho dal, a zrovna
tak, jak jste si přál. Octl se u mne znovu proto, že mi ho Aglaja Ivanovna zase vrátila."
"Kdy? Kdy?"
"Teď, když jsem skončil zápis do památníku a ona mě vyzvala, abych šel s ní. Přece jste to
slyšel. Odešli jsme do jídelny, kde mi podala dopis, řekla, abych si ho přečetl a pak vám ho
vrátil."
"Pře-če-tl!" rozkřikl se Gaňa téměř naplno, "přečetl! Vy jste ho četl?"
Znovu strnul na chodníku a údivem otevřel ústa.
"Četl, právě teď."
"A ona vám ho dala číst? Ona sama?"
"Sama, buďte ujištěn, že bez jejího vyzvání bych ho nečetl."
Gaňa okamžik mlčel a s mučivým úsilím o čemsi přemítal, pak ale najednou zvolal: "To není
možné! Nemohla vás vyzvat, abyste to četl. Lháři! Sám jste si to přečetl!"
"Mluvím pravdu," odpověděl kníže svým klidným tónem, "a je mi opravdu líto, že to na vás
působí tak nepříjemně."
"Přece vám snad, proboha, aspoň slůvko přitom řekla? Něco mi snad vzkázala?"
"Ano, ovšem."
"Tak mluvte, mluvte přece, k čertu!"
Gaňa dvakrát dupl na chodník pravou nohou vězící v galoši.
"Hned jak jsem dočetl, řekla, že ji lovíte, že ji chcete natolik zkompromitovat, aby vám
musela dát nějakou naději, o kterou byste se mohl opřít a vzdát se bez úhony jakési jiné
naděje na sto tisíc. Ale kdybyste prý to udělal sám a nevyjednával s ní, kdybyste všechno sám
skoncoval a nežádal od ní předem záruku, stala by se možná i vaší přítelkyní. To je snad vše.
Ano, řekla, že žádná odpověď je nejlepší odpověď, doufám, že se nemýlím, že to řekla právě
tak. Odpusťte, jestliže jsem zapomněl přesné výrazy, vyřizuji to tak, jak jsem tomu rozuměl."
Gani se zmocnil bezmezný vztek a dal mu bez ostychu volný průchod.
"A! Takhle tedy!" syčel, "mé dopisy se házejí z okna! A! Ona se sebou kupčit nedá, dobrá, ale
já ano! No uvidíme! Mám ještě leccos v záloze... uvidíme!... Však já ji zkrotím!..."
Šklebil se, bledl, zuřil, hrozil pěstí. Tak ušli několik kroků.
Přítomnost knížete Gaňovi vůbec nevadila, choval se, jako by byl sám, neboť pokládal
knížete za úplnou nulu. Ale najednou mu cosi napadlo a zarazil se.
"Jak to, prosím vás," obrátil se ke knížeti, "jak to, že vy (idiot! pomyslel si) získáte za dvě
hodiny po seznámení takovou důvěru? Proč?"
Jeho strastem chyběla už jenom závist. A teď právě ho bodla rovnou do srdce.
"To vám vysvětlit neumím," odpověděl kníže.
Gaňa se na něho zlostně podíval.
"Snad vás nepozvala do jídelny proto, aby vám věnovala svou důvěru? Chtěla vám přece cosi
darovat?"
"Jinak si to neumím vysvětlit než právě tak."
"Ale proč, ksakru? Co jste vlastně udělal? Čím jste sejí zalíbil? Poslyšte," naléhal vzrušeně
(všechno v něm bylo v tu chvíli jakoby zpřeházeno a zmateně vřelo, že si ani nemohl
uspořádat myšlenky), "poslyšte, nemohl byste se nějak rozpomenout a postupně si vybavit, o
čem jste tam hlavně mluvil, víte, každé slovo, pěkně po pořádku? Nevzpomínáte si na nic, nic
jste nepozoroval?"
"Ó ano, vzpomínám si," odpověděl kníže, "hned jak jsem přišel a představil se, začali jsme se
bavit o Švýcarsku."
"Dejte mi pokoj se Švýcarskem!"
"Pak o trestu smrti."
"O trestu smrti?"
"Ano, přišla na to řeč... potom jsem jim vyprávěl o tom, jak jsem tam tři roky žil, a taky jedné
ubohé vesnické dívky..."
"Dejte mi pokoj s vesnickou dívkou! Dál!" vyjel Gaňa netrpělivě.
"Potom, co mi Schneider řekl o mé povaze a jak mě vybídl..."
"K čertu se Schneiderem, kašlu na to, co vám řekl! Dál!"
"Dál jsem z jistého popudu začal mluvit o tvářích, totiž o výrazech tváří, a řekl jsem, že
Aglaja Ivanovna je téměř tak krásná jako Nastasja Filippovna. A při tom jsem se právě
prořekl o podobizně..."
"Určitě jste nevyprávěl to, co jste předtím zaslechl v pracovně?
Určitě ne?"
"Opakuji vám, že ne."
"Odkud tedy, ksakru... Počkejme! Neukázala snad Aglaja dopis staré?"
