Chap. 12
Včera a dnes budím se dosti časně, snad horkem. Takhle by se věc hodila pro studování. Jenže – budím se arci, ale nevstávám. Je mně tak nějak volně na loži, myšlénky volně poletují, a když se v zlatém polosnu zatřepetá zvláště příjemná, držím ji a snuju dál. Abych nelhal: studií se myšlénky ty dotýkají jen co nejvšeobecněji. Jsem právě v horním zákonu a nenavyklé výrazy jeho se mně arci pořád a do všeho pletou. Má postel se mně zdá být svobodným kutištěm, kde doluju na zlaté sny. Když stojím vedle Otylky, dělá myšlénka kolem nás ihned kruh, abych si uhájil právo kutání. – Pozoruju, že jsem napsal „Otylka―. Pozor – pozor! U malířů neobyčejné ticho. Malíř sedí u stolu, hlavu má opřenu o dlaň, hledí do výse a přemýšlí. Odpůldne – doktor Jensen! Ten to žene! Myslím, že se nechovám k němu příliš vlídně, ale jemu je to patrně jedno. Zdá se, že si mne ani mnoho nevšímá. Už stojí zase před zrcadlem u okna. Není smutnějšího podívání nad – nad muže před zrcadlem. Vidí domácího a slečnu, jak jdou dvorem do zahrady. Mluví na ně s okna. Zcela familiárně s nimi mluví. Jsou lidé, kteří ze staré známosti sobě osobují skutečně všelijaká práva. – Zvou ho do zahrádky – on mne vybízí – no pojďme – uvidíme, kdo s koho ne, neuvidíme, vždyť já přec ničeho nechci! – Cítím skutečně, že nechci praničeho. Zahrádka má dnes zcela jinou tvářnost, připadá mně cizá. Jiný vzduch, myslím, jiní lidé. – Když ale myslím hloub, vidím, že mně vlastně vadí jen doktor Jensen. Mluví zajímavě, jak se tomu říká: mnozí lidé jsou dost povrchní, aby mluvili o všem zajímavě. Znenáhla jsou tu všichni mimo Provazníka, a naslouchají Jensenovi, jako by mluvil bůhvíco. Nedělám si věru pranic z toho, že já 221 nemluvím „zajímavě―. Slabý pokus, abych vedl rozpravu sám. Ptám se malíře: „Už hotov s dopisem?― – „Ne, zítra – musím to nechať ještě slehnout.― A hned zas oslovuje Jensena: „Vy musíte mít velmi zajímavé živobytí, pane doktore!― – „Jak to?― – „No, v blázinci musí být ohromný jux. Prosím vás, povídejte nám něco.― Jsem zas odstrčen stranou – aspoň kdyby Provazník přišel! Ale vidím, že Jensen je poněkud v rozpacích. Mám z toho radost. Povídá něco o rozdílu mezi maniakálním a mezi melancholickým nemocným, ale to je nebaví, oni chtějí slyšet, co „si každý o sobě myslí―, jak mužský myslí, že je císařem, a ženská, že je panenkou Marií. Jensen nevyhovuje, vykládá jen doktorsky dál, konečně mu uklouzne výrok, jako že „je skoro každý člověk trochu duševně chorý―. To pobouřilo skoro všechny, jen pan domácí kývá klidně hlavou a míní: „Mnohý člověk, když je zdravý, ani neví, co má.― Jensen se konečně poroučí. Že prý zas brzy přijde. Myslím si: jen abys nepřišel pozdě! Provazník dnes mezi námi vůbec ani nebyl. O Jensenovi mluvilo se ještě dlouho, když odešel, až příliš dlouho. Otylie mně šeptala: „Já se ho bojím!― Odpovídám: „Přirozený takt je někdy znamenitá věc!― Klikeš mluví napořád do Sempra. Hostinský přistrkuje co možná blízko hlavu. Pořád si odkašlává a na Klikeše hledí, jako by ho chtěl spolknout. Devět hodin a Jensen je zde. Vykukuje do zahrádky, na chodbu, a mezitím se zahledí vždy alespoň třikrát do zrcadla, a to na hezky dlouho. Zdali prý nikdo nechodí časně do zahrádky? Odpovídám jednoslabičně: „Ne!