Cimrmanologie

FIGURKY Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta 1877 Včera mně bylo třicet let. Cítím, že jsem jiný člověk. Teprv od včerejška jsem celým mužem, krev se proudí v přísném taktu, každý nerv je ocelový, každá myšlénka opravdová –je to zázračné, jak muž vyzraje přes noc, ba mžikem, a jakou sílu má vědomí: Teď jsi třicet let! – Takhle se sobě opravdu líbím, cítímť, že mohu něco zdárného vyvést a že vyvedu. Hledím na vše se vznešenou klidností. Teď – ano teď budu si psát zas s chutí svůj deník, abych se viděl portrétovaného, jak vypadám. Vím, že po letech budu čítat stránky toho svého deníku s pýchou. A kdo jej čisti bude po smrti mé, každý zvolá: Ejhle muž! Jsem pojednou tak jiným člověkem, že předvčerejšek zdá se mně být už šedou minulostí. Ani pochopit nedovedu minulost svou. Psal jsem sice skoro denně zápisky své, ale teď čtu ty zanesené myšlénky a nerozumím jim více. Kroutím hlavou: pročpak jsem to tak napsal? – „Nač ideály? Nač se učíme ideálům?― – „Vychládání slunce – okeány ledové.― – „Mně je tak smutno, ne k smrti, ale k samovraždě.― – „Mračno hrozícího velkého neštěstí, nebo pocit, že svět se zřítil.― – „Možno, že jsem se zmýlil.― – „Před úkolem životním a po něm; ale ne radostný pocit, smutná otázka.― – Ukrutné hlouposti! Nezdravý cit. To vyplynulo, že jsem neměl jasného cíle a pevné vůle, že jsem zapadl do klusu nejobyčejnějšího života a uspávajících návyků. Jak vysoko stojím pojednou teď! Předně: teď si odbudu advokátní zkoušku; úžasně rychle ji odbudu. Za druhé: oddám se těm studiím zcela. Do kanceláře nevkročím, pokud zkouška nebude odbyta; můj šéf mne nevymaže z kancelářského seznamu, ztratilť bych tím kus předepsané sedmileté praxe. Za třetí: obmezím se zcela na svůj byt, do hostince nevkročím, ani navečer ne, je to hříšné, co jsem prohrál peněz v 174 každodenním hloupém ramšlu. Ani v neděli na Příkopy nepůjdu, do divadla také ne, vůbec nikam, ať si slečna Františka vykroutí krk! Řekla u Loukotů, že prý vypadám tak zpustle – počkej! – Výtečná myšlénka! – Líbal bych se za ni! – Ano, na Malou Stranu se přestěhuju. Na tu poetickou klidnou Malou Stranu, mezi tiché, milé sousedy, někam do zákoutí odlehlé ulice. Ba, pro můj povznesený nynější duševní stav je naprosto nutno okolí poetického. To bude rozkoš! Tichý dům, vzdušný byt, výhlídka na dumavý Petřín, výhlídka do tichounké domácí zahrádky – zahrádka musí při domě být – práce a mír. Zrovna cítím, jak se mi prsa šíří. Hned do toho – svatý Jiří je přede dveřmi! – Nemýlím-li se, jsou na Petříně slavíci? Mám štěstí. Byt, že bych si nemohl lepšího ani přát, v tiché Oujezdské ulici. Tam se schoulím jako dítě do svého tajuplného koutečka, nikdo se o mně nedoví, nikdo! Už zevnějšek dvoupatrového domku se mi líbí. Jenže nebudu samostatným nájemníkem, jen podnájemníkem, ale co na tom! Moje nastávající „paní― je konduktorkou, pana konduktora –je někde u dráhy –jsem ještě neviděl, jezdí skoro pořád. Mají v prvním patře byt tak velký, jakého nepotřebují. Velký pokoj do ulice, pak kuchyň, pak dva pokojíky v křídle nazad, ty jsem najal. Tři okna jdou do svislého dvora, jedno, z pokojíku zadního, do zahrádky a na Petřín. Pěkná zahrádka – konduktorka pravila, že tam může každý nájemník; no, já tam nepůjdu, budu studovat. Ale příjemná je mně zahrádka ta. Že je dům přistaven zrovna k úpatí Petřína, je dvůr svislý a zahrádka as ve výši prvního patra, takže moje okno jest tam tedy skoro přízemni. Když jsem přistoupil k oknu, slyšel jsem s Petřína skřivánci zpěv. Rozkoš! Ptal jsem se, jsou-li tam také slavíci? Jsou! Konduktorka je mladá, as dvaadvacetiletá žínka. Je hezká, tak zdravě hezká. Obličej není sice klasicky pravidelný, brada je trochu široká, ale tváře jsou jak růžový aksamit a oči, trochu vypoulené, jsou jako chrpa modry. Chová dítě – sedmiměsíční holčičku, 175 Kačenku, – od těch lidí člověk slyší hned celou biografii. Kačenka dojímá komicky. Hlava je jako koule, vypoulené oči, po matce, jako by seděly na šťopce a hledí neskonale blbě. Ale když se člověk na to přívětivě zahledí, začne se koule smát a v tupých očích je najednou plno jisker, a ty oči mají náhle tak příjemný výraz, že – (napíšu to až později, teď mně to dobře nenapadá). Pohladil jsem Kačenku po tváři a řekl: „To je hezké dítě, tohleto.― Matky si získat chválou dětí je vždycky dobře. „A tichá je, skoro ani nezapláče,― libovala si matka. To je mně velmi příjemno, kvůli studiím. Když jsem řekl, že jsem doktorem práv, byla konduktorka patrně potěšena. A když jsem řekl, že se jmenuju Krumlovský, zvolala: „I jeje, to je hezké jméno!― Ti lidé řeknou všechno hned tak upřímně. Smluvili jsme nájemné a posluhu a snídani, konduktorka mně bude prát a posluhovat a vařit snídani. Vpravo dole u vchodu je hostinec, čistý, jak jsem viděl, odtamtud budu brát obědy a večeře. „My, když je muž doma, berem taky odtamtud; mají tam stravu domácí!― To je výborné, já miluju stravu domácí. Já pranic nestojím o tu kořeněnou kuchyň restaurační, mně jsou škubánky a jahelník a maštěné nudle stokrát milejší než všechny karbonády. A vlevo dole u vchodu má švec svůj krám a zrovna nade mnou, v druhém patře, bydlí krejčí, co chci ještě víc? Musím podotknout, že o kousek dál stojí dům, kde se narodil Mácha. Ale já pranic nedbám poesie psané, mně je ta poesie, kterou tvoří život sám, stokrát milejší, a proto to o Máchovi podotýkám jen tak. Já sám jsem nepsal nikdy žádných básní – totiž – co studentík jsem arci také začal. Možno, že jsem měl talent. Alespoň se pamatuji na zcela pěknou jednu báseň svou, baladu, se vzornou aliterací. Už vím z ní ale málo víc než tu aliteraci – podle stráně štěkotem svým přizvukuje pískotu pes páně. Smáli se mně, když jsem baladu ve škole předčítal. Bránil jsem se a poukazoval na tu aliteraci. Ale smáli se ještě víc, a od té doby 176 místo „aliterace― říkali vždycky „pískotupespáně―. Oslové! Když jsme ještě jednali s konduktorkou, vstoupil do otevřených dveří kuchyně as čtyřicetiletý muž s dýmkou v ústech. Nějaký soused, zcela po domácku oblečený. Zůstal stát, opřel se o veřeje a bafal. „Ten pán je pan doktor Krumlovský,― pravila konduktorka s patrným důrazem na slově doktor. Muž bafnul. „Nu to mne těší. Na dobré sousedství, pane doktore!― A muž mně podával masitou, měkkou ruku. Potřásl jsem, člověk musí umět se sousedy vyjít, vždyť jsou zde beztoho tak hodní lidé! Muž je zavalitý, krevnatého obličeje, modrých, vodnatých očí, jako by plavaly ve slzách. Opět tak upřímné oči! Ale takováhle upřímnost vodnatých očí bývá také od chlastu – jsem znalec lidí –. A svrchní pysk má tlustý, každý piják má svrchní pysk tlustý. „Hrajete šístku?― Rád bych řekl, že teď studuju, teď že nehraju praničeho, ale – nač hned kazit sousedstvo! „Kterýpak Čech by neznal šístky!― povídám se zdvořilým úsměvem. „To je dobře, uděláme si den.― (Hotový germanism, myslím, „udělat si den―; náš český jazyk se po městech ukrutně kazí! Budu v rozmluvách nenápadně se snažit, abych jim chyby opravoval.) „My umělci máme učené lidi rádi. Člověk se od nich něčemu naučí.― Ti toho chytnou ode mne! Cítím však, že teď zas já musím pronést něco lichotivého. Kdopak je ale ten muž? Umělec – vodnaté oči, krevnatá tvář, masitá ruka – vsázím se, že má na koncích prstů mozoly, nevidím tam, ale on musí mít na koncích prstů mozoly, hraje kontrabas –jsem znalec lidí. – „No, vy co hudebník zajisté nemáte nikdy dlouhé chvíle,― povídám. „Paní konduktorko, slyšela jste?― rozchechtal se muž tak, že rameno šlo o veřej nahoru dolů, jako když se nosorožec o kládu tře. „Já takový bláznivý muzikant jako ten –― ukázal přitom palcem přes rameno na prostřední dvéře chodby a smích jeho přešel v silný, harašivý kašel. 177 „Pan Augusta je malíř,― mínila konduktorka. Teď přiběhl z pozadí chodby kluk as osmiletý, vylákán z bytu nejspíš tím smíchem a kašlem. Opřel se o malíře a hleděl na mne. „To je váš syn, pane Augusto?― pravím poněkud v rozpacích. „Můj Pepík. Bydlíme tamhle v pravém dvorském křídle, jako vy zde v levém, budem si vidět zrovna do oken.― „Kdopak je to?