"Ručím vám za to, že neukázala. Byl jsem tam po celou dobu a neměla k tomu ani
příležitost."
"Ale možná, že vám něco ušlo...? Za-tra-cený idiote," zvolal Gaňa už docela bez ovládání,
"ani vypravovat pořádně neumíte."
Když už se jednou pustil do nadávání a nesetkal se s odporem, odkládal ponenáhlu všechnu
zdrženlivost, jak to tak mnozí mívají ve zvyku. Byl navýsost rozzuřen a nechybělo mnoho,
aby začal vzteky plivat. Ale zuřivost ho právě docela zaslepila,; jinak by si byl už dávno
všiml, že "idiot", kterého tak peskuje, některé věci velmi bystře a citlivě chápe a nebyčejně
dobře tlumočí.
Náhle však se stalo cosi nečekaného.
"Musím vás upozornit, Gavrilo Ardalionoviči," řekl pojednou kníže, "kdysi jsem byl skutečně
tak nemocen, že jsem byl bezmála idiot, ale teď už jsem dávno zdráv, a proto je mi dosti
nepříjemné, když mě někdo do očí nazývá idiotem. Uvážím-li vaše nezdary, mohu vaše
jednání částečně omluvit, ale ve vzteku jste si na mne už dvakrát vyjel. Vůbec se mi to
nezamlouvá, zvláště ne takhle zčistajasna, při prvním setkání. Právě stojíme na křižovatce a
snad by bylo lepší, kdybychom se rozešli, vy půjdete vpravo, domů, a já vlevo. Mám
pětadvacet rublů a jistě si najdu nějaký slušný nocleh."
Gaňa se hluboce zastyděl, a dokonce zrudl rozpaky.
"Promiňte, kníže," zvolal ohnivě a náhle změnil svůj hádavý tón v neobyčejně zdvořilý,
"prosím vás, promiňte! Vidíte, v jakých jsem se octl nesnázích! Vy ještě dohromady nic
nevíte, ale kdybyste věděl všechno, jistě byste mi alespoň trochu prominul, ačkoli je mé
jednání samozřejmě neodpustitelné..."
"Ó, nemusíte se tolik omlouvat," chvatně odpověděl kníže. "Úplně chápu, že vám není zrovna
lehko, a proto hubujete. Tak pojďme k vám. Velice rád..."
Ne, takhle ho nemohu pustit, říkal si v duchu Gaňa a cestou zlostně pošilhával po knížeti. Ten
filuta ze mne napřed všechno vytahal a potom najednou odložil masku... To není jen tak. Však
uvidíme! Všechno se vyřeší, docela všechno! A právě dnes!
Stáli zrovna před domem.
VIII
Gaňův byt byl ve druhém patře, vedlo k němu velmi čisté, světlé a vzdušné schodiště a
skládal se z šesti či sedmi pokojů a pokojíčků, docela obyčejných, přece však poněkud
nákladných pro kapsu úředníka s rodinou, i když pobíral dva tisíce rublů platu.
Byl však předem určen pro podnájemníky se stravou a obsluhou a Ivolginovi ho najali teprve
před dvěma měsíci, k značné Gaňově nelibosti, jen na naléhavé prosby jeho matky a sestry,
které se také chtěly alespoň trochu zasloužit o zvýšení rodinných příjmů.
Gaňa se mračil a tvrdil, že vydělávat na podnájmu je neslušné.
Nějak se potom začal stydět ve společnosti, kde si zvykl vystupovat jako mladý muž se
slibnou budoucností. Všechny tyto ústupky osudu a stísněné prostředí kolem hluboce
rozbolavělý jeho nitro. Od jisté doby se nesmírně a nepřiměřeně rozčiloval pro každou
maličkost, a jestliže byl nakrátko ochoten se podřídit a všechno snášet, pak jedině proto, že v
nejbližší době hodlal všechno od základů změnit. Ale přitom zas změna, ono východisko, pro
něž se rozhodl, bylo úkolem nemalým. Jeho vyřešení věštilo trampoty horší, než byly všechny
předchozí.
Byt rozdělovala dlouhá chodba vedoucí z předsíně. Na jedné straně byly ony tři pokoje určené
k pronajmutí osobám "obzvlášť doporučeným"; kromě toho byl na téže straně chodby až na
konci u kuchyně ještě čtvrtý pokojík, těsnější než ostatní, který obýval Vysloužilý generál
Ivolgin, hlava rodiny. Spával tam na široké pohovce a musel vcházet do bytu i vycházet přes
kuchyň a po schodech pro služebnictvo. Pokojík s ním sdílel třináctiletý bratr Gavrily
Ardalionoviče, gymnazista Kolja. I on se tu musel tísnit, studovat a spát na druhé, hodně
staré, úzké a krátké pohovce, na děravém prostěradle, a především měl otce opatrovat,
dohlížet na něho, což generál potřeboval čím dál víc. Knížeti přidělili prostřední pokoj; první
napravo obýval Ferdyščenko a třetí vlevo byl ještě volný. Nejdříve však uvedl Gaňa knížete
do části bytu obývané rodinou. Sestávala ze salonu, který se v případě potřeby měnil v
jídelnu, z obývacího pokoje, jímž však byl jen dopoledne a večer se měnil v Gaňovu pracovnu
a ložnici, a konečně z třetího těsného pokojíku, neustále zavřeného; to byla ložnice Niny
Alexandrovny a Varvary Ardalionovny. Zkrátka všechno bylo v tomto bytě stísněné a
namačkané; Gaňa jen potichu skřípěl zuby. I když se snažil být a také byl k matce zdvořilý,
přece jen od první chvíle u nich strávené bylo každému zřejmé, že je v rodině velikým
despotou.