― Konečně zdali prý mně nepřekáží? Pravím, že skutečně je nejvyšší čas, abych pilně studoval. Jensen jde, nějak mrzut. Aťsi! K polednímu poslal ke mně malíř, abych mu půjčil obálku na list. 222 Teď hledím k němu oknem. Žena, kluk stojí vedle stolu a dívají se na něho, jak píše adresu. Malíř chodí po pokoji, dopis v obálce drží v ruce a vždy po chvilkách zůstává stát a pohlíží zamyšleně na svůj duševní výrobek. Snad cítí jakous pýchu. Jsem odpůldne v zahrádce první. Celou věčností se mně zdá, než se dostavují ostatní. Teprv as hodinu po mně přichází domácí s Otylií. Domácí se mnou zapřádá politický hovor. Brzy došel resultátu, že všechno pochází z toho, králové že „nejsou nikdy spokojeni s tím, co mají―. Dávám mu vřele za pravdu. Pronáší ještě jiná pořekadla svá, obdivuju se všechněm. Pak začíná navazovat divoké víno a dostávám se s Otylií do důvěrného hovoru. Bůh ví, jak to přišlo, ale pojednou se mluví o mé ctnosti. Otylie vychvaluje se zápalem mou „ctnost―. A mluví pořád dál o ctnosti mé, natahuje ji jako švec kleštěmi kůži, takže ještě vybývá na celé boty pro některého bližního. Kdepak jen to děvče studovalo moji ctnost? Malíř, malířka. Malíř s obličejem spokojeným, skoro vítězným. Malířka s jazykem zas jako meč. „Hotov s listem?― ptám se. – „Ó, to se rozumí,― praví malíř, jako by mu bylo hračkou odbýt celou evropskou korespondenci za půl dne. „Měls tam připsat o konduktorce,― míní se smíchem malířka, „faráři mají takové věci rádi!― – Copak měl psát o konduktorce? – „Musím psát ještě jeden list, druhému bratrovi v Tarnově. My bratři si píšem ročně dvakrát, už je to tak mezi námi zavedeno.― Nikdo si toho nevšímá, ale o konduktorce se mluví dál. Vypravují o nadporučíkovi, a jak konduktorka vystrkuje vždycky hlavu, jde-li už nadporučík; vypravují tak divně, a přitom se na mne dívají a smějí. Náhle se mně rozbřesklo mozkem. Tedy proto jsem byl „hloupý―? Dopálil jsem se a něco jsem řek. Ani už nevím co. Pak jsme hráli šístku ve třech. Co nejtrpělivěji snášel jsem při hře všechny chyby domácího a dával mu za pravdu ve všem. Také jsem 223 natáh nohu pod stolem schválně až k němu, aby si pochutnal; šlapal po nijako varhaník. Provazník dnes zase nepřišel. Něco podobně hloupého nepřihodilo se mně jaktěživo! Šel jsem k příteli Morouskovi na večeři. Bydlí až na konci Smíchova a vzal jsem si u brány drožku. Bavili jsme se výborně pozdě do noci, pak jsem šel zvolna domů. Překrásná noc a v hlavě plno hopkujících myšlének. Málokde, myslím, človíček, jen nějaký ospalý drožkář jel se svou zemdlenou klisnou domů; klisna sotva že nohy vlékla, vůz se drkotal pomalu a monotónní rachocení kol mně bylo skoro příjemné. As dva domy od mého bytu mne vůz předjel, drožkář se nahnul s kozlíku a praví: „Copak si nesednou, mladý pane?― – Moje drožka! Zapomněl jsem mu zaplatit a jej propustit, a drožkář na mne čekal do noci. – Tři zlatky jsem musil hanebníkovi vyplatit! Není pochyby – jsem zamilován! Aby takhle stálo najednou mezi inserty v novinách: „Panu doktoru Krumlovskému a jeho spanilomyslné nevěstě, slečně Otylii ––―! U těch chlapů je každá „spanilomyslná―! – Nikdo na světě nesmí mít ani zdání – ač – Musí být jasno mezi námi! Pěkný výjev – ještě se zlostí třesu! Žaludek by mohl člověk vyplivnout! Řinčení šavle venku. Klepání na mé dvéře. „Dále!― A vejde vojenský poručík – ne nadporučík, jak jsem udiven očekával. Vstávám a tázavě pohlížím na příchozího. Poručík je v plné parádě, s čákem na hlavě. Salutuje. „Prosím – pan doktor Krumlovský?― Kývnu. „Přicházím, od pana nadporučíka Rubackého.― – Rubacký je ten tlustý nadporučík zdola a od konduktorky. „Čeho si přejete?― 224 „Pan nadporučík cítí se uražen výrazy, jakých jste užil včera při nějaké rozprávce zde v zahradě o něm samém a o paní konduktorové, které on sobě co přítelkyně své velice váží, a vyslal mne, abych žádal od vás řádného zadostiučinění.