― ptal se Pepík a ukázal prstem na mne. Miluju prostou, bezohlednou řeč dětskou. „To je pan doktor Krumlovský, nezdvořáku.― „A ten tady bude zůstávat?― „Poslouchej, Pepíčku, chceš krejcar?― a hladím kluka po světlých kadeřích. Kluk natáh mlčky ruku. Myslím, že jsem učinil na všechny dojem dobrý. Byl to perný den! Stěhování a rovnání a přendá vání, že šla hlava kolem. Nestěhoval jsem se ještě Často a stěhování je mně nemilé; jsou prý lidé, kteří mají docela zálibu v něm – zvláštní choroba, musí to být lidé povahy nestálé. Ale upřít se nedá, že i ve stěhování je poesie. Když starý byt začne se prázdnit a pustnout, zmocní se nás náhle jakás lítostná tesknota, je nám, jako bychom opouštěli ochranný přístav a vydávali se na zvratké vlny. A nový byt se dívá na nás cize, nevypravuje nám ničeho, je chladný. Bylo mně, jako bych co malé dítě v nenavyklé místnosti chytati se měl matčiny sukně a volat: „Bojím!― Ale zítra ráno vstanu a zajisté už řeknu: „Dobře se to spí.― – Kolikpak máme už hodin? Půl jedenácté. – A po domě už ticho jako v studni. To je dobrý obraz: jako v studni, mnohem lepší než „jako v kostele―, alespoň ne tak otřelý. Moc jsem se nasmál konduktorce. Všemu se divila, všechno ohmatávala, prohlížela; taková naivní zvědavost neuráží. Pomáhala pilně, ihned sestavovala a stlala mou postel, nejvíc obdivovala se velké srnčí poslámce a srnčí koží potaženému polštáři. Když to byla uložila, nemohla odolat a položila se na postel, jak prý se to leží; smála se na posteli samou radostí jako veverka – totiž jestli se 178 veverka směje. Pak položila na postel Kačenku a smála se zas. Má zvláštní smích, jako když drobným zvonkem zvoní. A když rozestřela na podlaze k posteli huňatou lišku, ovroubenou červeným suknem, měla novou radost, že Kačenka se liščí hlavy s těma skleněnýma očima bojí. „Budu ji tím strašit, když nebude hodná!― Ti lidé jsou z maličkosti hned šťastni. Ale pak bych se byl brzy zlobil. Když jsem přibyl s druhou forkou nářadí, viděl jsem otevřenými dveřmi, že v druhém pokojíku klečí Pepík na sesli u akvárium a má na dlani vylovenou zlatou rybku. Přiskočil jsem rychle. „Ježíš Maria!― slyším za sebou neznámý hlas ženský, a když jsem se ohlíd, utíkala nějaká ženská ze dveří. Konduktorka stála u postele a smála se, až se za boky brala. „To byla paní malířka. Lehla si, aby viděla, jak se to leží. Domácí slečna taky si libovala, že se leží dobře.― Myslím, že konduktorka přivede celý dům sem, aby si lehnul – na čempak ti lidé líhají? Ale Pepík mně nesmí bez dohledu do bytu, ještě by mi jednou akvárium převrh. Ostatně pěkný kluk, kadeře jako len a oči jako trnky – ty oči nemá po otci, snad po matce. Pořád poslouchám, tluče-li slavík. Neslyším nic, snad je mu příliš ještě zima. Pěkné jaro, už máme jaro šest neděl a chodíme pořád ještě v zimnících! Snad bude, čím dál do léta, zima tím větší, a budeme nosit letní kožichy – hehe, dobrý nápad: „letní kožichy―. Ale slavíkovi trochu zimy přec nevadí? – Naslouchám marně – žádný klokot! – Kroky! Mužské, těžké kroky, a přicházejí po chodbě blíž. Vrzly dvéře, to jsou dvéře naší kuchyně – ženský hlas, mužský hlas – patrně přibyl konduktor z cesty. Honem zhasím a lehnu si, ona by ho přivedla, aby zkusil, jak se to leží. A konduktor, když přijede z cesty, je tak špinavý. Zákon občanský. Řád směneční. Zákon obchodní. Řízení soudní. Patent sumární. Patent o řízení v rušení držení. Patent o řízení v rozepřích o nájmu. Zákon horní. Zákon vodní. Zákon trestní. Řád trestní. Zákon o řízeni ve věcech nesporných. Zákon obecní. Řád notariátni. Řád živnostenský. Řád knihovní. Řízení směnečné. 179 Zákon o spolcích. Zákon o myslivosti. Zákon o poplatcích. Tak! Každé ráno si ten seznam přehlídnu, abych viděl, jak je toho mnoho, co ještě mně schází, a v píli neustál. Však píle potrvá, jsem teď zcela jiný člověk. Ale kdykoliv a jakékoliv budu mít dobré předsevzetí, po každé si je napíšu, a každý den číst, každý den! Člověk zapomíná mimovolně. Dobrá snídaně. Káva bez cichorie, kyprý rohlík. Konduktorka v bílé ranní kazajce. Září, je vidět na ní šťastné manželství. „Dobrá káva, výborná,― pravím, abych si ji zcela naklonil. – „Nu to mne těší, pane doktore, jen když vám chutná. – Neporoučíte nic?― Teď si vzpomínám na konduktora. „Váš pán je doma? Musím se s ním přec honem seznámit.― – „Šel na nádraží s raportem, přijde až k obědu.― Zas se směje, ona se směje pořád. „Já bych teď ustlala a trochu poklidila, Kačenku jsem zrovna vykoupala a ona usnula,― dodává; „překáží-li to panu doktorovi, mohl by pan doktor zatím do druhého pokoje.― Jdu do druhého pokoje a dívám se z okna na dvůr. V obou patrech naproti kytky v oknech. Ty obyčejné u nás kytky, to se rozumí. Mohla by se sepsat zvláštní okenní Flora česká. Vonná bazalka s tím velkým, šťavnatým listem: ale když se list trochu rozžmolí, zvadne –„pomilovaná dívka―. Balzamina, bez vůně, ale s četným květem; každý si ji ročně pěstuje z loňského semene. Protivná pelargonie s koženým smutným listem a křiklavě červeným květem. Růžovec s vystříhaným listím; snese už trochu mnutí. Muškát, rozmarýna, to se rozumí. Rozmarýna, květina svatební, květina pohřební. Vůně: láska; stálá zeleň: věrnost. Rozmarýna sílí prý paměť, musím si jí koupit několik hrnků. Rozmarýnu pouštějí po vodě – Kytka jede po potoce, snad ji, Jene, chytneš v roce – i ne, nechytnu, to tak, brzy se oženit! 180 Zahrádka už je pěkně urovnána. Moc besídek v ní, snad pro každou rodinu v domě jedna. Po besídkách se nejspíš budou pnout malvy, aby Pepík mohl trhat syrečky. A na záhonech bude kopr, na omáčku ke knedlíkům. „Už je uklizeno, pane doktore,― směje se konduktorka ve dveřích. Okna v prvním pokoji otevřela dokořán. Musím je zas zavřít, ale raději až odejde. „Neporoučíte nic?― Pravý vzor úslužnosti, musím s ní alespoň přívětivě porozprávět. Od malířů sem zalehá křik malého dítěte a několikačárkovaný dorostlý soprán ženský. „Mají tam nemluvně, ne?― – „Ročáčka, vřeští celý den. (Okna do dvora se budou odvírat málokdy.) A malířka taky pořád křičí. Ta má ty panty u své chlebárny dobře namazány!― (Okna do dvora se neodevrou nikdy, okno do zahrady může být celý den dokořán.) Pozoruju, že konduktorka se salonně právě nevyjadřuje – no, jednoduchá ženská. Podobá se však, že existují zvláštní malostranská pořekadla, budu si je zapisovat, na př. hned o těch pantech. Vidouc, že si něco zapisuju, praví: „Snad nevytrhuju pana doktora, snad má pan doktor práci?― – „I ne – jen tak –― pravím. „Kdopak to bydlí nad malířem?― – „Nějaký podivín, starý mládenec. Provazník se jmenuje, ani nevím, čím byl. Nedělá celý den pranic, nevychází, dívá se jen jako vejr z okna a kouká se jedovatýma očima, co dělají sousedé. Aspoň kdyby kočku hladil po zádech.― Směje se. (Zapisuju: kočku hladit po zádech.) „V prvním patře do ulice bydlí domácí pán se svou slečnou a v druhém patře do ulice bydlí pán a paní Vejrostková, úřadnická rodina. Musí být teprv krátce svoji, mají ještě zcela žluté prsteny. – Ale já tu plácám a kdo ví, neprobudila-li se už má Kačenka.― Smích a už je ze dveří. Teď znám už všechno. Honem okna zavřít a začnem studovat. Devět hodin. A je úterek, dobrý den pro začátek studií! Začnu jako každý s občanským zákonem. Myslím, že to půjde dob – „Ale já jsem se ani nezeptala, jak se to panu doktorovi první noc spalo,― zní vesele zas ode dveří. „Koukej se, Kačenko, pan doktor. Dej dobrýtro – kompliment (kloní ji) tak! Duc! duc! (Dělá, jako by ji házela na mne.) Dobře se spalo, to si myslím, na takové posteli! (Už 181 je u postele.) Kačenko, koukej, to se to hajá! (Klade ji už zas na postel.) Vid mrško, to děláš paní? Je to postel!― (Zas si tak napolovic sama ke Kačence přilehla.) Pěkná žínka, luzné podívání, ale –! Dívám se upřeně do zákoníku. „Pojď, Káčo, pan doktor má co dělat, nesmíme překážet.― A už je se smíchem venku. Naivní k neuvěření! Tedy! Nejprv s rozvahou každý paragraf přečíst! Úvodní prohlašovací patent necháme být. Úvod. O zákonech – Kočka! Bílá kočka! Stojí u dveří a mňouká. Já ji přec posud nespatřil, je to naše kočka? – Jakpak se dělá honem na kočku? Aha: „čičí!