Nina Alexandrovna nebyla v obývacím pokoji sama, seděla tam s ní Varvara Ardalionovna.
Obě se zabývaly nějakým pletením a rozmlouvaly s hostem, Ivanem Petrovičem Pticynem.
Nina Alexandrovna s hubeným přepadlým obličejem a s temnými kruhy pod očima působila
dojmem padesátnice. Vypadala churavá a jaksi sklíčená, ale její obličej i celý zevnějšek byly
příjemné. Hned po prvních slovech bylo vidět, že má vážnou povahu plnou pravé důstojnosti.
Přes poněkud utrápený výraz jejích očí prozrazovaly její rysy pevnou vůli, dokonce i
rozhodnost. Byla nadmíru skromně oblečena, v tmavých šatech, jak bylo zvykem u starších
žen, ale její chování, řeč, celé její vystupování svědčily o tom, že je zvyklá pohybovat se i v
nejlepších kruzích.
Varvara Ardalionovna byla asi třiadvacetiletá, spíš hubená dívka, prostředně veliká, tváře ne
snad vysloveně krásné, znalé však tajemství líbit se a okouzlovat bez krásy. Podobala se
matce, dokonce byla i nějak podobně oblečena, bez nejmenšího zájmu se parádit. Pohled
jejích šedých očí snad býval i velmi veselý a přívětivý, ale teď, zvláště v poslední době,
dívaly se její oči vážně a příliš zamyšleně. Také z její tváře vyzařovala silná vůle a ráznost,
dala se z ní však vytušit větší energie a podnikavost, než tomu bylo u matky. Varvara
Ardalionovna byla dosti vznětlivá a bratříček se jejích výbuchů někdy i obával. Obával se jich
i návštěvník, který tu právě seděl, Ivan Petrovič Pticyn. Byl to ještě mladý muž, sotva
třicátník, skromně, ale vybraně oděný, s příjemným, snad až příliš usedlým chováním. Podle
jeho tmavorusé bradky bylo vidět, že nejde o úředníka. Uměl rozmlouvat vtipně a zajímavě,
ale většinou mlčel. Vcelku působil dosti příjemným dojmem. Zřejmě se o Varvaru
Ardalionovnu zajímal a svými city se vůbec netajil. Ona se k němu chovala přátelsky, na
některé jeho otázky však dosud váhala odpovědět, dokonce jim nerada naslouchala. Pticyna to
však nikterak neodrazovalo. Nina Alexandrovna se k němu chovala vlídně a v poslední době
se dokonce stal v mnoha věcech jejím důvěrníkem. Bylo všeobecně známo, že hlavním
zdrojem jeho příjmů jsou rychle rostoucí úroky z peněz půjčovaných na více či méně
spolehlivé záruky. S Gaňou byli velcí přátelé.
Po zevrubném, i když nesouvislém doporučení Gaňově, (který se velmi chladně pozdravil s
matkou, ale vůbec ne se sestrou a hned kamsi odvedl Pticyna) řekla Nina Alexandrovna
knížeti několik vlídných slov a poručila Koljovi, když nahlédl do dveří, aby ho zavedl do
prostředního pokoje. Kolja byl chlapec s veselým a dosti milým obličejem a prostodušným
chováním.
"Kdepak máte svá zavazadla?" zeptal se, když uváděl knížete do pokoje.
"Mám jen uzlík, nechal jsem ho v předsíni."
"Hned vám ho přinesu. Máme k obsluze jen kuchařku a Matrjonu, takže i já vypomáhám.
Varja na všechno dohlíží a rozčiluje se.
Gaňa říká, že jste dnes přijel ze Švýcar?"
"Ano."
"Je ve Švýcarech hezky?"
"Velmi."
"Jsou tam hory?"
"Ano."
"Přinesu vám hned vaše věci."
Vešla Varvara Ardalionovna.
"Matrjona vám sem přijde ustlat. Máte kufr?"
"Ne, jen uzlík. Váš bratr pro něj šel do předsíně."
"Není tam nic než tenhle uzlíček. Kam jste dal své věci?" zeptal se Kolja, když se vrátil do
pokoje.
"Já nic víc nemám," prohlásil kníže a převzal od něj svůj uzlík.
"Áá! Už jsem si myslel, jestli to neuzmul Ferdyščenko."
"Neplácej nesmysly," přísně ho okřikla Varja, která i s knížetem mluvila velmi stroze a téměř
nezdvořile.
"Chére Babette*, mohla bys být ke mně trochu milejší, nejsem přece Pticyn."
* Drahá Varvarko.