― Sáhl jsem si na čelo a vytřeštil na něho zrak. Rozpomínal jsem se na včerejšek – něco se včera mluvilo, je pravda, něco jsem také řekl já, ale kdyby mne zabil, nevím co. Poručík čeká klidně na odpověď. Přistupuju blíž, cítím, že se začínám třást. „Prosím― – zakoktávám se – „to je nějaká mýlka. Kdopak řekl panu nadporučíkovi –― „Nevím.― Klepal někdo? Či naslouchala konduktorka oknem mého pokoje? Snad i s nadporučíkem? „Mluvilo se něco – pamatuju se skutečně – ale jakpak bych já připadl na to, abych něco řekl! Já pana nadporučíka ani neznám – jen tak od vidění –― „Prosím, do toho všeho mně nic není. Jsem jen vyslán, abych žádal zadostiučinění.― „Když vás ale ubezpečuju! Copak bych já mohl říci proti panu nadporučíkovi – já si, myslím, pana nadporučíka velice vážím a –― „Prosím, už jsem řekl – žádám zcela určité odpovědi.― „No – myslí-li pan nadporučík na základě nějakého klepu, že je mnou uražen – což mně, bůh ví, ani nenapadlo, tedy mu řekněte, prosím, že ho žádám za odpuštění.― „To nestačí.― „A co tedy chce? Mám snad zas před těmi lidmi –― „Pan nadporučík Rubacký žádá zadostiučinění zbraní.― „Pan nadporučík Rubacký je blázen,― vyhrknul jsem. „Já jsem se nikdy nebil a nikdy se bíti nebudu!― „Vyřídím.― Salutoval a bouch dveřmi. Ať si jde! Celý se zlostí třesu! Souboj – neumím šavli vzít do ruky! To tak, já doktor práv – budoucí advokát! Trestní zákon – § 57 vřaďuje souboj mezi zločiny – § § 158-165 mluví o následcích a ty jsou 225 pěkny! Blázni, z blázince uteklí! Teď jsem si vysel ke konduktorce, slyšel jsem ji po kuchyni chodit. Rád bych jí věc nějak vylíčil a něco jí řekl. „Jdou domů tloustnout!― praví vzpurně, obrátí se ke mně zády a jde do svého pokoje. Dobrá, půjdu „domů tloustnout―! Divná pořekadla! Zahrádka dnes zcela zvláštní. Jsem rozhodně rozčilen, nemohu za to. Provazník zas jednou mezi námi. Hledí jako sůva a říká každému: „Ale vy dnes vypadáte špatně!― Sedím s Otylií v besídce. Je mně, jako bych dnes musel začít mluvit o lásce. Už se k tomu mám – ale slova váznou v hrdle, nemohu ze sebe nic mimoobyčejného vypravit. Nechám dnes rozpravy té tedy být. Přistupuje k nám Provazník. Hledí chvilku na nás, pak praví: „Vy se oženíte, pane doktore?― Nepříjemná otázka, jsem v rozpacích. Ale usměju se nuceně a odpovídám: „Ano, pane Provazníku, ožením se.― „Máte pravdu – musí to být přece jux – děti baví; dítě je ještě mnohem komičtější než mladý řeznický pes.― Proklatý chlap! – Zábava dnes skoro pořád vázla. O své vojenské návštěvě jsem ani nemuknul. Tu máš! Čert mne nesl na Malou Stranu! No – co naplat! Vyved jsem to! Moh jsem zcela dobře říkat „ne!― – však on by byl svou hrozbu asi nesplnil – když se ale krev i v jehněti rozkypí! – Že mne poraní, je jisto – já mu neudělám zajisté nic! Budu raněn ležet, studie zaváznou pro čas, snad pro tak dlouho, že promeškám lhůtu. Snad by bylo líp, kdyby mne zabil! Zas řinčela šavle, klepalo se a vešel včerejší poručík v plné parádě. Salutoval a že prý pan nadporučík Rubacký nehodlá věc jen 226 tak zakončit, že žádá naposled zadostučinění zbraní. Poněkud rozmrzen pravím, že už jsem včera řekl: „Ne,― a dnes že říkám: „Ne a ne!― Poručík na to, že prý lituje, ale že prý mně pan nadporučík bičem zmrská tvář, kdekoli mne spatří. Vyskočil jsem zlostně a postavil se před poručíka. „Mne nezmrská, za to mu stojím!― – „Zajisté zmrská. Sbohem!― – „Počkejte. – Na jakou zbraň?― – „Na šavle.― – „Dobrá, přijímám!― Poručík se na mne dívá překvapen. „Přijímám,― dodávám zlostí se třesa, „ale pod výminkou. Za prvé mne opatříte sami zbraní a sekundantem, za druhé mně dáte za sebe a za všechny ostatní čestné slovo, že o věci té se nedoví nikdo na světě a že také pro souboj vyberete místo naprosto bezpečné.