― Když ale budu dělat na ni „čičí―, bude mňoukat třeba ještě víc! Ne, když je zde, nemohu studovat! Nemám kočky rád, jsou zlé, falešné a chytají myši. Také škrabou a kousají! A když někdo spí, položí se mu na krk a udusí ho. Předsevzetí: Každou noc, než si lehnu, dělat „čičí!― Že prý se také rády vzteknou – to by tak bylo – musím se konduktorky šetrně – snad je to její miláček – zeptat, nepozoruje-li dle něčeho, že je trochu vzteklá. Už zase mňouká. – Pootevřel jsem dvéře, kočka vyběhla. Konduktorka: jestli prý si něčeho přeju. Že nic. Vždyť prý jsem ale pootevřel dvéře. Jen kvůli kočce tento. A tak! – smích. Úvod – Klepání. Malíř. Že prý nechce vytrhovat, že ale, když byla prve moje okna otevřena, viděl na stěně obrazy viset, a to prý mu nedá. Mám dvě kvaše od Navrátila, jednu: Moře v bouři, ráz temný, druhou: Moře v slunečním jasu, ráz veselý. Malíř se před ně postavil. Je oblečen k vycházce, má šosatý, sousedský černý kabát, hůl a šišatý klobouk. Kdyby z toho klobouku vyrůstala kalina, byl by to kozáčky kurhan. To prý musí být Navrátil. „Ano.― Takových Navrátilů že ještě neviděl. Kdy prý si uděláme šístku? „No však se stane, stane.― S panem domácím prý mužem hrát ve třech, a kdybych si pozval nějakého svého známého, mohli bychom hrát ve čtyřech. Že mně ale musí říci, jeho žena že se přede mnou stydí. 182 Překvapil jsem ji včera zde, jak ležela na mé posteli, paní Vilhelmová že ji ale byla vyzvala. Usmívám se zdvořile – „no, však já vaši ctěnou paničku uchlácholím, není tak zle―. – „Ty ženské!― Potřásáme si ruce, on jde. Konduktorka ve dveřích. Že prý je hned deset, nepřej u-li si zdola snídani na vidličku. „Děkuju, nesnídám nikdy na vidličku.― – Úvod. O zákonech občanských vůbec. Pojem práva občanského. Dostal jsem se do příjemné zimnice. Tak jsem se zabral do paragrafů, že mně bylo líto, když přišel oběd. Dosti slušný, ale neobjemný – nu, beztoho není zdrávo se nacpat, když člověk pořád teď sedí. – Černou kávu? – „Ne, paní konduktorko, až do večera, takhle do osmi hodin, nepotřebuju praničeho.― Zdali ani doutníků ne? „Nekouřím nikdy doma.― Výborně! Jako když bystřina unáší člun v závratném spěchu a předměty na břehu se jen míhají. Paragraf za paragrafem, jako když růženec běží skrz prsty. Ani bych si byl nepomyslil, že tolik znám a že to tak lehýnce půjde. Zabral jsem se tak do studia, že jsem nic neviděl a neslyšel. Myslím, že tu byla v pokoji konduktorka as šest– nebo desetkrát. Je mně taky, jako by byla Kačenku as dvakrát strašila srnkou. Mluvila-li na mne, nedal jsem jí zajisté odpovědi. Aspoň vidí, že nemám být vytrhován. Jsem náramně spokojen. 135 paragrafů! Teď večeři a pak dál. Ať mně někdo řekne, že práce není rozkoš! Chvěju se rozkoší na celém těle. Roštěná trochu tvrdá. – To jsem to vyved! Zapomněl jsem zcela na konduktora. „Ano, ještě půl litru, paničko. Mohu teď s vaším pánem mluvit? – abychom se přec trochu poznali!― – „Už je pryč na nádraží, jede v devět hodin. Jsem zase vdovou.― A směje se. Snad konduktora ani jaktěživ nepoznám. Půl jedenácté. Jsem unaven; chuti neubylo, ale čivy popouštějí. – Občanský zákon má 1502 §§ – za osm dní jsem s ním hotov. 183 Počkejme, hrajme si trochu! – Spočítal jsem všechny paragrafy ostatních zákonů – jednoduchá divise – nejdýl za měsíc jsem připraven úplně! Ještě se sice po těle chvěju, tepny bijou a spát as nebudu hned moci, ale lehnu si, kvůli odpočinku. Dám si svítilnu a zápisník na stolek k posteli. Budu dumat. – To jsem se lek – fuj! Jdu k posteli a na posteli něco leží. Dva malé vzpřímené trojhránky – kočka! Leží, má jen hlavu vzhůru a dívá se na mne. Co teď dělat? Kdybych věděl, jak se kočka plaší – ne, plašit ji nechci, ale jak se na ni dělá, když má jít pryč. – Huš! – Heja, heja! – Dívá se na mne jakoby nic. Kalhoty, kalhoty – pardon, tak se volá na zajíce! – Jdeš? – Meteš! –– Liduška, liduška! – Kšaven! – Teď se už na mne nedívá. Položila hlavu a spí. – Co teď? Dravá zvířata prý se bojí ohně. Dávám svítilnu blíž – skoro až k ní –– kočka se ani nehne, jen oči trochu mžourají, myslím že mrzutě. Střevíc! Netrefil jsem ji, ale už je dole a u dveří. Pootevřel jsem – zaplať pánbůh! Za dveřmi hlas, poroučím-li něco. – Ne. – Že jsem ale otevřel dvéře. – „Vyháněl jsem jen kočku!― –Jen abych řekl, chci-li něco. Že prý, když je sama, nemůže dobře spát a má beztoho dlouhou chvíli. – Neodpovídám. – Tajený smích venku. Ježíši, to je rozkoš! – Tyun tyun tyun tyun, spe tyu ckva – slavík!– Jak sladký to zpěv! Jaké divoucí hrdélko! – Božská Filomelo, tisíci poetů oslavovaná! Pěvče jara, pěvce lásky, pěvče rozkoše! Tyo tyo tyo tyo tyo tyo tyo tyx – Kutyo kutyo kutyo kutyo – Tyranové lidé, že takové ptáče zbavují svobody! Jen když je úplně volné, plyne volně také jeho píseň. Velebím zákony – Gy cy cy cy cy cy cy cy cy ci Kvorror tyu ckva pipikvi – jako med! – velebím zákony, které jsou na ochranu opeřených pěvců. Ckvo ckvo ckvo ckvo – 184 Tohletoje trochu pronikavé – jinač, démante! Cak cak cak cak cak cak – Eh kuš! Vždyť to jde mozkem jako rozžhavený drát! Cak cak cak cak… cak cak cak cak cak cak… cak cak – Už jsem na podlaze. To bych se zbláznil – jsem beztoho ještě rozechvěn! Aha, když zavru dvéře druhého pokoje, nebude ho slyšet… Cak cak cak… Nic plátno! Ten proklatý cvočkář musí být někde směrem dvora… Cak cak… Ručnici, ručnici! Kdybych měl ručnici, vystřelím oknem, a kdyby mělo celé sousedstvo z toho dostat psotník! Že se takový hmyz nevystřílí! Cak cak cak cak cak cak… Ježíš Maria Josef! Můj mozek je jako podebraný! Ne, tohleto nevydržím. Kdybych věděl, kde sedí, nelenil bych, oblík bych se – cak cak… Už to mám! Vytrh jsem ze šatníku starý svrchník, roztrh podšívku, vyndal vatu a nacpal do uší, co se vešlo. Teď si štěkej! Cak cak – zas nic platno! – Všechnu vatu ven! Na uši, na hlavu, a tlustý šátek kolem. Pramálo platno, ten chlap metá své ohnivé cvočky skrz pevnostní zeď! – To bude děsná noc! – Deset hodin a já teprv vstávám! Hlava jako škopek. Nevím, kdy jsem usnul, myslím, že asi ku třetí. Mezi druhou a třetí jsem zimničně dřímal, slavík štěkal pořád. Na Starém Městě slavíci neštěkají. A nejspíš že mám rýmu. Mezi očima mne to lupe a v nose Šimrá. Nebe je černé, vzduch zimavý. Bývá léto, kdy je i červenec jako listopad. Studené pršky, listy opadávají a člověka mrazí. Konduktorka mne žene do druhého pokoje, že prý bude poklízet. Nechá zas okna otevřena a rýma by se zvětšila – to ne! Půjdu zatím naproti k malířům. Jsem tím povinen malířce, aby se už nestyděla, člověk musí mít outlocit. A když malíř navštívil mne, musím zas navštívit jeho; vím, co se sluší. „Dnes to jde, navštívit Augustovic,― míní konduktorka, „dnes Augustka šišlá.― Mluví divné věci, ta moje konduktorka, co je to: 185 dnes šišlá? Když někdo šišlá, šišlá přec pořád. – Zaklepal jsem. Naslouchám. Nic. Klepu zas. Opět nic. Vzal jsem opatrně za kliku, dvéře se pootevřely. Hned v předním pokoji je celá rodina pohromadě. „Račte odpustit –― Nikdo si mne nevšímá. On sedí u malířského rámu a má podepřenou hlavu, ona stojí s hlavou sklopenou u nízkého prádelníka a drží hadr v ruce. Jen Pepík se po mně ohlíd, vypláznul jazyk a zas se odvrátil; dívá se s otce na matku. Musím se tvářit, jako bych nezbednost Pepíkovu ani nezpozoroval; on pak přestane sám. Malý, černý psík mne očuchává; ani neštěká, je patrně příliš mlád. „Račte odpustit –― silnějším hlasem. „Ah, pan soused – odpusťte, já myslil, že to služka. Ženo, pan doktor odnaproti! Máme dnes bramborovou polívku – já bych jedl bramborovou polívku třikrát za den – a přemýšlíme tady, máme-li dát do ní také krupky. Račte sednout.― Musím začít co možná feš. „Prosím, vždyť nejsem cizí, pána už znám a tady synka už taky znám a jemnostpaní už jsem taky spatřil. Představuju se, jemnostpaní, doktor Krumlovský.― Fádní, suchá blondýnka se nemotorně ukloní. Vypadá to, jako když se dřevěná, kloubová loutka náhle z polovice nahne. Chce něco říci. „Prosím, prosím, pan Augusta mně řekl, že ráčíte se na mne trochu hněvat – hehe! mezi sousedy to přec nic nedělá!