"Ty bys ještě potřeboval nařezat, Koljo, jak jsi ještě nevycválaný. Budete-li něco chtít, obraťte
se na Matrjonu. Obědvá se v půl páté. Můžete obědvat s námi nebo ve svém pokoji, jak
chcete. Pojď, Koljo, nebudeme překážet."
"Tak jdeme, ty rázná povaho!"
Ve dveřích se srazili s Gaňou.
"Je otec doma?" zeptal se Gaňa Kolji, a když chlapec přisvědčil, pošeptal mu cosi do ucha.
Kolja přikývl a vyšel za Varvarou Ardalionovnou.
"Na slovíčko, kníže, zapomněl jsem vám ve spěchu ještě něco říci.
Měl bych k vám prosbu, jestli vám to nebude dělat příliš velké potíže, buďte tak laskav a
neplácejte tu o tom, co se právě stalo mezi mnou a Aglajou, a ani tam zase o tom, co uslyšíte
zde, protože i tady je dost nešvarů. Ostatně a vůbec... alespoň dnes se ovládněte."
"Ujišťuji vás, že jsem plácal mnohem míň, než se domníváte,"
reagoval kníže na Gaňovy výčitky trochu podrážděně. Vztahy mezi nimi se viditelně
zhoršovaly.
"Rozhodně jsem kvůli vám dnes už dost zkusil. Zkrátka, prosím vás o to."
"Laskavě vezměte v úvahu, Gavrilo Ardalionoviči, čím jsem vám byl zavázán a proč bych se
nemohl zmínit o podobizně? Přece jste mě o to nežádal?"
"Fuj, to je ale ošklivý pokoj," poznamenal Gaňa a štítivě se rozhlédl, "taková tma a okna na
dvůr. A vůbec přišel jste k nám v nevhodnou dobu... Ale to už není má věc, já pokoje
nepronajímám."
Do místnosti nahlédl Pticyn a zavolal Gaňu. Ten se rychle odvrátil od knížete a vyšel,
přestože chtěl ještě cosi dodat, ale nemohl se k tomu zřejmě odhodlat a nějak se styděl začít; i
pokoj pohaněl jakoby z rozpačitosti.
Sotva se kníže umyl a uvedl trochu do pořádku svůj oděv, otevřely se opět dveře a dovnitř
nahlédla nová osoba.
Byl to pán asi třicetiletý, dosti vysoký, ramenatý, s obrovskou nazrzlou kudrnatou hlavou.
Obličej měl masitý a zarudlý, rty tlusté, nos široký a zploštělý, malá očka, zarostlá tukem,
jako by bez přestání posměšně mrkala. Vcelku působil dosti drze. Jeho oděv nezářil zrovna
čistotou.
Napřed otevřel dveře jen tak, aby jimi mohl prostrčit hlavu.
Lllava se okamžik rozhlížela po místnosti, potom se dveře pomalu otvíraly, na prahu se
ukázala celá postava, ale host zatím ještě nevcházel a dál si od prahu přimhouřenýma očima
prohlížel knížete. Konečně vstoupil dovnitř, zavřel za sebou dveře, usedl na židli, pevně
uchopil knížete za ruku a stáhl ho šikmo proti sobě na pohovku.
"Ferdyščenko," prohlásil a spočinul upřeným tázavým pohledem na knížeti.
"No a?" odpověděl kníže s úsměvem.
"Bydlím tady," řekl Ferdyščenko s nezměněným výrazem.
"Chcete se se mnou seznámit?"
"E-ech!" povzdychl příchozí, prohrábl si vlasy a zahleděl se do protějšího kouta. "Máte
peníze?" zeptal se najednou a obrátil se ke knížeti.
"Málo."
"Kolik?"
"Pětadvacet rublů."
"Ukažte."
Kníže vytáhl z kapsy pětadvacetirublovou bankovku a podal ji Ferdyščenkovi. Ten ji uhladil,
prohlédl, obrátil a podržel proti světlu.
"Je to divné," řekl jakoby v zamyšlení, "proč vlastně ty bankovky tak hnědnou? Některé
strašně zhnědnou a jiné zas naopak docela vyblednou. Tumáte."
Kníže si vzal zpátky svou bankovku. Ferdyščenko vstal ze židle.
"Přišel jsem vás upozornit, předně abyste mi nepůjčoval peníze, protože vás o to určitě
požádám."
"Dobrá."
"Máte v úmyslu jim tu platit?"
"Ano."
"Ale já ne! Bydlím vpravo od vás, první dveře, všiml jste si? Ke mně se příliš často
neobtěžujte. Buďte bez starosti, přijdu sám.
Generála jste už viděl?"
"Ne."
"Ani neslyšel?"
"Ovšemže ne."
"Však ho uvidíte i uslyšíte, a navíc si dokonce i ode mne půjčuje peníze! Avis au lecteur.*
Spánembohem. Dá se žít s příjmením Ferdyščenko? Co říkáte?"
* Malé upozornění.
"Proč ne?"
"Sbohem."