― – „Slibuji čestným slovem.― Poroučel se zdvořile, až nápadně zdvořile. Dnes nebo zítra přijde prý, aby projednal ostatek. Tak, teď to mám! Ono je možno, že věc přec nějak propukne;– snad poslouchala naši až příliš hlasitou rozpravu konduktorka – ba vsázím se, že poslouchala –já vím, že beztoho ona je příčinou všeho. Jak věci se mají, vidím ovšem teď, že jsem původně urazil její ženskou samolibost. Ale „hloupý― jsem proto nebyl! Teď jsem! A prozradí-li nás – sbohem, advokaturo! Do smrti být koncipientem! – No, nějaký kapitálek mám, a Otylie má –– vždyť ale nevím ani, zda by si mne vzala!? Rozumí se samo sebou, že nestuduju pranic. Jen se tak dívám do knihy a v myšlénkách si nadávám. Pošta mně přinesla list. Poštovní známka je malostranská – list je anonymní – proklatý Provazník! „Pane doktore a kandidáte! Myslím, že jste víc kandidátem manželství než advokatury. Vaše touha po manželství je ale nízká špekulace, zcela nízká. Chcete dům, chcete peníze, nechcete ženu. Také nemůžete ani tu starou, zvadlou důru chtít, která je k tomu ještě tak hloupá, že nemá ani půl korce horizontu― – korec horizontu, to jsem už od Provazníka slyšel ústně. „Hanba Vám, že se hodláte tak zaprodat, mladý svůj život obětovat 227 sprostému výdělkářství. Ještě jednou a stokrát hanba Vám. Jeden ve jménu mnohých stejně smýšlejících.― No počkej, tobě dám! Na tobě se pomstím místo na nadporučíkovi. Beztoho vjela do mne řvavost, že bych se s celým světem pral. Nemohu říci, že bych se bál o život. Ani poranění se nebojím; myslím nějak zcela chladně na to. Ale to vím, že strach přijde, a toho strachu se bojím. Nenavykl jsem soubojům –jakživ jsem na žádný ani nepomyslil – strach musí přijít. A budu nervosně rozechvěn – každá čiva se bude chvít – každý sval třást – nebude okamžiku bez zimnice – a strachy budu zívat. To bude děsné! Bavíme se v zahrádce, ale jak! Vyznání dnes neučiním, nač také! Vezmi svůj šáteček, Otylie, a připrav šarpii! Budu-li mrtev, je konec; budu-li raněn, Otylka mne bude ošetřovat – myslím si aspoň – a tu se vypřede vyznání samo od sebe. Jako v románech. Ale nutká mne to, abych začal přec nějakou pořádnou rozpravu. Nevím o čem. Konečně se ptám, půjde-li zítra do českého divadla. Co prý se dává? Dává se Tylův Jan Hus; je 6. červenec, pamětní den upálení Husa. „Ráda bych šla – ale nepůjdu na ‚Husa.― – „Proč? Snad ne proto, že byl kacířem?― – „No – ale zítra je pátek – půst – a to přec nejde!― – Hanebný Provazník by v tom viděl „horizont―. Já vidím naivnost – a naivnost má vždy své půvaby – zajisté! Teď přichází Provazník! Jdu mu rychle vstříc a táhnu si ho stranou do besídky. „Vy, hanebný člověče, opovážil jste se mně dnes poslat jeden ze svých anonymních listů, jimiž celé sousedstvo znepokojujete! Zodpovězte se mně!― „Kdopak vám řekl o mých anonymních listech?― ptá se Provazník, zblednuv jako křída. „Vy sám ondy, hanebníku!― „Já vám to řekl?― a v obličeji jeho je tak blbé udivení, že se musím obrátit stranou, abych se mimovolně nesmál. „To vám povídám, stane-li se cos podobného ještě jednou, 228 spráskám vás jako štěně!― a jdu. Naučil jsem se od nadporučíka alespoň něčemu. – Později chtějí hrát šístku. Malíř vyndal ze šuplete karty a skoro zároveň chytl Pepíka za krk. Ukrutné bití. Kde které srdce v kartách bylo, všechna jsou vystřižena. Vyšlo najevo, že Pepík je nalepil na bílý papír a dal co dar lásky Semprově Márince. Nemůžem hrát a já jsem s tím náramně spokojen. Mluvíme, mluvíme, ale nic kalého. Chodím pak s Otylií mezi záhony. Náhle se ona obrátí ke mně, hledí mně do očí a ptá se, zdali mně něco je? Jsem zaražen, ale pravím, že nic, a nutím se