― Zas tak, jako by se někde v půli přelomila. Abych si sedl a jak prý se mně v novém bytu líbí. Že výborně, ale dnes v noci – a vypravuju o slavíku. „I jeje, slavík, a já ho neslyšel!― „Bodejť bys ho byl slyšel, když jsi byl jako kanón!― vřízne se do rozpravy soprán ostrý jak břitva. „Já? No trochu –― „Tohle je také trochu? Podívejte se, pane doktore!― Augustka vyhrnuje rukáv, vidím modřiny. „Já, pane doktore, jsem měla na vybranou, všichni mužští se po mně bláznili, a já si vzala toho – ty!― Paní malířova má patrně vzdělání jako nějaká krámská. Jsem v rozpacích. Ale pozoruju, že vskutku šišlá. Teď utírá po nářadí prach, jako bych tu nebyl. 186 „No, byl trochu malér, pane doktore,― mínil malíř a namáhá se do úsměvu. Nejde mu to dobře. „Byl jsem arci v šesti hostincích, ale vypil jsem vždy jen jednu sklenici a hned jsem šel domů. Nemám štěstí v té věci. Jsem dobrý člověk, ale když se napiju, stane se ze mne člověk jiný, a ten pije dál a dělá pak hlouposti. Co je mně do toho, že ne?― Chechtá se nucené. „Někdy to neškodí, občas je to i zdravé, Luther praví –―, ale leknul jsem se náhle své řeči a nedomluvil jsem. Teď mně bylo, jako by užuž měl hadr mně letět na hlavu. „Ten slavík mne včera přivedl k zoufalství,― obracím opatrně. Pes mně ožírá dole kalhotu. Nechci ho kopnout, ale nemohu pohodlně sedět. „To byste měl slyšet teprv mne – to je jux, viď, Anno?― Anna nic. „Já umím tlouci jako slavík. Někdy jich svolám pět šest, to je pak koncert. Přesvědčíte se.― Začne-li jednou svolávat, zastřelím ho. „Já myslil, že ráčíte být krajinářem, a vy jste figurální.― Má na rámu nějakou figuru. „Musím dělat samé svaté, kvůli živobytí. Tři řízy, červené neb modré, trochu masa a je to; také to nic nenese. Jsem vlastně portretista. Bývalo dost práce, celé Židovské Město jsem jednou měl – mnoho to arci neneslo, celý žid za dvacet zlatých – ale přišel Němec a odloudil mně je. – Co mně napadá! Mám teď malovat svatého Kryšpína, pan doktor by mně mohl sedět modelem. Pan doktor se zcela hodí za svatého Kryšpína, on má tak něco!― Copak mám, kradu snad? Obrátím řeč jinam, na Pepíka, získám si Pepíka. „Pepíčku, pojď ke mně, pojď!― „I jdi, vždyť jsi hloupý!― Otcovský pohlavek. Já cítím, že se červenám. Kluk bečí: „Vždyť to řekla dnes paní konduktorka mamince, že je ten doktor nějak hloupý! Viď, maminko?― – „Mlčíš!― Já že jsem hloupý! – „Pojď sem, Pepíčku, pojď!―, hlas se mně ale nějak zadrhuje. Kluk přichází bečky a staví se mezi mé nohy. Jakpak se jen honem s dětmi hraje? – „Ukaž ruku! – Ten vaří – ten smaží – ten peče – ten říká: dej mi kousek! – ten odpoví: matlá – 187 matlá – matlafousek!― Kluk se nesměje. „To je táta – to je máma – to je dědek – to je bába – to je „Nevím dál. Kluk jako poleno. „Počkej, Pepíku, dám ti nějakou hádanku. Co je to: Zelená jsem, tráva nejsem; pleš mám, kněz nejsem; žlutá jsem, vosk nejsem; ocas mám, pes nejsem. Co je to?― – „Já nevím.― – Chci mu říci, ale nevím to teď sám. Pamatoval jsem si jen hádanku, a nevím, co znamená. „Tak říkej ještě něco hloupého,― vybízí mne Pepík. Seberu se, jako bych nebyl slyšel. Poroučím se: „Musím ku svým studiím. Už jde asi na dvanáctou.― – „I toto,― míní malíř, „tolik! Naše hodiny musí jít napřed alespoň o půl hodiny.― – „Nejdou,― řeže Augustka, „včera, když bily s věže, nařídila jsem je smetákem.― – Že prý náramné potěšení a abych přicházel hodně často. Že budem zajisté dobří sousedé! Teď bych rád věděl, proč jsem hloupý! Na chodbě jsem pozdravil nějakou ženskou, nejspíš slečna domácí. Už hezky stará. „Šišlala?― ptá se konduktorka. – „Šišlá.― – „To mají tedy dnes peníze. Když nemají groše, mluví zcela dobře.― Patrně má konduktorka hrozně pomlouvačnou hubu. „Když šel pan doktor po chodbě sem, vyhnul se Provazník z okna a díval se za ním.― Hledím nahoru. Zdá se mně, že tam vidím voskově žlutou, tenkou tvář; víc nevidím. Zdali prý ničeho neporoučím. Trochu mrzutě: Ne. Zdali prý by si nemohla dát Kačenku trochu sem do mého pokoje. Musí ke kupci, hned je ale zas zde; a Kačenka se rozpláče, když je sama. „Vždyť ji přec neumím chovat!― – „Položím ji jen na postel.― – „A jakpak, když se rozpláče?― – „O ne, dokud někoho vidí.― – „Nebo když mně tu vyvede něco…?― – „Taková chudinka!― – Ano, taková chudinka! – Jsem náramně mrzut. Předsevzetí: působit na Pepíka mravně. Četl jsem jednou Burnandovy Dobré myšlénky. Moje „předsevzetí― jsou ale něco naprosto jiného, já ho neimituju. Ani bych si byl nepomyslil, že se dnes přec zase tak do studií vpravím, jsem spokojen, ale strašně unaven – půjdu spat. Slavík neštěká, snad zmrznul. Dej to pánbůh! 188 To bych přec rád věděl, proč jsem hloupý! „Tedy napřed už mou gratulaci! Myslím si, že od starého přítele přijmeš přec nějakou radu, an mám za svou bratrskou povinnost, vím-li radu dobrou, sdělit Ti ji. Především ku zkoušce chladnou krev! Vědít budeš dost, o tom jsem přesvědčen, ale chladná krev má, abych tak řekl, dvakrát větší cenu než všechny vědomosti. Páni vrchnozemští radové dávají nejvíce otázky rozumové, a nenapadneli Ti už pranic jiného a pan rada Ti řekne: ‚Když někdo s takovou věcí k Vám co advokátu přijde, co budete dělat?‘ – „odpověz důvěrně: ‚Budu žádat od něho peněžitou zálohu‘. Věř, rada to za…― Hlupák! Nemohu to vystát, když chce být někdo pořád duchaplný a pomáhá si starými anekdotami. Neříkali jsme mu už ve škole nadarmo Jindra Plácal. Je plácal! Ale zcela to jen vina má, proč jsem mu psal o přípravách svých a byl tak zdvořilý, že jsem připsal: „Máš-li, příteli, nějakou dobrou radu –.― Já nepotřebuju od nikoho na světě rad, nejmíň od něho. Ani mu víc neodpovím! – Ale rýmu mám zcela pořádnou. Lehýnká zimnice běhá po těle, mozek je zabrán, oči stále pláčou. Divím se, že se přitom dobře ještě studuje a také chuti k jídlu že ani neubývá. Do práce! Pan domácí byl u mne. Zvláštní člověk, tak šedesátník. Tenká figurka, která se zdá být menší, než je, pro zapadlá prsa a tak silně spadající ramena, jako by v každé ruce nesl konev s vodou. Oholená suchá tvář, pysky zapadlé, protože zuby už vypadaly, bradička jako krejcárek, malý ušňupaný nos, šedivé vlasy. Ale černé oči planou jako v zimnici. Také suché, vráskovité ruce hmatají nepokojně po vzduchu a někdy to škubne celou postavou. A když mluví, skoro šeptá. Člověku není zcela volno při něm, jako by se pořád mělo něco stát. Že prý přichází se ptát, zdali je už moje změna bytu ohlášena na policii. Já na to zapomněl, to se rozumí. No, abych to tedy učinil. Že prý mu malíř řekl o nastávající šístce a on že se těší. Kloním se. 189 Pozoruje, že mám rýmu, a míní: „Mnohý člověk, když je zdráv, ani neví, co má.― Není to zvláště duchaplné a odpovídám se zdvořilým úsměvem jen: „Ba!― Pausa. Nato vyslovuju naději, že on se těší stálému zdraví. Ne prý zvláště, pořád má s krkem tento, musí se šetřit. Zakašlal trochu a plivnul mně zrovna na botu. Jsem rád, že to nezpozoroval, bylo by hloupé omlouvání, a schovávám nohu pod sesli. Zdali prý jsem muzikální? Nejsem sice, co kluk jsem arci hrával piano, ale ničemu jsem se nenaučil; přec pravím s úsměvem, jako by se samo sebou rozumělo: „No, myslím, že není ani žádný Čech, který by nebyl alespoň trochu muzikantem.― – „To je dobře, to je dobře! Mužem hrávat čtyrručně. Stavím si vždycky na leto spinet do zahrady, starý, ale dobrý, mužem se tam bavit. To je dobře!― Cítím, že musím couvat. „Piano? To já ne – já housle.― – „Máte dobrý nástroj?― a rozhlíží se po stěnách. Couvám dál. „Teď už jsem dávno nehrál – člověk je zabrán praktickým životem – člověk –― – „Škoda.― Vstává, aby prý nezdržoval. Není prý z těch domácích, kteří nešetří všech práv nájemníkových. Ale ještě má něco na srdci. Zdali prý nemyslím, že tam ve Španělsku vězí za tím Bismarck, a postavil se s výrazem chytrosti ve tváři až zrovna přede mne. Pravím, že cesty diplomatů jsou nevyzpytatelný. „Ba,― přizvukuje domácí, „kládou se nešoupe jako sirkou.― Teď mně šlápnul řádně na pravou nohu a dodává: „Já vždycky říkám: To je to, že králové nejsou nikdy spokojeni s tím, co mají.