Šel ke dveřím. Později se kníže dověděl, že tento pán pokládá za svou svátou povinnost
uvádět všechny v údiv svou originalitou a humorem, ale prý se mu to nějak nechce dařit. Na
někoho působil dokonce až nepříjemně, což ho upřímně mrzelo, ale svého poslání se
nevzdával, Ve dveřích se mu podařilo dosáhnout jistého úspěchu, neboť se srazil s novým
příchozím. Když neznámého nechával projít do pokoje, několikrát za ním na knížete varovně
zamrkal, a tak přece jen odešel s menším efektem.
Nový host byl vysoký muž, nejméně pětapadesátiletý, obtloustlý, s brunátnou, a odulou tváří,
orámovanou hustými šedivými licousy, s malým knírkem a velikýma, vypoulenýma očima.
Zjev dosti důstojný, až na jistou zpustlost, ošumělost, ba i špínu. Měl na sobě vetchý kabátek
s bezmála prodřenými lokty a košili usmolenou - prostě podomácku. Šířil kolem sebe slabý
pach vodky, ale vystupování měl působivé, trochu afektované; zřejmě se horlivě snažil
omračovat svou důstojností. Pán přistoupil ke knížeti pomalu a s přívětivým úsměvem, mlčky
ho vzal za ruku, podržel ji chvíli ve své a přitom se mu zadíval do obličeje, jako by poznával
známé tahy.
"Ano, je to on!" řekl tiše, ale slavnostně. "Jako by tu stál živý přede mnou! Slyšel jsem, jak
vyslovují drahé, známé jméno, a v mysli mi vytanula nenávratná minulost... Račte být kníže
Myškin?"
"Ano prosím."
"A jájsem nešťastný generál Ivolgin ve výslužbě. Jak se prosím jmenujete křestním jménem a
jak po otci?"
"Lev Nikolajevič."
"Tak, tak! Syn mého přítele, druha mého dětství, Nikolaje Petroviče!"
"Můj otec se jmenoval Nikolaj Lvovič."
"Lvovič," opravil se generál nenuceně, s naprostým klidem, jako by vůbec nebyl zapomněl
jméno a jen se náhodou přeřekl. Usedl, zase vzal knížete za ruku a posadil ho proti sobě.
"Hýčkával jsem vás na rukou."
"Opravdu?" zeptal se kníže. "Můj otec zemřel už před dvaceti lety."
"Ba, dvacet let je tomu, dvacet a tři měsíce! Chodili jsme spolu do školy, jenže já jsem
vstoupil pak rovnou do kadetky."
"Ale otec byl také odchovancem kadetky, sloužil jako podporučík ve Vasilkovském pluku."
"Ne, v Bělomirském. Téměř v předvečer své smrti byl převelen do Bělomirského. Byl jsem
při tom a požehnal mu na věčnost. Vaše maminka..."
Generál se odmlčel, jakoby přemožen truchlivou vzpomínkou.
"Ano, i ona pak za půl roku zemřela na nachlazení...," řekl kníže.
"Ne, na nachlazení ne, věřte starci. Byl jsem při tom, pohřbíval jsem i ji. Zemřela steskem po
svém knížeti, a ne na nachlazení.
Ano, i na kněžnu se pamatuji! Inu, mládí! Div jsme se pro ni s knížetem, přítelem z dětství, na
smrt nepobili."
Kníže už naslouchal poněkud nedůvěřivě.
"Byl jsem zoufale zamilováný do vaší matinky, už když byla nevěstou, nevěstou mého přítele.
Knížeti to neušlo a těžce se ho to dotklo. Jednoho dne ke mně přišel ráno o sedmé a vzbudil
mě.
Údivem jsem se začal oblékat. Oba jsme mlčeli a já jsem pochopil.
Vytáhl z kapsy dvě pistole. Přes kapesník. Bez svědků. K čemu také svědci, když za pět minut
se vzájemně pošleme na věčnost?
Nabili jsme pistole, roztáhli kapesník, stanuli proti sobě, přiložili si pistole navzájem k srdci a
hledíme si do očí.
Najednou nám oběma vytryskly slzy a ruce se nám začaly chvět.
Oběma, oběma najednou! Nu a pak samozřejmě následovalo objetí a oba jsme se překonávali
velkodušností. Kníže volá: Je tvá! Já volám: Tvá, tvá! Zkrátka... zkrátka... Zůstanete u nás...
na bytě?"
"Ano, nějakou dobu, myslím," řekl kníže trochu zajíkavě.
"Kníže, maminka prosí, abyste k ní přišel," zvolal Kolja, který nahlédl do dveří. Kníže vstal a
chtěl odejít, ale generál mu položil ruku na rameno a přátelsky ho opět stáhl na pohovku.
"Jako dobrý přítel vašeho otce bych vás chtěl na něco upozornit,"
řekl. "Jak vidíte, sám jsem se stal obětí tragické katastrofy, ale bez soudu! Bez soudu! Nina
Alexandrovna je vzácná žena, Varvara Ardalionovna, má dcera, je vzácné děvče. Poměry nás
nutí, abychom pronajímali pokoje, je to neslýchaný úpadek!... U mne, který jsem se měl stát
generálgubernátorem!... Ale vy jste u nás vždycky vítán. Jenže naší rodinu čeká nová
katastrofa!"