do smíchu. Ona vrtí hlavičkou a opakuje vícekrát, že prý mně přec musí něco být. Má – má sympatii ke mně – je to zcela patrné! Sedím doma a přemýšlím. Jsem ku podivu klidný, strach ještě nepřišel – však on přijde! Nevěřím snad posud, že souboj bude? Ale zítra! Vida, dnes jsem vstal! Probudil jsem se už před třetí a neválel jsem se a vstal jsem hned. Je mně ukrutně opravdově. S časem ale nevím, co začít. Už jsem byl dnes dvakrát dole v zahrádce a hned zas se vracím do pokoje. Beru vše možné do ruky, ale jen proto, abych to mrzut hned zase položil. Nemohu se poručíka ani dočkat. Mám, nemám už strach? Rozechvěn jsem, zívám, ale připadá mně, jako bych zíval zimničnou nedočkavostí. Byl zde. Zítra tedy v šest hodin ráno v kasárnách na Hradčanech, v jakéms prý zahradním saloně. Myslím si: „Tedy tě odnesou ze salonu!― a musím se tomu v duchu smát, jakoby nějakému neslýchanému, nevídanému vtipu. Byl vybraně zdvořilý. Něco i řekl, jako že „by sám byl rád, kdyby se ta nemilá historie nějak urovnala―. Vyhrknul jsem: „Není třeba!―, 229 ale sotva jsem to vyhrk, byl bych se hned pohlavkoval. Jsem přec jen hlupák! Eh –co! Jsem návštěvou u přítele Morouska na Smíchově. Za prvé: doma bych to nevydržel. Za druhé: Morousek je výtečný šermíř, prával se jako buldok, může mne honem ještě něčemu naučit. Morousek je nepříjemný člověk. Svěřil jsem se mu a – on se mi směje. Někteří lidé nedovedou o ničem na světě přemýšlet opravdově! Žádám ho, aby mně ledacos ukázal, co by mně prospět mohlo. Tvrdí, že za tak krátkou dobu se nenaučím ničemu. „Oho!― pravím pohněván. – „No tak uvidíš!― Vzal špadóny, dal na mne škrabošku a přikrývku a postavil mne. Takhle! – teď takhle! – ne takhle! – pozor na konec špadónu! – tak – a můj špadón leží na zemi. „Musíš zbraň pevněj držet,― a směje se. – „Když je špadón těžký.― – „Šavle nebude mnohem lehčí – no, znovu!― – Za chvilku jsem zemdlen, jako bych byl kovadlinu jednou rukou zdvihal. Kostnatému, vysokému Morouskovi je arci hej! „Odpočiň si trochu,― a směje se zas. Pamatuju se, že býval Morousek mnohem příjemnější, než je, a sděluju mu to. „Mluví z tebe tréma,― míní. – „Oho, já nemám pražádného strachu – na mou čest ne!― – „No tak začněm znovu!― Za chvilku jsem už ale zase zemdlen. „Nesmíme to přehnat,― míní Morousek, „nemohl bys zítra ráno ani rukou hnout. Zůstaneš u mne na oběd a na svačinu, a budem se občas ještě cvičit, ale zcela málo.― Byl bych beztoho neodešel. Jeho žena se na nás dívá, myslí, že si hrajem, a směje se. U těch lidí je smích za grešli! Krátce před obědem se mne Morousek ptá, je-li Rubacký dobrý šermíř. Nevím. „Není nic platno, musíš se naučit rychlému, překvapujícímu útoku – buď a nebo!― Strká mne zas do přikrývky, lezu do ní jaksi nerád. Krásná věc, ten rychlý, překvapující útok! Nemohu jej svést, pořád je útok málo rychlý a pranic prý nepřekvapuje. Mohu já za to? „K obědu!― volá Morousková a já jsem rád. 230 Ale sotva že lžíci držím. A ruka se třese a rozlívám polívku. Morousek se směje. Počkej jen, až budeš zítra stát nad rozsekaným přítelem! Skoro si přeju, abych byl hodně rozsekán, tak rozsekán, že by Morousek plakat musel! Ještě mne za odpůldne dvakrát donutil k šermu. Sekám do vzduchu a do Morouska jako šílený, pak se převalím v škrabošce a pokrývce na zem a nechci ani vstát. „Jen vstaň, teď se natřeš kořalkou!― Natru se kořalkou a smrdím tak, že Morousková sebere své vyšívání a jde si sednout na druhý konec zahrady. Utekl bych sám před sebou! Jdu pozdě navečer domů. Strašná bolest v loktech a v kolenou. Cožpak jsem šermoval také nohama? Nalézám doma lístek. Od Otylie! „Ctěný pane doktore! – Musím, musím dnes ještě s Vámi mluvit. Sejděte v noci, prosím hned po svém návratu, do zahrádky. Jakmile zahvízdáte Traviatu, jsem u Vás. Odpusťte, že tak škrabu, já to dělám z pouhé sympatie k Vám. – Otylie.