― Nenamítám ničeho, jen zdvořile se usmívám. Poroučí se. Naivní výklad – ale vlastně pravdivý. Ti lidé mají své mudrosloví v pořekadlech, člověk by neměl nevrle podceňovat pořekadla ta, je do nich složen vždy celý, třebaže nevelký názor jednotlivcův. Byla by zcela zajímavá sbírka: „Pořekadla osobní―. Vcelku se dnem spokojen. Jdu spat. Slavík štěká, ale někde vzdáleněji. Tam ať si štěká třeba. – Ale začne-li ho malíř přivolávat, svedu rámus. – Totiž zdvořilý rámus, jen tak aby bylo vidět, že sobě člověk nenechá všechno líbit. – Doufám však, že malíř někde po hospodách spěchá domů – včera 190 aspoň Augustka šišlala. Zdá se mně, že konduktorka se dnes už tak často neptala, poroučím-li něco. Všechno se časem svým dostane do pravé míry. Také je možno, že se mýlím – když je člověk do studií zabrán! Rýma a studie. O světě nevím praničeho, tak jsem se zavrtal. Jenom pozoruju, že konduktorka vskutku se už ptá mnohem řidčeji, poroučím-li něco. Dnes pravila, že prý jsem z gruntu dobrý člověk a že mně pánbůh jistě požehná. Byla totiž u ni v kuchyni nějaká ševcová, vdova, matka dvou dětí, naříkala na svou bídu a já jí dal zlatku. Nevídáno, aby se měl pánbůh o každou zlatku starat! Kočka už ke mně nevchází, ani když jsou dvéře dokořán. Jen se postaví vedle a mňouká. Nedůvěřuje mně patrně. Vzpomínám si, že jsem konduktora posud nespatřil. Byl mezitím doma? Cichorie v kávě! – Já se nemýlím, cichorie – to je děsné! Musí se něco stát. Letím ku konci občanského zákona se spěchem zvýšeným, jako závodní kůň poblíž cíle. Opět cichorie, a myslím že víc než včera, a konduktorka se už neptá ani jednou. Mám alespoň pokoj. – Včera mně přivedla zase jinou ševcovou, vdovu, matku. Ze prý jsem tak nadmíru dobrý člověk. Opět zlatka. Pepík byl nesmírně bit, řval, že se domem rozlehalo. Ptám se konduktorky, co udělal. Vlastně nic, koupil si ořechy, otec mu je sněd – „nikdo by neuvěřil, jak ten muž je mlsný!― – Pepík se bránil, otec mu natlouk. Lituju Pepíka. „I co takový kluk,― beztoho prý za nic nestojí. O minulý Velký pátek kradl prý v kajetánském kostele u božího hrobu Kristu pánu z talíře krejcary. Ano, musím na Pepíka mravně působit! Jen až bude trochu času. Škoda by bylo toho hezkého klučiny, otec je patrně divný chlap, nestačí na dobrého vychovatele. George Washington nestál co kluk také za mnoho, ale George 191 Washington měl moudrého otce. Bůh by byl měl děti obmyslit darem, aby záhy poznaly, je-li jejich otec podoben otci George Washingtona; a v případu opačném aby se dlouho netahaly s nezdárným otcem a obrátily se jinam. (Pokyn pro Marka Twaina, který si také chováním se á la G. W. chtěl vychovat otce.) Byl u mne malíř, jen tak na skok. Zdali prý bych mu nechtěl sedět tedy modelem k svatému Kryšpínu. Odpověděl jsem, že teď musím sedět u kněh. – Stávám se ráznějsí. Jsem s občanským zákonem hotov! – Zítra se dám do řádu směnečného. – To se to bude dnes spát! Takhle bylo snad Puškinovu teleti, když zvolalo: „ó á osel!― – Děsný okamžik! Dal jsem si ráno u vědomí, že jsem s občanským zákoníkem hotov, otázku. Nevěděl jsem ani muk! „Ježíš Maria Josef!― vykřikl jsem mimovolně a chytil se za hlavu. Cítil jsem, že jsem rázem zblednul. Konduktorka veběhla. Co prý se mně stalo. „Já nic neumím!― volám pitomě. – „To se mně také podobá,― praví ona a běží s hlasitým smíchem zase ven. – Veskrz naskrz impertinentní žena! – Teď ale už jsem klidnější. Vždyť vím dle studování dřívějšího, že se děje vždycky tak. Člověku se naučené musí trošičku uležet. – Nesouviselo to s onehdejším tvrzením, že jsem hloupý? – Ne, to už není naivnost, to je hotová impertinence! Dvě ševcové, vdovy – jedna z nich ale vlastně krejčová. Zdá se, že mně chce konduktorka přivést všechny vdovy, mnoho-li jich pláče po levém břehu vltavském! Obrat! Naprostý, radikální obrat, jakého bych byl nikdy ani neočekával. Obrat v přírodě i v společnosti. Za prvé: Vlažné, usměvavě krásné dny, a při nastalém teple prchla rýma. Za druhé: Cichorie konduktorčiny jsem se nasytil a právě jsem vypil kávu, kterou jsem si na lihu uvařil sám. Budu si 192 napořád vařit kávu sám. Také v ostatním jsem učinil změnu. Konduktorka mně přinese už jen dnešní oběd zdola, k večeři si už seběhnu dolů do hostince. Nepotřebuju milostí a konduktorka v ochotě ochabla už naprosto. Aťsi, takhle bude líp. Pořád sedět nejde, člověk zpitomí a pokračuje v studiích tím pomaleji. Tolik a tolik denně studovat, dokud trvá tak ta první a nejčilejší chuť, pak se trochu pobavit. Však mne as zábava mezi těmi klidnými lidmi dole moc nevzruší! A do zahrádky také budu denně chodit, alespoň trochu. Už se tam procházejí po dva dny. Jakpak, kdybych si každého rána časně přivstal a šel tam studovat? Studuje se pak rozkošně, pamatuju se dobře z gymnasijních let. Předsevzetí: vstávat každého rána časně, hodně časně. Právě jsem vyhodil novou ševcovou, vdovu. Takový hostinec se mně líbí! Nevzrušuje, a přec se člověk dobře baví, to se hodí zcela pro mou nynější potřebu. Nemusíš se namáhat, abys mluvil duchaplně, jen pozoruješ a posloucháš. Prostí lidé, ale přec samé individuality, přirozeně rozumní, nehledaně vtipní, spokojení i s vtipem nejmenším. Smějí se srdečně všemu. Ale člověk musí, aby se zároveň i vznešeněji mezi nimi bavil, být psychologem, rozumět individualitám. Mám talent pro to. Přívětivá, čistá místnost, jen trochu málo osvětlená. Uprostřed pozadí kulečník a tam kolem stěn stolky menší; v popředí několik stolů, z nichž asi čtyry obsazeny. Dle zkušenosti celého večera společnost as věčně stálá, snad už po několik let nezměněná. Poznal jsem to vlastně hned, jak jsem vešel. Všeobecné okamžité odmlčení, zraky všech obráceny na mne. Pozdravil jsem na všechny strany. Pod mýma nohama skřípal bílý, čerstvě nasypaný písek. Usedl jsem k stolu, u něhož seděl jediný muž. Ten na můj pozdrav jen němě kývnul. Hned tu byl malý, složitý hostinský. „Ah pan doktor! No to nás těší, že nás pan doktor také jednou zde dole navštíví. Jakpak, spokojen s obědy a večeřemi?― Povídám, že zcela spokojen; měl bych sice leckterou 193 výtku, ale člověk si musí lidi získat, někdy i malou lží. „Nu to mne těší, jen když jsou moji hosté spokojeni, já nic jiného na světě nechci. Ti pánové se zajisté už znají?― Dívám se na neznámého mně pána, který s nehybně zaškareděnou tváří hledí před sebe. „Že ještě ne? Ale vždyť ti pánové jsou sousedé a bydlejí nad sebou! Pan doktor Krumlovský, pan krejčí Sempr.― Pravím: „No tak vida,― a podávám panu Semprovi ruku. Krejčí jen trochu hlavu nadzdvih, posunul oči po stole o kousek dál a podává ruku svou neohrabaně jako slon tlápu. Divný člověk! Ale už je tu sklepník, aby obsloužil. Miluju mužskou obsluhu. Sklepnice má vždycky alespoň jednoho milého, a s tím pak zasedá v koutcích a šušlají; host aby pořád klepal. Dokud večeřím, nevidím a neslyším. Ale když jsem hotov a zapálím si cigáro, hledím jasně kolem a jsem velmi vnímavý. Naproti u stolu několik pánů v živém hovoru. O stůl dál dva mladí lidé. Vlevo od nás pán, paní, dvě slečny, vojenský nadporučík, ale ne příliš mladý a trochu tlustý. U všech stolů se hlasitě smějí, zvlášť u stolu vlevo. Mladší slečna se na mne dívá. Má pěkné zoubky, veselé oči, ať se tedy dívá! Pan otec její má hlavu zcela zvláštní, samý pravý úhel a nahoře všechny šedé vlasy sebrány do šťopky. Vypadá to jako čtyrstěnná skleněná láhev, naplněná pivem, a nahoře hrdlo s pěnou. Hlavičky dcerušek jsou také lahvičkami, ale baňatějšími. Jen u našeho stoluje ticho. „Jakpak se daří obchod, pane Sempře?― začínám. Trochu sebou pohnul, pak mu skáplo se rtů: „Nu – tak.― Příliš výmluvným se nezdá. „Máte mnoho tovaryšů?― – „Jen dva – doma – dávám práci mimo.― Vida, přece celá řada slov! „Máte rodinu, pane Sempře, to se rozumí.― – „Ne.― – „Aj – mládenec?― – „Ne.― Nějak to jím pracuje, konečně dodává: „Vdovec – už tři leta.― – „To je vám teskno bez ženy a dětí.― – Zase namáhání, konečně: „Mám holku – sedmiletou.― – „Měl byste se tedy zase oženit.― – „Měl.― Hostinský přisedá k našemu stolu. „To je hezké,― pravím, „že pan hostinský nás ctí svou návštěvou.― – „Moje povinnost, žádá toho obchod. Hostinský musí od stolu k stolu, hosté to vidí rádi, 194 vykládají si to za ukrutnou čest.