Kníže se na něho díval tázavě a s velkou zvědavostí.
"Má být uzavřen sňatek, sňatek neslýchaný. Mezi pochybnou ženštinou a mladým mužem,
který by se mohl stát i dvořanem. A taková osoba se dostane do rodiny, kde je má dcera a má
žena! Ale dokud jsem tu já, nepřestoupí náš práh! Tehnu si ke dveřím a ať překročí mé tělo!...
S Gaňou už skoro nemluvím, dokonce se mu vyhýbám. Záměrně vás na to předem
upozorňuji. Budete-li u nás bydlet, stejně to uvidíte na vlastní oči. Ale jste synem mého
přítele a mám právo doufat..."
"Kníže, zajděte laskavě ke mně do přijímacího pokoje," vyzvala mladého muže Nina
Alexandrovna, která se sama objevila ve dveřích.
"Jen si pomysli, miláčku," zvolal generál, "ukázalo se, že jsem sám hýčkával knížete na
rukou!"
Nina Alexandrovna káravě pohlédla na generála a zkoumavě na knížete, ale neřekla ani slovo.
Kníže vykročil za ní; sotva však usedli v obývacím pokoji a Nina Alexandrovna začala knížeti
chvatně polohlasem cosi povídat, už tu byl za nimi opět generál.
Nina Alexandrovna se rázem odmlčela a se zřejmou nelibostí se věnovala svému pletení.
Generál si patrně všiml jejího pohoršení, ale dobrá nálada ho přesto neopustila.
"Syn mého přítele!" zvolal a obrátil se k Nině Alexandrovně, "a tak znenadání! To je
překvapení. Miláčku, cožpak ty se nepamatuješ na nebožtíka Nikolaje Lvoviče? Tuším, žes ho
zastihla ještě... v Tveru?"
"Nepamatuji se na Nikolaje Lvoviče. To je váš otec?" zeptala se knížete.
"Ano, ale myslím, že nezemřel v Tveru, nýbrž v Jelizavetgradu,"
podotkl kníže nesměle. "Řekl mi to Pavliščev..."
"V Tveru," stál na svém generál, "těsně před smrtí tam byl přeložen, dokonce dřív, než jeho
nemoc nebezpečně pokročila. Byl jste ještě příliš malý a nemůžete se pamatovat ani na
přeložení, ani na cestu. Pavliščev se pravděpodobně zmýlil, ačkoliv to byl skvělý člověk."
"Vy jste znal i Pavliščeva?"
"Byl to vzácný člověk, ale já byl očitým svědkem. Požehnal jsem vašemu otci na smrtelném
loži..."
"Ale otec přece zemřel ve vyšetřovací vazbě," podotkl kníže znova, "ačkoliv jsem se marně
snažil dozvědět, proč vlastně.
Zemřel ve vězeňské nemocnici."
"O, to bylo ve věci řadového vojáka Kolpakova a kníže by byl bezpochyby osvobozen."
"Tak? Víte to určitě?" zeptal se kníže se zvláštním zájmem.
"Jakpak ne!" zvolal generál. "Soud se rozešel bez vynesení rozsudku. Obvinění bylo
neslýchané! Dokonce i poněkud záhadné.
Když zemřel velitel roty, štábní kapitán Larionov, byl kníže dočasně jmenován jeho
zástupcem; dobrá. Řadový voják Kolpakov se dopustil krádeže, odcizil kamarádovi boty a
propil je; dobrá.
Kníže, a podotýkám, že se to stalo v přítomnosti šikovatele i kaprála, vynadal Kolpakovovi a
pohrozil mu pruty. Výborně. Ale Kolpakov odejde do kasáren, ulehne na kavalec a za čtvrt
hodiny zemře. No prosím, tohle už je poddivný případ, takřka nemožný.
Tak či onak Kolpakova pohřbí, kníže podá hlášení a Kolpakova vyškrtnou ze seznamu. Je
tedy všechno v pořádku. Ale přesně za půl roku objeví se zčistajasna voják Kolpakov na
brigádní přehlídce praporu Novozemljanského pěšího pluku téže brigády a téže divize!"
"To není možné!" zvolal kníže ve svrchovaném údivu.
"Tak to nebylo, je to omyl!" obrátila se k němu znenadání Nina Alexandrovna a podívala se
na něho téměř zarmouceně, "Mon mari se trompe."*
* Můj muž se mýlí.
"Ne, miláčku, se trompe, to se ti lehko řekne, ale zkus vyřešit takový případ! Všichni byli jako
omráčení. Já první bych byl řekl, qu'on se trompe. Ale bohužel jsem byl svědkem a sám jsem
zasedal ve vyšetřovací komisi. Všechny konfrontace dokazovaly, že je to týž, naprosto týž
voják Kolpakov, který byl před půl rokem pohřben s obvyklými obřady a za víření bubnů.
Připouštím, je to vskutku případ neobvyklý, téměř nemožný, ale..."
"Tatínku, máte prostřeno k obědu," oznámila vcházející Varvara Ardalionovna.