― Už konduktorka mluvila! – To bude scéna! Šel jsem do zahrádky. Měsíc svítí a vidím dobře přes dvůr do chodby prvního patra. Nikdo tam. Přecházím. – Teď je tam někdo! Bílá postava. Vystoupím na okamžik do měsíčního světla, ustoupím zas do stínu – tedy z Traviaty! – Pánbůh ví, co to je – hvízdám ten škvár po celý den – a teď –! Kdyby mne někdo zabil – já si nevzpomenu! – Vždyť mne ale přec viděla? A hvízdat mohu také co chci, ne? Ale nic jiného mně nenapadá, než „Pepíku, Pepíku, copak dělá Káča?― Hvízdám tedy „Pepíku―. „Pan doktor v zahrádce, a tak pozdě,― zní to pojednou z malířova okna. Malíř, kozel ví jak vysvlečen, je vyložen z okna. „Krásná noc, co? Nemám také pražádné chuti do spaní. Povídejme si.― Postava z chodby zmizela. „Eh vždyť já už jdu taky domů!― volám naschvál hodně hlasitě. To tak, bavit se zde s malířem. A on chlap by se nehnul do rána! 231 Jdu hlasitě si hvízdaje – vida, teď mně Traviata napadla – pomalu dvorem. Zastavuju se, hledím sem tam – na schodech nikdo, na chodbě nikdo – rozhněvala se Otylie pro mého „Pepíka―? Snad je líp, když dnes spolu nemluvíme. Baže je líp! – A zítra? Malíř leží v okně. Rád bych se podíval k chodbě, ale zpozoroval by mne a začal rozmluvu. Zatáhl jsem záclony. Poslední vůle! – Není nic platno, pořádek musím učinit. – Jen krátký, jasný, několikařádkový, všechno jmění sestře a basta! Tak, a teď zkusím spát. Jsem klidný, až nápadně – ale zítra se budu třást jako osika, já to vím! Ještě budíček narovnat! Malíř leží v okně – lež si, mazale! Sotva jsem dvě hodiny spal a přec jsem vyspalý. Je šero – v červenci je už o třetí hodině den – a ranní chlad mne mrazí. – Ukrutně zívám! – Trochu se chvěju, je pravda, ale netřesu se vlastně. Nevím, co s časem. Dolů do zahrádky nechci jít. Na ulici? Při zimnici své bych se dal do běhu a unavil bych se. Beztoho mne ruce od včerejška bolí. Snad se probírat v papírech a rovnat je trochu? Půl šesté – tak jsem se zabral. Rozhlížím se po pokoji, jako bych byl něco zapomněl. Copak jsem moh zapomenout! – Tedy sbohem! Vylít jsem přes schody do dvora, dvorem do kasárního průjezdu, vraty ven – poskočil jsem si – je mně jako do radostného pláče, a vskutku oči zavlhly – zrovna jako bych byl z tmavého sklepení vyšel náhle do slunečního jasu! škubnu sebou vpravo, vlevo – nevím, kam chci. – „Krumlovský – no?― Morousek! Nebohý Morousek! Padnul jsem mu kolem krku, několik slz mně vyhrklo přes tvář. Ale nemohu mluvit. „No – budeš se bít?― – „Už je po všem!―– „Zaplať pánbůh! Ale pusť mne, 232 rozmačkáš mi ruku.― Pozoruju, že držím jeho ruku jako v šroubu – ještě jedno stisknutí! „Vlezme zde do drožky – najal jsem ji. Už jsi snídal?― – „Snídal? – Ne, nesnídal.― – „Tedy zajedem do vinárny.―– „Ano – ne! Napřed domů, pak do vinárny.― Otylie musí zvědít, že jsem vyšel zdráv. Vstoupíme do vozu. Žvatlám jako malé dítě a pořád se směju. Pánbůh ví, co všechno žvatlám! A ani nepozoruju, že jsme už před domem. Tančím přes schody, mluvím až neslušně hlasitě, aby mne bylo po celém domě slyšet. Konduktorka utekla před námi z kuchyně do pokoje. Divíš se! Počkej, ty se teprv podivíš! Domov mne přivádí k sobě. „Ale zdalipak víš, žes mně vlastně nepověděl posud pranic?