― Chci se smát, jakoby vtipu, ale pohlédnu mu do očí – mžourají líně bez jakéhokoli záblesku myšlenkového – mínil to doopravdy? Zdá se být hlupák. Ale ty oči! Jaktěživ jsem tak světle zelených neviděl. A pleť rudá a vlasy zrovna tak rudé jako pleť, takže se zdají jen jako roztřepené pokračování kůže. Jakmile se na něho dívám jen o kousek dál, rozechvívá se kontura jeho hlavy. „Máme teď pěkné počasí,― míním, aby řeč neusnula. – „Eh co, když je pěkně, jdou lidé na procházku a hostince jsou prázdny. Já si dnes odpoledne také vyšel do ulic, ale brzy jsem se zas vrátil. Slunce mně hřálo do zad, a když mně hřeje slunce do zad, je vždycky bouřka. Dnes ale nebyla.― Hryzu si rty. „No ve městě,― míním zas, „neškodí procházečům bouřka nebo déšť. Deštník pomůže.― – „Já neměl deštník.― – „Tedy sejde trochu rychleji domů.― – „Když jdu rychleji, tak se přec neprocházím!― – „Tedy se vstoupne pro chvilkový jarní déšť trochu někam do průjezdu.―– „Když stojím v průjezde, tak se přec neprocházím také!― Vskutku hlupák! Teď si zívnul. „Jste unaven?― – „I já šel včera časně spat a tu pak druhého dne záhy zas zívám.― – „Nebylo hostí nejspíš.― – „I seděli tu dlouho. Ale já měl včera špatné pivo, nechutnalo mně – nač bych se mořil?― Originální typ! U stolu vlevo nadporučík se dostal do ohně. „To já pravím, že neví tisícátý, kolik je druhů šimlů! Sedmnáct druhů, ano! Atlasový je nejvzácnější, musím vám říci. Krásný kůň! Kolem očí a úst růžově bílý. Kopyta má světle žlutá –― Vtom vešel nový host. Dle odmlčky a zraků vidím, že nahodilý cizinec. Host jde k zadním stolkům a sedne. Hovor jde dál. Nadporučík vykládá, že „šiml se rodí černý―. Ta mladší se na mne pořád dívá – copak jsem nějaká brůna? Dopil jsem. Hospodský jakoby nic. Sklepník Ignác také jakoby nic. Klepám a Ignác přiletí jako bláznivý. Mne Ignác zajímá, sleduju ho stále zrakem. Je už asi čtyřicátník, nosí knoflíčkové stříbrné náušnice v uších a v pravém uchu má bavlnku. Vypadá tak trochu jako Napoleon I., ale jako ukrutně hloupý Napoleon I. Velké klapky oční zavírají se vždy teprv po delších časových mezerách; vypadá to 195 jako vážná interpunkce myšlenek, ale vsázím se, že Ignác nemyslí nic. Postaví se sem tam a stojí zadumán; když někdo klepe, Ignác sebou náhle škubne a letí. U stolu naproti mluví se teď o polštině. Tam pozoruju napořád divný způsob řeči ve „vtipném― vzájemném se oslovování. Samé „nose!―, „ucho!― a před tím nějaké zvířecí epitheton –je to divné. Tvrdí tam teď kdosi, že kdo umí česky a německy, umí také polsky. Polština je prý jen smíšeninou obou těch jazyků. Na př.: „Co se fraguje pan?― Zas někdo vchází. Postava zavalitá, jako kořenatý pařez. Patrně každodenní host, usmívá se a přisedá k našemu stolu. „Také pan soused,― míní přistupující zas hostinský, „pan doktor Krumlovský, pan Klikeš, obuvník.― Pan Klikeš mně podává ruku. „Hezký chlapík, jak náleží hezký! Po vás se musí děvčata bláznit, pane doktore!― Jsem v rozpacích, myslím docela, že se trochu červenám. Rád bych se tvářil nenuceně a s úsměvem se rozhlíd, na př. na tu mladší, ale nejde to. „Hezčí je než ty,― směje se hostinský, „ty s tou doličkovanou tváří jako formička na pokroutky!― – „Safra, safra,― míní Klikeš a šoupe nohama po písku, „copak jsi dostal od obce rozkaz, abys také jednou umyl podlahu?― Smích. „Ano, pane doktore, tady se dřív nemyje. A jednou za rok přijdou dva policajti a odvedou ho do koupele. Někdy musí přijít tři, jak se brání.― Všeobecný, hlučný smích. Patrně je Klikeš humorista společnosti. Kousat umí, musím se sám smát s sebou. Ale jeho hrbolovitá, drsná tvář není zlá, oko je chytré, avšak upřímné. „Má pravdu, že šetří,― dodává teď, „potřebuje mnoho, nestačím na něho pít.― A už je sklenici na dně. „Teď bych také něco večeřel.― Mluví s živými posuňky, ruce jsou skoro pořád nad hlavou a pan Klikeš vypadá pak jako pařez s kořeny vzhůru. Ti dva mladí lidé, kteří sedí osamělí, poroučejí sobě nyní, aby se jim postavila na kulečníku pyramidka, a vstávají. Dokud seděli, byli tak stejně velcí; ale teď je jeden kratičký a druhý až neslušně dlouhý. Znám jednoho, který, dokud v hostinci sedí za stolem, není nápadný pranic; když ale vstává, nemá to 196 vstávání konce a všichni přítomní se rozesmějou. Cítí se nesmírně nešťastným. „Pořád nic,― hubuje Klikeš hledě na jídelní lístek, „guláš – paprika – zadělávané drobečky – to jsou zadělávané drobečky z kapsy, ne, hospodo?― – „I mlč!― – „Takhle kdyby bylo vařené kuře!― – „To tak! Aby v kuchyni vařili jen pro tebe.― – „Což je to tak těžké? Vezme se vařené vejce a nechá se vysedět – hehehe!― – „Dej si vlasy s čela!― Ironie, Klikeš má pleš jako církevní otec Quintus Septimius Florens Tertullianus. „Pst! Karlíček chytá blechu!― zní to naproti. Všeobecné ticho, obracení hlav a napnutost. Ten, jenž se zove Karlíček, má vstrčenu ruku za košili na prsou. Na obličeji jeho sídlí klidný, sebevědomý úsměv. Teď ruku vyňal, zamnul palcem o ukazovač a položil něco na stůl. Smích, potlesk, ženské kousají do svých kapesních šátků. „On vám chytne každou blechu, ale každou,― informuje mne Klikeš. Divím se slušně a ptám se: „Každou?― – „Ano, každou! – Ale, Ignáci, copak je s mou večeří? A mou sklenici mně přineste, já neměl ještě dopito! Já nemám nikdy dopito,― obrací se zas na mne. Patrně vtip. „Hehe, vy jste čtverák,― pravím a směju se. Ignác přichází z kuchyně. Jeho tvář má teď výraz stupňovaně hloupý. „Prosím, pane Klikeši, co jste si ráčil k večeři poručit?― – „To je strašné! Chlap to zapomene! Něco podobného není na světě! Já –― ale Klikeš už taky zapomněl; teď to nevědí oba. Vyniká hlas paní matky. „Když má matka dvě dcery, nemá je nikdy přes dvacet let oblíkat stejně; sic z nich neprovdá žádnou.― Vypočteno, aby poslouchající věděli, že žádné z její dvou stejně oděných dcer není ještě přes dvacet. Nevěřím. „Dejte si pozor, pane doktore, aby vám tu nepřipisovali,― míní Klikeš polykaje guláš. „Náš hostinský býval vojákem – tenkrát si po hospodách čárky s tácku tajně umazával – teď je tajně na tácek připisuje – aby si to se svědomím vyrovnal.― Směju se, to se rozumí. Chci zavést rozmluvu zas se Semperem, ale dovím se jen, že dopoledne chodí vždy do vinárny. Ignác je ke kulečníku jako přišpendlen. Sleduje hru co nejživěji, 197 patrně ale přeje menšímu. Někdy si poskočí. Teď skáče docela o jedné noze. Klikeš je po večeři. Nacpal dýmku a zapaluje si; v šlehajícím světle vypadá jeho tvář jako stará kovárna. Bafnul a rozhlíží se spokojeně kolem. Teď spočinul jeho zrak na cizinci, sedícím poblíž kulečníku. „To musí být švec,― praví pro sebe s úsměvem. „Hade!― volá pak hřmotně. Cizincem to škublo, ale nepohlídl sem. „Ševče!― volá zase Klikeš. Cizinec obrací pomalu sem svou tvář, je pohněván. „Nejspíš nějaká hospodská moucha – pořád ožralá,― praví pomalu a plivne. – „Co? Po mně plivat?― rozzuřil se náhle Klikeš doopravdy, „po mně, pražském měšťanu?― a chce vstávat. Hostinský ho tlačí zas na sedadlo a jde pak k cizímu. Klikeš tluče do stolu. Ze prý ho neviděl jaktěživ nikdo ožralého, a když prý někdy pro nějakou velkou mrzutost trochu přebral, nebylo a nebude nikomu nic do toho. Hospodský vyvedl mezitím ochotně se sebravšího cizího kuchyní ven. Klikeš hubuje dál. Náhle venku v průjezde hádka a šramot. Po chvilce vchází hostinský: „Teprv venku se nějak dopálil,― povídá, „a chtěl zas sem, ale já ho vypravil na ulici. Hodil jsem jím jako uzlem do zastavárny.― Brzy je zas dřívější ruch. Pojednou u protějšího stolu potlesk. „Bravo, bravo! Löfler bude dělat mouchu – Löfleře, dělej mouchu!― Potlesk všude. Klikeš se mne ptá, zdali jsem už viděl dělat mouchu. Já že ne. Informuje mne, to že je nesmírná švanda, že prý puknu smíchy. Já už to viděl tisíckrát; myslím, že v každém pražském hostinci je někdo, kdo „dělá― mouchu. Nemohu to ani cítit. Löfler, který sedí zády ke mně, brání se. Ze prý není dost ticho. „Ticho – ticho – pst!― Je ticho a Löfler začíná bzučet. Nejdřív, jako by moucha letěla jizbou, pak jako by ducala po okně, nakonec ji chytne do sklenice, kde se bzučivě tluče. Potlesk, tleskám s sebou. Zraky jsou na mne obráceny, jak se mi to líbí. Klikeš míní: „Sakyventský chlapík! Tomu se hned tak někdo nevyrovná! My můžem někdy puknout smíchy.