"Á, no dobře, výborně! Mám už taky hlad... Je to případ tak říkajíc psychologický..."
"Vystydne vám polévka," netrpělivě řekla Varja.
"Už jdu," bručel generál, když vycházel z pokoje, "ale přes všechno pátrání...," ozývalo se
ještě z chodby.
"Ardalionu Alexandroviči budete muset mnohé promíjet, zůstanete-li u nás," řekla Nina
Alexandrovna knížeti. "Ale nebude vás příliš obtěžovat, obědvá sám. Jistě uznáváte, že každý
má své nedostatky a své... zvláštnůstky, někteří snad i ve větší míře než ti, na něž se ukazuje
prstem. O jedno bych vás prosila; kdyby se můj muž na vás obracel kvůli placení nájemného,
řekněte, že jste se už vyrovnal se mnou. Samozřejmě kdybyste dal peníze Ardalionu
Ardalionoviči, zúčtovaly by se vám stejně, ale jen pro pořádek vás prosím... Co je to, Varjo?"
Varja se vrátila do pokoje a mlčky podala matce podobiznu Nastasji Filippovny. Nina
Alexandrovna se zachvěla a zpočátku s jakousi bázní a potom se stísněnou trpkostí šiji
okamžik prohlížela. Nakonec se tázavě podívala na Varju.
"To mu dnes sama darovala," řekla Varja, "a večer se mezi nimi všechno rozhodne."
"Dnes večer!" zoufale polohlasem opakovala Nina Alexandrovna.
"Inu, je to vlastně již hotová věc a pro nás beznadějná. Touhle podobiznou to jasně potvrdila...
A on ti ji sám ukázal?" dodala udiveně.
"Víte přece, že spolu už měsíc nemluvíme. Pticyn mi všechno pověděl a portrét se tam válel
pod stolem. Tak jsem ho zvedla."
"Kníže," obrátila se k němu Nina Alexandrovna, "chtěla jsem se vás zeptat, a proto jsem vás
vlastně obtěžovala, znáte už dlouho mého syna? Říkal tuším, že jste teprve dnes odkudsi
přijel."
Kníže stručně vyprávěl svůj příběh, dobrou polovinu vynechal.
Nina Alexandrovna s Varjou ho vyslechly.
"Abyste mi rozuměl, nechci svými otázkami vyzvídat o Gavrilovi Ardalionoviči," podotkla
Nina Alexandrovna. "Jestliže je něco, k čemu by se mi sám nemohl přiznat, nechci se to
dozvědět za jeho zády. Začala jsem o tom jen proto, že Gaňa mi prve, když jste odtud
odcházel, odpověděl na mou otázku o vás, že před vámi nemusíme nic tajit. Co to znamená?
Chtěla bych totiž vědět, do jaké míry..."
Vtom vešli Gaňa s Pticynem; Nina Alexandrovna rázem zmlkla. Kníže zůstal sedět na židli
vedle ní, ale Varja poodešla. Podobizna Nastasji Filippovny ležela hodně nápadně na
pracovním stolku Niny Alexandrovny, přímo před ní. Když ji Gaňa uviděl, zamračil se,
zlostněji vzal a odhodil na svůj psací stůl, který stál v protějším rohu.
"Dnes, Gaňo?" zeptala se znenadání Nina Alexandrovna.
"Co dnes?" škubl sebou Gaňa a najednou se obořil na knížete: "Á, chápu, vy už i tady... Ale
co se to s vámi děje, nějaká nemoc?
Copak se nemůžete ovládnout? Uvědomte si přece, Jasnosti..."
"To je má vina, Gaňo, jenom moje...," přerušil ho Pticyn.
Gaňa se na něho tázavě podíval.
"Je to tak lepší, Gaňo, zvlášť když je o věci v podstatě rozhodnuto," zahučel Pticyn, ustoupil
stranou, usedl ke stolu, vytáhl z kapsy jakýsi papírek popsaný tužkou a začal si ho pozorně
prohlížet. Gaňa zasmušile stál a znepokojeně vyčkával rodinný výstup. Ani ho nenapadlo
omluvit se knížeti.
"Jestli je o všem rozhodnuto, má Ivan Petrovič samozřejmě pravdu," řekla Nina
Alexandrovna, "tak se, Gaňo, nemrač a nerozčiluj, nebudu se tě na nic vyptávat, co mi sám
nechceš říci, a ujišťuji tě, že jsem se vším smířena. Už se prosím tě uklidni."
Řekla to skloněna nad prací a zdánlivě opravdu klidně. Gaňa byl udiven, ale prozíravě mlčel a
díval se na matku v očekávání, že se vyjádří jasněji. Domácí výstupy se mu už dokonale
zhnusily.
Nině Alexandrovně neušla jeho obezřetnost a dodala s trpkým úsměvem: "Pořád pochybuješ a
nevěříš mi. Neboj se, nebudou ani slzy, ani prosby jako dřív, z mé strany určitě ne. Nic víc si
nepřeji, než abys byl šťasten, to přece víš. Se vším jsem se smířila a srdcem budu vždycky s
tebou, ať už zůstaneme spolu, nebo se rozejdeme.