― praví Morousek, zapaluje si doutník a natahuje se na pohovku. Ano, je pravda, já nepověděl posud vlastně pranic. Musím se sebrat trochu do chladnosti. Čekali na mne dva už u vchodu do kasáren. Vedli mne přes dvůr, dolů přes schody a do zahradního salonu. Zde čekal nadporučík a lékař. Druhý z obou důstojníků, kteří mne od vrat byli sprovázeli, představil se mně co můj sekundant. Pravil mně, že je vše v nejspravedlivějším pořádku a zbraně navlas stejné. Myslím, že jsem se uklonil. Tu přistoupil ke mně známý mně poručík, sekundant nadporučíkův, a pravil: „Pánové nemají, pokud vím, žádné zvlášť osobní trpkosti proti sobě – souboj se stane – ale navrhuju: jen do první krve. Chcete tak, pane?― – „Dobře,― pravím. „Dobře,― praví nadporučík a svlíká svrchní šat. Svlíkám se také. Dali mně šavli, postavili jsme se a křižovali zbraň, jaks mi to včera ukázal. A tu to do mne vjelo. „Rychlý – překvapující útok― – v hlavě mně zahučel vodopád, před očima se mně dělaly mžitky – vtom vzkřikli oba sekundanti „Dost!― a vskočili se šavlemi mezi nás. Mimovolně jsem ustoup o krok nazpět a vidím, že se soupeři mému řine s tváře krev. Mně se zdá, že jsem salutoval šavlí jako důstojník – ano, salutoval jsem a odevzdal jsem ji s poklonou svému 233 sekundantovi. Vážně jsem se zas oblíkal a slyším mezitím, jak lékař praví: „Jen lehýnké poranění!― A pak jsem se poroučel. Při odchodu slyšel jsem ještě za sebou: „Po čertech divoký chlap!― – Poslouchej, já bych se teď pral s celým světem! A nic, pranic se neprozradí! Lehýnké poranění – čestné slovo – nikdo ani nemukne. A to mám tobě co děkovat, příteli miloučký! Morousek se směje. „No – buď není dobrým šermířem, nebo jsi ho náhodou skutečně překvapil. Ostatně, dost statně jsi se mně napoprvé držel!― Cítím se jaksi hrdinou. Přecházím pádnými kroky sem tam a teď se stavím před zrcadlo. Dívám se na sebe, chci se pousmát, ale úsměv vypadá blbě. Morousek vstává. „Ale už mám velký hlad, teď pojďme do vinárny!― Ku podivu, já ještě nemám hladu! „Tys také ještě nesnídal?― ptám se. – „Kdypak?― Teď mně teprv napadá, jak ušlechtilou starostlivost dokázal Morousek. „Kde jsi dostal tak časně drožku?― – „Objednal jsem si ji hned včera v poledne, když jsi byl u mne.― „Zlatý, zlaťounký Morousku!― a už mu visím na krku. Měl co dělat, aby mne setřás. Já mám někdy ukrutnou sílu. Maličká vinárna. A dva známí zde: krejčí Sempr, hostinský. Podávám jim ruku. „Cože – náš pan hostinský zachází také jinam?― – „I už jsem nebyl alespoň deset let nikde, až dnes!― My usedli k jinému stolku. Jíme, popíjíme, a Morousek mně šeptem dokazuje, že se musím vystěhovat, a sice hned. S konduktorkou prý by to nedělalo žádnou dobrotu, v studiích prý bych byl také znepokojován a času přec nemám nazbyt. Má úplně pravdu. Kam prý bych se nejraděj stěhoval? Nejraději zas zpátky do dřívějšího bytu. „Dobrá, zajedem tam hned odtud drožkou, snad lze jej dostat.― Morousek je výtečný přítel! Vůbec muž naskrze znamenitý, mám ho ukrutně rád – ani se nepamatuju, že by mně byl býval kdykoli a jen dost málo nepříjemný. Hostinský se patrně dostává do ohně, mluví vždy hlasitěji. 234 Domlouvá Semprovi, aby se neženil, ne a ne! Klikeše pomlouvá jako strůjce všeho zlého na světě. O ženských mluví s opovržením. Teď si vyšel Sempr pro doutníky a interpeluju hostinského. „Ale poslouchejte, pane hostinský, pročpak zrazujete Semprovi?― – „Copak nejsem hostinský? Mám svých stálých několik hostů a musím si je udržet!― – „Ale on by přec potřeboval dobrou hospodyni a pro dceru potřebuje matku.