― A vlívá sklenici za sklenicí do sebe, je patrně uvnitř rozehřát svou aférou. Někdy si klepne na žaludek a praví jakoby na omluvu: „Pořád ještě deset coulů pod normálem – hehe!― 198 „Ale vy hrajete hloupě!― zní to pojednou od kulečníku a hlavy se tam rázem obrátily. Nešťastný Ignác! Menší hráč, kterého protěžoval, nezachoval se mu nějak a Ignác nemohl svou nelibost spolknout. Všeobecné vzbouření. Hráč praštil tágem na kulečník. Nadporučík křičí: „To je přílišné – ven s ním!― Hostinský zuří, že vyžene Ignáce hned zítra ráno po účtu. Klikeš se mu směje do očí a ptá se: „Po kolikáté?― Zas se vlny utišily. Vešel podomní obchodník. Suchá, špinavá, neoholená postava v svítivě umouněném šatu. Nic neříká, jen staví krabici svou na stůl a podává hřeben – portmoné – špičku – každý zavrtne jen záporně hlavou. Obchodník obejde němě všechny stoly, zavře krabici, zavěsí ji do řemenu a jde. Potlesk – „Pst, pst, ticho!― a Löfler teď dělá jitrnici, jak se peče a syčí. Potlesk a smích. Jen Ignác zdrcen stojí opodál a mžourá očima bázlivě po místnosti. Ještě dělá Löfler zpívajícího volatého Tyroláka. Protivné, ale tleskám. A nadporučík se právě u stolu rozpovídal do hlasita a mluví tak, že já být otcem a mít vedle sebe ženu a dcery – vyhodil bych ho! Dá se vysvětlit leda tím, že už je s nimi dávno znám – ale pak ho měli už dávno vyhodit. Já se teď poroučím a jdu. Bavil jsem se vcelku dobře. Člověk musí mít zdravý smysl pro ty malé lidi. Nevstal jsem časně. Jak jdu večer do hostince, spím ráno pak dlouho – já ráno spím vlastně vždycky dlouho, ale jsou prý lidé, kteří s největší chutí vstávají. Neškodí: dobře se prospat, dobře pak studovat! Překrásný den! Nemohl jsem odolat, sedím při dokořán otevřených oknech. Přitom ovsem zalehne každý zvuk z celého domu ke mně, ale vidím, že mne mnoho neruší – působí to celkem jako vzdálený jez a je alespoň změna naproti únavné monotonii zavřeného pokoje. U krejčího Sempra nade mnou někdo zpívá, nejspíš tovaryš; zpívá prostě a neuměle. Komická píseň! „A to pro tu příčinu – že nemá žádnou manýru-u― – hehe! 199 Vploužil se ke mně Pepík. To si nesmí navykat, ale mírně se mu to naznačí. „Pojd sem, Pepíčku, umíš také zpívat?― – „Baže― – „Tak mně zazpívej něco, něco hezkého, víš?― Kluk začal: „Měla jsem holoubka.― Ale pak si to spletl a místo „doubek― zpíval na „zelený zoubek―, jemu je to jedno. Copak ví takové pražské dítě o doubku! „Tak a teď jdi. Víš, já musím být pořád sám, nesmíš sem chodit.― Pepík šel. Líbí se mi. Studuju teď řád směnečný a míchám to příjemně se zákonem obchodním. Strašný rámus u malířů. Veliká výplata Pepíka. Chci zavřít okno, malíř to pozoruje a volá přes dvůr: „Prokletý takový kluk! Nedá a nedá pokoje!― – „Copak udělal Pepíček?― – „Šibeničník mně sežral psaní od bratra faráře, a já teď nevím, co odpovědít!― Zavřel jsem okno, beztoho také tovaryš nade mnou pořád ještě „nemá žádnou manýru-u―. Obědval se Semprem a hostinským dole. Pozoroval Ignáce, jux! Chvilku rovnali spolu u vedlejšího stolku účet po včerejšku. Ignác pohlíží stranou s hloupým výrazem neskonalého strachu na pána, patrně očekává každou chvíli výpovědi včera slíbené; roztřepená kontura pánova kýve se sem tam, oči líně mžourají, patrně neví pán o včerejšku už ani muk. Ukončili účet a Ignác si poskočil. Hostinský přisedl. „Dobrá polívka,― povídám. – „Jakpak ne!― míní hostinský. – „A copak bych si dal takhle k masu, Ignáci?― – „Co je libo.― – „Trochu červené řípy mně dejte.― – „Ne.― – „Co ne? Vždyť je napsána na lístku.― – Ignác mlčí. Hostinský se drží smíchy v boku, konečně vykucká: „Přinesu sám, pane doktore. On nemůže – on nemůže-.― Dívám se udiveně. – „Ano, on, jak vidí červenou řípu, padne do mdlob; trulda si vzpomene vždycky na ssedlou lidskou krev.― – Dobré chutnání! Takto oběd bez oživující zábavy. Hostinský není k ničemu. „Co je dnes v novinách?― ptám se. – „Já je nečtu. Já si zajdu někdy naproti ke kupci a zeptám se, jak to stojí.― – Pozoruju, že stěna kolkolem 200 hostince je dole jakoby nepravidelně pokopána. „Co je to?― – „I to zde bývala přede mnou tančírna a vykopali to při tanci.― – „A jak jste vy zde už dlouho?― – „Já? Na dvanáctý rok.― A Sempr nemluví skorem nic. „Eh― a „m― jsou jeho hlavní slova. Byl jsem k večeru v zahrádce. Půl domu tam bylo; teď znám už, mimo mladý párek z druhého patra a svého konduktora, obyvatele všechny, a když si na ně vzpomenu, jde mně trochu hlava kolem. Panu Provazníkovi, který bydlí nad malířem, nerozumím nadobro. Spatřil jsem ho dřív několikrát u okna, zdálo se mně, že má žlutý, tenounký obličej jako nudličku. Teď vidím proč. Kolem tváře má kratičký černý vous, vyholený na rtech a na bradě, odtud zdaleka ta čára. Vlasy má už skoro šedivé, je tak as padesátník a chodí silně shrblý. Když jsem vystoup po několika schůdcích do zahrádky, chodil Provazník pozadím, a v pravém koutě, v altánu, byla celá společnost: pan domácí, slečna domácí, malíř, malířka, Pepík. Černé, zimničné oči domácího hleděly na mne jako na člověka zcela cizího. „Tatínku, vždyť je to pan doktor Krumlovský!― zazněl lahodný alt. – „Ah pan doktor – ano, zapomněl jsem,― a podává mně svou suchou, horkou ruku. – „S vaším dovolením hodlám zde také v zahrádce pookřát.― – „Prosím,― zakašlal a plivnul mně na botu. Sedli jsme si. Já nevěděl co mluvit; ticho nastalé bylo ostatním snad lhostejné, mně ale bylo trapné; zdálo se mně, že čekají, jakým se pan doktor osvědčí být zábavným chlapíkem. Nevidím pomoci jinde než v Pepíkovi. „Pojď sem, Pepíčku, jakpak se más?― – Pepík se mně přitulil k nohoum a opřel loktem o koleno. „Povídej mně zase něco,― vybízí mne. – „Já ti mám něco povídat? Hehe, čtveráku, on si pamatoval, že jsem mu ondyno všelicos vypravoval.― – „Povídej nějakou pohádku.― – „Pohádku? Já ale žádnou neumím, – počkej, já ti přece jednu povím.― A začal jsem hlasem opravdovým: „Byl jednou jeden král. Dobře. Ten neměl žádných dětí. Dobře. Tu napadlo najednou nejstaršímu jeho synu, že půjde na vandr.― Všeobecný smích. Malíř míní: „Pan doktor je 201 nějaký čtverák!― a stírá si dvě velké slzy, které mu vyhrkly z vodnatých očí. Malíř je patrně rozumný člověk a mně lichotí jeho uznání. Je vždycky dobře, když člověka považují za vtipného. „No ale, povídejte dál, ta pohádka je také pro velké děti,― pobízí malíř. Jsem v nových nesnázích. Pohádka ani nejde dál, je tou pointou ukončena, ale ti dobří lidé toho nechápou. Odvažuju se co vtipná hlava na improvisaci, snad to nějak půjde. Povídám – povídám – ale nejde to, cítím znenáhla, že mluvím už hloupě. Společnost přestává naslouchat, rozhovořuje se mezi sebou, jsem ukrutně rád. Jen Pepík naslouchá, hladím ho po vlasech. Ale nějaký konec musí pohádka mít, už koktám. Šťastná myšlénka! Pojednou vezmu Pepíkovu ruku, jako bych ji teď teprv pozoroval, a povídám: „Pepíčku – koukni se – jak más špinavé ruce!― – Kluk se podíval na ruce. „Sehni se, já ti něco pošeptám!― A šeptá mně: „Dej mi dva šestáky, tak si je umyju!― Vyndám tajně dva šestáky a strčím mu je. Kluk odhopkoval do zahrady, kde se objevila sedmiletá holčička Semprova. Dívám se na slečnu domácí, sedící vedle mne. Velmi otci podobna! Suchá tvář, tenounká, průsvitná ruka, malá bradička, malý nosíček, tak malý – může-li pak se za něj chytnout? Ale nehyzdí jí ten nosíček, tvář je dost ještě příjemná, oči jsou černý. Altový hlas její je věru sympatický. Podotýkám jen, že mám černé oči velmi rád, ženská s modrýma očima připadá mně vždycky jako slepá. „Jste muzikální, pane doktore –― „Krumlovský,― vskočila dcera otci do řeči. „Ano, Otylko, já vím: pan doktor Krumlovský.― „Když jste mne ráčil navštívit, mluvili jsme už o tom. Hrával jsem kdysi na housle, ale i tomu už je ukrutně dávno.― Neumím na housle ani sáhnout – ale vidím, že pan domácí mne více ani neposlouchá. Slečna se nakloní trochu ke mně a šeptá smutně přidušeným hlasem: „Tatínek má to neštěstí, že odpůldne vždycky ztrácí paměť.