Mluvím ovšem pouze za sebe, od sestry nemůžeš požadovat totéž..."
"Á, zase ona!" posměšně zvolal Gaňa a nevraživě pohlédl na sestru. "Matinko! Znovu vám
přísahám to, co jsem vám už jednou zaručil svým slovem. Dokud zde budu a dokud budu živ,
ať už kdokoliv překročí váš práh, nikdy se nikdo nesmí opovážit vás přehlížet, naopak, musí
vám vzdávat nejvyšší úctu!"
Gaňa byl tak rozradostněný, že se na matku díval smířlivě, téměř něžně.
"Nikdy jsem neměla starost o sebe, Gaňo, to přece víš. Nemyslila jsem na sebe, když jsem se
celou tu dobu strachovala a trápila.
Prý se mezi vámi dnes všechno rozhodne? A co se rozhodne?"
"Slíbila, že se dnes večer doma vysloví, zda ano, nebo ne,"
odpověděl Gaňa.
"Téměř tři týdny jsme se vyhýbali každé zmínce o tom a bylo to dobře. A dnes, když se již
všechno rozhodlo, dovolím si jen jedinou otázku. Jak ti mohla dát kladnou odpověď, a
dokonce i svou podobenku, když tyji nemiluješ? Cožpak bys ji mohl, takovou... takovou..."
"Chceš říci zkušenou?"
"Tak jsem to říci nechtěla. Jak to, žes ji dokázal tak zaslepit?"
Její otázka zazněla neobyčejně podrážděně. Gaňa chvíli stál, uvažoval a pak prohlásil se
zřejmým posměchem: "Dala jste se unést, matinko, zase jste se neovládla. Takhle nevinně to
u nás začínalo, a nakonec z toho byla vždycky hádka.
Řekla jste, že nebudou žádné dotazy ani výčitky, a už je to tady!
Raději toho opravdu nechrne, přece jste měla původně dobrý úmysl... Rozhodně vás nikdy
neopustím. Jiný by přinejmenším od takové sestry utekl na sto honů, jen se podívejte, jak po
mně kouká! Tak dost! Už jsem měl málem radost... A jak víte, že klamu Nastasju Filippovnu?
Varja ať si dělá co chce, a basta. Opravdu už toho nechrne!"
Gaňovo rozčilení rostlo s každým slovem; bezúčelně pobíhal sem a tam. Takové debaty
rázem rozjitřily nezahojené rány všech členů rodiny.
"Řekla jsem, že jakmile sem vkročí, odejdu, a své slovo dodržím,"
prohlásila Varja.
"Z umíněnosti!" zvolal Gaňa. "Taky jen z umíněnosti se nevdáváš!
Co se na mě šklebíš? Kašlu na to, Varvaro Ardalionovno! Prosím, račte provést svůj úmysl
třeba hned. Už nemám chuť se na vás dívat! Ach kníže, vy jste se konečně rozhodl nás
opustit!" zvolal na knížete, když viděl, že se zvedá.
Z Gaňova hlasu se ozývalo ono podráždění, kterým se člověk zrovna kochá a oddává se mu
docela bez zábran, ba přímo s rostoucím potěšením, ať už ho dovede kamkoliv. Kníže se ve
dveřích obrátil, měl v úmyslu odpovědět, ale když z rozhořčeného výrazu svého tupitele
uhodl, že chybí už jen poslední kapka, aby nádoba přetekla, beze slova se otočil a odešel. Po
chvilce poznal podle hlasů z obývacího pokoje, které k němu doléhaly, že za jeho
nepřítomnosti dostala rozmluva hlučnější a živější spád.
Prošel salonem do předsíně, aby se z chodby dostal do svého pokoje. Když šel kolem
venkovních dveří, zaslechl a poznal, že se za dveřmi kdosi snaží zazvonit. Ale zvonek byl
zřejmě porouchaný, maličko se sice zachvíval, ale nezvonil. Kníže odsunul závoru, otevřel
dveře a - v úžasu odstoupil, a dokonce se zachvěl. Před ním stála Nastasja Filippovna. Rázem
ji poznal podle podobizny.
Když ho uviděla, v návalu zlosti sejí zablesklo v očích. Kvapně prošla do předsíně, odstrčila
ho ramenem z cesty, shodila ze sebe kožich a zlostně řekla: "Když už jsi líný spravit zvonek,
mohl bys aspoň sedět v chodbě, abys slyšel, když někdo klepá. No, a teď ještě upustí kožich,
nemehlo!"
Opravdu, kožich ležel na podlaze; Nastasja Filippovna nečekala, až jí ho kníže sejme. Ani se
neohlédla, odhodila mu ho dozadu na ruce a kníže nestačil kožich zachytit.
"Měli by tě vyhodit. Běž mě ohlásit."
Kníže chtěl něco říci, byl však v takových rozpacích, že ze sebe nedostal ani slovo, a tak
zamířil i s kožichem, který zvedl z podlahy, do obývacího pokoje.
"A teď ke všemu utíká i s kožichem! Kam s ním jdeš? Chachacha!
Copak ses zbláznil?"