― – „Ne – dobrý host! – on u mne obědvá, on dobře večeří, pije svých –― Sempr je zde. Byt prázdný, a dali mně jej rádi. Hned pozejtří, v pondělí se přestěhuju. Co tomu as Otylie řekne? – Myslím, že vše nahlídne, vždyť s ní promluvím – výklad a vyznání zároveň! Ostatně mohu přicházet ob den, nebo třeba každý den. Je pravda – zvěst o souboji se přece trochu rozšíří, obdivovali by mne, ale – existence předchází. Morousek mne zavezl k sobě na oběd. Bavíme se při jídle o mém souboji. Morousek je v růžovém rozmaru, ale myslím, že mne dělá směšným. To je, mírně řečeno, nerozumné a zbytečné. K večeru jsem si pospíšil domů a hned do zahrádky. Otylie se skutečně hněvá! Neodpovídá mně, vyhýbá se. – Myslil bych, že by měla mít vlastně radost. Ženské vrtochy nejsou vždycky příjemny! Byl jsem navečer v bývalém svém hostinci na Starém Městě. Výborná zábava! Sršel jsem vtipem, abych tak řekl. Divili se mému rozmaru a jak prý dobře vypadám. Ano – a před necelým dnem mohl jsem být na márách! Dnes, doufám, bude se to dobře spát! Vzbudil jsem se velmi časně – reminiscence po včerejšku! Ale bylo mně volno, tak volno jako novorozeněti ve vlažné lázni, a protah jsem tělíčko a natáh ručičky a hajal blaženě dál až do devíti. A doktor Jensen je zde. Le pourquoi? – No ty se podivíš, a to ještě 235 dnes! Tiskne mně nápadně vřele ruku, zapaluje si několikrát doutník. Že prý mně musí přec říci, proč vlastně sem chodí, aby mně to nebylo nápadno – a jde zas ke stolku pro sirky. Mně říci, proč sem chodí? On myslí, že to nevím! A už zas stojí u zrcadla – pravá mužská koketa! „Tady naproti vám,― začíná, „bydlí v druhém patře Provazník – vždyť jste již sám o něm vícekráte mluvil! Před desíti a před osmi lety byl u nás v ústavě. Od té doby ho na žádost jeho bohatých příbuzných občas pozoruju, teď mne zase požádali. Byl jsem tomu nesmírně povděčen, že vy zde bydlíte a právě v tomto bytu; musímť vše činit co možná nenápadně. Zná mne, vyhýbá se mně, ani jednou nesešel do zahrádky, když jsem tam byl ve vaší společnosti, ačkoli jste řekl, že je tam takto každý den. Pozoruje mne úzkostlivě, také teď se dívá na mne; vidím ho zcela dobře zde ve vašem zrcadle – stojí za oponou, jen hlavu trochu vystrkuje. Ale myslím dle všeho, co jsem viděl a slyšel, že není právě třeba bát se nového výbuchu.― Otevřel jsem ústa a vyvalil oči. Jak? – Jen to? Cítím jakés ulehčení, je pravda. Ale – zároveň také něco jako zklamání. Doktor odešel. Je mně, jako bych měl za ním volat: „Vidíte – kdybyste byl snad tento – já – totiž co se mne týče – já bych vám nebyl –― Vskutku mně pojednou připadá, jako bych byl nikdy ani na soupeřství nepomýšlel. Ba je mně jako – ach, mužský je přec jen divný tvor! Konduktorce jsem teď krátce a suše sdělil, že do zítřka do večera jsem vystěhován. Vyslechla mne se sklopenýma očima a nehlesla. Klopí teď stále přede mnou oči. Tebe jsem zkrotil! Ale ku podivu – konduktora jsem po celý pobyt svůj ani nespatřil! Vždycky se to tak nějak – ale je také dobře, myslím, že by mně ho bylo líto. 236 Otylie se hněvá dál; mně je, upřímně řečeno, hněv její skoro lhostejný. Cítím jen tak jakoby lehýnkou urážku. Sdělil jsem všem v zahrádce, že se stěhuju, ona byla přitom zcela chladna, vskutku chladna, jako bych jí sdělil, že padla vařečka na zem. – Ženská je také divný tvor! Zaplať pánbůh, že jsem se jí nevyznal z „lásky―. Byl jsem v staroměstském svém hostinci. Mezi těmi lidmi člověk zrovna osvěží a je pak zase schopnější duševní práce. Jen zas do práce, do práce! – po advokátní zkoušce jsem všech zkoušek prost už pro celý život! Jsem v plném stěhování. U malíře všeobecný výprask, děsný rámus – příprava ku psaní druhého listu. Poslal si ke mně zas pro papír. Vzkázal jsem mu prostě, že už mám vše složeno a ani nevím, kde papír je. Domácí slečna řeže v zahrádce salát. Pozorujuji chladně. Ta je už zvadlá! Ať mně přijde Neruda ještě jednou s nějakou „Povídkou malostranskou―!