― Domácí pán se sebral a mluví, jako by byl náhle ochraptěl: „Pojď, Otylko, chci se trochu tady procházet. – Ah tak, pane doktore – prosím, tadyhle cedulka.― Podal mně podlouhlou bílou ceduličku, na níž stálo napsáno: „Churavím dnes krkem, 202 prosím, abych byl omluven, mluvím-li ne dost hlasitě.― Teď přistoupl k nám Provazník. Usmívá se na mne, ale jeho úsměv je nějak ironický. Podává mi ruku. „Servus, pane doktore Kratochvíle.― „Jmenuju se Krumlovský.― „To je divné – já myslel, že každý doktor se jmenuje Kratochvíl – hehehe!― A jeho smích je sípavě ostrý. Vytřešťuju na něho zrak. „O čempak se pánové bavili? – Jakpak se máte, pane Augusto?― „I nějak omrkaně! Skoro nic co dělat.― „Tak tak – a kdykoli vás na schodech potkám, máte alespoň jeden mokrý obraz pod páždím. Vám musí být hračkou udělat denně dva!― Malíř se samolibě usmívá. „To je pravda – ať to zkusí někdo, někdo z těch ‚profesorů’ –― „Tedy byste mohl malovat podobizny do zásoby, hehehe! Ostatně je portretista tak něco jako nejzbytečnější člověk na světě. Kdyby neexistoval ani jediný portretista, obličejů by bylo na světě přece dost, a to prapodivných! – Pročpak nemalujete něco jiného?― Rád bych se smál, kousavá satira Provazníkova je neodolatelná, ale vidím, že malíř jev rozpacích – nač chudáka trápit! „Já byl původně historik,― koktá malíř, „nic to neneslo, lidé nerozumějí historii. Jednou si objednal u mne jistý farář kapucínské kázání z Valdštýnova tábora, a udělal jsem mu obraz výtečný, to musím sám říci; ale když jsem byl hotov, nechtěl jej farář vzít a nevzal – chtěl mít kapucínské kázání bez kapucína – nu ano, farář! – A pak jsem měl pro radnici v Kuckově namalovat obraz Žižky. Ukrutný kříž! Poslal jsem jim nákres. Nelíbily se jim boty, abych prý se zeptal pana Palackého, jsou-li historické. Pan Palacký dal mi arci vysvědčení dobré. Ale v Kuckově měli znalce, jmenoval se Malina, a znalec Malina rozhodnul, že prý můj Žižka nevyhovuje požadavkům vojenským. Tahal jsem se s nimi dlouho a nakonec mně psali, že prý mému Blahorodí vynadají veřejně v novinách. Je nebezpečno být historikem.― „Malujte tedy žánry. Na příklad, jak dráteník spravuje opilému 203 flautistovi flautu. Nebo „myš v dívčí škole―. Myš nemusí být vidět, ale děvčata i s učitelkou jsou všechny nahoře po škamnách – ta různost zděšených tváří!― „Hehe – i já žánry maloval taky. Já měl jeden i ve výstavě, pěkný. Tenkrát bylo ještě všecko německé a můj žánr se jmenoval Häusliche Arzenei. Muž leží v posteli, žena mu nese horkou pokličku –― „Efuj!― „No pročpak? Pokličku nebylo ani vidět, byla obalena ubrusem, aby nevychladla.― Rád bych pomohl malíři z nesnází, ale nevím hned jak. „Jakýpak máme dnes den?― pravím k Provazníkovi dosti neobratně. „Moh jste se podívat našemu domácímu na límec u košile, pane doktore Kratochvíle,― ušklíb se Provazník: „převléká se týdně jen jednou – dnes je dle límce už čtvrtek.― Impertinentní chlap! „Chudák – to je zcela zvláštní neštěstí, odpůldne ztrácí prý vždy paměť?― „Ano, nejspíš že kdysi prodával slaměné klobouky. Kteří prodávají slaměné klobouky, jsou konečně celí pitomí tou sírou – zvlášť Tyroláci – nedovedou pak už ani adici.― „Ale zdá se, že je dobrý člověk, ctihodný člověk.― „Ctihodný, ale hloupý, má tak as pět korců horizontu. Znám ho už přes dvacet let.― „Jeho dcera chudáka as ošetřuje dobře. Je to příjemná ženština, arci ne už zcela mladá.― „Pouhá zvědavost od ní. Ze ženské zvědavosti přišla o dvacet let dříve na svět, a teď ji to mrzí. Upřímná holka, vynadala mně už často.― Není mně volno při impertinencích Provazníkových. „Pojďme se trochu pobavit s panem domácím,― pravím. – „Pojďme,― praví ochotně malíř a klepe Provazníkovi na záda. Provazník se při každém klepnutí lekavě zachvěje a rychle se sbírá. Oba se zdvihli. Odchod mužův náhle vytrhnul malířku z hlubokého přemýšlení, kterému se byla oddala, stojíc opřena o veřej altánu. „Víš co, muži, já udělám k večeři míchané vejce!― – „Dobře,― 204 dí malíř a jde dál. Příležitosti té používá Augustka, aby mne šišlajíc ubezpečila, že měla jinaké ženichy, a že se všichni mužští po ní bláznili. Chci jí nějak zalichotit a pravím, že je to teďještě vidět. – Co že je ještě vidět? –Já teď nevím, jak to mám říci, konečně vypravím ze sebe, že je vidět, že bývala krásna. Augustka vyhrnuje nos –– no, že prý ještě není tak stará. A když se oblíkne – najednou spustila rychle jako kávový mlýnek – „teprv ondy řekl někdo, který šel za mnou: ‚Ta je jako k nakousnutí.‘ Nu a zpředu nepotřebuje se nikdo na mne dívat.― Koktal jsem něco, ale už byla pryč. Vystoupil jsem do zahrádky k ostatním. Domácí se na mne usmívá, jako že mne zná, a podává mně ještě jednou svou cedulku s tímtéž zas nápisem. Mluvilo se něco o cukrovarech. Chci se rehabilitovat stran vtipnosti své. Ptám se: „Rozumí slečinka snad cukrovarům?― – „Ó ne!― – „Ale cukrlatům jistě ano?― Směju se hodně, neboť je známo, že když jeden srdečně začne se smát, strhne ostatní s sebou. Nestrh jsem ale nikoho. Zdá se, že vtipu neporozuměli. Domácí se mne ptá, jsem-li muzikální, a šlápnul mně přitom na nohu. „Ne,― pravím omrzele, ale hned nato je mně ho líto a dodám: „Ráčíte nejspíš často chodit do opery?― „Nechodím, není to pro mne. Já slyším na pravé ucho o půl tónu výš a to nejde.― Podivný člověk, odpůldne ztrácí paměť a slyší na pravé ucho o půl tónu výš! „Já sedím raděj při pianě doma a pracuju.― – „Komponujete?― – „Teď ne, teď už několika let opravuju pořád Mozarta. Až budu hotov, uvidíte, jak bude Mozart vypadat!― A plivnul Provazníkovi na botu. Provazník otírá botu o trávník a míní: „Já nechodím taky už od let do opery. Kdybych šel, šel bych jen do Marty.― Domácí mne vzal za ruku a odvedl od ostatních. Chce mně něco sdělit, ale nemůže s tím nějak ven; pořád slyším jen „sss―, jako když se vypouští pára z kotle. Třikrát koktal „s― kolem zahrady, pak z něho vyšlo, že „v kapustě není fosfor―. On tedy také někdy koktá, a sice na „s―. Dal mně pak zase cedulku. Nato mne chytil a odvedl malíř stranou do kouta. Zdali prý jsem 205 pozoroval, jak klepal Provazníkovi na záda? Kdyby mne také někdy Provazník zlobil, abych ho poklepal po zádech, zcela lehýnce jen, on že hnedle zkrotne. Zlý člověk prý, ten Provazník. A hned po něm mne odvedl zas Provazník stranou. Co prý říkám myšlénce, aby se založila společnost na dělání ostrovů po Vltavě. Pohlédl na mne vítězoslavně. Povídám, to že je myšlénka přímo brilantní. „Nu tak vidíte, a takových já mám víc! Ale není teď lidstvo pro myšlénky. Tamhle s těmi hlupáky bych o tom ani nepromluvil.― „Teď bychom si mohli tady zahrát šístku,― nutí malíř. Dobrá, zahrajem, hodinku. Karty jsou v šupleti v malířově altánu. Usedli jsme k malému stolku a rozhodili se, já hraju s domácím, malíř a Provazník proti nám. – Pěkná hra! Domácí se ptá po každé ještě při posledním štychu, jaké jsou trumfy. Nikdy neví, jakou barvu jsem nadhodil, a nepřinese mně jí. Vsázím se, že má figury, ale nehlásí ani jedné. Když se na něco ptám, podá mně cedulku přes stůl. Provazník a Augusta, to se rozumí, vyhrávají a řehtají radostí jako koňové. Vidím, že nezbývá než prostě odhazovat karty a platit krejcary. Otylie platí za otce, sic bychom nebyli hotovi ani s jedinou hrou, on pořád tvrdí, že už platil, a přitom mně šlape pod stolem na nohy. Stáhnul jsem nohy zpět a bavím se pozorováním, jak zimničně pracuje pod stolem jeho noha, hledajíc, na co by šlápla. Náhle se do mne domácí pouští, že hraju špatně, na špádské eso že prý jsem mu nepřidal krále. Zatím ale se špády ani ještě nehrály a eso mám já sám. Domácí křičí dál, hlas jeho zní jako pozoun – a já mám v kapse patnáct cedulek! Otylie na mne hledí prosebně a bolestně – nu, rozumím a mlčím. Hráli jsme malou hodinku a prohrál jsem přes šedesát krejcarů. Domácí šel s Otylií domů, večerní chlad prý „neslouží jeho krku―. Provazník jde také. Služka malířova přináší rodině večeři. Žádám ji, aby mně přinesla z předu také něco k večeři a pivo. Pojedl jsem a malíř mne baví. Vypravuje, že prý nikdy nebyl náležitě uznán. Přinutili prý ho už v akademii, aby vystoup před koncem studií; umělť víc než profesoři. 206 Sedím zas doma a hlava mně jde kolem.